Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Konečně se proberu a stoupnu si před Rosse. Na tváři mám neutrální výraz. „Neřvi tu a laskavě neurážej mého přítele. " Zle se zasměje. „Ale prosím tě, stejně tě odkopne, každej tě vždycky odkopl." Zatnu čelist a ona se uchychtne. „Beztak spolu ani. " Přitáhnu si Rosse do vášnivého polibku. Prsty mu tahám vlasy a plně si to užívám. Odtáhnu se a ona na nás znechuceně zírá. „Žádné peníze nedostaneš, jdi otravovat život někomu jinýmu. " Chystám se zavřít dveře, ale ona vejde dovnitř. „Podívej se na sebe. Ten tvůj..." zasměje se. „A jéje." Pomalu se uklidňuje. „Omlouvám se. Chovám se jak kráva. Je toho na mě moc." Obejme Rosse a rozpláče se. Začne se mu omlouvat a on již brečí taky a usmívá se. Nevěřím jí to. Tisknou se k sobě a já jsem tu navíc. Necítím se dobře. „Můžu s tebou mluvit, Rossi? " kývl a zavřeli se v ložnici. Musel jsem... Nemůžu nevědět, o čem si povídají. Natiskl jsem se na dveře a poslouchal jsem. Jediné štěstí bylo, že Sof neumí šeptat. „Rossi, ty ses s ním pohádal?" Ross jí vše začal líčit. Proč? Proč jí to říká? je to naše věc. Je jí až moc zblblý. „Páni... Je to skoro jako kopie mé a jeho hádky." Nastalo ticho a já zoufale zatnul pěsti. „Taky jsem mu řekla něco podobného jako ty jemu a no. Od té doby se choval strašně... Strašně odtažitě? Prostě. Hlavním důvodem rozpadu našeho vztahu byli tohle. Prostě mi nic neříkal. Lhal mi. Já nechtěla jsem to nikdy vytahovat, ale... Ale... Našel si pak jinou. " Dál už jsem to nehodlal poslouchat. Jestli mě Ross zná, pochopí, že o tom, že jsem měl jinou, lže. Nenávidím nevěru. To před tím ale... Jen jsem se snažil být lepším. Snažil jsem, snažil jsem se nebýt takový jako před tím, aby mě neopustila. A stejně. Já se jen snažím být lepším. Sedl jsem si na gauč a vytočil jsem tátovo číslo. Potřebuju si jen nerušeně popovídat.

"Ale, ale já to nechápu...proč se tak divně chováš?" jsem rád, že si s ní o tom můžu popovídat, ale přišla přece za Brandonem a ne za mnou. "Já se nechovám divně, to on se chová divně, nejdřív mi zavolá, že chce peníze za to, že tě tu bude mít a pak...proč myslíš, že potřebuju ty zděděné peníze. Jsme teď díky tomu s Nickem na mizině." rozpláče se a já to nechápu. Vždyť takový Brandon není, milujeme se. "Ne, ne, ne, to ty se chováš divně a říkáš o něm tak zlé věci."
"Ty jsi strašný naivní moula, ve všech se snažíš vidět to dobré, i když v nich nic dobrého není." zakroutí hlavou a zvedá se k odchodu. "Pohřeb bude za týden v devět ráno v kostele v naší čtvrti, snaž se nic tentokrát nezkazit." pronese zase chladně a jde pryč. Co to bylo? Co se to děje?

Vyšla z pokoje a na mě vrhla pěkně odporný pohled. „Tati, tak já budu končit, díky, díky za všechno. Už je mi líp. " Položím to a zvednu se. Dojdu za Rossem do pokoje a sednu si k němu. „Co chtěla?" položím mu ruku na koleno, ale on ji setřese. „Rossi. "

"Já, já nevím..." jsem zoufalý, zmatený a smutný. Setřesu jeho ruku z kolene a chytnu ji do té své. Začnu si ji prohlížet. Jsou jen dvě možnosti. Buď mi lže Sof nebo Brandon. Buď mě má ráda sestra nebo kluk, kterého miluju. Co je pravděpodobnější? "Ona, ona mě nemá ráda, viď?" šeptnu. Kdyby mu Sof opravdu posílala peníze, tak by tak nedřel a neničil si zdraví. Nedává to smysl. Kdyby měl někoho jiného, tak by s ním musel trávit nějaký čas, ne? Vždyť jsme pořád spolu. Ale proč by mi Sof lhala. Stisknu mu ruku a on mi tou druhou setře zbloudilé slzy.

Nemluvím. Nemám, co bych řekl. Nevím, co dalšího mu řekla. Je to na něm. Je na něm jestli pozná pravdu. Nemá cenu hlasitě ječet, že to já nelžu, že to ona je ta zlá. Musí si na to přijít sám. Pohladím jej po tváři. „Oběd už je hotový, "vstanu a on mě tiše následuje.

"Víš, já si asi půjdu místo oběda zaběhat." zamumlu a chci se jít obléct, ale on mě chytne a přitáhne si mě do objetí. "Už mi řekneš, co se ti děje? Nemyslím si, že, že si necháváš platit za to, že tu můžu být. Vždycky jsi se ke mně choval tak hezky."

Ne. Nemůže odejít. Mé tělo zareagovalo samo. „Mám strach, že... Odtáhnu se. Jak si vůbec mohl uvažovat nad tím, že bych si nechával platit za to že tu u mě jsi? " Cítím se ublíženě. Jak o tom mohl jen uvažovat. „A nic mi není." Pustím ho. „Najíš se se mnou a pak si klidně zaběhej. Byl jsi to ty, kdo mi ráno tvrdil, jak je strava důležitá, ne? "

"Já o tom nepřemýšlel... Teda přemýšlel a došel jsem k názoru, že to nedává smysl, nic nedává smysl." pustí mě, jakoby se popálil. Vždyť se ptal, co mi říkala, ne? Asi bude ještě třetí možnost, už mě nemá rád ani jeden.

V tichosti poobjedváme. Beze slova se pak zvedne a odejde ven. Já se dál šťourám ve svém talíři. Snědl jsem tak tři brambory a jeden kousek masa. S povzdechem to dám do krabičky a schovám to do ledničky. Nemám, co na práci. Jen se dívám na televizi, ale ani nevnímám ten ubohý humor. Mysl se mi stáčí jen a jen k němu. Vrátil se až k večeru. Vypadal uvolněně a lehce se usmíval. Dal mi pusu na čelo a zalezl do sprchy. Já už byl dávno oblečený a připravený na tu večeři. „Koho jsi potkal, že se tak směješ? " pousměju se a on schová telefon do kapsy. „Takže ode dneška máš pravidelného společníka na běh? To je skvělé!"

Běhal jsem všude, úplně všude a přemýšlel. Viděl jsem i hádku Sof a Nicka, kteří se do sebe pustili asi při náštěvě našeho bývalého domu. Chtěla ho bez mého svolení prodat a pak mi říct, že to udělal Brandon. Běžel jsem na palouček, abych se uklidnil. Takže má sestra je zlatkopka, která se mě snažila jen využít. Kdy se tak změnila. Už ale vím, kdo je pravda, tak s mírným úsměvem běžím domů, za Brandonem. Je čas se připravit na večeři. Dám si sprchu a pak už spolu s ním míříme na adresu, kterou mi poslal Louis. "Jo, potkal jsem starého známého Svena." usmívám se na něj, je rád, že neběhám sám, tak proč ho v tom nenechat, když má z toho radost. "Miluju tě a snad mi taky někdy řekneš, co tě trápí, i kdyby to mělo dopadnout tak jak včera." šeptnu mu do ucha ještě předtím, než vejdeme do restaurace.

Cuknu sebou. Rychle ale nahodím na tváři opět úsměv a pokračuju v cestě dál. Ještě tam nejsou. Sedneme si tedy ke stolu a já si nejistě propletu s Rossem prsty. Není mi stále moc dobře a motá se mi hlava. „Zlato, notak dělej! " ozve se ženský hlas a já zavřu oči. Proč mě Bůh nemá rád? Sednou si za stůl a já se podívám na Louise a na jeho ženu. „Proboha, Brandone!" vstane a okamžitě mě obejme. „Neviděli jsme se už tak dlouho! " zasměje se a dá mi pusu na tvář. „Jo, už to pár let bude, "usměju se na ni. Ne. Nikdy jsme spolu nic neměli. Byla to Sofiina kamarádka. Tedy bývalá kamarádka. Nějak se dohádaly... Tedy. Je jasné, že se dohádaly. Ten kluk, s kterým mě podvedla, byl její přítel. Podvedla mě s klukem své nejlepší kamarádky.

"Ahoj." usměju se n něj a dívám se, jak Louisova žena objímá mého přítele. "Rossi, Brandone, toto je Melissa, Melisso, toto je Ross a jeho přítel Brandon, kterého už asi znáš." představí nás Louis. "Ty vypadáš úplně jako Max. Ty oči!" vyjekne Melissa a přemístí se ke mně. Chytne si mě za límec u košile a stáhne si mě k sobě dolů, je ještě menší. "Meli, neděs ho prosím tě." směje se Louisba usadí svou ženu na místo vedle sebe. "Tak jak se vám daří? Co noha Brandone?" začne hned konverzaci Louis. Melissa se začne hned vyptávat, co se stalo. Je milá a i trošku povědomá, ale odkud?

S povzdechem se snažím vnímat jejich rozhovor. „Co vlastně Sof, Brandone? Pak už jsme spolu moc nemluvili. Já Davidovi neodpustila... A tím jsem potkala toho nejúžasnější kluka v životě. " Zamilovaně se usměje a já se taky pousměju. „Já zas začal spát s jejím bratrem a zamiloval jsem se do něho." Odpovím neutrálně. „Co! Ty jsi Sofiin bratr! " vyjekne a vrhne se na Rosse. „Takže jsi přešel na mnohem hezčí a krásnější exemplář." Zasměju se. „Miluju ho."

Zčervenám a trošku se přikrčím. Brandon mi dá pod stolem ruku na koleno a začne mě po něm hladit. "Ahoj." vyjde ze mě, když se ke mně Melissa otočí. "Ale no tak, Rossi, přece se před ní nebudeš stydět." popíchne mě Louis. Melissa se jen směje a prohlíží si mě. "Vážně jsi Sofiin bráška? Vyrostl jsi a vůbec se Sof nepodobáš. Jak se vůbec má? Co rodina? Pozdravuj maminku, myslíš, že by mi dala recept na ty výborné plněné rohlíčky?" trhne ve mně. Ona ani Louis není, že jsou mrtví. "Sof se před pár týdny vdala a teď žije v Paříži. No a rodina... Taťka už se má líp..." špitnu a snažím se zahnat slzy.

Políbím Rosse na krk a zavedu řeč jinam. Konejšivě jej hladím pod stolem na noze, ale on mou ruku shodí. Snažím se na sobě nedat nic znát a dál se s nimi bavím. Pokoušel se mou ruku pod stolem jednou chytit, ale tentokrát jsem se mu vytrhl já a ruce jsem si dal do klína. „A jak jste se teda poznali? " zeptám se po chvilce a oni začnou s velmi romantickou historkou. Ruší nás neustále ale jeden číšník. Pořád se dožaduje Rossovi přítomnosti. Vadí mi to. Nehorázně moc.

Jsem prostě blbec, chtěl mě utěšit, ale já ho odmítnul. Proč? Nevím, štve mě to, a ten otravnej číšník taky. "Promiňte, musím si odskočit," omluvím se od stolu a jdu směr záchody. Jdu k pisoárům, když se na mě někdo zezadu natiskne. Vím jediné, není to Brandon a vůbec se mi to nelíbí. "Puste mě!" začnu se bránit, když mi cizí ruce začnou putovat do kalhot. "Ale tichuško, prdelko." ozve se slizký hlas toho otravného číšníka. "Řekl jsem, ať mě kurva pustíš!" dupnu mu prudce na nohu a on povolí mé sevření. Rychle se otočím a odstrčím ho od sebe. "Co jsem tak poslouchal, tak jsi v poslední době smolař, mrtvá rodina, sestra, co tě nenávidí, přítel, kterého miluješ, ale on tě nechce, " usmívá se jako debil. "To není pravda!" jak to může vědět? "Miluju ho a on mě." řeknu pevným hlasem. "Jo? A kdy jste měli naposled sex? Určitě ti to chybí, určitě ti není schopnej tak ošukat zadek jako já, " řehtá se a tím mě tak nehorázně sere.Chytím ho pod krkem a párkrát mu vrazím. "Nech mě na pokoji! Já mám skvělého přítele a v posteli je rozhodně milionkrát lepší než ty! Už se ke mně nepřibližuj!" zavrčím a odejdu pryč ze záchodů. Brandon si zrovna s úsměvem sedá zpátky ke stolu. Že by byl objednat pití?

Šel jsem si stěžovat na toho číšníka. Podlé ale... Ale Ross je prostě můj. Spokojeně jsem si sedl nazpátek a nová obsluha nám donesla pití. Zrovna se vrátil Ross. Všichni jsme si připili, ale já s napitím zaváhal. Nakonec jsem se tekutiny sotva dotkl a odložil jsem sklenici stranou. „Co to máš s košilí? "vyjeknu a začnu Rosse kontrolivat. Je zadýchaný a má rozeplé knoflíky. Chci mu je pozapínat, on se ale nenechá a sám si je zapne. Nechám své ruce opět padnou do svého klína.