Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

"Kluci..." mrmlu, ale oni toho nenechají. "Ale Rossi, copak ty mu tak lehko věříš?" vyjekne Ben. "Ona si všechno vymyslela, " bráním svého přítele. "Ale prosím tě, určitě si nevymyslela všechno, byla těhotná, ne blbá." dodá David. Počkat, já jim vlastně neřekl pravdu. "No, ona nebyla těhotná. Všechno si to vymyslela, " špitnu. "Cože?!"
"Ale vždyť jsi říkal, že se se rozhodla žít se svým novým přítelem v Brazílii!" spustí oba naráz. "Lhal jsem? Nechtěl jsem na to myslet." Nechci to rozebírat, proto jsem jim to neřekl. "Prostě, Brandon je nevinný a všichni jsme mu moc ublížili, takže se omluvte, já už to mám za sebou, " zvednu se od stolu a jdu na balkón nadýchat se čerstvého vzduchu.

Nedívám se na ně. Oba na mě mají tunu otázek a já se dál rýpu v jídle. „Není, co říct. Sof si všechno vymýšlela, nebyla těhotná, jen Rosse využívala a já spal s kým jsem mohl. " Ben už se nadechoval, že něco řekene, ale já ho zarazil. „Neskončil jsem. Spal jsem s jinými, ale tehdy jsem s Rossem nebyl. Myslel jsem si, že mi uvěří alespoň někdo, že bych jej nepodvedl, ale očividně ne." Sleduju Rosse zavřeného na balkóně. „Takže prosím. Chci jen, aby byl šťastný." Ve chvíli, kdy se Ross vrátil jsem nahodil veselý úsměv a zasmál jsem se.

Koukám z balkónu dolů a přemýšlím. Možná nebyl nejlepší nápad sem chodit. Ale co, už jsme tu a oni si zaslouží znát pravdu a třeba je to donutí se netrefovat tak do Brandona, vadí mi to. A ona? O ní se nechci bavit, už ji nechci vidět a ani o ní slyšet. Snažím se dýchat a uklidnit se výhledem na město. Pak se vrátím dovnitř a vše vypadá v pořádku. Škoda, že to tak jen vypadá, na to, aby bylo jsou všichni až moc napjatí. Falešně se usmívají. "S Brandonem jsme sem nepřišli, abychom se hádali nebo vzpomínali, chtěl se udobřit, ani nevíte, jak moc se na vás těšil! Takže je mi jedno, že jsme ve vašem domě, ale vy se prostě budete chovat slušně!" zahřmím až sebou Ben vyděšeně škubne. "Co kdybyste Brandonovi povyprávěli, jak jste se za tu dobu měli a jak jste začali tancovat, " pobídnu je, vím, jak se tím rádi chlubí.

Kárá je jako nespokojená matka. Kupodivu ale nic nenamítali, naopak začal dlouhý a nudný rozhovor... Nebo spíš jejich monolog. Snažil jsem se poslouchat, ale pořádně to nešlo. Když dovyprávěli, Ross se tvářil spokojeně a já se slabě usmíval. „Jsem rád, že se vám tak dařilo. Celkově se nám dařilo asi všem. " Dlouhou dobu je trapné ticho, z kterého mě osvobodí až opět telefon. „Co se děje? Děláš si srandu? Kdy? Mám tam přijet? " pomalu se zvedám od stolu. „Dobře, hned jsem tam. " Položím to a omluvně se usměju. „Budu muset do práce, moc se omlouvám."

"Doprovodím tě, " zvednu se rychle taky. Oba se rozloučíme a já mám pocit, že se ti dva hned po našem odchodu na sebe vrhli. "Co se děje? Nějaké problémy z tou restaurací? S tím kinem už počítat nemám, co?" má vážný výraz a já doufám, že je všechno v pořádku, nechci, aby ho cokoli trápilo. "Kdybych mohl s čímkoliv pomoct, jen řekni." musím být strašně otravnej, nebo to přijde jen mně? Nasedne do auta, které pro něj přijelo, a pošle mi vzdušnou pusu. "Tak třeba zítra?" špitnu, když mi auto s přítelem mizí ze zorného pole.

Jsem naprosto vynervovaný a naštvaný sám na sebe. Měl jsem být celý den s Rossem.V práci se stala menší nehoda, která si vyžaduje moji přítomnost. Vlastně se mě pokusili okrást. Kompletně o vše. Zfalšované papíry... Všechno by šlo do hajzlu a já, kdyby na to Josh nepřišel, tak bych byl v hajzlu. Kupodivu to proběhlo celkem rychle. Policie mě vyzpovídala a já prakticky mohl po pár záležitostech jít. Zamířil jsem rovnou k Rossovi. Křečovitě jsem držel kliku, když jsem z jeho ložnice slyšel vzdychání. S hlubokým nádechem jsem se vypravil dovnitř a zůstal jsem stát oněměle mezi dveřmi. Pak jsem se rozesmál a přilezl jsem k Rossovi na postel. On byl celý rudý a snažil se nějak zakrýt a schovat počítač s pornem. „Rossi, "dál se směju a políbím ho. Při tom nahmatám jeho tvrdou chloubu. Znovu se zadívám na video a zjistím, že jeden z těch chlapů je mi celkem podobný. „Nechci, aby sis honil nad jinýma," vydechnu a zapumpuju rukou na jeho chloubě. „Jsi můj. " Políbím ho a sladce se usměju.

Přišel jsem domů, sám, jak jinak. S povzdechem ze sebe servu oblečení a hodím do rohu místnosti. Měl jsem celý dnešek strávit s Brandonem, ale nepovedlo se. Návštěva u kluků se taky zrovna nezdařila. A to, jak si to rozdávali ve vedlejší místnosti mi připomnělo Brandonova otce. Bude Brandon taky tak čiperný? Bude se mnou chtít... Sakra, proč myslím na takové věci? Hlavou se mi honí nespočet různých obrazů, kde figuruje hlavně nahý Brandon... No, stejně tu není a já nemám, co dělat, tak si lehnu s notebookem do postele. Zrovna si honím nad jedním z našich nejoblíbenější porno videí, když se ozve ten krásný smích. Zvednu pohled a celý zrudnu, vždyť to je Brandon. "Já... J... Já..." začne mi sám honit a já nedokážu nic jiného než vzdychat. Tak jen kývnu hlavou a on mě nechá vyvrcholit. Ušpiním si břicho, ale Brandon se ke mně nahne a všechno slíže. Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho. "Jsem rád, že jsi tady, " šeptnu.

„To já taky, bylo to strašný, ale už to je v pořádku. " Přitulím se k němu a spokojeně vdechuju jeho vůni. Je celkem dost divné, že se i po tak dlouhém odloučení k sobě chováme, jako by se nic nestalo. Víc zavrtám hlavu do jeho hrudi a jeho ruce sjedou na můj zadeček, který pevně chytí. Na nic nečekám a oplatím mu stejnou mincí. Překvapeně vzdychne a já se sladce usměju.
.
.
.
Nádech, výdech, všechno bude v pořádku. Snažím se sám sebe uklidnit. Je to už pět let od našeho znovushledání a já se už týden snažím udělat zásadní krok, ale vždycky se něco podělalo a jsem díky tomu strašně na nervy. Vím, že Brandon něco zpozoroval, protože se chovám ještě jako větší ňouma než obvykle. Tak, ještě aby ne, když jsem se ho už třikrát snažil požádat o ruku, ale... Poprvé, když jsem před něj poklekl, tak si myslel, že mu chci jen vykouřit. Má odvaha nějak zmizela a já mu vykouřil. Podruhé, v restauraci, dal jsem prstýnek do čokoládového dortíku, ale číšník to nějak popletl a já se tím málem udusil. A potřetí? Jsem nervozitou omdlel, ještě než jsem stačil cokoli udělat nebo říct. Možná mi to ten nahoře nepřeje, nebo jsem prostě neschopnej! Tak znovu, nádech, výdech, jsem z toho úplně na prášky. Už zase bydlíme spolu, nevydrželi jsme pořád jezdit sem tam, tak se Brandon přestěhoval ke mně a svůj byt dal jako vánoční prémii Joshovi. Poslal jsem ho dnes s klukama do welness s tím, že mám moc práce a mezitím připravil večeři. Všude jsou svíčky a růže. Jen čekám, kdy se vrátí domů. Jen abych sebou znovu nesekl.

„Chci domů, "oznámím jim už po několikáté a znuděně se zadívám z okýnka auta. Jsme v zácpě a já chci jediné. K Rossovi. „Proč tak spěcháš?" zasměje se uvolněně Ben. Zrovna se doošahali a zase se mi věnují. Jako bych o to stál. „Je sobota, "významně zamrkám a David si odfkne. „Nechápu, že jste se na tom takhle domluvili. Já bych to nedovolil." Ben jej udeřil do stehna, ale zasmál se. „A já bych to jinak ani nechtěl. " Jen nad jejich cukrováním protočím očima. Jednoduše řečeno. Každou sudou sobotu mám právo být ten nahoře. Někdy to využiju, někdy ne. Stále je ten dominantní on, ale právě v sudou sobotu se o něj takhle starám já. Vždycky nadává, že nemůže chodit, a že mi to už nedovolí. To slýchávám pokaždé. Jako by na ty svoje ukňourané vzdychy a prosby nadobro zapomněl. No jo. Velký pan podnikatel. Zasměju se a zamilovaně a koukám z okna. Konečně vyjedeme a cesta domů se zkracuje každým kilometrem.

Už tu měli být, co když se něco stalo? Jsem každou minutou nervóznější a jediné, na co dokážu myslet je ta krabička s prstenem v mé kapse. Ani nevím, co je za den, že by čtvrtek? Možná. Klepou se mi ruce, opravdu se bojím, bojím se, že to zase nevyjde, bojím se, že řekne ne. Po půl hodině, kdy mám pocit, že umřu, kdy sebou trhnu při sebe menším zvuku, uslyším, jak někdo parkuje. Je tady! Konečně je tady!Všude je tma, teda až na svíčky zapálené v jídelně. Už jsou slyšet kroky před hlavními dveřmi. Klid, Rossi, všechno dobře dopadne.

Vešel jsem natěšeně dovnitř. Jo. Byl jsem nadrženej a to fakt hodně. „Zlato?! " všude byly svíčky. Nejde proud? „Zlato? Ona vypadla elektrika?" Nic se neozvalo a já se podle svíček vydal do ložnice. Tam stál Ross a vypadal, že se brzo sesype. „Ty víš, že je sobota a udělal jsi tohle?" usmál jsem se a rozešel jsem se k němu s úmyslem mu sundat košili. Upřímně jsem doufal, že pod tím má sexy prádlo, co jsem mu kdysi koupil... Týden jsem si nesedl, ale jeho pohled stál za to. K mému údivu mě ale odstrčil a začal koktat. „Zlato, klid. Vše je v pořádku. " Začal jsem jej konejšit, i když jsem absolutně nechápal.

Pane bože, ona je sobota? Brandonova sobota? Tak to jsem si vybral vážně super den. "Já... Já... Teda... My, jsme dnes spolu pě-pět let od našeho u-usmíření." začnu a on na mě udiveně kouká. "Víš a a a já..." nějak se zadrhnu a snažím se nadechnout. "Při-připravil jsem nám večeři." chytnu ho za ruku a táhnu do jídelny, kde ho usadím ke stolu. Dál na mě překvapeně kouká a já začnu nosit jídlo na stůl.

„Neboj. Nemusíme spolu dneska spát." Uklidním se nakonec a s úsměvem se pustím do jídla. „Ale na takové výhybky si nezvykej." Pohrozím mu na oko rozlobeně a pustím se s chutí do jídla. Pořád na mě ale kouká a přešlapuje sem a tam. „Zlato? " zamručím zmateně a do pusy si vložím nový kousek jídla. Náhle si klekne, vytáhne krabičku a já se začnu dusit. Mávám kolem sebe rukama a z očí mi tečou slzy, jak štěstím tak i tím, že nemůžu dýchat.

Sakra! Krabičku položím na stůl a snažím se mu jakkoliv pomoci, párkrát ho bouchnu do zad a nezbedné sousto z něj vyletí. Podám mu vodu. "Dobrý? Promiň, já, já, nechtěl, měl jsem počkat, až nebudeš jíst, " omlouvám se mu a nemám daleko k nervovému zhroucení. "Víš, já, já... Já jsem zapomněl, co říct!" měl jsem přichystány kratší proslov o tom, co jsme spolu zažili, že o něj už nikdy nechci přijít, ale nervy zapracovaly a já mám úplné okno. Chce se mi z toho brečet, takhle to pokazit.

Konečně můžu dýchat a tak jej pevně obejmu kolem krku a přímo jej povalím na zem. „Ano, ano, ano, ano!" Rychle jej pustím. Nesmím si ho přidusit. Celý šťastný se na něj tisknu a pusinkuju ho. „Miluju tě, ty idiote. Miluju tě."

"Já tebe taky!" tečou mi slzy a on mě líbá. Vypadá, že je moc šťastný. "Takže ano? Ano, budeš můj doživotní partner? Vezmeš si mě a navlékneš si tento prsten?" nemůžu tomu uvěřit. Toto je nejšťastnější den v mém životě. "Děkuju ti, děkuju, udělal jsi mě tím druhým nejšťastnějším člověkem na zemi!"

„Ten prvním mám být já? Nějak si věříš " zasměju se a políbím ho. Mezitím si mě vyhodí do náruče a já mu omotám nohy kolem boků. „Sice je sobota, ale myslím, že to jednou oželím." Vydechnu mu do rtů a nechám se jím přirazit na stěnu, kde mě hladově líbá. Pomalu se přesouváme do ložnice. „Miluju tě." Šeptám mu do ucha a nedokážu se přestat smát. Vezmeme se. Budeme nosit stejné příjmení, možná si adoptujeme dítě... Třeba to nakonec skončí všechno dobře a ono to tak i skončí. To už nějak zařídím.

Konec