Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Netrpělivě jsem přešlapoval před budovou, kde jsme se měli setkat. Byl jsem nervózní. Nechtěl a zároveň jsem tam chtěl. O čem budeme asi tak mluvit? Nakonec jsem se odhodlal. Ruce jsem měl stále obvázané a na tváři jsem měl náplast. Čekal jsem před jeho kanceláří, celý včerejšek jsem o nás přemýšlel. Nevím, co se stane. Ani nevím jestli... Stále k němu něco cítím, ale už už to není tak... Nejsme v pohádce. Nikdy to nemůže být jako dřív.

Jsou tři a sedm minut a on nikde. Jasně, nechce mě vidět, proč taky. Proč se zase vracím k té své naivitě? Proč ho nemůžu přestat milovat a jít dál? Šel jsem dál bez toho ho přestat milovat, a jak to dopadlo? Potkal jsem ho, políbil a jsem zpátky na začátku. Když už to ani nečekám, někdo zaklepe na dveře. S tichým vrznutím se dveře otevřou a v nich stojí Brandon. Ale mám pocit, jakoby bylo něco špatně. Proč má na tváři náplast a co ty ruce? Zhrozím se a přispěchám k němu. Opatrně mu pomůžu z bundy a usadím místo na židli před svým stolem na pohodlnou pohovku. "Co se ti stalo? Ublížil ti někdo?" špitnu a vezmu opatrně jeho ošetřené dlaně do svých. Jemně s nimi otáčím a zkoumám, co to tak mohlo způsobit. Chytnu jeho ruce do jedné a volnou rukou ho pohladím po tváři, po jeho krásné tváři, kterou hyzdí ta náplast.

„Byl jsem trochu... Nešikovný. " Vydechnu nejistě. Ruce mi zacukají v úmyslu jeho ruce odstrčit, ale neudělal jsem to. „Tak o čem chceš mluvit?" zašeptám roztřeseným hlasem. Jeho dotek na mé tváři je tak hřejivý, omámeně přivřu oči. Dech se mi zrychluje víc a víc...Vše je náhle pryč a já zmateně zamrkám. Sedí ode mě dál. Sklopím hlavu. „Budeme mluvit o nás dvou." Poposednu. „Tak?"

Kdybych tak ještě chvíli zůstal, asi bych ho, určitě bych ho políbil. Odsunu se. "Vážně? Co jsi dělal? Spadlo ti zrcadlo a ty jsi spadl do střepů?" jen doufám, že si to neprovedl sám sobě, schválně. "No, no, co začít zlehka? Povíme si na vzájem, co jsme dělali od našeho rozchodu? Slyšel jsem, že to byla bábi, kdo ti svěřil svou kavárnu. Dalo se to čekat, milovala tě jako svého syna, " snažím se normálně konverzovat. Nechci, aby to skončilo hádkou.

„Ne, rozbil jsem talíř a když jsem to chtěl uklidit, tak mi nedošlo, že je to ostré. " Pousměju se. Je to pravda. Nechtěl jsem se pořezat. Sleduju ho očima, ale pak kývnu. „Jo. Dala mi ji, byla jediná, kdo mi dával... Důvěru." Ross hlasitě vydechl a já sklopím pohled. „Nic jsem o tobě neslyšel. Ani... Ani jsem se. Jednou jsem zkoušel volat na tvoje číslo, ale řeklo mi to, že volané číslo neexistuje." Pousměju se nejistě. „Asi to tak chtěl osud. " Chvíli bylo ticho a já se opět zavrtěl. „Tak povídej, jak se ti to všechno podařilo?" ukážu na jeho kancelář.

"No, jo, Tomas mě donutil si to číslo změnit, " povzdechnu si, takže mi asi po dvou měsících volal, co asi mohl chtít... "Tady, toto všechno, za tím stojí rok práce, a když říkám práce, tak myslím papírování ve dne i v noci. Bylo těžké celou firmu dostat ze spárů drog a přesvědčit okolí, že je všechno, jak má být. Prvně jsem tu byl jako asistent, to místo jsem získal ten den, kdy jsme se pohádali. Měl jsem takovou radost, myslel jsem na to, že teď si budu moci dovolit zabezpečit i... Ji. Že jí koupím byt někde na druhé straně města, ale nějak jste mi zničili plány, " uchechtnu se smutně a koukám na potah pohovky mezi námi. "Asistentem jsem byl i dál, dostal jsem nového šéfa Tomase, ale pak mu se mnou došla trpělivost a celá firma šla ke dnu. Po jeho zatčení jsem se začal starat o to jediné, co mi zbylo a nekecalo mi do života. O firmu a dotáhl jsem to až sem, ale ten název vymyslel Ben, chtěl mě rozveselit, netušil, že to vezmu vážně." No jo, Sušenka v tísni, nejlepší název ever.

„Aha... Jsem rád, že se ti tak zadařilo, "usměju se. Nevím, co víc na to říct. Jsem rád, že se mu teď daří a celkově, život, že se zlepšil. „A jak... Co vztahy?" pousměju se. Když se lehce začervená, tak se zasměju. „No povídej. Určitě sis musel nějak povyrazit. " Dál se usmívám a bubnuju prsty o opěrku.

"Je mi líto, ale asi tě zklamu, jelikož jsem nikoho neměl. Chvíli se sice psalo, že chodím se svým šéfem Tomasem, ale to nepřicházelo v úvahu. Byl asi jen zhulenej a měl nějaký ochranářský komplex nebo co. Nikam jsem bez něj nemohl, bál se, že by mi někdo znovu ublížil nebo bych se o to pokusil znovu sám... Ano, Tomas byl ten, který mi zabránil v skoku, " zamrmlu. "A co ty? Říkal jsi něco o Todovi." přesunu téma na něj. Udiveně mě pozoruje. "Ne, nejsem sexuálně flustrovaný!" zavrčím hned, jak to vypustí z úst. "A ani jsem neměl žádné kurvy, sakra Brandone, co si o mně myslíš?!"

Víc se napnu. „O kurvách jsem nikdy nic neřekl. Jen jsem se zeptal jestli ti sex nechybí. Asi ne. " Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „A Tod je můj kamarád. Nemám a neměl jsem po našem rozchodu funkční vztah." Probodnu ho vzteklým pohledem. „Jo. Já se s kurvama zahazoval, "nakloním hlavu lehce na stranu a on si odfrkne. „I s Todem jsem spal," oznámím mu. „Přátelé s výhodami. " Ušklíbnu se. „Teď je šťastně zadaný a já nějak přežívám." Pozvednu obočí. „Jak víš, že takový nejsem? "

"Protože máš rád, když se o někoho můžeš starat a on se občas stará o tebe. No, staráš se pořád o Moua a podle toho, jak vyrostl, tak asi dobře. Ale ten zbytek ti chybí a proto máš toho svého asistenta, alespoň trošku ti to nahrazuje." řeknu jakoby nic. "Chceš něco k pití nebo jídlu? Budu objednávat pizzu, jestli ji máš pořád tak rád."

Odfrknu si. „Nic nepotřebuji, " zašeptám do ticha. „A ne, děkuji. Já. Nějak... Už se necpu pizzou. Je to nezdravé a tak a stejně nemám hlad. Ale děkuju." Mumlám nejistě a unaveně. On se na mě zaraženě dívá a pak jen pokroutí hlavou. „Celkově se snažím cvičit a no... A tak. " Zamumlu a sklopím pohled.

"Začal jsi žít zdravě? Proč? Máš nějaké zdravotní problémy?" zeptám se ustaraně. Všiml jsem si, že mu přibyly svaly, ale i bez nich má perfektní postavu. "A ještě jsem zapomněl, sluší ti to, měl jsem ti to říct už poprvé, co jsme se viděli, ale nějak na to nedošlo, " taky stejně nemám hlad, sice jsem zas dnes ještě nic nejedl, ale co už, jsem zvyklý.

„Ne to ne... Tedy měl jsem. Neměl jsem, co dělat. " Navhlčím si rty a začnu postupně rudnout. „To říkáš, ty? Vždyť tobě... Páni. Chlapi a hlavně ženy ti musí padat k nohám, " zasměju se a nervózně a poškrábu se na hlavě. „Neobjednáš teda to jídlo? " zeptám se zmateně, když nikam nevolá.

"No, říkal jsi, že nechceš nebo jsi si to rozmyslel?" řeknu překvapeně. "A ano, některé to ledové chování neodradí a všude za mnou lezou. Občas uvažuju, jestli si nepořídit ochranku jen na ty blázny. Stejně všichni chtějí jen peníze, využít mě a zničit mě, " jako ona.

„Tak... Myslel jsem, že máš hlad ty? Jíš vůbec? " vydechnu starostlivě a on jen krátce, stroze kývne. „A-aha." Nevím, co na to říct. Považuje mě za pijavici? Myslí si, že jsem ho využíval?

"Už se nechci spálit, " zamumlám a on se na mě nechápavě a ublíženě podívá. "Ne, nemyslím tebe, tebe nikdy, byl jsi to přece ty, co se mě před ní snažil ochránit, ale já jsem prostě debil, jinak se to nazvat nedá."

„Já to pokazil taky. Měl jsem se víc snažit a třeba by to neskončilo takhle. Třeba by to skončilo jinak. " Slabounce se usměju. „Proč ses... Proč ses nepokusil s někým seznámit? Začít nový vztah? Jsi moc mladý, aby jsi žil jako poustevník. "
Vyjeknu když se ke mně skloní. Nečekal jsem to.

Naše nosy od sebe dělí jen pár milimetrů a koukáme si do očí. "Proč? Nedokážu na tebe přestat myslet. Jakoby to šlo. Jsi tady a tady už od mého dětství, nejdeš vymazat, " zase se odtáhnu a ukážu na hlavu a srdce. Neříkám, že jsem se o to smazání snažil nějak víc, vždyť to bylo tak krásné.

Sklopím pohled. „Nechápu to." Setřu si drobounké slzičky. „Já... I kdyby... Není možně, abychom byli zase spolu." Teď už nefalšovaně vzlykám. „Ty ses nesnažil, ale já jo. Den co den. Pořád jsem tě měl plnou hlavu. Pořád a pořád a pořád. A stále mám, chápeš? " vyjeknu a postavím se. „Spal jsem a spím s kým můžu. Je to odporné. Hnusím, hnusím se sám sobě. Nemám si s kým povídat, nemám se komu svěřit. Někdy jsem si to prostě přál skončit."

"Věř mi, nejde to tak lehko, jak se zdá, " podotknu a myslí se vrátím k tomu, jak jsem seděl na tom zábradlí a nemohl se odhodlat. "A nejsi odporný, jen zoufalý, taky jsem byl zoufalý, ale s nikým jsem nespal, jen jsem víc než půl roku mlčel a nepromluvil s nikým ani půl slova. Nejvíc zoufalý jsem byl po smrti svého otce. Po tom, co jsme se rozešli, ona odhalila svou pravou tvář a táta umřel, sesypal jsem se. Bylo to dva měsíce po našem rozchodu a měsíc po jejím odchodu." stáhnu ho zpátky na pohovku a položím mu hlavu do klína. Je ticho a po chvilce se jeho prsty objeví v mých vlasech. Je to tak uklidňující. Ale stále nevidím ten důvod, proč se k sobě nemůžeme vrátit. Možná jsem mu ublížil až moc, nebo mi už nedůvěřuje, nebo se bojí, že se vrátí ona?

„Zemřel? "šeptnu. Ross se celý napjal. „J-jak je mi to líto, promiň. Já..." Hladím jej ve vlasech a omlouvám se. Sám ani nevím za co. Přetočí nás a teď já ležím pod ním. Dech se mi zrychlil. Pohledem jsem sklouzl k jeho rtům. Nedokázal jsem z nich spustit zrak. „Pořád, pořád se mi... Ty... Cítím k tobě pořád... Něco."

"Děláš, jakoby to bylo něco špatného." řeknu sebevědomě, abych zakryl tu nejistotu a smutek z těch všech vzpomínek. "Mohli bychom zjistit, co to něco je a podle toho postupovat dál..." špitnu s nadějí v hlase.

„Rossi, "uchopím jeho tvář do svých dlaní. Naklonil se ke mně. Chtěl bych jej políbit. Chci jej políbit. „Bojím se." Vydechuju mu do rtů. „Bojím se, že to nevyjde. Bojím se, že... Já další zklamání už nezvládnu. Už ne. "

"Já už tě zklamat nehodlám." šeptnu a překonám ten kousíček, který od sebe dělí naše rty. Políbím ho, jemně a nesměle jako poprvé. Chvíli váha, ale pak se do polibku přeci jen zapojí. Nejraději bych skákal radostí. Doufám, že je toto náš nový začátek.