Vivienne

         Mé hnědé oči znovu spočinuly na hladině moře. Kdykoliv jsem se na něj podívala, jako by odnášelo všechny mé starosti.

Najednou mě zezadu objaly něčí ruce.
Otočila jsem hlavu a spatřila bílou košili se symbolem podobným ulitě - logem hotelu D'Andrea Mare.

„Od té doby, co jsi přijela, neděláš nic jiného, než se díváš na moře."

Pousmála jsem se.
„To protože mi to tu hrozně chybělo. Vždycky, když se na něj dívám, mám pocit, že tohle je moje místo."

Podívala jsem se Tobiasovi do tváře. V jeho oříškových očích se odráželo zapadající slunce a do obličeje mu padalo pár neposedných, hnědých kudrn. Pořád vypadal tak zatraceně pohledně, jako když jsem ho viděla poprvé.

~

Před 12 hodinami:

Člověk by neřekl, co všechno se může za pouhých dvanáct hodin stát...

        „Vážení cestující, let číslo 4473 OS společnosti French Blue na Rhodos bude přesunut na osm dvacet."

Unaveně jsem se podívala na hodiny.

7:30

Takže ještě skoro hodina.

Seděla jsem v kavárně s kafem v ruce a sledovala, jak kolem mě proudí davy lidí. Jak spěchají a něco si mezi sebou šuškají.

Slyšela jsem francouzštinu, angličtinu, španělštinu a sem tam i řečtinu nebo češtinu.

Někdo dosedl na židli vedle mě. Periferně jsem zahlédla kudrnaté blonďaté vlasy.

„Nechceš něco k jídlu, Vivi?"
Byla to má kamarádka Amélie.

„Ani ne, děkuju. Víš, že před letem nemůžu nic jíst. Je mi z toho špatně."

„Jen jsem to chtěla zkusit," pokrčila rameny.

Vděčně jsem se na ni usmála.
„Kde je vůbec Rose?" zeptala jsem se, když jsem nikde nespatřila svou druhou kamarádku.

„Stojí před obchodem avec les parfums a přemýšlí, jestli si nějaký koupí."

Že mě to nenapadlo. Rose byla vždycky krásná a na kluky působila jako magnet. Oblečení a parfémy byly prostě její.

S oběma kamarádkami jsme se znaly už od základní školy. Na střední jsme se sice rozdělily, ale kamarádit jsme se nepřestaly.

A já tohle léto měla konečně možnost letět na dovolenou sama. Ne že by mě to s rodinou nebavilo, ale řekněme, že chtěli jinam, než zase na Rhodos. Na jednu stranu jsem s nimi souhlasila, ale na druhou mě převálcovala touha vrátit se na místo, kde jsem se cítila tak... volná.

A tak jsem to nabídla mým dvěma nejlepším kamarádkám. Ty samozřejmě s radostí souhlasily.

Amélie do mě šťouchla a tím mě vytrhla z víru myšlenek.
„Jsi nervózní?"

„Trochu jo," přiznala jsem, „z toho letu, ale i z toho, že zase po čtyřech letech uvidím Tobiase..."

„Bude mít radost, uvidíš," usmála se na mě a v jejích hnědo-zelených očích se zračila něha a pochopení. Ona vždycky věděla, na co myslím ještě dřív, než jsem to věděla já sama.

Ještě chvíli na mě koukala, než se otočila směrem k nejbližšímu bufetu.
Já se zatím snažila dát psychicky dohromady.

Let trval přibližně čtyři hodiny. Za tu dobu jsem se snažila prospat, ale podařilo se mi to jen na necelou hodinu, než mě probudilo plačící dítě sedící přede mnou.

Přistání naštěstí nebylo tak strašné. Ale pocitu stát nohama pevně na zemi se nic nevyrovná.

Když jsme vystoupily z letadla a vzaly si všechna zavazadla, ocitly jsme se na rozpáleném chodníku. Žlutá záře slunce doslova spalovala všechno a všechny, co měla na dosah.
Skoro jsem zapomněla, jaké je na Rhodosu v létě vedro.

Všude kolem byly vysázené jehličnany a listnaté keříky.
Rose s Amélií se nadšeně rozhlížely kolem.

Našly jsme pobočku společnosti French Blue a nastoupily do podle nich přiděleného autobusu.

Rose si svázala své karamelové vlasy do úhledného drdolu, zatímco Amélie si je nechala rozpuštěné. Já jsem si svoje kaštanově hnědé vlasy musela vzhledem k hodinám stráveným v letadle taky rozpustit. Jinak bych vypadala jako strašidlo.

„Tady je vážně úmorný vedro," bědovala Amélie, když jsme už seděly v autobuse a snažily se zprovoznit klimatizaci.

„To teda," přidala se Rose.

„Neříkala jsi, že je tu takové vedro."

„To protože u moře fouká vítr," zasmála jsem se a podívala se na ně. Vážně jsem udělala dobře, že jsem je vzala s sebou. Nepochybovala jsem o tom, že s nimi bude legrace.

Amélie svýma očima zpražovala pomalou klimatizaci, zatímco Rose se přehrabovala v kabelce a hledala vějíř. Její modré oči radostně zasvítily, když ho našla.

Za okny autobusu se střídaly stromy s azurovým mořem a útesy.

„Připomíná mi to tu trochu Chorvatsko," řekla Amélie, když už klimatizace začala plnit svoji funkci.

„Že jo," myslela jsem si to samé.

„Já v Chorvatsku byla jen jednou, ale je pravda, že je to tam podobné."

Rosiini rodiče neměli moc úspor na dovolenou. Párkrát byla třeba v Bulharsku, Maďarsku nebo na Slovensku. I to byl důvod, proč nadšeně přijala mou nabídku letět na Rhodos. Ona letenka pro jednoho člověka se ještě dá zaplatit z vlastních našetřených peněz.

Amélie a cestování taky moc nešlo dohromady. Její rodina nikdy moc nebyla na společné trávení volného času. Když už, tak to bylo občas Turecko, Chorvatsko nebo Malta.

A já? Já procestovala hodně zemí. Ale to taky i proto, že moji rodiče rádi cestovali.
Pak tu byli ještě moji prarodiče, kteří mě jako malou brávali na dovolenou. Ať už to byl třeba Egypt, Španělsko, Itálie nebo Řecko, byl to poměrně rozmanitý seznam zemí.

„Já se tak těším!" zaradovala se Rose a zadívala se z okna na nějaký hotel, před kterým jsme zrovna zastavili. Pár cestujících se vynořilo z autobusu a dychtivě čekalo na svá zavazadla.
Všichni se těšili. Já taky, jenže já se i trochu bála.

Moje konverzace s Tobiasem se za ty čtyři roky sice o něco posunula, ale nikdy jsem si nebyla zcela jistá, že cítí to samé.

Co když necítí ? Co když už někoho má? Na tuhle otázku jsem se ho sice zeptala, ale to už před dlouhou dobou.
Bylo mi trapné se ptát po čtyřech letech znovu.
Byla jsem hrozný zbabělec.
Ano, tehdy jsem mu na recepci skutečně nechala na papíře mé číslo. A ano, zeptala jsem se uklízečky na jeho jméno, ale to byly jen malé zlomky toho, co mě mělo čekat teď.
Podepřela jsem si hlavu a v duchu zabloudila k onomu létu.

... Šla jsem po chodbě směrem k východu z budovy, abych stihla snídani. Za mnou se courala má mladší sestra a moji rodiče. Stěny kolem nás byly bílé a podlaha krémová. Člověk se na ty barvy ale musel pořádně zaměřit, protože do téhle části budovy už sluneční světlo nedosáhlo.

Zahnula jsem za roh a málem vrazila do hocha v bílé košili a šedých kalhotách. Byl to ten samý, co nám chtěl pomoct s kufry a já na něj jen tupě zírala... Co si asi musel myslet. Než jsem se stihla vzpamatovat, byť na pouhý úsměv či pozdrav, byl fuč...

Autobus najednou zastavil. Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a spatřila známý nápis, který mi ty roky tak chyběl.

Hotel D'Andrea Mare ****

Byla to velká bílá budova s obdélníkovými okny a vchodem uprostřed. K němu vedly dřevěné schody a z každé strany je obklopovala zídka. Před ní stál z obou stran obdélníkový květináč s malým keříkem.

Amélie s Rose už vstávaly ze sedadel, zatímco já jsem si teprve uklízela věci do batohu. Vážně bych měla víc vnímat okolní svět, v tom měla Amélie pravdu.

Řidič autobusu nám vyložil kufry a stejně jak rychle přijel, tak odjel.

Zastavila jsem se před vchodem a nasávala tu pozitivní energii, která z tohohle místa sálala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem znovu tady. Že to není jen sen, ze kterého se za chvíli probudím. Za tu dobu se mi o tomhle zdávalo docela často.

Cítila jsem ten horký vzduch prostoupený vůní květin, které porůstaly vedlejší přistavěnou budovu.

Obě kamarádky už čekaly před schodištěm. Dva zbylí turisté, kteří také vystoupili z autobusu, už dávno zmizeli vevnitř, takže nás nikdo netrpělivě nepobízel, abychom si pospíšily.

„Ten hotel vypadá fakt krásně," pokývala spokojeně hlavou Rose a odhrnula si pár zbloudilých pramínků z čela.

„Tak co, Vivi, napíšeš Tobiasovi, že jsme tady?" pobídla mě Amélie, které už začínalo být vedro.

„Nejdřív půjdeme dovnitř, jestli tam někde není. Pak mu dám kdyžtak vědět, " rozhodla jsem a vydala se ke vchodu.

Lidé mi říkají, že jsem jako duch. Málo kdo si mě pamatuje, protože moc nemluvím, ale tenhle recepční si zřejmě myslel své.

„Dobrý den! Vás si pamatuji!" zvolal, jakmile si mě všiml a zeširoka se usmál.

„Kalimera," pozdravily jsme sborově. To bylo jediné slovo, které jsme se stihly za cestu sem naučit. Znamenalo to dobrý den. Nebo taky dobré ráno.

„Jsem ráda, že tu můžu znovu být," úsměv jsem mu opětovala a ukázala na Amélii s Rose.

„Tohle jsou mé dvě kamarádky. Máme tu rezervovaný pokoj na... "

„Já vím, já vím," přerušil mě recepční.
„Tobias mě o všem informoval. Váš pokoj bude za hodinu připravený. Na jméno Vivienne Moreauová, že?"

„Ano," přikývla jsem. „Děkuji."

„A ještě něco, slečno."

„Ano?"

„Nevím, zda vám to Tobias řekl, ale kvůli vám si vyměnil směnu. Během hodiny by měl dorazit a o vše se postarat."

Na tváři se mi znovu objevil úsměv.
„Děkuji za informaci."

Recepční nám ještě ukázal, kde si máme nechat kufry, nasadil nám náramky a nechal nás hodinu courat po komplexu.

Byla jedna hodina odpoledne zdejšího času a já začínala mít hlad.

„Páni!" vydechla úžasem Amélie, když si prohlížela mramorovou recepci. Všude byla křesla a ze všech směrů vedly chodby do jiných částí budovy.

„Vážně čtyřhvězdičkový hotel," souhlasila Rose.

Najednou mi pípl telefon. Přišla mi nějaká zpráva.

Na displeji svítilo jméno 'Tobias' a pod ním zpráva v angličtině:

„Ahoj, nevím, jestli ti to někdo řekl, ale vyměnil jsem si s Leonem službu. Za půl hodiny jsem tam."

„Dobře," odpověděla jsem a připojila k tomu usmívajícího se smajlíka.

„Začínám mít hlad," prohlásila Rose, když se dostatečně pokochala luxusní recepcí. Mobil jsem zatím schovala zpátky do kabelky.

„To já taky. Obědy jsou až od dvou hodin, ale můžeme se zkusit podívat do snack-baru. Je tam rychlé občerstvení."

Recepce byla na vyvýšeném místě, takže jakmile jsme vyšly ven, naskytl se nám výhled na celý areál - na bazény, pokoje, posezení i azurové moře.

Nakonec jsme si sedly na nejbližší terasu s gyrosem a kolou.

„Pamatuju si, jak jsi nám posílala fotky. Moc se to tu za tu dobu nezměnilo, že?"

„To jo," přisvědčila Rose, „vypadá to přesně, jako na fotkách."

„Já bych řekla, že se to tu trochu změnilo. Ale jen nepatrně. Nic přece nezůstane čtyři roky stejné."

„Hm, to je pravda." Amélie se rozhlédla kolem.
„Mají tu víc květin. A jiné židle."

Vedle našeho stolu se prohnalo malé dítě, až málem vyrazilo Rose skleničku z ruky.

Ta si jen nervózně odfrkla.
„A taky si nepamatuju, že bys kdy říkala, že jsou tady tak neohleduplné děti."

Na to jsme se začaly všechny tři smát.

„Jsou i horší věci, ne?"

„Než vylitá kola na novém oblečení? No nevím..."

„Rose..."

„No, co je? Já nejsem jako ty, Amélie. Děti nejsou zrovna mou nejmilovanější věcí v životě."

„Rose..."

Přestala jsem poslouchat. Zaslechla jsem blížící se kroky směrem k nám. A přátelský, mužský hlas, který bych poznala kdekoliv. Pořád stejně prostoupený smíchem a dobrou náladou.

Někdo si za mnou odkašlal.

Rose s Amélií ztuhly a jejich výrazy odpovídající frázi „usmívat se jako měsíček na hnoji" mluvily za vše.
Ale aspoň zvládly pozdravit.
Jenže já se nedokázala ani pohnout, natož promluvit.

Někdo mě zpod stolu kopl do holeně. Byla to Rose.

„Přišel jsem vám říct, že pokoj už je připravený. Pomůžu vám odnést kufry."

Uběhlo asi tak pět vteřin, než jsem se zvedla a stanula onomu člověku tváří v tvář.

„Ahoj, rád tě zase vidím," pozdravil Tobias a já měla co dělat, abych dala v angličtině dohromady smysluplnou větu a neomdlela.

Nakonec jsem to snažení vzdala. Myslím to s vymýšlením smysluplné věty.

„Ahoj."

Usmál se na mě. Do obličeje mu padalo pár tmavých kudrn.

Odolala jsem nutkání na něj dál zírat a raději se dala do chůze.

Ach jo, já se prostě nikdy nenaučím zvládat nervově vypjaté situace...

Tobias nás dovedl zpátky na recepci, vzal můj kufr a vydal se postranní uličkou k výtahu.

Bezva, takže zase budeme muset každý den vyšlapávat ty úmorné schody. Jsem prostě dítě štěstěny.

„Já si ten kufr klidně vezmu," zkusila jsem to po chvíli, ale on se na mě jen zmateně podíval, jako bych se mu právě snažila namluvit, že moje kočka umí štěkat.

„To je dobrý. Jsem tady přece od toho, abych hostům pomáhal. A navíc, ty s tím kufrem vypadáš, jako by tě měl každou chvíli zavalit."

Pobaveně jsem zakroutila hlavou.
Další člověk, který se nemůže dívat, jak křehká dívka jako já nese něco těžkého.

Do výtahu nám pomohl narvat všechny tři kufry, ale on sám do něj nenastoupil. Místo toho jen zmáčknul tlačítko s číslem tři a schody vyběhl.

Nám přidělený pokoj byl opravdu krásný. Opět se nacházel na přistavěné části hotelu, takže sem nedoléhal ruch ani od silnice, ani od hotelové zábavy.
V hlavní místnosti se nacházely tři samostatné postele, velká skříň, dvě židle, stolička a větší dřevěný stůl s šuplíky.
Blíž ke dveřím byla koupelna rozdělená na dvě části.
Z balkónu šlo krásně vidět na moře, jak se třpytí a vzdouvá. Prostě nádhera.

„Voda v lednici je zadarmo. Minibar a trezor za příplatek."
S těmito slovy se chtěl opět vypařit dřív, než by na něj kterákoliv z nás chtěla začít mluvit. Ono být v centru pozornosti tří holek pro nikoho není úplně komfortní.

„V kolik ti končí směna?" zeptala jsem se ve snaze ho ještě chvíli zdržet.

„V půl jedenácté. V noci."

„Aha, dobře." odpověděla jsem a zadívala se do těch jeho oříškových očí. Klidně bych se v nich mohla utopit, kdyby to bylo možné.
Chvíli jsme na sebe beze slov zírali, až odvrátil rozpačitě zrak.

Někdy jsem si vážně připadala úplně nemožná. Věděla jsem přece, že je dobrý v psychologii, tak proč to pořád přehlížím?

„Tak já vás tu nechám."

Vás. No jo vlastně. Úplně jsem zapomněla na své kamarádky.
Podívala jsem se na Amélii, která dělala, že ji hrozně zaměstnává zip u kabelky. A na Rose, která stála na balkoně a dívala se na moře.
Obě se očividně rozhodly mě v tom nechat.

„Vivi?" začala přece jen Amélie a já jí za to byla vděčná.

„Nedonesla bys mi prosím něco k pití? Třeba džus?"

„Jo, jasně," přikývla jsem.

Amélie byla prostě skvělá.

Vyřítila jsem se za Tobiasem ze dveří.

„Jsem ráda, že tě zase vidím," povedlo se mi ze sebe vypravit. Teď už jsme byli konečně sami. Nikdo kromě něj už nemohl posuzovat, co řeknu.

„To já taky."

Sešli jsme první schodiště.
„Jak ses měl? V našich zprávách jsi byl občas trochu... No, nevýřečný..."

Teď už se zastavil a pohlédl na mě.
Pohledem mi utkvěl na obličeji.
„No, já... Já nejsem moc výřečný, ale to ty víš... Občas byly tvé myšlenky úplně jiné, než ty moje... Nevěděl jsem, jak na ně reagovat... A nechtěl jsem, aby sis myslela, že..."

„Že co?" zopakovala jsem a přitom uhnula blíž ke zdi, aby kolem nás mohli procházet lidi.

„Že se ti můj názor nebude líbit."

„Copak se to někdy stalo?"

„Ne," přiznal. „Ale jsi dost upřímná... Víš, občas až moc..."

„Aha." Na víc jsem se nezmohla.

„Hrozně rád jsem si s tebou povídal. Vážně. Jen některé věci... Nevěděl jsem, jak na ně reagovat... A někdy jsem ani neměl čas nebo energii."

„Uznávám, že některé otázky jsem si mohla nechat pro sebe..."

Odhrnul si vlasy z obličeje. Začínal být nervózní.

„Já nejsem hlupák, Vivienne. S psychologií mám už léta zkušenosti a to, cos ty svým chováním dávala najevo, mi bylo hned jasný."

Polkla jsem. V hloubi duše jsem věděla, že tenhle rozhovor přijde. Ale ještě jsem na něj nebyla připravená.

Když přestal očima těkat mezi zemí a mnou, přistoupil ke mně blíž.
Ohlédl se přes rameno, jestli někdo nejde a spustil o něco tišším hlasem:
„Došlo mi, proč jsi mi tehdy nechala to číslo. Proč ses ptala na to, na co ses ptala. Proč ses na mě tak dívala."

„Já... Ehh..."

„Bylo mi to jasný hned, ale já nejsem tak odvážný jako ty. Tvrdíš o sobě, že jsi introvert a zbabělec, ale tak to není. Máš kuráž..."

Opět jsem nevěděla, co na to říct.

„Byl jsem zmatený. Nebyl jsem schopný přibrat takhle rychle do života další osobu. Nevěděl jsem, co mám dělat."

„A teď už to víš?" Tahle otázka ze mě vypadla dřív, než jsem si ji stihla promyslet.

Když stál takhle blízko, můj mozek prostě ohlašoval dovolenou.
Chtěla jsem couvnout, ale moje nohy mi to nedovolily.

Tobias udělal ještě další krok ke mně, až nás dělilo jen pár centimetrů a zadíval se mi zpříma do očí. Bylo na něm vidět, že chce něco říct, ale neví co.

Místo toho uzavřel vzdálenost mezi námi a přitiskl své rty na moje.
Byl to polibek plný slov, která jsme si neřekli. Jemný, ale plný emocí.
Přála jsem si, aby tenhle okamžik trval věčně. Jenže to netrvá nic.
Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a popadali dech.

Tobias mě provrtával očima, zjevně čekal na moji reakci. Jenže já byla tak v šoku, že se žádná nedostavila.
Nevím, jestli i zvažoval možnost, že třeba uteču. Ale to jsem rozhodně neměla v plánu.

„Já... Eh... To," koktala jsem. Tak tohle budu zpracovávat ještě hodně dlouho.

Tobiasovi očividně došlo, že ze mě žádnou delší větu v příštích pár vteřinách nedostane.

Ani jeden z nás nebyl zrovna výřečný, takže jsme na sebe prostě jen dobrou chvíli zírali.
První se ale přece jen vzpamatoval on.

„Um, nechtěla tvá kámoška náhodou džus?"

Tahle věta mě vrátila zpátky do reality. Tak rychle, že jsem snad i slyšela to žuchnutí.

Ne, moment, to mi vypadl z ruky můj mobil, který jsem úplně zapomněla, že držím.

„Ne, nechtěla. Byla to jen záminka," odpověděla jsem naprosto upřímně. Můj mozek se momentálně stejně na nic jiného nezmohl. Raději jsem odvrátila pohled a zvedla mobil ze země.

„Jako vážně?" culil se.

„Jo," odpověděla jsem a zadívala se do zdi vedle mě. Ta bílá barva byla vážně tak moc zajímavá...

Začal se smát.

Otočila jsem k němu hlavu.
„Čemu se směješ?"

„Ty jsi vážně neuvěřitelná. Vždycky si najdeš způsob, jak být v mé blízkosti."

„A vadí ti to snad?" Naše konverzace už zase začínala nabírat na obrátkách.
Zajiskřilo mu v očích.

„Jistěže ne. Myslíš, že bych tě políbil, kdyby ano?"

Sklopila jsem hlavu. Už jsem se mu dál nemohla dívat do očí. Srdce mi bušilo jako splašené, můj mozek si bral dovolenou a můj obličej musel vypadat jako rajče samotné.

Na rozdíl ode mě už Tobias přestával být nervózní. Dokonce se začínal i vřele usmívat, jako předtím.

„Tobiasi, já..."

Přerušilo mě pípnutí jeho telefonu. S povzdechem ho vytáhl z kapsy a úsměv mu rázem povadl.

„Musím už jít, shánějí se po mně... Přijď dneska v osm na pláž před hotelem, budu mít půlhodinovou pauzu."

„Tobiasi, počkej!"

Zastavil se v půli schodiště a čekal, co ze mě vypadne.

Já si místo toho ale stoupla na špičky a lehce ho políbila na tvář. Možná to byla chyba. Možná ne.

V jeho očích se zračilo překvapení, naděje a štěstí zároveň.
Jak tam tak stál uprostřed toho schodiště, bylo vidět, že bojuje mezi touhou zůstat tu se mnou a pracovními povinnostmi.
Nedávala jsem mu za zlé, že si vybral povinnosti. Ba naopak.

Počkala jsem, až mi zmizí z dohledu, a pak jsem se vydala zpátky na pokoj.
Rukou jsem přejížděla po dřevěném zábradlí a užívala si ten pocit.
Konečně se můj sen stal skutečností.
Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě vážně políbil...

Opřela jsem se o zábradlí a ještě chvíli jsem se kochala výhledem na vnitřní část hotelu.
Jak já to tu milovala.
Už ten první den, co jsem tu tehdy byla, jsem si to tu zamilovala.

Poté jsem se vydala zpátky na pokoj.
Když jsem otevřela dveře, holky už měly své věci vybalené a kufry odstavené u zdi.

Obě se na mě dívaly s jistým očekáváním a potutelně se usmívaly.
Amélie začala jako první.

„Ten džus nemáš, takže to asi vyšlo..."

„Já myslela, žes ho ve skutečnosti nechtěla," opáčila jsem.

„To je jedno, Vivi... Důležitější je, co on."

„Soudě podle toho, jak se culíš..." přidala se Rose.

„Jo, vyšlo to," odpověděla jsem, aby mi daly pokoj. Jenže to se nestalo.

„A?" povytáhla Rose obočí.

„No, políbil mě..."

Obě dívky nadšeně zavýskaly.

„A jaký to bylo?" chichotala se Amélie, zatímco mě růžověly tváře.

„Krásný."

Opět další zavýskání.

„Tak dost, to stačí!" snažila jsem se je utišit, ale ony se smály a ptaly dál. Ani jsem pořádně nerozuměla, na co se mě ptaly, jak se horečnatě překřikovaly.

Z ničeho nic se ke mně přiřítil polštář. Stihla jsem ho chytit dřív, než mi narazil do obličeje a mrskla jsem ho po Amélii zpátky.
Ta se jen zasmála a strhla se polštářová bitva.
My tři jsme prostě trio k nezaplacení.

~

        Ten pocit, když jsem znovu cítila solí prostoupený vzduch. Když jsem pozorovala zlatavý odraz slunce, jak se odráží od třpytivé hladiny moře a pomalu zapadá za obzor.

Ten pocit, když mi vítr čechral mé hnědé vlasy a foukal mi je do obličeje. V tu chvíli mi na mysli vyvstanula jediná myšlenka: zase doma.

Jak dlouho jsem o tomhle snila? Čtyři roky? Přišlo mi to jako věčnost.

Stát tady, na tom pobřeží a dívat se na vlny, jak naráží do oblázkovité pláže, mi přišlo jako dávno ztracená vzpomínka.
Jako kdyby to byl jen další sen, který se mi po ty roky zdával.

Na purpurovém nebi nebyla ani stopa po mracích a každých pět minut mi nad hlavu prosvištělo letadlo.

Byly to už skoro čtyři roky, co jsem tady stála a sledovala moře, jak je divoké, nespoutané a tajemné.

Když jsem tady byla naposledy, hlavou mi vířilo tolik myšlenek: Jestli se sem ještě někdy vrátím. Jestli můj život bude jako dřív.
To léto mi změnilo život od základů. Změnilo mě. A já se to rozhodla přijmout. I když mě to zprvu stálo hodně úsilí.

Odtrhla jsem zrak od moře a rozhlédla se kolem.

Stále tu byla ta bílá lehátka, dřevěná cestička vedoucí k venkovní sprše a nízký porost tvořící jakýsi plot oddělující pláž od hotelu. Dokonce i ta zarostlá pole kolem celého komplexu vypadala pořád stejně.
Jen tu přibyly vysázené květiny a ten porost zhoustl.
Bylo vidět, že to tu prošlo menší renovací, protože i ty slaměné slunečníky vypadaly nově a tráva, která dřív byla spálená a pošlapaná, teď zářila zelení. I ten písek na volejbal byl konečně pískem a ne hlínou na sázení brambor.

Mé hnědé oči znovu spočinuly na hladině moře. Kdykoliv jsem se na něj podívala, jako by odnášelo všechny mé starosti.

Najednou mě zezadu objaly něčí ruce.
Otočila jsem hlavu a spatřila bílou košili se symbolem podobným ulitě - logem hotelu D'Andrea Mare.

„Od té doby, co jsi přijela, neděláš nic jiného, než se díváš na moře."

Pousmála jsem se.
„To protože mi to tu hrozně chybělo. Vždycky, když se na něj dívám, mám pocit, že tohle je moje místo."

Podívala jsem se Tobiasovi do tváře. V jeho oříškových očích se odráželo zapadající slunce a do obličeje mu spadalo pár neposedných, hnědých kudrn. Pořád vypadal tak zatraceně pohledně, jako když jsem ho viděla poprvé.
Tehdy mi bylo šestnáct a jemu osmnáct. Na mysli se mi vynořila další vzpomínka.

... Šli jsme zrovna po chodbě směrem k pokoji, když na mě má sestra sykla, ať se podívám, kdo tam stojí. Když jsem naklonila hlavu, abych viděla přes mé rodiče, kteří šli přede mnou, moje srdce udělalo několik kotrmelců.

Před jedním z pokojů stál Tobias a právě si strkal bílou kartu do kapsy. Když nás viděl, zeširoka se usmál a pozdravil. Kupodivu jsem ten pozdrav zvládla zopakovat.

Prošla jsem kolem něj, vyšla první schodiště a ohlédla se přes rameno. Stál tam pořád s tím krásným úsměvem a po pár vteřinách váhání se přece jen rozhodl, že se vydá za námi.
Jasně, že se usmíval. Ta uklízečka mu totiž vyžvanila, že jsem se ptala na jeho jméno. Jenže tehdy jsem ještě nevěděla, že ho můj zájem vážně těšil.
Když už jsem vyšla další schodiště, můj táta se s ním pokusil navázat řeč.

„Jdeš s námi, jo?"

Tobiasův úsměv se z vřelého změnil na rozpačitý.

„Ne, ne," odpovídal pobaveně a přitom odbočoval o patro níž. Navázat s ním řeč byla fuška. A já se proklínala, že pokaždé místo pokusu o konverzaci utíkám.

Ale co jsem měla dělat. Kvůli té zamilovanosti jsem nebyla schopná ničeho jiného, než jen utíkat a zírat.
Na ten jeho úsměv, který se mu tolikrát rozlil po tváři totiž nikdy nezapomenu...

„Na co myslíš?" vytrhl mě jeho hlas z mlhavých vzpomínek.

Chvíli jsem přemýšlela, jak se to v angličtině řekne.

„Na to, jak to bude dál."

Pozvedl jedno své husté obočí.
„Jak to myslíš?"

Na chvíli jsem se odmlčela.

„Jak bude můj život vypadat dál. Jaká budoucnost mě čeká... A jak to bude s námi."

„V životě se nám děje hodně změn, ale nesmíš se jimi nechat zastrašit."

„Já vím... Já jen... Nemám změny zrovna v lásce..."

„Vzpomínám si, že jsi něco takového říkala... Ale pamatuješ si na ten můj oblíbený citát?"

„Žádný člověk nemá moc mít všechno, co chce, ale je v jeho moci nechtít to, co nemá, a s radostí užívat toho, co má, " odrecitovala jsem to celé zpaměti.

„Pamatuju si všechno, co jsi kdy řekl, nebo napsal..."

Pobaveně se usmál a nechal mě, abych si opřela hlavu o jeho hruď.
Takhle jsme tam stáli a dívali se na moře, dokud slunce definitivně nezapadlo.

¬ Západ slunce na pláži před hotelem

¬ Výhled z balkónu