Nebe nad Soulem se zahalilo do jednotvárné světlé šedi.

To však neznamenalo, že z města vymizely barvy. Vůbec ne: ty na obyvatele Soulu vykukovaly na každém rohu. Z výloh obchodů na kolemjdoucí hravě blikala vánoční světýlka – červená, modrá, žlutá, zelená, a ve všech ostatních barvách, na které si jen člověk dokázal vzpomenout. Pouliční lampy, vývěsní štíty, zábradlí i lavičky – tam i na dalších místech se vinuly kabely ověnčené žárovičkami, které ze všeho nejvíc připomínaly roje světlušek.

Nad hlavní třídou se houpaly dekorace v nadživotní velikosti – světelné koule, hvězdy, lampiony. Cukrové hole a plyšoví medvídci s vánočními čepičkami na hlavách pomrkávali na děti i dospělé z každého výstavního prostoru, v nákupních centrech vyrostly vánoční stromky. Některé z nich se svými špičkami div že nedotýkaly vysokého stropu.

Kam se člověk podíval, tam na něj dýchala sváteční atmosféra. Lidé se shlukovali uvnitř i přede dveřmi, obklopení soškami sněhuláků, Santa Klausů a dárky zabalených do zářivého, zlatého a stříbrného papíru, které na ulicích vyrostly jako houby po dešti. Parky a náměstí vyplnil smích a radostné halekání kamarádů, příbuzných i starých známých, jak i ti nejzarputilejší jedinci, kteří měli věčně naspěch, neodolali a zastavili se na kus řeči.

Cha Junho pozoroval všechen ten shon a hemžení z okna kavárny. Ani tady neunikl před duchem Vánoc – světýlka natažená kolem rámu okna vesele poblikávala, z parapetů oken visely nařasené vánoční řetězy a z rádia hrály písničky, které neodmyslitelně patřily k tomuto kouzelnému období. Co mu bylo obzvláště příjemné, byla pak všudypřítomná vůně skořice, vanilky a horké čokolády.

Pohodlně usazený v červeném ušáku nějakou dobu se zájmem střídavě pozoroval venkovní dění a chlapce sedícího v křesle naproti němu. Tím nebyl nikdo jiný než jeho nejlepší přítel.

Poznali se na střední: on, Junho, tichý a rezervovaný prvák, nový na škole, bez přátel či alespoň známých. Oproti tomu Kim Yohan, o tři roky starší, třídní prezident a hvězdný atlet s povahou příliš přátelskou pro své vlastní dobro. Spolu tvořili dvojici jako vystřiženou z toho nejvíce klišoidního seriálu, na který si dokázal vzpomenout.

Yohan mu dělal průvodce, když poprvé nastoupil na školu. Potom už se nebavili – když nepočítal příležitostný pozdrav a náznak úklony na chodbě. Jejich přátelství nabylo konkrétních rozměrů až několik měsíců po začátku školního roku.

Venku se s příchodem jara oteplilo, a studenti s radostí trávili volný čas na školním dvoře. Dokonce i samotářský Junho raději usedl s knihou na lavičku pod strom než do zatuchlé studovny. Bylo to tam, kdy si ho prvně vyhlídla skupinka starších kluků, a začala mu dělat ze života peklo. Větší, silnější a hlavně oblíbenější kluci si ho našli, ať už se před nimi uklidil kamkoliv – a nevynechali jedinou příležitost utahovat si z jeho nemluvnosti a kamenného výrazu.

Později jim i urážky začaly být málo, a jeden z nich do Junha strčil. Hoch nic takového nečekal; překvapený náhlým útokem ztratil rovnováhu a k veselí celé početné skupinky spadnul na zem na zadek.

Co následovalo potom si pamatoval jenom v útržcích. Křik odněkud z dálky a dusot kroků; Yohanův obličej a rvačka, která se mezi ním a silnějším klukem strhla. Dav přihlížejících. Několik spolužáků spojilo síly a Yohana a druhého chlapce od sebe odtrhli násilím. Někdo musel doběhnout pro učitele; dozor oba rváče odvedl někam pryč. Celé to skončilo stejně rychle jako začalo. O Junha nikdo zájem nejevil.

Následujících několik dní Yohan nepřišel do školy. Když se Junhovi po týdnu přece jen podařilo natrefit na něj na chodbě, starší spolužák ho pozval na oběd. Tam mu mezi řečí sdělil, že dostal od školy důrazné napomenutí a mimo to přišel taky o svou funkci třídního prezidenta.

„To je mi líto," omlouval se Junho. „Nechtěl jsem, abys měl kvůli mně problémy."

„Stálo to za to," ujišťoval ho Yohan. Opakoval to pokaždé, když na tu historku z nějakého důvodu přišla řeč. „Kromě toho, byl bych pěkně na houby prezident, kdybych nechal svoje spolužáky šikanovat nějakého vyzáblého prváka, no ne?"

Od toho dne z nich byli kamarádi až nadosmrti.

Když nad tím tak uvažoval (aniž by odtrhl zrak od okna, nahnul se ke stolu a nabídnul si sušenky z talířku, co jim Yohan nechal donést), sám si asi nikdy žádného kamaráda neudělal. To oni si pokaždé našli jeho.

Jako Dongpyo, pousmál se. Jeho spolubydlící mu v tomto nedal moc na výběr. První dojem pro něj zjevně nic neznamenal, neboť si podle všeho usmyslil, že Junho bude jeho nový nejlepší přítel.

Koutkem oka zaregistroval pohyb. Když otočil hlavu tím směrem, div se špičkou nosu nesrazil s Yohanovými prsty. Ten teď ucukl rukou zpátky a počastoval ho vyčítavým pohledem.

„Země volá Junha, haló," nechal se slyšet. „Už jsi zpět mezi námi?"

„Hm?" nechápavě se na svého kamaráda zamračil. „Co se děje?"

„Co se děje?" rozhodil Yohan rukama. Štěstí, že při tom zrovna držel jenom sušenku a ne hrníček s horkou čokoládou. „O něčem jsi povídal, pak ses najednou zahleděl ven, a už jsi to nedokončil, to se děje."

„Já... cože?"

„Ten tvůj spolubydlící?" pobízel ho Yohan se zdviženým obočím. „Dongpyo? Vzpomínáš?"

Junho se s povzdechem předklonil.

„Jako by se na něj dalo zapomenout," zamumlal spíše sám pro sebe.

Samozřejmě, že Dongpyo. Junhovy myšlenky se v posledních týdnech netočily prakticky kolem ničeho jiného než kolem toho užvaněného skrčka.

Začalo to jako jeho soukromý vtip, ale čím dál víc ho začínal podezřívat, že je kouzelník. Jak jinak by totiž mohl zdůvodnit vše, co se v uplynulých měsících stalo?

Jako ten den, kdy od rána pršelo.

Junho si zapomněl deštník a vrátil se domů s mizernou náladou a promočený na kost – a už na chodbě k němu doléhala melodie písně, kterou nikdy neslyšel. A když odemkl dveře, vtáhl ho dovnitř pár rukou, nenechal ho ani vysvléct se a nevybíravě vlekl ho za sebou.

A co na tom, že protestoval? Že to byla hloupost a bláznovství, a že blátivé šlápoty pošpinily podlahu úplně všude? Co na tom, že z něj crčela voda a pramínky vlasů se mu lepily k čelu?

Pár rukou ho odtáhl do kuchyňky, kde na linku někdo položil staré rádio, a Dongpyo mu nedal nejmenší šanci: zatáhl ho do rytmu tance a Junho klopýtal a potácel se kolem, dokud znovu nenabyl rovnováhu, a chlapec kolem něj se se smíchem otáčel – úplně tak, jako Země obíhá své Slunce – a nepustil ho, dokud se ve víru hudby neocitli oba, a Junho se nahlas nerozesmál; dokud se jim oběma nemotala hlava a neupadli na zem jeden přes druhého, Dongpyovy paže kolem Junhova krku, jejich obličeje několik centimetrů od sebe; dokud chlapec neodhalil zuby v širokém úsměvu a nevyslovil jeho jméno...

„Junho? Hej, Junho!"

„Hm?" vzhlédl.

Yohan mu věnoval významný pohled. „Děláš to znovu."

„Ach."

Už už se nadechoval, aby se mu omluvil, ale kamarád ho předběhl.

„Nech to být," mávl nad jeho zmatením rukou. Na tváři mu při tom hrál pobavený výraz. „Už jsem si zvyknul, že jsi trochu mimoň. Kromě toho," pokračoval jedním dechem, „jsi vlastně podal úctyhodný výkon. Nepamatuju se, kdy naposled ses takhle rozpovídal."

Teprve teď si Junho uvědomil, že od chvíle, kdy si objednali, vlastně mluvil jenom on a staršího kamaráda vyjma několika krátkých poznámek a komentářů nepustil ke slovu.

Sklopil zrak k hrníčkům s motivy vloček a sněhuláčků, ale dlouho se na ně soustředit nedokázal. Očima kmital mezi talířky, zákusky a návštěvníky kavárny, až nakonec stočil hlavu k prosklenému oknu napravo od nich. Prakticky cítil, jak mu růžovějí tváře. „Promiň, já... hm, chceš...?"

„Ne, ne," Yohan smířlivě mával dlaní. „Je příjemné, když taky pro jednou slyším tvůj hlas."

To už si z něho utahoval, a Junhovy tváře proti jeho vůli nabraly ještě sytější odstín.

Dívaje se z okna zamumlal: „Najeb si, vole."

„No tak," tišil ho Yohan. Urážku se rozhodl přeslechnout. „Vždyť víš, že mám rád, když takhle povídáš. Kromě toho je to strašně zajímavé. Pověz mi o tom svém šarmantním příteli víc."

Svou poslední větu doplnil lišáckým mrknutím oka, což Junha přimělo zvednou oči k nebesům.

„Dongpyo je šarmantní asi jako opičák v zoo," ušklíbl se, nikoliv však zlomyslně. Opice mu vlastně byly celkem sympatické. „A teď, jak se blíží Vánoce, je to s ním k nevydržení. V pondělí dotáhl domů strom. Že si ho nazdobíme."

Pro někoho jako Junho představovalo Dongpyovo nadšení úplně nový svět. Jeho rodina Vánoce neslavila a on nikdy necítil potřebu na tom cokoliv měnit. Dokud se neobjevil jeho spolubydlící.

„Vážně?"

„Jo. A trval na tom, že se toho zdobení musím účastnit taky."

Při té vzpomínce se podvědomě začal usmívat.

Atlet naproti němu se opřel zády o měkké křeslo a přehodil pohodlně nohu přes nohu. „Cítím skvělou historku."

Junhovi mírně zacukaly koutky. To byl veškerý souhlas, který starší z dvojice potřeboval. Když ho tedy Yohan kývnutím pobídl, odkašlal si a pustil se do vyprávění.