Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Jdu pomalým krokem a kopu do kamínků. Nesleduju cestu, prostě jdu dál klidnou a opuštěnou ulicí. Zmateně zamrkám, když spatřím osobu, která sedí na zábradlí na mostě a podivně se naklání. Na nic nečekám a rozeběhnu se tam. V rychlosti jej stáhnu na zem do bezpečí. „Jste normální!? " vyjeknu a zadívám se do obličeje toho blázna. Ztuhnu a pak couvnu. „Jsi vůbec normální? To ti nestačilo, že jsi mi už takhle ublížil?" vzlyknu a zavřu oči. „To chceš, abych se zabil, Rossi? "

Zase, zase mě někdo "zachránil"."Nekecej blbosti, ty už mě nemiluješ, ani milovat nemůžeš. Všechno je špatně a teď mám ještě ke všemu halucinace." chytnu se za hlavu. Je toho na mě tak moc. "Ne, ty nemůžeš být Brandon, ne, ne, ne, ten už mě nechce vidět, jak sám říkáš, moc jsem mu ublížil." namáhavě se zvednu a opřu se o své zábradlí. Bože, opravdu doufám, že toto jsou jen halušky, protože jestli ne, tak nevím, jestli zvládnu znovu nasadit a hlavně udržet tu chladnou masku. Něco se dotkne mého ramene a já sebou vylekaně cuknu. Neměl jsem na tom zábradlí sedět tak dlouho.
Měl jsem skočit, dokud byl čas.

Obejmul jsem ho. Nedokázal jsem učinit jinak. Pomalu jsem se s ním vydal k mému bytu. Chtěl jsem jediné, aby byl v bezpečí. Celou cestu cosi mumlal a já několikrát málem spadnul. Doopravdy zmohutněl, ale to není jediný, kdo se trošku tělesně změnil. Začal jsem chodit do posilovny a celkem se to vyplatilo. Vpadl jsem do svého bytu a jeho jsem strčil na gauč. Nervózně jsem přešlápl. Bojím se.

Ten přelud mě někam i přes mé protesty odtáhnul a tam na mě zaútočila nějaká chlupatá koule. Ani jsem se zapomněl zmínit, že jsem si dal před během pár lahváčů piva na uklidnění. Nepomohlo to. Teď jen nevím, co je sen a co realita. "Ty příšerko jedna, někoho mi připomínáš, " začnu ten živý polštář drbat za oušky."Jestli ji to ty, tak dvakrát mňoukni, " rozkážu mu a ta druhá halucinace se uchechtne. "Ty se nemáš co smát. Zkazil jsi mi plány na dnešní noc. Už dávno jsem mohl mít klid, ale ono ne, už zase někdo přišel. Vážně bych měl lépe hledat mosty. Možná by stačil nějaký s rozbitým zábradlím, " melu a melu a haluška Brandona se nějak mračí.

Plácnu jej do čela a on zmlkne. „A pak kdo se opíjí, že? " zoufale se zasměju a sednu si k němu. „Řekni, Rossi, proč se nám to stalo?" koukám se mu do očí, on ale mlčí. Po chvilce se ke mně však začne přibližovat a já neuhýbám. Z očí mi tečou slzy. Zapletu mu prsty do delších vlasů a nechám se jím líbat a pokládat na gauč. Dnes nechci myslet. Vím, že toho budu litovat. Vím, že pro něj to nic neznamená, ale já už to bez něj nezvládám. Potřebuju ho.

Políbím ho. Nechci o tom mluvit a toto byl ten nejlepší a zároveň nejhorší nápad, jak toho docílit. Leží pode mnou a nechává se mnou líbat. Jak moc mi to chybělo... Líbám ho a přetočím si ho na sebe. Obejmu ho, hodně ho obejmu a nehodlám ho pustit. "Miluju tě, " zamumlám a usnu s ním jako s plyšákem v náručí. Je to tak dávno, co jsem tak hezky a rychle naposledy usínal.

Rozbrečím se ještě víc. Mé slzy dopadají na jeho obličej. Nejde to zastavit, ani se nedokážu vymanit z jeho náruče. Nakonec jsem asi usnul. Nejsem si moc jistý. Možná jsem jen nevnímal. Probral jsem se až ve chvíli, kdy mě Ross shodil na zem. Tvrdě jsem se udeřil do hlavy a schoulil jsem se do klubka. Nemám tušení, co se bude dít.

Ráno, ráno jsem se strašně lekl, když jsem si vybavil, co jsem včera dělal a co svírám v náručí. Pane bože! Co teď? Měl bych beze slova odejít a dělat, že se nic nestalo. Nebo zůstat a začít se omlouvat? On se klepe strachy na zemi, já na jeho pohovce a oba čekáme, co udělá ten druhý. "Já, já bych měl, měl bych asi jít." vypadne ze mě, ale nějak se nemám k tomu, abych se zvedl. Už něco řekni, Brandone, řekni, že mě nesnášíš, ať se můžu jít v klidu zabít...

„Jít? " vybreptnu a zvednu k němu hlavu. „Jak jít!" celý se klepu a z očí se mi valí slzy. „Já... Já. Zase budeš dělat, že se neznáme? Že ten rok byl nic? Zoufale se nadechuju a vydechuju. „Je, je mi to... Proč jsi mi nevěřil? A teď... Teď si skáčeš z mostů! " breptám nesmysly. Mluvím a nevím co. Jsem naprosto mimo a může za to on.

"Já, já jsem nikdy nedělal, že se neznáme, jen jsme se víc než rok neviděli a tím, že ses náhle objevil u mě v kanceláři, rozhodilo mě to a přišlo mi to tak lehčí..." mumlu. Proč se chová takhle, proč se tak chovám já? Nesmím se takhle chovat, dopadne to špatně... "A neskáču z mostů, vždycky mě někdo zastavil..." a co je špatné na tom věřit vlastní rodině? Když je to Sof, tak je všechno špatně.

„A kdyby nezastavil? " vyjedu na něj zoufale a postavím se. „Místo toho, aby sis se mnou normálně promluvil, tak si mě naprosto vymazal!" Ze skříňky si vytáhnu láhev a naliju si to do sklenice. „Prostě si mě odkopl jako kus hadru, jako by mezi námi nikdy nic nebyla. Jako bych byl jen omyl, což vlastně i jsem, že?" zle se usměju. „Věřil si víc svý sestře než mě, tohle zní celkem sobecky, že?" uchechtnu se. „Jenže bych tohle neříkal kdyby ti ta mrcha neudělala takové věci... " zhluboka se nadechnu. „Ale to je přece jen fuk."

"A co jsem měl dělat? Nechtěl jsi mě vidět. A jak se ti měl podívat do očí po tom, co jsi měl měl pravdu a já ti nevěřil, " povzdechnu si a on jen překvapeně kouká. "Asi měsíc potom, co jsme se pohádali, jeli jsme s ní za tátou a ona potom, asi už měla všeho dost. Odhodila polštář a odešla..."

„To je mi líto, "zašeptám a bezděčně k němu natáhnu ruku. Posléze ji ale stáhnu. „Jak víš, že jsem tě... Řekl jsem to ze vzteku... Byl jsem psychicky v háji." Sednu si na zem. „Jestli ale chceš odejít, tak můžeš. Nedržím tě tu. Jestli se ale zkusíš zabít, tak si tě najdu a zabiju tě znovu a pak se asi zabiju taky, Rossi." Pousměju se. „Tu vinu bych totiž neunesl. „Jen... Měl by sis uvědomit, co svými činy způsobuješ. " Zastavil se na půli cesty ke dveřím. „Třeba člověka líbat a pak zase odejít."

"Chováš se, jakoby to pro mě nic neznamenalo a všechno to byla jen má vina, " stojím k němu zády a snažím se zhluboka dýchat. "Taky jsi se mohl ozvat, a byl jsi to ty, kdo řekl, abych odešel. Všechno se pokazilo, jak nejlíp mohlo a věř mi, já jsem z toho taky nebyl zrovna šťastnej, " snažím se zadržet slzy. "Ano, věřil jsem nesprávné osobě, ale co je špatného na tom, že jsem se chtěl udobřit se sestrou že jsem chtěl, aby mě měla ráda. Já vím, vím, udělal jsem chybu, velkou chybu. Chtěl jsem jí tak moc věřit, své sestřičce, kterou jsem tak moc miloval." uteče mi vzlyk a já se musím opřít o stěnu. "A tak jsem kvůli své hlouposti přišel o tu nejúžasnější osobu na světě..."

Zatřesu hlavou. „Jo. Svádím to na tebe a možná je to i má chyba. Ale co jsem měl dělat? Věřil si jen a pouze jí. Já byl odsunut na druhou kolej. Dokonce jsi bez zaváhání uvěřil něčemu, o čemž víš, že bych to nikdy neudělal. A to, to je... Zradil jsi mou důvěru a zlomil jsi mi srdce, Rossi... Taky jsem ti ublížil. Nepřišel jsem, když jsem mohl, protože jsem si myslel, že jsi šťastný. Měl jsi stále kamarády. Já, já nemám ani to. Jen Toda a ten tu teď není. Ty jsi měl aspoň je.

"Kdybych je neměl po rozchodu s tebou, asi, asi bych to nezvládl vůbec. A pak, pak potom, po tam tom..." počkat on, on o tom neví! Neví, že byl táta nemocný a že...

„Co potom? " zamumlám nejistě. „Rossi?" neodpovídal. Jen si křečovitě držel ruce. „Co se stalo? Řekni mi to. " Naléhal jsem na něj do té doby, než se na mě obořil. „Jo, máš pravdu. Nejsme pár. Nech si to pro sebe. Nemáš povinnost mi to říkat." Falešně se usměju a posadím se na pohovku. Pořádně se napiju a ucuknu, když se mi pokusí vytrhnout sklenici z ruky. „Nejsme pár. Do toho, jak žiju ti nic není," zamumlám.

"Ale to nic nemění na tom, co jsem včera řekl, když jsem si ještě myslel, že se mi jen zdáš, " vyhrknu pevně, když se trošku seberu. "Pokud si chceš popovídat, tak zítra ve tři se sejdeme u mě v kanceláři. Oba dva potřebujeme nějaký čas na promýšlení toho, co se tu stalo." pronesu a pak konečně odejdu. Potřebuju to vydýchat.

Zmateně hledím na své třesoucí se ruce. Jako v tranzu vstanu a dojdu do kuchyně. Vztek se ve mně hromadí neuvěřitelnou rychlostí. Vztek a lítost. Výčitky a obviňující myšlenky. My dva... Už dávno není žádné my. Ozve se třesknutí, když hodím první talíř o zem. Další nádobí padá k zemi. Ten hluk mě uklidňuje a perfekně si tak vybíjím svůj vztek. Ty pocity ale nemizí. Takto jsem zlikvidoval většinu svého nádobí. Ruce jsem si dost pořezal a na tváři se mi udělala hluboká ranka. Pomalu jsem se zvedl. Mou je zamklý v ložnici, střepy mu neublíží. Pomalu dojdu do koupelny, kde si obvážu ruce a zalepím tvář. Nepříjemně to štípe.

Běžím domů, kde si zkontroluju dnešní rozvrh a usoudím, že toto zvládnu tady. Snažím se rovnou zabrat do práce, abych nemusel myslet, abych nemusel myslet na něj.Zbytek dne uteče velmi rychle, až moc rychle. Ležím sám ve vlastní posteli a vzpomínám. Vzpomínám jaké to bylo včera, líbat, objímat a znovu usínat u něj. Na ranní hádku, na jeho ublížený hlas a pohled, to všechno jsem způsobil já. Ale on, on nechápe, že mě to taky bolí, že mi to není a nikdy nebylo lhostejné. On, to, jak se cítí. Od svých zdrojů vím, vím všechno. O tom jeho Todovi, dalších jednorázových známostech a o jeho štěstí, když získal kavárnu a mohl se více angažovat. Za celou tu dobu neměl potřebu mě vyhledat nebo zavolat, i když já byl často na vážkách. Miluju ho už od dětství a ty pocity, které díky němu zažívám, jen tak nezmizí, nikdy nezmizí.