Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Pevně Rosse obejmu. „Tati... Ono... Rossově rodině se stala nehoda... Letadlo. " Zmlknu a Ross se zase rozpláče. „Zlato." Pohladím ho ve vlasech. „Udělám ti teď čokoládu a sníš si ty prášky, jo? " Kývne a já se přesunu do kuchyně. Společnost mu mezitím dělají ti dva. „Tady to je." Podám mu hrneček s čokoládou, koláč a ty prášky. Dohlídnu, aby prášky, které jsem několikrát zkontroloval, že to jsou doopravdy ony, spolkl jako první. Po té začal uždibovat koláč a upíjet čokoládu. „Bude to v pořádku."

Filip mě začal utěšovat, že on nemá rodiče, že je ani nezná, jelikož ho hned po narození hodili do babyboxu. Prý jsme si teď dost podobní. Skvělá slova útěchy. Brandon se vrátí s jídlem a práškama. Natahuju k němu ruce a on mi do nich vrazí prášky a pak jídlo, ale já chtěl obejmout. Poslušně jím, ale mám to kapku přesolené od svých slz, které nepřestávají téct. "Díky." špitnu a zalezu celý pod peřinu. Všichni tři se na mě tak lítostivě dívají, nevydržím to. Měl bych se pochlapit, postavit se k tomu čelem, začít zařizovat pohřeb a podobné věci.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Jak ho podpořit? Nic mě nenapadalo. Nic mi nepřišlo jako dobrý nápad. „Asi půjdeme a... Cokoli bude potřeba, tak pomůžeme, teď vás necháme osamotě. " Usmál se slabě Henry a objal tátu kolem ramen. Henry své rodiče miluje. Jsou to doopravdy úžasní lidé... Přijali mě i tátu úžasně. „Mějte se." Loučím se s nimi a Ross jen slabě kňourne na rozloučenou. „Lásko, bude to dobré. "

Odešli, ale kdo je nahradil? Babča se přišla podívat, co se děje. "Ten pláč je slyšet i u mě v obyváku, takže chlapci, co se děje?" vecpe se bez ostychu k nám do ložnice, odkud se v dohledné době nemíním vyhrabat. "Jak vlastně dopadla svatba? Byli rodiče tak strašní, jak ses bál Rossi? A co mají znamenat ty vaše pobyty v nemocnici?" začne se vyptávat a já se při zmínce o rodičích rozbulím ještě víc. Proč jsem o nich mluvil tak špatně? Jsou mrtví a já už se s nimi nemůžu udobřit, omluvit se jim.

Zoufale vyvedu bábi pryč a vše jí v rychlosti řekne. „To je mi skutečně líto, "povzdechne si smutně a poplácá mě po tváři. „Já jedu na týden k příbuzným a kavárnu zavírám na celý týden, tak abyste nemuseli do práce... Zvládněte to. Je to chudák." Zamumlá ještě a odejde. Já se vrátím k Rossovi. „Musíš se sebrat. Svět se nezbořil. Chtěli, aby jsi byl šťastný, ne?"

"Ne, to by nechtěli." zaskuhrám, ale snažím se zastavit slzy. "Slíbil jsem Sof, že se o všechno postarám." oznámím mu odhodlaně. "Ale nemám tušení, jak to udělat."

„Nebudeš se o vše starat sám. Je dospělá. Musí ti pomoct, navíc to bude muset i zaplatit. " Nechci na něj být hrubý, ale mělo by mu dojít, že to Sof zdědí asi všechen majetek. Měl by myslet taky na sebe. Ne jen na svou sestru. Pořád se nechává využívat.

"Ne, ne, ne, ona je teď zdrcená, měla s nimi výborný vztah, mnohem lepší než já. Bolí ji to určitě o to víc. Chci se o to postarat, nějak si je i tak udobřit." jsem tak blahový. "A nemůžu to nechat zaplatit jen ji, byla, byla to i moje rodina, i když se za ni poslední dobou nepovažovali."

„Sakra, Rossi! Ty si svou rodinu měl stejně rád jako ona! Ona narozdíl od tebe vydělává. Má prachy. Dokončila školu. Ona není děcko... " rozkřikne se na mě. „Ale já to s tebou myslím doprdele dobře. Zase se necháváš využívat. Tvoje rodina tě pořád jen využívala. Z čeho to chceš asi zaplatit? Pokud vím... Měli jste takový rodinný fond! Vemte peníze z tama. Vzpamatuj se." Přiletí mi facka a já naštvaně zatnu čelist. „Musíš se soustředit na zkoušky." Natáhnu k němu ruku. „Rossi. "

"Já už nejsem malé dítě!" vykřiknu zoufale. Nechápu, o co se Brandon snaží. Jen víc a víc mě to bolí, to, že je si na sto procent jistý, že rodina vše odkázala Sof, že připomíná, že to ji měli nejraději, vždycky, i když nevěděli, že jsem gay. Sám sebe nechápu, prostě mi ulétly nervy. Nechtěl jsem mu vrazit, opravdu ne. "Na nějaký zkoušky kašlu, je to jen maturita, nic podstatného! Podle učitelky ze základky, když nás připravovali na přijímačky, tak jsme už tehdy byli připraveni na maturu z matiky a češtiny." prskám. Nedokážu to, vždyť jsem malé dítě...

„Rossi! " vyjeknu a chytím ho za límec trička. „Prosím, vzpamatuj se už." Shodí mě pod sebe a já na něj mlčky upírám svůj zrak. „Notak, "vydechnu tiše a on mi jen víc stiskne ruce. „Rossi, neříkám, že tě neměli rádi, měli tě rádi a to moc, ale ty chceš všechnu odpovědnost hodit na sebe. Nezvládneš to a maturita je důležitá. Dal sis na tom tolik záležet."

"Ale já nevím, nevím, prostě nevím!" křičím. Pustím jeho ruce a obejmu ho kolem pasu tak, abych měl tvář schovanou v jeho hrudníku. "Když já chci, aby mě měla ráda aspoň Sof, i když po té zkažené večeři a rvačce s křikem na svatbě, " špitnu.

„Ale ona tě má ráda, "hladím ho po hlavě a něžně ho pusinkuju. Zvednu mu bradu a následně ho políbím. Stále ho konejším a hladím. „Udělám ti něco k jídlu," usměju se a bez zaváhání vstanu a kulhavě se vydám do kuchyně. On mě následuje. „Měl bys ležet, "řeknu přísně a nakonec to usmlouvám na to, že na mě bude dohlížet.

"Ale ty bys měl taky ležet, a když nebudeš ležet ty tak ani já ne." pokusím se o úsměv. Chci tak moc věřit tomu, co Brandon říká, tak moc, ale prostě se bojím. Bojím se, že přijdu i o Sof. "Pomůžu ti, potřebuju přejít na jiné myšlenky." oznámím mu odhodlaně a vytáhnu z police nějakou zaprášenou kuchařku.

S povzdechem přijmu jeho pomoc, ale po desáté ráně do hlavy o skříň ho odeženu. Mnu si bolestivě pulzující hlavu. Vždy, když jsem se pro něco zohnul, tak nezavřel nějakou skříň a já se o ni vždy praštil. „Raději, raději se jen dívej. " Usměju se a úlevně začnu dodělávat jídlo. „Zlato, nezlob se, ale já prostě chci bejt naživu."

"No, dobře, tak to připravím, až to dokončíš." šeptnu smutně a zůstanu sedět na židli. Že já všem jenom ubližuju. Pozoruju ho, jak se v kuchyni hýbe a přitom kroutí zadečkem. "Co teď mám ale dělat? Nemůžu jen tak zavolat Sof a říct jí, že jsem si to rozmyslel, že to vlastně nemám z čeho zaplatit." cítím se tak uboze a zoufale. Stále nemůžu uvěřit, že už nikoho z nich nikdy neuvidím.

„Sof zavolám já. Ty se tím netrap. Přiletí sem i s Nickem. Pohřeb se uspořádá tu. To se už domluvíte. Zařídím to, lásko. " Nahnu se k němu pro polibek a pak se pomalu vydám zase k plotně. Dokončím poslední přípravy a maso strčím do trouby a brambory nechám bublat v hrnci. Ano, umím vařit. Je mě to prostě nebaví. „Co se děje?" zamumlám, když si všimnu jeho upřeného pohledu. Jen cosi zamručí a já k němu dojdu. „Zlato."

"Nechci ti přidělávat ještě další starosti." zamručím, on jde ke mně a pevně mě k sobě přivine. Jsem tak rád, že ho mám, ale nebude to vypadat, že se o sebe neumím postarat? Jelikož já sedím, on stojí a tiskne si mě k sobě, zabořím mu hlavu do hrudi a mumlám různé nesmysly o své naprosté neschopnosti. "Vůbec si tě nezasloužím, měl bych chodit s někým jako je Sven, " mumlu mu dál do trika a nechám se k němu dál tisknout.

„Co?" hlesnu nejistě a on jen uhne pohledem. Rozhodnu se to neřešit."„Sof zavolám po obědě a teď... Teď tě přivedu na jiné myšlenky. " Sednu si mu na klín a obejmu ho kolem krku a přisaju se mu na rty. Na to mu šeptám hezká slova a lísám se k němu. Někdo zazvoní a já se neochotně zvednu z jeho klínu. Do těla mi vystřelý ohromná bolest. Zapotácím se, ale stačím se chytit stolu. „Ne... Ne dobrý. " Pomalu se zase vydám ke dveřím. Zatraceně.

Bolí ho ta noha. Proč ho tak bolí ta noha? Mělo by to být už v pořádku, tak, tak proč se teď málem zkácel l zemi? Hned jak se zbavíme toho za dveřmi, tak ho donutím odpočívat, prostě donutím. Přece nebude do smrti kulhat a trpět bolestí.

„Ano? " unaveně zívnu a opře se o rám dveří. Ten uhlazený chlápek se na mě pozorně zadíval a zeptal se, jestli tu bydlí Ross. Zavolal jsem na Rosse a ten chlápek ze sebe začal sypat něco o tom, že jeho otec žije, že nenastoupil do letadla. Že mu to uletělo, že na něj odmítli počkat a že je teď se Sof. Jen jsem na to vyjeveně koukal a Ross se rozesmál a rozbrečel zároveň.

To snad není možný, bože! Táta žije! Padnu na kolena a znovu mi tečou slzy. To na matku přesně sedí, nečekat na opozdilce. Jak já jsem rád. Motá se mi z toho všeho hlava. "Brandone..." snažím se o úsměv.

Snažím se ho udržet ve vzduchu, ale je toho na mě moc. Noha se mi podlomí a já spadnu na zem. Ten člověk cosi ještě breptal o tom, že Sof i jeho otec přiletí zítra a pak zmizel. Pokusil jsem se vstát, ale noha mě neposlouchala. Nedokázal jsem na ni přenést váhu, aniž by mě to nebolelo. Odstrčil jsem od sebe Rossovi ruce. Zvládnu to sám.

"Nech toho!" zavrčím výhružně a i přes jeho protesty ho zvednu ze země a odnesu do postele. Zmítá se, křičí, že to zvládne sám. "Zůstaneš tady, a pokud se jenom hneš, tak tě přivážu!" pohrozím mu, když ho pokládám na postel. "Brandone, vidím, že tě to bolí, tak přestaň!"

„Nemusím tě poslouchat! Nejsi moje matka! Jsem dospělej chlap, co si může dělat, co jen chce. " Zacpal mi pusu a pak někam odešel. Po chvilce se vrátil, takže jsem neměl sebemenší šanci se zvednout. „Děláš si prdel?!" zalomcoval jsem svou připlou rukou k posteli. „Sundej to! "

Moc se omlouvám, že včera nevyšla kapitola. Upřímně jsem na to úplně zapomněla😅.