Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

"Ty jsi snad zapomněl, jak potichu jsme zvládli být v hotelu, když vedle v pokoji byla Sof?" rýpnu si malinko a svalím se s ním na postel. "A ten nejhlasitější jsi ty, myslíš si, že to zvládneš?" uvězním ho pod sebou a začnu dravě líbat. Moje ruce začnou putovat pod jeho oblečení. Zajímalo by mě, jaké má dnes spodní prádlo. Normální? Kalhotky? Spešl kalhotky nebo ty tanga, které měl na těch fotkách?

Vidím jeho chtivý pohled. Ani kdybych sex nenavrhl, tak by se na mě vrhl. „Mám plán, "usměju se a shodím ho ze sebe. „A smůla, na sobě mám obyčejné trenky." Posmutní a já se zasměju. „Notak, zlato. " Vyndám z šuplíku roubík a s rudými tvářemi mu ho podám. „Tohle bude stačit, ne?" Vyjeveně na mě civí, ale to už se celý svléknu a kleknu si k jeho rozkroku. Otřu se nosem o jeho rozkrok. „Ale zvládneš být potichu ty? Jinak... Chci se na tobě povozit. Chci, aby to dnes celé bylo na mně."

Bože, to snad nemyslí vážně. "A kdy chceš nasadit toto?" špitnu. Má tu v pokoji schované ještě nějaké jiné zajímavé věcičky? Začne mi svlékat kalhoty a vždycky, jakoby náhodou, se mě dotkne, je to vzrušující.

„Pak si to nasadím, "zabručím a pojmu do úst celý jeho penis. K mému překvapení se udělal ani ne po dvou minutách. „Hah... Jsi nějaký rychlý... Moc sis zvykl na sex a teď ti to chybí," zasměju se a on poníženě sklopí pohled. Políbím ho a usměju se. Začnu se připravovat a on mě hladově sleduje. Sám si honí a já ho plácnu přes ruku. „Neh... Ah." Slastně přivřu oči a on zakňourá. Postavím se a nasadím si roubík, tedy pomůže mi ho zapnout. Pomalu se přesunu nad něj a pomalu si začnu jeho penis strkat dovnitř. Oči se mi protáčejí slastí a jen roubík tlumí mé steny. Začnu se pomalu nadzvedávat a při tom hodně tvrdě dosedám.

Kurva, kurva, kurva, kurva! Je tak těžké být potichu, když dělá toto! Myslím jen a pouze na něj, na to, jak prudce dosedává na můj penis, a na to, jak se při tom i přes ten roubík tváří. Celý se kolem mě tak strašně moc svírá, cítím, že Brandon za chvilku už bude. Víc a víc se kolem mě stahuje a to mě přivádí k šílenství.

Sleduju jeho tvář a kdybych neměl zacpanou pusu, tak bych se mu smál. Hodně nahlas a dlouho.Jsem hodně blízko. Tělo se mi celé třese a já pomalu ztrácím sebekontrolu. Už nemůžu. Udělá se a mně dojde, že jsem mu nenasadil kondom. Pro sebe si zakleju. Jak se mám teď asi dostat do koupelny? Najednou proti mně pohne boky a já se udělám. Upřu se o jeho rameno. Hrdlo mi žhne a koutky úst mám rozedřené. Sundá mi roubík a já pomalu a opatrně, abych si nevysadil čelist, si začnu rozpohybovávat čelist. „Musím se nějak dostat do koupelny," kňournu.

"Bylo to úžasný." vydechnu a obejmu ho. "Dobře, teď se nevylekej." šeptnu a dírku mu ucpu kouskem papírového kapesníku, aby to z něj nevyteklo. "Tak, teď se normálně oblékneš a budeš dělat, že se jdeš normální umýt, " poradím mu, ale stále ho nepouštím z objetí. "Miluju tě."

„Taky tě miluju, "zamručím, ale co nejrychleji se zvednu." Posléze toho zalituju, protože to hodně bolelo. Obléknu se a opatrně odemknu. Všude je tma... A ticho. To je podezřelé. Vydám se po slepu do koupelny. „Henry..." uslyším tátův sten a rychle zapadnu dovnitř. V rychlosti se umyju... Tedy vymyju... Je to odporné... S nádechem a výdechem se přemístím zpět do ložnice, kde najdu Rosse jak si tiskne ruce na svůj klín. Zase zamknu a přísně se na něj podívám. „Neříkej mi, že se ti z nich postavil. " Posléze zrudnu. „Nemám hlas jako táta!"

"Hele, já za to nemůžu, za toto ne. Kdybych tě vzal ten den v té Paříži do nemocnice, jak jsem chtěl, tak, tak by se to nestalo, nezkolaboval bys, infekce by se nerozšířila, a kdyby ses ze mě nepral, nepraskly by ti stehy. Kdybych, kdybych byl lepší přítel, tak mohlo být všechno v pořádku. Akorát jsem si vysloužil tresty typu celibát a pohled ale můj přítel se líbá s nějakou ženou." kňourám tiše. "A ano, s Filipem jste si sakra hodně podobní."

Vlepím mu facku a on na mě vyjeveně zírá. „Přestaň plácat hovadiny! Rozčiluješ mě tím! Neskutečně moc. " Dál na mě koukal. „Bože," naklonil jsem se k němu a políbil jsem jej. „Miluju tě a jsi ten nejlepší, tak prosím, nezahlcuj mě tady zbytečnými, depresivními kecy."
„Víc!" ozvalo se náhle a já se začervenal. „Jak říkám. Nemám normální rodinu. Moje matka se o mě nikdy nestarala a táta... Pořád pracoval, nebo se choval jako dítě. Spíš to byl kamarád než otec. Asi proto jim nevadí ROZDÁVAT SI TO NA MÉM GAUČI! " To poslední jsem zakřičel a Ross se zachechtal.

"To je mi líto, ale máš s ním super vztah." obejmu ho a on se ke mně přitulím. "A promiň, ale já se tak moc bál. Musel jsem celý let sedět vedle tvého bledého nehybného těla a nemohl ti nijak pomoct." povzdechnu si a on mě pohladí po tváři, na které před chvilkou přistála facka.

Políbím ho. „Promiň, "kníknu a on si mě k sobě jen víc přivine. „Chceš, abych se ti tu ukázal v těch tangách, nebo počkáme do zítřka, až budeme sami?" usměju se na něj. Je vidět jak přemýšlí. Je to pro něj asi velké dilema. „Tik tak tik tak tik... " Umlčí mě polibkem. „Takže?"

Je to tak těžké, tak těžké si vybrat. "Tak zítra, ať tě můžu slyšet sténat na celý byt, myslím, že se neudržím a budu tě šukat i bez roubíku v puse," zavrčím nadrženě

„Jsi takové perverzní hovado, "zasměju se a přitulím se k němu. „Dobrou noc." Políbím ho a zavřu unaveně oči. „Zítra po práci a po škole si pořádně užijem. " Už moc nevnímám, co říká. Prostě konečně zavřu oči, ale pak se rychle posadím. „Ty! Okamžitě si vem prášky!"

"Klid, neblbni, vždyť je mám brát ráno." uklidním ho, ale nepřipomenu, že jsme ani jeden neměli večeři. Počkat? Ani jeden? On Brandon nejí? Proč, kdy, jak? Zítra si to ohlídám. "A pro tvé info, do školy nejdu." poučím ho.

„Aha... " uklidním se a zase si mu lehnu na hruď. „A jak to?" zeptám se ho a on mi začne vysvětlovat cosi se zkouškami. „No dobře. Tak mi pomůžeš v kavárně. " Najednou se napne a já se zavrtím. „A teď už fakt dobrou. Políbím ho na čelist a zavřu konečně oči a propadnu se do hlubokého spánku.

Usnul. Je tak kouzelný. Po pár minutách se ozve tiché zaklepání na dveře. Kdo? Oni ještě nespí? Opatrně se zvednu a odemknu dveře. "Co potřebujete?" zeptám se Filipa stojícího za dveřmi. "Zvonil ti mobil, asi to bylo naléhavé, protože tvá sestra volala asi sedmkrát za sebou." vloží mi mobil do ruky a zívne. "Dobrou." popřeje mi a jde si lehnout. Já koukám na mobil, který se za chvilku znovu rozezvoní. "Sof...Sof, uklidni se, proč brečíš?... Cože?...Ne, ne, to nemůže být pravda... Sof... Klid, klid, zůstaň s Nickem, hlavně se uklidni, všechno zařídím, ty se jen uklidni.... Není to tvoje vina... Ne, ty opravdu nemůžeš za to, ze spadlo letadlo... Dobře, pak si ještě zavoláme, hlavně neudělej žádnou blbost...Ano, ahoj, dobrou." položím to a sám se snažím zůstat v klidu. Ale, ale nejde to. Před pár hodinami spadlo letadlo. Letadlo, v kterém seděla celá moje rodina krom Sof. Všichni jsou mrtví!

Probudí mě vzlykot, zmateně zvednu hlavu. „Copak se stalo, zlato? " Posadím se a on dál pláče. „Rossi, mluv se mnou." Obejmu ho a on se mi sesype do náruče. „Zlato. " Kolíbám se s ním ze strany na stranu. Pořád si mumlá jakási slova. „Rossi." Nemám tušení, co se stalo. Proč je tak... Tak mimo. „Miláčku? " hladím ho po hlavě a on se víc rozpláče. „Shhh je to dobré."

Z očí mi tečou slzy, nejde to zastavit. Oni jsou mrtví, už, už je nikdy neuvidím. Ne, ne, to musí být omyl... Tisknu se zoufale k Brandonovi. Nevím, co mám dělat, nevím. "Oni jsou mrtví." vyjde ze mě mezi vzlyky. Nemůžu tomu uvěřit. Sice mě nesnášeli, ale já je měl rád, moc rád. Proč? Proč se to muselo stát?! Vždyť jsem se zrovna udobřil s tátou. Bolí to, tak strašně moc to bolí.

„Ne... Rossi. " Pohladím ho po tváři. Tohle jsem rozhodně nečekal. „Zlato... Třeba někdo přežil." Už raději dál nemluvím. Jen ho pevně objímám, laskám a uklidňuju dokud neusne neklidným spánkem. Tohle je skutečně špatný vtip.

Nakonec usnu, ale nevím, jestli se tomu dá říkat spánek. Viděl jsem je, viděl jsem je všechny, jak se na mě dívají, jak mi všechno vyčítají. Všechny hádky, konflikty se vrátili v jednom ohavné dlouhém snu. Ráno se budím ještě unavenější než předtím.

Nespal jsem. Celou noc jsem ho držel v náruči. „Dobré ráno, "šeptnu a on se zase rozpláče. „Podívej se na mě," šeptnu a on po chvilce poslechne. „Není to rozhodně tvoje vina. Za tohle nemůže nikdo, Rossi. Byl to prostě nepřející osud. Nešťastná náhoda. Ty za nic nemůžeš. Ano? " Políbím ho a on se na mě natiskne. „Jsem tu pro tebe. "

"Brandone..." pláču snad ještě víc. Jsem tak rád, že ho mám, nevím, co bych bez něj dělal. "Co je to tu za pláč, snad jste se nepohádali." objeví se ve dveřích usměvavý Filip a za ním Henry. Ja vlastně včera v noci už nezamkl. Brandon má štěstí, má tu tátu a jeho přítele a taky matku, co mu chce dát znovu rodinu. Vím, že je ta matka nehorázná kráva, ale pořád narozdíl od té mé žije.