Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Jsem propuštěn. Vtipné je, že mě v pokoji vystřídal Ross. Chtěl jsem za ním jít, ale na jeho výslovnou žádost mě za ním nepustili. Ten Louis, pořád ho nemám rád, se mi ale snaží pomoct, ale Ross o mně nechce slyšet ani slovo. Jediné pozitivum na tom všem je to, že musí pravidelně jíst i brát pravidelně léky. Prý přibral... Je to dobře. Taky jsem zase začal pracovat, i přes zákaz, o kterém stejně nikdo neví. Můj den vypadá takto. Práce a sezení každý den s nějakou kytkou v čekárně před jeho pokojem. Ta mrcha mu tam nosí jídlo a vždy se tak zle usmívá. Určitě mu vykládá nějaké věci a já s tím nic nezmůžu. Absolutně nic a to mě činí zoufalým víc a víc. Taky na tom pokoji má spolubydlícího. Hezkého, mladého kluka. Obvykle se z tama už ani neozývá vzlykot ale smích a urážky na mou osobu od toho kluka. „Pustili tě tam dnes? " vedle mě se posadí Louis a já jen zakroutím hlavou. „Asi mu už ani neříkají, že tu jsem... Mohl bys mu dát tohle?" Dám mu do rukou květiny a vstanu. „Už mě nebaví, je pořád vyhazovat. " Mírně se zakymácím, ale ustojím to. Už moc ani nejím, vlastně jsem dnes měl jeden toust a sklenici vody. Asi se i v tomhle chci nějak Rossovi přiblížit.

Ležím na pokoji a jídlo mi nosí ta coura, ty její kecy, už jim ani nevěřím, opakuje to stejné stále a stále dokola a vymýšlí si další blbosti, jako že byla jeho první, první pusa, první holka, lži, lži a lži. Tenkrát byl se Sof, ale i tak mě to bolí. Nebýt Mikeho, tak bych se z toho zbláznil. Chci u sebe Brandona, chci ho obejmout, chci se mu omluvit, chci,aby mi to vysvětlit, ale ať se ptám, které chci sestřičky, odpověď je stejné, nikdo sem za mnou nechodí. Mike mě uklidňuje, že pokud ty sestry říkají pravdu, tak je ten můj strašnej kretén. Louise jsem neviděl od té chvíle, kdy jsem se tu probudil. Nechápu, proč tady musím být, když mi nic není a Brandon s tou nohou určitě pracuje. Jestli je to jen kvůli jídlu a braní prášků..."Ahoj kluci, jak se máte? Něco tu pro tebe mám Rossi." objeví se ve dveřích Louis s rudou růží.Mám jen vykulené oči a natahuju se pro ni, slyším, jakoby z dálky, jak se mi Mike směje."Je od Brandona. Každý den sedí na chodbě a čeká, až ho k sobě pustíš..." začne Louis vyčítavě."Ale já nikdy neřekl, že ho tu nechci, já ho chci, tady,tady u sebe." začnu i přes trny objímat růži a brečet. Celou tu dobu tu byl, tam za zdí a myslí si, že,že už ho nemiluju, že ho u sebe nechci."To určitě ta děvka, co nám sem nosí jídlo!" ozve se naštvaně Mike, ale já nepřestávám brečet. Chci, aby se zase všechno vyjasnilo, dalo se do pořádku a já mohl být s Brandonem. Ale, ale, co když on už nechce?

Hledím z okna a z úst se mi valí kouř. Další potáhnutí cigarety. Cigarety mi nahrazují všechny důležité věci... Je to fajn. Rozvibruje se mi telefon. Sof. Jen pokroutím hlavou a típnu to. Ono. Bolí to. Bolí to a já nechci, aby to bolelo. Chci, aby to přestalo. Ozve se domovní zvonek a já se vydám otevřít. Není to dobré. Ta noha... Pořádně na ni nemůžu došlápnout, kulhám. Vypadám směšně. Otevřu dveře a okamžitě je chci zase zabouchnout. „Co chceš? " zavrčím na ni hnusně a ona se jen slabě pousměje. „Chci si jen promluvit, zlato." „Já ale ne. " Chystám se zabouchnout, ale ona mi do dveří strčí svou nohu. „Prosím, Brandone. Chci se ti omluvit." „A za co, mami? Za celou tu dobu ignorace? Za to jak moc jsi ublížila tátovi? Nech mě prosím být." „Mám novou rodinu a chci, aby jsi do ní patřil. Máš dva sourozence... Notak, Brandone. Můžeš být jejich starší bráška. " Jen protočím očima. „Já do tvé rodiny nikdy nepatřil... Máš jak jsi řekla novou rodinu, tak jsi za ní a mě nech být. " „Byl jsi v nemocnici s nohou, měla jsem strach. " „Nelži." Bolí to. Bolí to všechno najednou zase slyšet. Zájem? Ona o mě? Těžko. „Tvému bratrovi je sedmnáct a tvé sestře je šest..." „Dobrou noc." „Kdykoliv nás můžeš navštívit! Chci ti ukázat svého muže, změnila jsem se, Brandone. " Podala mi papírek s adresou a odešla. Chtěl jsem to vyhodit, ale nakonec jsem to jen pohodil na stůl ke zbytku špinavého nádobí.

Brečím, jen brečím a volám jeho jméno, nechtějí mě pustit, zase jsem přestal jíst, teď do mě všechno cpou nějakýma hadičkama. Mike už to se mnou nemohl vydržet, ani se mu nedivím. Přesunuli ho na jiný pokoj. Louis někam odešel, prý jde někoho navštívit a zkontrovolat jeho zranění, nějak tuším, kdo by to mohl být, ale bolí mě to. Jsem ten nejhorší přítel na světě. Pořád na něj myslím, v hlavě se mi pořád dokola ukazuje ten nechutný výjev, kdy ta mrcha líbá mého Brandona.

Pomalu jsem se posadil na židličku před jeho pokojem. Opět s květinou a opět jsem zíral do blba. Na obličeji mi začalo rašit drobné strniště. Odporné. Z pokoje zase vyšla ta mrcha, ani jsem se jí nepokoušel na něco ptát. Zvládl jsem, ale nakouknout do pokoje. Spal. To bych... Teď bych mohl. Vklouzl jsem dovnitř a sedl jsem si na židli. Něžně jsem mu prohraboval vlasy a pak už jsem bez jediného zaváhání přitisk své rty na ty jeho. Alespoň na chvilku. Rychle jsem se odtáhl a vyděšeně jsem hleděl do jeho očí. „Promiň... Já. " Můj hlas byl ochraptělý a nakřáplý. „Vím, že sem nesmím. Už, už půjdu."

"Ne, ne,ne..." on se mi nezdá? On je tady! Tady se mnou. Natáhnu k němu ruce, už ho konečně chci obejmout."Neodcházej!" můj i jeho hlas zní strašně."Prosím, prosím, zůstaň tu se mnou.""Já se omlouvám." šeptám a natahuju se k němu.

„Ty se omlouváš? " zmateně zamrkám, ale nechám se jím obejmout. „Já se omlouvám," vzlyknu a on se taky rozpláče. „Já se s ní nelíbal. Políbila mě a já ji nestačil odstrčit. Promiň. Omlouvám se. Promiň. Prosím, nerozcházej se se mnou. " Vzlykavě ze sebe vypravuju a on mě hladí po zádech. „Já, já tě miluju. "

"Dobře, dobře, taky tě miluju, to ona říkala, že tě tu nechci, já, já nevěděl, že sem chodíš, já myslel, že ses na mě vykašlal. Já tě moc moc miluju, už mě neopouštěj." špitnu, tisknu si ho k sobě a odmítám ho pustit."Hele, to je ale krásné setkání. Mám pocit, že se mi vyhýbáš Brandone, vždycky, když ti jdu k vám zkontrolovat noho, děláš,že nejsi doma, nevymlouvej se." objeví se ve dveří Louis a já se zmateně podívám na stvoření ve svém objetí."Zkontroluju ti to hned a tady u Rosse, abyste byli u sebe, tu kravku jsem přesunul na jiné oddělení, už by vás neměla srát."

„Jen se zasměju. Nejsi náhodou jen záchranář? " lehce zrudne. „Manželka je primářka." Překvapeně zamrkám. „Ach tak, děkuju. " Ross mi stále nepouští ruku a já tedy poslušně vyhrnu nohavici a on se zadívá na ránu. „Hojí se to dobře, ale moc tu nohu namáháš. Ležíš, jak máš?" „Jo? " řeknu nejistě. V noci ležím.

"Brandone?" je jasné, že neleží, normálně maká v kavárně, co jiného."Prosím, odpočívej, ať si, až mě pustí zase nevyměníme místa." řeknu smutně a stále si ho držím u sebe. "A kdy mě vlastně pustí?" zeptám se Louise."Podle toho, jestli budeš pravidelně jíst a brát prášky, předpokládám ale, že někdo v této místnosti se o to tak i tak postará, i když se mu to v poslední době moc nevedlo." mrkne na Brandona a já se zamračím.

Uhnu pohledem a pomalu se zvednu. „Měl bych už jít, "zamumlám a Rosse rychle políbím na čelo a pak na rty. „Zítra zase přijdu," usměju se a pomalu se kulhavým krokem vydám pryč. Jestli to tak půjde dál, budu si muset pořídit berličku, co mají důchodci.

"Proč odešel? Co jsem udělal zas špatně?" vydechnu smutně. "Nejde o to, co jsi udělal ty, ale co udělal Brandon, neboj, on se vrátí." snaží se mě uklidnit Louis."Jo, a volali ti ze školy? Pozítří máš nějakou zkoušku nebo co." oznámí mi."Dobře, a kdy mě teda pustí?" "Mohl jsem to jít zařídit teď, kdyby Brandon neodešel, nemůžu tě pustit samotného. A poradím ti, řekni vaší zaměstnavatelce, ať ho kouká šetřit, nebo ho přivaž k posteli, protože jestli to takhle půjde dál, tak bude nadosmrti kulhat, " řekne, mávne mi na rozloučenou a taky odejde. Brandone...

Posadím se před nemocnicí na lavičku a unaveně vydechnu. Ani nevím proč jsem tak najednou odešel. Zase se zvednu a autobusem se dopravím domů. Tam začnu uklízet a vše umývat. Vysaju, utřu prach a následně se oholím a pořádně se též vydrhnu. Sedím ve vaně a vdechuju všechny ty vůně. Voní to tu jako Ross. Roztřesenou rukou se pohladím po hrudi a opřu se o kraj vany. „Rossi... " vyjde mi ze rtů další tiché zasténání. Honím si, ale pořád to nestačí. Pořád potřebuju něco... Něco víc. Přejedu si prsty po svém otvoru a zachvěju se. Tohle ne. Nemůžu se přece prstit...

Aspoň že tu mám nějaké učebnice, jinak bych se asi zbláznil nudou. Řekl jsem si, že už nebudu brečet, ale nevím, jak dlouho mi to vydrží."Co na tobě Brandon vidí? Co máš a já ne?" objeví se ve dveřích hlava té mrchy."Že by penis?" zeptám se chladně, tou otázkou si prostě nadběhla."Ale, ale..." zrudne a raději mizí. Já se nerušeně vrátím k učení chemický vzorců nasycených kyselin.

Nakonec jsem to udělal. Bože. Celý rudý jsem vylezl z vany a vypustil jsem vodu. Stále jsem se nemohl zbavit divného a trapného pocitu. Seděl jsem na posteli a přemýšlel jsem... Posléze mě napadlo něco. Něco hodně. Postavil jsem před postel foťák na stojan. Nastavil jsem samospoušť a na to jsem se svlékl a celý nervózní jsem si oblékl ty tanga. Skutečně to bylo nepohodlné jako prase. Klekl jsem si mírně s rozkročenýma nohama na postel čelem k foťáku a rakama jsem se lehce dotýkal břicha. Na další fotce jsem měl vyšpulený zadek, vlastně jsem klečel a hlavou jsem se dotýkal prostěradla a zadek byl vystrčený do vzduchu. Udělal jsem ještě několik dalších fotek. Rychle jsem se oblékl a fotkám jsem na počítači zakryl obliček nějakým smajlíkem. Posléze jsem ty fotky poslal Rossovi s omluvou, že jsem tak brzy odešel. Hned na to jsem si celý rudý zakryl obličej. Co se mu na tomhle, co se mu vůbec na mně líbí?

Zapípá mi mobil a já si unaveně protřu oči. Kdo mi může teď psát? Kdo by mohl psát jako vůbec?Rozkliknu zprávu a překvapením málem upustím mobil. Brandon.Co? Co to dělá? Co to má na sobě? Tanga? Vážně? Jsem v nemocnici, nemůžu se tady vzrušit!Pozdě! Se slinou u pusy si prohlížím všechny ty fotky, můj penis to nedává, je v pozoru a jen čeká, až se tu někde objeví ta jeho prdelka.ÁÁÁ, bože... Vezmu mobil a na oplátku mu pošlu obrázek stanu v nemocniční košili a pak ještě jeden bez košile, jsem úplně rudej. Co to děláme? Teď si budu muset dojít na záchod a vyhonit si, jsem zvědavej, jak to budu vysvětlovat.

Dlouho se nic nedělo, tedy až do chvíle než mi přišly jeho fotky. Celý rudý si je prohlížím a drtím zubech svůj ret. Nakonec mu zavolám. Zvedne to a je celý udýchaný. „A-ahoj, "šeptnu a on zavzdychá. Honí si? Vždyť to byly jen fotky. „Líbily se ti?" Zase zakňourá a já se usměju. „To jsem rád... Zítra bych se ti v nich mohl ukázat naživo, co myslíš? Líbilo by se ti to? "

On mě prostě musí trápit, že? Snažím se být co nejvíc potichu a on mi prostě zavolá. I tak si nepřestávám honit."Ano, moc, opravdu moc, moc se těším. Přijdeš pro mě, prý mě nepustí samotného." vyvzdychám mu do telefonu, z kterého se ozve uchichtnutí."Nesměj se mi, chtěl bych vidět tebe na svém místě. Nadrženého, víc jak týden bez sexu či mazlení." zasténám, ach, má představivost. Já jsem se jen tak udělal? Vážně? Tak brzo? Z jeho hlasu

„Ale mě se to ještě nestalo, "popíchnu ho a on mi se zabručením slíbí pořádné zmalování zadku. Kousnu se do rtu. „Dneska jsem si prstil." Vyjde najednou ze mě a on zmlkne. „Myslel jsem při tom na tebe. Že mé prsty jsou tvé, že to ty se mě tak dotýkáš. Udělal jsem se strašně rychle. " Vrním mu do ucha. On ale neodpovídá. „Rossi? Jsi tam ještě? "