Petunie se tak trochu zamilovala. Celé dny myslela na Vernona. Bylo těžké se soustředit na studium. Petunie se často musela nutit, aby vůbec poslouchala, co učitelé říkají. Snažila se, ale stejně se její prospěch mírně zhoršil. Bylo to podivné, ale rodičům to bylo jedno. Petunie se od raného dětství snažila být dokonalá - hlavně ve škole, ale teď se ukázalo, že to vlastně až tak důležité nebylo. Stále byla dobrou studentkou, ale perfektní nebyla. Vlastně se jí docela ulevilo, když si to uvědomila. Nemusela být dokonalá.

Celé večery Petunie sepisovala své myšlenky do deníčku nebo na kusy papírů. Občas se snažila sesmolit nějaký dopis, ale vždy se rozhodla, že ho Vernonovi nedá přečíst.

Chodíval jsi stejnými ulicemi, vyhýbal ses stejným kalužím.
Míjeli jsme se, procházeli jsme kolem sebe,
mé city se nad tebou vznášely jako houf labutí.
Hledala jsem tvůj pohled, ty jsi hledal taky.
Ne mne. Ne v tomhle století. Ne ve zdech těchto ulic.
Slyšela jsem tvé volání, ale nevěřila jsem, že bys mohl volat mě.
Minuly měsíce, minuly roky,
a my se konečně potkali.

Samotnou ji překvapilo, že v sobě našla poetickou duši. Pousmála se nad svým dílem, pak se do něj znovu začetla a zamračila se. Tolik pocitů, tolik slov! Vždyť to nemohlo ani znít upřímně. Petunie nechtěla vypadat zoufale, ani nechtěla, aby bylo poznat, že se bezhlavě zamilovala. Co kdyby si to Vernon rozmyslel? Co když by z ní udělal hlupáka? Nemohla mít u sebe takto kompromitující spisy. Papír zmuchlala a hodila ho do koše. Stále se nedokázala poddat těm citům úplně. Připadala si rozbitá. Kvůli svému dětství se nedokázala oprostit od myšlenky, že jednoho dne ji všichni opustí. Tolik si přála Vernonovi důvěřovat, ale pak ji dostihla minulost a všechny lži, které sama sobě nalhávala po léta.

Petunie samozřejmě rodičům o Vernonovi neřekla. Pověděla jim, že bude doučovat svou spolužačku. Rodičům to bylo jedno, jediné, co je zajímalo byl její brzký příchod. Ani náhodou by je nenapadlo, že se schází s nějakým mladíkem. Přece jen - nebyla Lily, takže se o ni těžko mohl nějaký muž zajímat, že? Petunie dřív tomu taky věřila, ale díkybohu potkala Vernona a začala si sama sebe aspoň trochu vážit. Nebavil by se s ní, kdyby se mu nelíbila. Nezval by ji na večeři, kdyby s ní nechtěl trávit čas. Petunie v těch chvílích byla skutečně šťastná. Utřela si ústa ubrouskem a pohlédla na hodiny. Radost, kterou cítila, opadla. Posmutněla. ,,Měla bych už jít. Moc ti děkuju za výtečnou večeři," řekla Petunie a vstala od stolu. Vernon taky vstal a chytil ji za obě ruce.
,,Zůstaň, prosím," řekl. Jak moc chtěla! Lily byla doma na jarní prázdniny. Nechtěla v tom domě trávit ani minutu, jenže rodiče by se určitě zlobili.
,,Nemůžu," zašeptala Petunie stydlivě, ,,řekla jsem rodičům, že přijdu brzy."
,,Vždyť ještě není tak pozdě," odvětil jemně.
Tohle bylo trápení. Petunie byla vnitřně rozervána. ,,Odpusť, nejde to," pravila a chtěla se odtáhnout. Vernon ji však přivinul blíž k sobě a Petunie cítila, jak její hradby opadávají. Vpadla mu do náruče. ,,Nechci od tebe odcházet," řekla a víc a víc se bořila do jeho objetí.
,,Tak ještě neodcházej," řekl Vernon a pro Petunii bylo tak snadné ho poslechnout.