O dva roky později:

Vivienne

       Stála jsem na zlatavé pláži a pozorovala vzdouvající se vlny.

Nespoutaný vítr mi čechral vlasy a paprsky slunce mi je zbarvovaly do zrzava. Slunce už pomalu zapadalo za obzor, a barvilo tak nebe do odstínů červené, oranžové a žluté.

Kolem nohou se mi prohnaly dvě blue merle fenky šeltie.

Jedna již šestnáctiletá, kterou jsem si k sobě vzala na dožití klidného stáří a druhá, sotva roční, kterou jsem si mohla konečně před pár měsíci pořídit do vlastního bytu.

Obě vesele běhaly po pláži sem a tam a hlasitě na sebe štěkaly.

Kousek od pláže rostly všemožné stromy, keře a květiny.

Z uličky pár metrů ode mě lemované purpurovým oleandrem se vynořila silueta muže. Instinktivně jsem si obě šeltie přivolala k sobě.

„Dree, Lee, pojďte ke mně!"

Za mužem se ale táhla ještě jakási další silueta. Vypadala, že patří psovi.

Za chvíli, když onen muž vystoupil na světlo, mu zapadající slunce ozářilo kudrnaté vlasy do světle hnědé barvy.
Rty se mu stáhly do radostného úsměvu. Až když byl pár metrů ode mě, všimla jsem si, jak mu září oříškové oči štěstím.

„Ahoj, Vivienne."

Neměla jsem slov. Jen jsem na něj chvíli oněměle hleděla.

„Ahoj - Tobiasi. Ty jsi přišel..."

Nějak jsem nedokázala dát dohromady smysluplnou větu. Byla jsem tak šťastná a v šoku zároveň.

Než jsem se stihla pořádně probrat, přivinul si mě k sobě a opřel si své čelo o mé.

Obě šeltie na Tobiase hlasitě štěkaly, až rozštěkaly i jeho psa. Bylo to pár měsíční štěně malinoise s nazrzlou hnědou srstí a černým čumákem. Vypadalo tak rozkošně. Velká hnědá očka mu dodávala nevinného vzhledu.

„To je tvoje štěně?"

„Jo. Misha už nežije... Potřeboval jsem psího společníka. I když jeho nikdo nenahradí."

„To je mi líto. To jsem netušila."

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Nevěděl jsem ale, že s sebou vezmeš i šeltie."

„Původně jsem chtěla vzít jen Merliu, ale nakonec jsem vzala i Dree. Jak se jmenuje to štěně?"

„Bruno."

„To je hezký jméno."

Podívala jsem se na svoje šeltie, jak se opatrně, ale zvědavě přibližují k malinoisovi.

„Líbí se jim. Merlia je ještě štěně, tak tu aspoň bude mít společníka. Dreenka moc nemá ráda štěňata a trochu jí vadí, když na ni doráží."

„Aspoň bude mít klid... Půjdeme se projít podél pobřeží?" zeptal se a nabídl mi rámě.

„Ráda," odpověděla jsem s úsměvem, sundala si sandále a zavolala si psy k sobě.

Mlčky jsme se courali po pláži. Na nohy nám šplouchaly zpěněné vlny.

Tobias se najednou zastavil a pohlédl mi od očí. Znala jsem ho už dost dobře na to, abych věděla, co bude následovat.

„Tolik jsi mi chyběla. Byly to další dva roky zšíleněného psaní, kdy jsem netušil, jestli tě ještě někdy uvidím... Jestli," polknul, hlas se mu zlomil.

„Jestli co?" pohladila jsem ho láskyplně po tváři a pobídla ho, aby pokračoval.

„Jestli tě ještě někdy budu moct držet v náruči a líbat tě."

„Můžeš s tím začít rovnou hned."

„To mi nemusíš říkat dvakrát," zašeptal a spojil naše rty po dlouhé době ve vášnivém polibku. Bylo v něm tolik štěstí, lásky a zoufalství zároveň, že jsem to všechno cítila dvakrát silněji. Nebyly to jen moje emoce, ale i jeho. A já je teď cítila jako vlastní.

Tak dlouho jsem si nepřipadala takhle v bezpečí, že jsem skoro zapomněla, jaké to je.

Tehdy jsem mu ale slíbila, že se vrátím. A že budu stát po jeho boku. A tomu jsem hodlala dostát.

Po chvíli jsme se od sebe odtrhli.
Spokojeně jsem si opřela hlavu o jeho hruď. On mě hladil po zádech.

„Tak co, už se ti vrátila slova?"

„Trochu. I když, obávám se, že tenhle polibek mi je zase sebral."

Zasmál se tím svým krásným, hlubokým zvučným smíchem.

„Změnila ses za ty čtyři roky."

„Vážně? To ty ale taky."

„Chováš se jinak. Vyzařuje z tebe větší rozvážnost a zodpovědnost. Ale ta ostýchavost ti zůstala."

„To tobě taky. Oba potřebujeme občas k mluvení psychickou podporu."

„To máš pravdu. Ale myslím, že už jsme oba dost rozumní."

Nechápala jsem, kam tím míří. Jako by to vycítil, nervózně si olízl rty.

V tom ohlušujícím tichu mezi námi bylo slyšet jen šumění vln, vítr a můj zrychlený srdeční tep.

„Vivienne... Já... Už před lety jsem si odpřisáhl, že tě budu milovat. Na nic z toho jsem ale tehdy nebyl připravený. Ani ty ne... Ale teď... teď mám pocit, že to do sebe všechno zapadá. Že teď je ten správný čas."

Udělal krátkou pauzu, aby se uklidnil a pohlédl mi do očí. V těch jeho se zračila prosba, naděje, láska a nervozita.

To, co vzápětí udělal, způsobilo, že se mi na chvíli zastavilo srdce.

Klekl si přede mě a z kapsy u kalhot vytáhl malou tmavě modrou krabičku potaženou sametem.

„Vivienne, vezmeš si mě?"

Teď bylo načase, abych dokázala, že moje angličtina není zas tak špatná.

Zmítalo se ve mně tolik emocí; radost, láska, šok, rozpaky.

Ale copak bych mohla říct ne? To by byla ta největší chyba, kterou bych v životě mohla udělat.

„Ano... Samozřejmě, že ano."

Viditelně se mu ulevilo. Oči se mu rozzářily štěstím stejně jako mně.

Mně se ale do nich po pár vteřinách začaly drát i slzy štěstí.

Navlékl mi stříbrný prstýnek s diamantem a přivinul si mě k sobě.

Na nic jsem nečekala a políbila ho.
Chtěla jsem mu být nablízku už navěky a díky tomuhle se mi to mohlo splnit.

Konečně po osmi letech jsme měli možnost naplánovat si společnou budoucnost a krůček po krůčku si ji splnit.

Já jsem měla konečně dostudovanou vysokou školu a certifikát z angličtiny, francouzštiny a španělštiny. Díky tomu jsem měla neomezené pracovní možnosti a tím pádem jsem si mohla najít práci i tady na Rhodosu.

Tobias vystudoval UNIWU v Athénách v oboru obchodní administrativa, tudíž získal slušnou práci.

Naše společná budoucnost nyní byla jasná a přesná, i přesto ale stále květnatá.

Jelikož mají v Řecku jiný školský systém, poté, co Tobias dostudoval univerzitu, si našel práci a s brigádou v hotelu definitivně skončil.

Ze šťastného okamžiku nás vyrušila Dree svým jemným štěkotem.

„Co to dělá?" nechápal Tobias její úsměvné počínání. Kromě štěkání totiž pobíhala kolem nás a u toho poskakovala jako pružinka.

„Žárlí, že si jí nevšímám. A navíc cítí, že mám radost, tak ji chce se mnou sdílet."

Pobaveně se zasmál a podrbal obě dvě šeltie za uchem.
Bruno okamžitě přiběhl a chtěl taky pohladit.

„Jsou vážně roztomilé. A jak mají obě dvě každé oko jiné. Vypadají jako vlastní kopie."

„To jo. A to jsou přitom jen vzdálené příbuzné."

„Takže předpokládám, že tyhle dvě šeltičky se stanou i mými společníky."

„Budeš si muset zvyknout i na menší psy," dodala jsem s úsměvem.

„Zůstaneš tu tedy se mnou?"

„Myslíš, že po tvé žádosti o ruku budu chtít odjet? Ty blázne, samozřejmě, že ano."

„Tak to jsem rád. Držím si tu nedaleko dům. Částečně jsem ho dostal jako dárek od mé štědré babičky, ale zbytek jsem si zaplatil sám. Díky bohu s tím neměla problém."

„Hádám, že jsi trval na tom, že si to chceš zaplatit celé sám."

„Jasně že jo. Ale v naší rodině se táhne tvrdohlavost už po generace."

„To můžu potvrdit."

Vyprskl smíchy.

„No, zrovna tohle je vlastnost, kterou máme společnou."

„To je fakt. Ale víš, přijde mi moc rychlý a trochu nevděčný, sem vpadnout a jen tak se k tobě nastěhovat."

Vzal mou hlavu do dlaní.

„Nedělej si s tím hlavu. Chci, abys se mnou bydlela. Navíc nemáš si kde tady sama sehnat bydlení. Nejdřív se musíš adaptovat do zdejšího prostředí a způsobu života. Už to, že jsi odletěla ze své země, je velká změna a začínat někde od nuly sama není jednoduché.

Miluju tě a chci ti dát všechno, co jen budeš chtít. Chci s tebou strávit celý svůj život, milovat tě, respektovat tě, ctít tě, hádat se s tebou... Chci prostě všechno, co k životu ve vztahu patří. A chci to prožívat s tebou."

Obmotala jsem mu ruce kolem krku.

„Taky tě miluju."

„Všechny tyhle záležitosti probereme a vyřešíme ale až pak. Musíš být po příletu hrozně unavená."

„To jsem. A nejen já, ale i Dree s Merliou."

„Vždycky se mi na tobě líbilo, jak ta zvířata bezpodmínečně miluješ."

„Takhle ale miluju i tebe," namítla jsem s úsměvem a znovu ho políbila.

Potřebovala jsem cítit jeho těsnou blízkost. Jeho horké a žádoucí rty na mých. Chtěla jsem se po čtyřech letech opět cítit milovaná a vracet mu jeho lásku se stejnou vervou, s jakou mi ji dával on.

~******~

Citáty:

„Někdy nic netušícímu člověku může změnit i pár vteřin celý život, a obrátit mu ho tak naruby."

„Na určitém místě nás drží jen tři věci: láska, zodpovědnost a závazky. Bez nich bychom se jinak potloukali světem bez cíle."

„Když ti osud nabídne příležitosti a ty je nevyužiješ, nezbývá ti nic jiného, než si vykonstruovat vlastní."

„Když něco chceš, musíš v to věřit. Ne nad tím jen přemýšlet nebo si to představovat. Protože i špetka nejistoty a strachu, kterou si tím do sebe zaseješ, ti to všechno může zhatit."

„Vzpírat se osudu nemá smysl. Nejde ho změnit. Ale lze si vybrat, kterou z jeho cest se vydat."

„Nenávidím změny. A tohle léto jich bylo plné. Naštěstí ale jen těch přívětivých."

„Myslela jsem si, že chci kotvu, která mě udrží v tom rozbouřeném moři. Místo toho mi ale cestu zkřížil oheň a způsobil požár. Mohla bych ho uhasit. Ale nechci. Protože oheň je to, co doopravdy potřebuji... Vždycky se říkalo, že oheň a voda spolu nemůžou existovat, ale to vůbec není pravda. Navzájem se doplňují. Potřebují. Jeden druhého může vypařit, nebo taky uhasit. Ale dokud budou v rovnováze, nic z toho se nestane."

„Můj život nabral staronový spád a naučil mě milovat."

„Láska miluje, žárlí i nenávidí. Ale na vzdálenost se neohlíží."