Tobias

          Další den jsem musel vstávat brzy. Směna mi začínala ve tři ráno.

Ke snídani jsem si pustil televizi. Ve zprávách zrovna hlásili, že policie stále vyšetřuje vyloupení banky v Athénách a klenotnictví tady na Rhodosu. Ale že už našli svědky, kteří tvrdí, že ti muži byli dva. Bůh ví, jestli to spolu nějak nesouvisí. A jestli ti, co to udělali, jsou pořád tady, nebo už se dávno někam zdejchli.

Moc se mi ale nelíbila představa, že se tady po ulicích ještě stále potulují.
Lidé si začali dávat větší pozor a nikdo nic nenechává bez dohledu. Všichni jsou ostražití.

Ani má matka to nebrala na lehkou váhu. I přesto, že šlo jen o výstrahu, pořád nám opakovala, že máme být opatrní a do ničeho se nezaplést. Ta její mateřská starost mě asi bude provázet navěky.

Ale vlastně ani nevím, proč byla tak nervózní. Bylo v tom něco víc, než jen strach o nás. Nechtěla mi ale říct, o co jde.

A tak jsem se už raději nezdržoval a odešel do práce.

Tam na mě už čekal recepční. Celý hotel ještě tvrdě spal. Kdo taky vymyslel pro brigádníky směny takhle brzo ráno, to nikdy nepochopím.

Byly chvíle, kdy jsem usínal i ve stoje. A jak mi jednou řekla Vivienne, nebylo to dobře.

Ale co jsem měl dělat. Dřív jsem tuhle práci potřeboval, abych si našetřil peníze na nějaké slušné ubytování během studia v Athénách. Po tomhle létě jsem měl nastoupit do práce a ty peníze jsem prostě potřeboval. Takže jsem neměl na vybranou. Zprvu jsem z toho nebyl dvakrát nadšený, i když nutno říct, že tuhle práci mám vážně rád. A to i přesto, že jsem introvert. Ale když mi Vivienne napsala, že se sem vrací na dovolenou, málem jsem skákal radostí.

Tenkrát jsem jí nestihl nic říct. Ale pokaždé, když kolem mě prošla, jsem se musel usmívat. Až mi pak zpětně přišlo, jestli to nebylo příliš netaktní. Vždycky jsme byli jako oheň a voda. Já se smál a ona se mračila.

Pokaždé, když kolem mě buď ona, nebo někdo z její rodiny procházel, jsem je zdravil a ohlížel se po nich. Byli jedni z mála, kteří mě pokaždé zdravili a nedělali, že mě nevidí. Několikrát jsem i zaregistroval, jak do Vivienne něco hučeli a ona se pak začala culit a červenat. Sice jsem jim nerozuměl, ale to, jak se v mé přítomnosti chovali, naznačovalo, že o mě má zjevně zájem. A já pitomec toho tehdy nevyužil. Nechal jsem ji odejít. Ona naštěstí byla natolik chytrá a odvážná, že mi na recepci nechala své číslo.

Ale nikdy nezapomenu na ten její výraz, když mě viděla poprvé. Byla tak vykulená, až to chvíli vypadalo, že omdlí. Prohlédla si mě od hlavy až k patě, vytřeštila oči, ve kterých se zračila emocionální bouře plná paniky, zmatku a zamilovanosti a úplně zbledla.

V duchu jsem se usmál.

Kdyby tak věděla, že pár dní před jejím odletem jsem ji hledal. Ale nemohl jsem ji nikde najít. Pak jsem zjistil, že byla na pokoji, protože jí nebylo dobře. Tenkrát mi začalo docházet, že ji možná uvidím naposled.

A pak jsem se od ní dozvěděl, že i ona mě ten poslední den hledala. Že mi chtěla dát své číslo, něco mi říct a udělat si se mnou fotku. Jenže já už byl v tu dobu doma. Celé to bylo tak náhlé a zvláštní. Nikdy jsem nezažil lásku na první pohled. Až do té doby před čtyřmi lety. S jejím odjezdem jako bych přišel o kousek sebe. Troufám si říct, že ona tu temnou propast v srdci cítila taky.

Z myšlenek mě vytrhl hlas recepčního. Zřejmě jsem nějakou chvíli civěl do zdi a usmíval se, protože jeho laskavý, avšak trochu kárající pohled jasně říkal, že utápění v myšlenkách si mám nechat na jindy.

„Mohl bys, prosím tě, tady slečně ukázat, kde je rozpis výletů?"

Přikývl jsem. Vzápětí jsem ale ztuhl. Vedle mě stála dívka v rudých šatech, se zelenýma očima a tmavými vlasy.

„Zapomněla jsem se ti představit. Jmenuji se Elena. A ty musíš být Tobias."

Podívala se mi na jmenovku a usmála se.

„Jak víš, jak se jmenuju?"

„Řekla mi to tvá přítelkyně."

To poslední slovo řekla zvláštně. Jako by z něj byla znechucená.

Zamračil jsem se. Jak to mohla z Vivienne vymámit? A co dalšího jí ještě řekla?

Jako by mi četla myšlenky, zářivě se usmála. „Neboj se, neřekla mi toho moc. Jen pár základních informací."

Dovedl jsem jí k tabulce s výlety, zájezdy a plavbami.

„Tady. Můžeš si vybrat. Pro bližší informace se ptej delegátů nebo na recepci."

„A ty mi neporadíš?" zamrkala a naklonila hlavu na stranu.

„Myslela jsem, že tu pracuješ už dlouho."

Povzdechl jsem si.
„Taky že ano. Každý rok jsem tady ale jen na letních brigádách."

„Vivienne se o něčem takovém nezmínila."

Taky neměla proč. Neumím si zrovna dvakrát představit, jak se vybavuje s tak extrovertní a extravagantní holkou, jako byla Elena.

Mobilem si vyfotila celou tabulku.

„Tak, a teď můžu jít s tebou zpátky. Pročtu si to potom na pokoji."

„Eh," vypravil jsem ze sebe nervózně. Kdyby se šlo propadnout hluboko do země, s radostí bych to udělal.

„Víš, že jsme skoro stejně staří?" Další informace, kterou z Vivienne dostala.

„No nepovídej. Kolik ti je?"

„Dvacet."

„Řekl bych, že si s Vivienne budete rozumět," zalhal jsem. Teď už jsem si byl jednoznačně jistý, že někdo tak vlezlý se Vivienne nebude líbit.

„Schválně se jí pak na tebe zeptám."
Elena se ušklíbla. V jejích zelených očích se ale zračilo pobouření.

„Skvěle si spolu rozumíme."

Znovu se zářivě usmála. Klidně by mohla dělat modelku pro katalogy. Nebo hrát v reklamách.

„Nechtěl by sis se mnou večer někam zajít?"

Zarazil jsem se. Obočí mi vyletělo vzhůru.

„Jen čistě jako kamarádi," dodala.

„Je mi líto, ale dneska nemám čas.
Třeba někdy jindy."

„Tak co zítra?"

„To se mi taky nehodí. Jdeme... Um, s Vivienne jdeme pryč."

Z očí jí začaly šlehat blesky.

„No, tak dobře. Nevadí. Uvidíme se jindy."

S tím se otočila na podpatku a odešla tak svižně, až jí za ní vlály vlasy.
Nevěřícně jsem kroutil hlavou. Jak jsem si mohl myslet, že bude normální? Její vzhled vážně hodně klame. Ale co mě vyvádělo z míry nejvíc bylo to, jak se na mě lepila. Ještě by chybělo, aby se mnou začala flirtovat. Chtěl jsem si s Vivienne užívat léto a ne s ní vést vážné debaty typu, že se mě snaží nějaká jiná holka svést, sotva jsme se dali dohromady.
Nevěděl jsem, jak na to bude reagovat.

Co čert nechtěl, ve dveřích se objevila právě Vivienne. Ale nedívala se na mě. Stála otočená na druhou stranu a pozorovala něco, na co jsem neviděl.
Pak se otočila zpátky a vydala se ke mně.

Čekal jsem, že se mě zeptá: „Co ta tady chtěla?"

Ona ale místo toho řekla: „Mon Dieu, já vím, že před věřícími tohle říkat nemám, ale vypadáš hrozně."

Studenými prsty mi přejela po tvářích.

„Spal jsi vůbec?"

„Jasně, že jo. Ale asi tak čtyři hodiny."

Zděšeně na mě vyvalila oči.

„Ty ses zbláznil. Vždyť usínáš i ve stoje."

„Tak to není. Vážně. Jsem v pořádku. Až přijdu domů, půjdu si lehnout."

„To teda rozhodně půjdeš."

„Proč jsi přišla?"

Olízla si rty. „Včera jsme s Amélií vedly jednu důležitou debatu o tom, že máme málo času na to se pořádně poznat."

„Myslíš z hlediska chování? Jo, tak to jsem si před chvílí už vyzkoušel."

Povytáhla jedno husté obočí.

„Nevadí ti, že se kolem mě pořád motá Elena?" zeptal jsem se narovinu.

Povzdechla si. „Co s tím všichni máte? Ano, neskutečně mě štve, jak se na tebe lepí, ale zatím nemám důvod žárlit. Věřím ti."

Usmál jsem se na ni.

„Takže začneš žárlit teprve tehdy, když se mě dotkne? Nebo mě bude chtít políbit?"

Zaskřípaly jí zuby. „To ať se pokusí... Vážně se mi nelíbí, Tobiasi. Včera vyzvídala informace o tobě."

„Já vím. A tys jí něco řekla."

Přikývla, ale nepodívala se mi do očí.

„To nic. Nezlobím se. Jen nechápu, jak to z tebe vymámila. Nejsi zrovna sdílná."

„Byla urputná... Hrozně urputná," odpověděla mi.

„Nechci, aby se kolem tebe takhle motala. Protože tě miluju. A nechci, aby nám to štěstí někdo zničil. Ale vím, že ty to nedovolíš."

V jejích očích se zračila něha, důvěra, ale i malý náznak strachu.

„Nemusíš se bát. Nedovolím, aby se mezi nás kdokoli vecpal. Miluju jenom tebe. A tak to zůstane. Už takhle jsme to neměli jednoduché a já nenechám nikoho, aby nám to štěstí pošlapal."

Něžně mě políbila.

„Já vím."

Někdo za námi si zdvořile odkašlal.

„Měla bys jít. Uvidíme se zítra."

~

          Po skončení směny jsem šel domů.

Jakmile jsem zabouchl dveře, z obýváku se ozvalo šramocení a Loukasův hlas.

„Čau, Tobiasi."

Loukas seděl na pohovce a akorát obědval.

„Co tady děláš tak brzy?"

„Je jedenáct odpoledne. Mám hodinovou pauzu na oběd, vzpomínáš?"

„A jo vlastně."

Loukas pobaveně zakroutil hlavou.
„Seš zas úplně mimo."

„Nejsem. Jen mi nedošlo, že je už zase pondělí."

„A jakej je u tebe prosím tě rozdíl mezi pondělkem a třeba sobotou? Stejně jsi pořád v tom hotelu pečenej vařenej."

„Já jsem si na rozdíl od vás aspoň našel brigádu, abychom zvládli zaplatit nájem i bez peněz rodičů," zamumlal jsem. Loukas mě ale stejně slyšel.

„No jo, prosím tě. Tak nějak přemluv Nikolaose, aby si našel brigádu."

„Já jsem myslel i tebe. Koneckonců, to ty jsi z nás tří nejstarší."

Loukas se zvedl z pohovky a podíval se mi zpříma do očí.

„Mám tě rád, ale někdy mě vážně štveš. Vždyť já pracuju. Až ty za pár měsíců nastoupíš do práce, dojde ti, že na nic jiného nebudeš mít čas... Nepřemýšlel jsi třeba nad tím, že bys odletěl s tou svou holkou do Francie?"

Tak to se nepovedlo.

Zpražil jsem ho nenávistným pohledem. Přestal se culit a uvědomil si, že tohle říkat neměl.

„Myslel jsem to jen ze srandy."

„No jasně. Ty celý svůj život považuješ za jeden velký vtípek. Ale tak to není. Musíš se konečně probrat, Loukasi. Tvrdíš, že to já jsem tady ten, kdo má neustále hlavu v oblacích. Jenže to jen já vidím svět realisticky tak, jak je."

Zamračil se.

„To není pravda."

„Jak myslíš. Říkej si, co chceš. Já se jdu prospat," zívnul jsem.

Loukas bez dalších slov odnesl prázdný talíř do kuchyně.

Já jsem si zalezl do pokoje. Na chvíli jsem si dal do uší sluchátka a brouzdal po internetu.

Pořád na mě vyskakovaly články ohledně těch policejních případů. Se zvědavostí jsem je všechny postupně rozkliknul.

V jednom se psalo to, co říkali ve zprávách: že to byli dva muži.
V druhém byla řeč o tom, že policie našla dalšího svědka, který jednoho z mužů poznával. Podle některých zdrojů se jmenoval Vassillis Dmitriadis.

Zadal jsem jeho jméno do Googlu. Nic mi ale nevyjelo. Jako by vůbec neexistoval. Muselo to být falešné jméno.

Rozklikl jsem proto další článek, v němž se psalo o popisu onoho muže a souvislostech s oběma loupeži. Obě dvě měli na svědomí dva muži. Z toho jeden z nich odpovídající popisu.
Všechno to bylo tak divné. Měl bych vůbec zítra brát Vivienne na tu pláž? Nebylo to moc nebezpečné, když se budeme vracet až pozdě večer? Doufal jsem, že ne. Nemohl jsem dopustit, aby se jí něco stalo.
Raději jsem ten mobil vypnul a lehnul si.

Pak už jsem nemyslel na nic a ponořil se do poklidné a tiché tmy přinášející spánek, který jsem tolik potřeboval.