Ross: psán tučně

Brandon

X-meni jsou super, nejraději mám Magneta a profesora. Jsou prostě skvělí. Celkově ta starší generaci. „Jaký díl si pustíme? "usměju se na něj a on něco vybere. Pohodlně se na něj navalím a on mi položí po asi půl hodině filmu ruku na zadek. Nechám tu ruku tam. Je to příjemné. Začne mě hladit a bezmyšlenkovitě se dívá na film. Tiše zavrním a z úst mi uteče spokojeně vydechnutí.

Tisknu si ho k sobě, a ani si neuvědomuju, kam mu sahám. Prostě se ho dotýkám a užívám si to. Je to zrovna díl, ve kterém Logan bojuje proti Magnetovi, aby zachránil myslím, že Rou, nejsem si jistý. S Brandonem fandíme svému oblíbenci, i když oba víme, jak film končí.

„Ták... Konéc. " Vydechnu a sednu si. On se usměje a než stačí protestovat, tak objednám přes telefon pizzu. „No co. Mám ji hold rád." Zatahám jej za tvářičku a on se zašklebí. „Zlato? " rozezvoní se mu telefon. Zvedne to a ze sluchátka se ozve klučičí hlas. Ross se zasměje a začne si povídat. Já mezitím uklidím počítač a čekám.

"Ano, zatím stále žiju Louisi... No... Ne... Brandon má přece tu bolavou nohu... Možná jindy... Dobře, dobře... Budu ho pozdravovat... Díky... Ano, jím, právě čekáme na pizzu... Dobře, třeba zítra večer?... Zeptám se... Měj se." Domluvím s Louisem. "Půjdeme zítra s Louisem a jeho manželkou na večeři?" otočím se se na Brandona.

„Tak jo, "pousměju se a víc se na něj natisknu. Brzy se ozve zvonek a já se vydám ke dveřím. Při cestě zpět si naberu ještě z ledničky tři piva. Dvě pro mě samozřejmě. S úsměvem se zase rozvalím na posteli a pořádně si loknu. On se zašklebí a já se zasměju. „Nemáš rád pivo?

"Moc ho nemusím no." vypláznu na něj jazyk a skulím se za ním na postel. Vezmu si kousek pizzy a sleduju, jak Brandon jí a sousta zapíjí tím blivajzem. "Nechápu, jak to můžeš pít a neříkej žádný blbosti o vitamínech, " ušklíbnu se. Jednou jsem ho našel v Sofiině pokoji ležet mezi deseti flaškama. Tehdy byla má sestra v nemocnici kvůli předávkování nějakýma práškama. Myslel si, že se chtěla zabít. Na ten den nezapomenu.

Začal se tvářit nějak divně a smutně. Naklonil jsem se k němu. „Co se děje, miláčku? " zašeptám a on se odtáhne. „Vždyť jsem se sotva napil," zaprotestuju a on mi sebere láhev z ruky. „Sakra, Rossi, neštvi mě. " Severu si zpět svou láhev a nakvašeně jej sleduju. „Nejsem alkoholik, co to meleš!" Odložím pivo na stolek. „Nemůžu snad pít alkohol? To mi chceš říct?"

"Ne, ne, ne, to, to neříkám, jen, jen to prosím nepřeháněj, " špitnu a jdu se raději do koupelny umýt. Zase jsem ho naštval. Kvůli sobě protože jsem sobec. Tehdy mi i on řekl pár nehezkých slov ohledně toho, že za nimi furt lezu a něco o tom, že se mu snažím ukrást Sof. Pak mi vrazil a já utekl. Byl úplně na mol. Sof bylo špatně, vzala si bez mamčiného vědomí nějaké prášky a pak mamce řekla, že je jí špatně a ona do ní nacpala nějaké další, ale zase jiné prášky a pak zůstala Sof sama doma. Prý, když k nám Brandon přišel, našel ji v bezvědomí ležet na zemi. Volal záchranku a ti ho pak nechtěli nechat jet se Sof, tak zůstal u nás, vyprázdnil otci železné zásoby alkoholu a ukryl se u ní v pokoji. Další den ráno si nic nepamatoval a já mu to nechtěl připomínat a řekl mu, že jsem spadl ze schodů.

Zase jsem to pokazil. Nechtěl jsem se rozčílit, ale co mám asi tak dělat. Piva už se ani nedotknu a pizzu už taky nechci. Začnu si číst, ale absolutně jsem nevnímal obsah. Copak se nemůžu ani napít, aniž by se na mě nedíval jak na vraha? Vrátil se, ale nelehl si ke mně. Dál jsem se snažil číst, ale nemělo to cenu. Zaklapl jsem knihu a s tichým promiň jsem se posadil a zadíval jsem se mu do tváře.

"Ne, to já promiň, reaguju přehnaně, samozřejmě že si můžeš pít, když chceš, promiň." koukám do země. "Miluju tě, nechci, aby se stalo něco, co by sis pak nepamatoval." jako kdysi nebo před pár týdny.

Jako by mi něco vyčítal. Zaryju si nehty do kůže. „Neomlouvej se, když se omluvím. Nutíš mě se pak cítit zle. Řekni, co tě žere a nedělej takovýhle debilní náznaky." Pohodil jsem hlavou. Mlčel. Nebyl mi schopný ani odpovědět. Zvedl jsem se. „Jdu se umýt, pak si promluvíme. Chci to vyřešit." Zalezl jsem do koupelny a snažil jsem se ve sprše vydržet stát. Nakonec jsem si sedl. Noha bolestně pulzovala a k tomu mě bolela hlava." Po asi dvaceti minutách jsem se vrátil a zmateně jsem sledoval, jak na sebe Ross souká bundu. „Kam to jdeš? "

Chtěl jsem před tím utéct, ale nestihl jsem to. "Nikam." špitnu a zase se svléknu. Nechci vést tento rozhovor, nechci ho ještě víc naštvat. "Co ta noha? Pořád tě tak bolí? Pojď prosím ke mně, podívám se ti na to." snažím se mluvit normálně a jako vždy ho i přes jeho protesty vezmu do náručí a odnesu do postele, kde mu začnu kontrolovat ránu.

Chtěl prostě zdrhnout. Jen s ním chci mluvit a on se chce sebrat a odejít. Chytím ho za ruku a přímo se mu zadívám do očí. „Řekni mi, co se děje? " Můj hlas zněl tvrdě a nepřátelsky. Naprostý opak toho, jak jsem se ve skutečnosti cítil. Uhnul pohledem, ale já nepřestával naléhat. „Přestaň se chovat jako bábovka a vyklop to. Seš jak hysterická ženská. Tváří se jak boží u mučení a když se zeptám, co se děje, tak odpoví nic a pořád chodí kolem a tváří se strašně smutně a depresivně. "

"No..." koukám do země. "Nemám jen rád, když se opiješ a pak nevíš, co jsi říkal nebo dělal." špitnu a on mi zvedne bradu. "No, párkrát se ti to stalo i přede mnou..." šeptnu ještě tišeji.

„Co jsme udělal, "řeknu tiše a on odmítá odpovědět. „Rossi!" vyjedu na něj a on zavře oči. „Nechtěl jsem se opít. Nejsem... Nejsem alkoholik. "Dál se krčí a nedívá se na mě. „Co jsem udělal?"

"Ale některé problémy tak řešíš, například, jak byla Sof v nemocnici, pamatuješ?" vzlyknu. Už ani nevím, kolik mi bylo, ale vím, že mě to hodně vzalo a já pak s ním pár týdnů nemluvil a vyhýbal se mu. Bál jsem se. Nemohl jsem nic říct, protože bych byl nazván lhářem, ale tak to bylo u nás vždycky, když se to zrovna někomu hodilo.

Pustil jsem jej. „Nepamatuju. Byl jsem mimo a jo. Opil jsem se. " Najednou. Došlo mi to. Odsedl jsem si od něj. „Praštil jsem tě?" Přitakal a já jsem zíral do stěny. „Chceš mi to teď vyčítat? Myslíš si, že bych tě zase praštil? Že, že rád druhým ubližuju? " Snažil se něco říct, ale já ho neposlouchal. „Omlouvám se. Je mi ze sebe samotného zle? To jsi chtěl slyšet? Udeřil jsem děcko." Projedu si rukou vlasy a on se začne omlouvat. „Za co se omlouváš? Za to, že ze mě máš strach? " V očích se mi začnou objevovat slzy. „Jenže, Rossi, já nejsem jediný, kdo se po alkoholu nechová nejlíp. " Dál už jsem to nerozváděl. Vždyť to byla jiná situace. Ano. Vlepil mi. Ale já jsem dospělý. On byl jen dítě. „Co? " Pohled mi sjel na láhev nedopitého piva. Vzal jsem ji a hodil jsem ji do koše. Začnu všechno vyhozavovat. „Teď už to bude dobrý? " je mi ze sebe zle.

"Já, já se ti taky omlouvám, vím, vím, že jsem ti taky vrazil, ale o to mi nejde, ne o to, že jsme se praštili, ale, ale ty jsi byl první... A já tě už tehdy miloval." nevím, co říct, co říkat a jen se koukal. "Nemusíš to přece vyhazovat, jen to prosím nepřeháněj..." špitnu, a když to nejméně čeká, tak ho zezadu obejmu. "Omlouvám se, já to nechtěl vytahovat."

Vytrhnu se mu. „Ale vytáhnout jsi to vytáhnul. " V mém hlase zaznívá serkazmuz a já se postavím. „Jo. Nebudem to řešit." Takže já začal a on mi to vrátil? Zhluboka jsem se nadechl. „Potřebuju na vzduch.Jo a Prosím. Neudělej žádnou blbost, chci se teď jen projít. " Vzal jsem si bundu a odešel jsem. Loudal jsem se ulicí. Jsem doopravdy tak odporný? Představí si to pokaždé, když mě vidí? To jak... Jak. Vrátil jsem se asi po hodině. S někým telefonoval a slabounce se usmíval. Zase mluvil s tím Louisem. „Jsem doma."

Proč mě nechápe? Proč já ho nechápu? Kdybychom si navzájem viděli do hlavy, bylo by to tak jednoduší. Místo toho na sebe křičíme a vyčítáme si různá nedorozumění. Sedím na zemi a tupě zírám před sebe. Udělal přesně to, co jsem chtěl udělal já když byl v koupelně. Utekl. Nevím, co dělat, tak jednoduše výtočím číslo."Louisi?... Pohádali jsme se... Kvůli mně a mé blbosti... Nechtěl jsem, aby pil... Protože si pak nic nepamatuje, to je ten jediný důvod, nevadí mi, že mě uhodil, to ožralej, nasranej a smutej člověk prostě dělá, i já jsem to udělal. Ale pamatuju si na to, lituju toho...No, ještě mi před pár týdny, no, to je jedno... Není to tvoje věc!... Dobře, dobře... Ne, nevolám ti jako svému osobnímu cvokařovi!... Ne, fakt ne... Děkuju... Už je zpátky, tak se měj... Zítra..." típnu to a otočím se na Brandona. "To jsem rád, hele, mně nevadí, to, že piješ, nebo že jsi mě jednou uhodil, to dělají smutní ožralové často. Ale já, mě děsí to, že si prostě ty věci, okamžiky nepamatuješ. Ani nevíš, co jsi mi řekl a dělal, když jsi se předposledně opil. Nemyslím to zle, vážně ne, jen, jen mě to děsí." spustím na něj a on na mě kouká s otevřenou pusou, jakoby chtěl něco říct, ale pak pusu zas zavře a otočí se ke mně zády.

„Chápu, "vypadne ze mě nakonec a já se začnu svlékat. „Jdu už spát," oznámím tiše a zalezu si do peřin. Je ticho a já se nakonec zeptám. Nejde odolat. Potřebuju to vědět. „Co jsem ti řekl, když jsem se naposled opil? Bylo to, jak jsme šli do té restaurace ne? " Sedne si vedle mě a chce mě pohladit po hlavě, ale já se odtáhnu. Posadím se. „Co jsem řekl? Nebo kdy jsem se opil, nevím. Nepam..." Zmlknu. Nepamatuju si dost věcí. Lehko zapomínám. Po alkoholu si nepamatuju nikdy nic. Za to ale nemůžu. Děsí ho to. Já ho děsím... Tak proč se mnou vůbec je?