Vivienne

           Z Lindu jsme se vrátili někdy kolem šesté večer.

Po obědě jsme se s Tobiasem ještě chvíli procházeli po městě a prohlíželi si obchůdky se suvenýry.

Poté, co jsme ale začali mluvit o mém odjezdu, mi nebylo zrovna do smíchu. Ale postupně mě to během těch hodin strávených s Tobiasem přešlo. Viděla jsem na něm, jak moc ho mrzí, že jsem mu neřekla, že tu s ním nezůstanu. Trápilo to nás oba. Ale rozhodli jsme si užívat přítomnosti toho druhého.

Zahřálo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, co mi říkal, když jsme se zastavili na ulici a on mě políbil.

„Půjdu pro tebe kamkoliv."

Když jsem vešla do pokoje, Rose se zrovna v koupelně zkrášlovala a Amélie jí pomáhala s účesem.

„Ahoj, Vivi," pozdravily mě, když uslyšely zaklapnutí dveří.

„Ahoj."

Ačkoli byly obě v koupelně, v pokoji běžela televize.

Na programu byly zrovna zprávy v angličtině.

„Před třemi dny došlo v Athénách k vyloupení banky. Jedná se o největší loupež za poslední desetiletí. Policie ale vyšetřuje i další případ. A to konkrétně na řeckém ostrově Rhodos, kde včera večer dva neznámí muži vyloupili klenotnictví. Škoda se vyšplhala v přepočtu na zhruba osmdesát tisíc euro..."

Vzala jsem do ruky ovladač a přepla to. Vzápětí jsem ale zjistila, že jsem si moc nepomohla.

„V centru města Rhodes došlo včera k loupeži v klenotnictví. Policie zjišťuje, zda má tento incident něco společného s vykradením banky v Athénách před třemi dny. A apeluje na obyvatele Rhodosu, aby se měli na pozoru..."

Raději jsem tu televizi vypnula úplně.

„Slyšely jste ty zprávy?"

„Jestli myslíš to o těch dvou loupežích, tak ano. Dávají to teď úplně všude," odpověděla mi Amélie a vyšla z koupelny.

„Co ten tvůj popelavý obličej?"

„Mám strach o Tobiase. V noci chodí ven. Co když se mu něco stane?"

Amélie mi chlácholivě položila ruku na rameno. „Uklidni se, Vivi. Ta, která ze všeho hned vždycky panikaří, jsem tady já. Dýchej."

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Toho špatného tušení jsem se ale nemohla zbavit.

„Dokáže se o sebe postarat sám," začala mě uklidňovat i Rose, která právě vyšla z koupelny oblečená v jahodově červeném topu a sukni ve stejné barvě. Vlasy měla sčesané do úhledného drdolu, který jí Amélie sepla drahokamovými sponkami, a náušnice s náhrdelníkem ve tvaru kapky.

„Sluší ti to," pochválila jsem ji.

„Děkuju," usmála se. Bylo vidět, že se schůzky s Markosem už nemůže dočkat.

„Vážně. O Tobiase neměj obavy. Neříkala jsi náhodou, že kromě fotbalu dělá taky taekwondo? To je přeci druh bojového umění."

„To je pravda," uznala jsem, „ale stejně mám špatný pocit."

„Konec špatných pocitů a pochyb," rozhodila Amélie prudce rukama.

„Dnešní večer bude jenom o zábavě. Rose, ty už běž, ať to stihneš, a bav se. Já s Vivienne se zatím půjdeme navečeřet a pak zkoukneme dnešní program."

Razantnost v Améliině hlase Rose přiměla se smíchem odejít.

„Někdy si říkám, která z nás dvou je umanutější," popíchla jsem ji s úsměvem, zatímco jsem se převlékala.

„No," předstírala zamyšlení, „myslím, že na tebe nemám."

Obě nás chytil záchvat smíchu.

„Tak, co Tobias a váš výlet do Akropole?" zeptala se mě, když popadla dech.

„Bylo to úžasné," rozplývala jsem se.

„Až se Rose vrátí, ukážu vám fotky. Bylo to tam vážně úchvatné. Ty stavby, výhledy... Tobias se dokonce naučil nějaké zajímavosti, aby na mě udělal dojem."

Amélie se nad mým zasněným výrazem jen pousmála.

„To je dobře. Ale musím přiznat, že jsem nečekala, že se vrátíš ještě dneska."

„Nechtěla jsem tě tu nechat."

„Moc dobře víš, že nemám ráda, když se někdo kvůli mně omezuje," odfrkla si, ale vzápětí se jí rty zkřivily do šibalského úsměvu.

„Tobias měl určitě své vlastní plány."

„Možná," zakřenila jsem se, „ale tak jako tak je nestihl uskutečnit."

Amélie do mě šťouchla loktem.
„Tak pojď, ty rêveuse. Jdeme se navečeřet a podívat na to vystoupení."

~

          Po večeři jsme došly k venkovnímu posezení u bazénu, kde se měl konat večerní program.

Amélie vybrala nejbližší z volných stolů a sedla si na židli.

„Chceš donést něco k pití? Třeba colu? Nebo nějaký drink?"

„Ne, to je dobrý, ale děkuju," zakroutila hlavou.

„Dobře. Tak ale já si pro něco dojdu."

Za chvíli už jsem byla zpátky s drinkem v barvách zapadajícího slunce.

„To vypadá dobře," poznamenala Amélie.

„A taky to tak chutná. Vážně nechceš?" přisunula jsem k ní kelímek.

„Ne," odsunula ho zpátky ke mně, „jen si ho hezky vypij."

Animátoři se už začali scházet na pódiu.

S Amélií jsme je s očekáváním pozorovaly.

Někdo s žuchnutím dosedl na vedlejší židli.

Obě jsme leknutím nadskočily a prudce otočily hlavy. Propichovaly nás dvě zeleně zářící oči.

Byla to Elena.

„Ráda vás zase vidím," zašvitořila přesládlým hlasem.

„Včera jsme si nestihly pořádně popovídat."

Díky bohu za to, klidně bych to neměnila. Povídat jsem si s ní totiž vážně nechtěla.

To jí ovšem bylo jedno.

„Nechci být zvědavá, ale ráno jsem tě viděla odcházet..."

Zřejmě čekala, že jí řeknu kam. Takovou radost jsem jí ale neměla v plánu udělat.

Jen jsem pokrčila rameny. „Byla jsem na výletě."

„Aha," odvrátila zrak a zadívala se někam do tmy. Pak změnila téma.

„Nevíte, kde je ten hezký mladík, co byl na recepci?"

Amélie se na mě nepatrně zamračila. „Musíš specifikovat koho myslíš. Jsou tu dva."

Eleně se nebezpečně zablýsklo v očích.

„Toho hnědovlasého."

Teď už se Amélie mračila tak, že to Elenu donutilo k ještě většímu úsměvu.

Vrhla na mě pohled, který říkal: „Neřekneš jí to jméno, že ne?"

„Jmenuje se Tobias," poskytla jsem jí odpověď a ignorovala udivený výraz mé kamarádky.

Neměla jsem se čeho bát. Obzvláště ne po dnešku.

S ledový klidem jsem Eleně hleděla do očí.

„Je to můj přítel."

„Aha, to jsem netušila."

Ale jistě, že tušila. Včera mě s ním viděla na recepci.

Netroufala jsem si ale zkoušet její trpělivost. Něco mi říkalo, že její hněv zažít nechci.

Znechuceně si mě prohlédla.
„Má štěstí, že našel někoho, jako jsi ty."

„To rozhodně ano," procedila mezi zuby Amélie.

„Jak dlouho jste spolu?" vypálila na mě další otázku, jako bychom spolu vedly nějaký rozhovor do novin.

„Známe se už čtyři roky. Ale dohromady jsme se dali až před pár dny."

Možná jsem řekla až příliš.

Elena se ale vyptávala dál.

„A on žije sám?"

„Ne, žije v domě se svými dvěma bratry."

„A ty tam bydlíš s nimi?"

„Eh, to ne. Já žiju ve Francii. Sem jsem přijela jen na dva týdny na dovolenou... Ostatně jak už jsem ti včera řekla..."

„Kolik ti je?"

„Dvacet."

„A jemu?"

„Proč to potřebuješ vědět?" začínala jsem se cítit nesvá.

„Už takhle jsem ti toho řekla dost."

„Jen tak," pokrčila rameny, „zajímá mě to... Takže, kolik mu je?"

„Dvacet dva," odpověděla jsem s povzdechem.

Amélie vedle mě se zavrtěla na židli.
Podívala jsem se na ni. „Ať už jde pryč, Vivi," pošeptala mi do ucha.

Strojeně jsem se na Elenu usmála. Přesně tak, jak to dělala ona.
Když chtěla s námi hrát tuhle hru, ať je tedy po jejím.

„Nevadilo by ti, kdybys nás tu už nechala o samotě?"

Její pohled jako by chtěl vraždit. Dokonce by s ním předčila i mě.

„Ale jistě, že ne. Užijte si večer."

Ještě nám zamávala a odešla směrem k pokojům.

Amélie se pořád ještě mračila.
„Ta holka je čím dál divnější, Vivi. Měla by sis na ni dát pozor."

„Mně se taky nelíbí," zamručela jsem.

„Tak proč jsi jí to všechno řekla? Copak nevidíš, jak by se po Tobiasovi hned při první příležitosti sápala?"

Překvapeně jsem zamrkala. To Amélie byla obvykle ta, která se těchto myšlenek stranila.

„Já to vidím, Ami. Ale Tobiasovi věřím. Nenechal by ji, aby ho svedla."

Rezignovaně zvedla ruce do vzduchu.
„Dělej, jak myslíš. Je to tvůj kluk. Jen ty víš, jaký je a jaké má priority. Já jen nechci, aby ti to pak zlomilo srdce."

„To se nestane."

Amélie si povzdechla.
„Ale stejně si na ni dávejte pozor. Být tebou, nejsem tak v klidu. Ta holka je samotné peklo a něco skrývá. Cítím to."

„Obě máme dobrou intuici. I já cítím, že za sebou nechává jen problémy. Ale nevíme, co je zač. Navíc, nemůžu Tobiasovi přikázat, aby se jí vyhýbal. Je to jeho práce mluvit s lidmi a pomáhat jim."

„To taky neříkám. Jen si ho trošku pohlídej. Nejde jen o to, aby ti ho nepřebrala, ale i o to, co by svými snahami mohla způsobit."

Prsty jsem nervózně zabubnovala do stolu.

„To by stačilo. Měníme téma. Kam přesně Rose vlastně šla?"

Amélie mi vyhověla. „Markos ji pozval do nějaké restaurace kousek od nás. Moc mi o tom neřekla, ale tak snad jí to vyjde."

„V to taky doufám. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že zamilovat se do cizince není zrovna jednoduché. A ne vždycky se to vydaří."

„Ty s Tobiasem máš štěstí."

„To je pravda. Ale vzpomeň si, jak dlouho jsem se kvůli tomu trápila. V jednu chvíli jsem už ani nevěřila, že někdy vážně budeme spolu. Chtěla jsem to prostě vzdát."

„To protože jsi nevěděla, jak na tom je on. Z chatování se toho moc poznat nedá. Pocity možná, ale ne ty, které chceš záměrně skrýt."

„Já vím."

„Ale podívej se, jak to dopadlo. Věřila jsi, že jste si souzení a splnilo se to."

„Věřila jsem, že se nic neděje bezdůvodně. Že by mi ho osud nepostavil do cesty, kdyby s ním neměl jasné plány."

„A co přísloví: to, že spolu nejste teď, neznamená, že spolu nebudete ani v budoucnu?"

„To mě taky drželo nad vodou. Konverzace s Tobiasem byla občas zavádějící. V jednu chvíli to vypadalo, že o mě má zájem bez ohledu na naši vzdálenost, a jindy zase, že ho svým psaním trochu vyčerpávám."

„Ale i přesto jsi do něj zůstala zamilovaná čtyři roky bez toho, aby sis u nás někoho našla. Čtyři roky jste si spolu psali," obdivně kroutila hlavou.

„A bylo to fajn. Dozvěděla jsem se o něm tolik věcí, že když jsem sem přijela, měla jsem pocit, jako bych ho už dávno znala. I když, v některých situacích se navzájem ještě pořád nechápeme a neznáme. Jde spíše o chování v určitých momentech. Na tom musíme ještě zapracovat. Bojím se ale, že nemáme dost času."

Amélii chvíli trvalo, než jí to došlo.
„Myslíš čas na to, abyste se vzájemně poznali a porozuměli si?"

„Přesně tak," přikývla jsem a usrkla z drinku.

„Víme o sobě hodně věcí, ale je znát, že jsme se nestýkali."

„Myslím, že máš ještě dost dní na to, abys toho dosáhla. Už takhle jste spolu sehraná dvojka. Navíc, ohledně toho, jak se v určitých situacích zachováte, si už můžete tak dvě věci odškrtnout."

Nadzvedla jsem obočí. „A to jako jaké?"

Amélie se potutelně usmála. „Jsi si skálopevně jistá, že ti bude Tobias věrný, i když se tu objevila ta divná holka. Což se dá počítat jako jedna zkušenost."

„A ta druhá?"

„Nestrávila jsi s ním náhodou noc? To se taky počítá. Aspoň tak by to řekla Rose."

Schovala jsem si hlavu do dlaní, aby neviděla můj smích.

„Ach, Amélie, ty mě vždycky umíš rozesmát, i když jde ze začátku o vážnou věc."

„Já vím," zazubila se.

„Ale teď vážně," zvedla prst a podívala se mi do očí, „Máš ještě čas to dohonit a zjistit o Tobiasovi věci, které se přes mobil zjistit nedají... A vlastně, měla bys začít hned zítra."

„O to se snažím už od svého příjezdu."

„No, tak vidíš."

„Ale připomněla jsi mi, že pozítří mě chce vzít na pláž Traganou a do města Koskinou."

„To je bezva."

„To teda. Už se hrozně těším."

„Jak by řekla Rose: to bude ale romantický výlet."

Obě jsme se daly do smíchu.

„A já k tomu dodávám, že to bude rozhodně romantičtější než výlet do Akropole. Ale dobře."

Zakroutila jsem pobaveně hlavou. „Náhodou, bylo to tam vážně hezký."

„To ti neberu, ale jenom ta Akropole?"

Obrátila jsem oči v sloup v předstíraném popuzení.
„Začínáš být jako Rose."

„Božíku, jen to ne."

„Tobias je neskutečně atraktivní, takže si nemysli, že se na něj zvládám dívat bez toho, aby mi myšlenky neubíhaly všude možně."

„A on si je vědom toho, co to s tebou dělá?"

„Naprosto. Dneska mi něco v tom smyslu dokonce řekl."

Amélie se zajíkala smíchy.

„Tak na tom asi bude něco pravdy."

„Nemůžu za to, že stál zrovna tak blízko," protestovala jsem.

Amélie se znovu rozchechtala.
„Ach, Vivienne, ty jsi číslo."

Šťouchla jsem do ní. „ Tak nějak si myslím, že to už stačilo. Raději se pojď dívat na to vystoupení. Už začíná."

„Dobrý nápad," přitakala, ale ještě dobrou chvíli se usmívala od ucha k uchu.

-----

Rêveuse = snílek