Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Proberu se v bílém pokoji. Pohlédnu vlevo. Na židli sedí Ross a spí. S povzdechem si promnu obličej. Radši ani nechci vědět, co se dělo. „Rossi? " zachraptím, ale on dál sladce spí. Do místnosti vejde doktor a oznámí mi, že se mi do rány dostala infekce, ale vypadá to již v pořádku. Vše se už hojí, tak jak má. Propletu si s Rossem prsty. „Promiň, za starosti. "

Když jsme přistáli, vynesl jsem Brandona v náručí. Celý hořel a byl stále v bezvědomí. Na ranveji kousek ode mě stála sanitka a vedle ní Louis, který si ode mě Brandona hned převzal. Úplně jsem šílel, ale hlavní je Brandon. Pak naložili i mě s kufry a jelo se. Hned po příjezdu si ho Louis odvezl na nějaký mini sál a já byl odsouzen k nekonečnému čekání na Brandonově budoucím pokoji. Prý to byla nějaká hodně silná infekce, byl tři dny mimo. Říkali, že je jen vyčerpaný a proto se neprobouzí, ale já mám prostě strach. Celou dobu sem seděl u něj, nechodil do školy, ale drtil se, zatímco on spal. Jedl jsem jen minimum a to proto, že mě chodil kontrolovat Louis. Prášky jsem neměl, protože jsem neměl čas na to, abych vybaloval kufry. Probudil mě jemný stisk ruky. Co se to? Otevřu oči. Brandon. Protřu si oči. "Brandone..." šeptnu šťastně.

„Promiň, "šeptnu a pohladím jej po tváři. „Omlouvám se," kňournu a on mě něžně hladí po tváři. „Hrozně jsem... Pořád přidělávám starosti... Měl jsi svoje prášky? Měl jsi všechno? " roztřeseně ho hladím po ruce. Mám úplně sucho v krku. „Chci domů..."

Raději mu neodpovídám a jen se na něj usmívám, hladím ho po tváři. "Já taky, ale ještě si tu nějakou chvíli poležíš, abys šetřil tu nožku." usměju se smutně, nahnu se k němu a po takové době ho políbím. "Bál jsem se o tebe, tohle už mi nedělej."

„Promiň. " Užívám se dotek jeho rtů, odtáhne se, když se ve dveřích ozve zakašlání. „Rossi? Přinesl jsem ti ty léky." Ross sebou cuknul a já se zamračil. „Tys je nebral! Proč? " šeptnu naštvaně a ten chlápek se pousměje. To je ten, který se s ním líbal venku!

"Louisi..." povzdechnu si. "Jsem tu celou dobu s tebou, doma jsem nic nevybaloval, " skloním pohled do země a převezmu krabičku. "Díky. Louisi, ty už Brandona znáš, Brandone, toto je Louis, můj nový kamarád a zachráníš této nemocnice." představím je se sklopeným pohledem.

Jen kývnu. Nelíbí se mi. U srdce mě bodá a to se mi nelíbí ještě víc. Prý kamarád. Jasně. Nevěřím tomu, vím, co jsem viděl. „Jsi dost nezodpovědný, "dostane se mi jeho poznámky a já jen protočím očima. „Proč myslíš?" zabručím a on se jen zasměje. „Měl jsem možnost nahlédnout do tvé karty... Navíc ten zásah kvůli předávk... " „Není tohle snad soukromá informace!" vyjedu na něj.

"Cože?" vyletím ze židle, ale podlomí se mi kolena a já se na ni znovu sesunu. "A ty Rossi mě neser, musíš jíst." vyjede po mně a Brandon jen kouká. "Měli byste se hlídat navzájem. Víš kolik ten blbec za poslední dva měsíce zhubl? Jedenáct kilo!" vykřikne nabroušeně. "Co tě to zajímá a proč se díváš do našich karet!"

Vyděšeně zalapám po dechu. „Jedenáct kilo? " zamumlám a hlas mi mírně poskočí. „Co si sakra myslíš!?" začneme na sebe křičet a hádat se. „Proč se o sebe nestaráš?! " pomalu se to stupňuje, až vytáhne to předávkování. „Byla to jedna chyba, kterou už nikdy nehodlám opakovat! " Naštvaně si ho přitáhnu k sobě. „Ty se prostě budeš stravovat normálně, jasné?! "

"Řekneš mi o tom někdy?" šeptnu, ani jsem si nevšiml, že Louis radši odešel. "Já opravdu nechtěl, já, já nemám Anu, nehubnu schválně. Když jsem nervózní nebo mám strach, tak nemám hlad." svěřím se mu a on mě pevně stiskne v náručí.

„Někdy možná, "špitnu a pak jej k sobě pevně přivinu. „Tak zařídíme, aby jsi byl v pohodě a budu dohlížet na všechno, co děláš." Shrnu mu vlasy z tváře. „Co, bábi? " usměju se a on mi začne vyprávět o tom jak vyváděla a jak to zvládají. „Zítra mě pustí a pak to bude zase jako dřív. " Víc se na něj natisknu. „Jsi můj?" šeptnu náhle a on se zasměje.

"Ano, jsem jen tvůj." šeptnu a políbím ho. "A nebude všechno jako dřív, nejmíň týden se ještě nezvedneš z postele." Vypadá to, že se mu chce zase spát. "Klidně se ještě prospí, já tu budu celou dobu."

„Ne, zítra jdu domů, říkal to doktor, "zahuhňám už z polospánku. Nechci spát. Nejsem unavený. Jsem naprosto v pohodě, ani ta blbá noha mě nebolí. Probudím se a v místnosti nikdo není, tedy až do chvíle než se ozve z rohu místnosti sladký hlas. „Nezavolal jste, to mě ranilo."

Musel jsem zajít do školy, prý nějaký přezkoušení nebo co. Nechtělo se mi z nemocnice, vůbec ne, nechtěl jsem ho tam nechávat samotného, zvlášť když jsem řekl, že u něj zůstanu. Nechal jsem mu aspoň zprávu na mobilu.

„Eh... Omlouvám se. Já. " Sedne si na kraj postele. „Ale odpouštím ti." Víc se ke mně naklonila a mě se tak naskytl pohled na její výstřih. „Já... Jsem zadaný, "vydechnu rychle a odtáhnu se. Tedy pokusím se o to. Má noha mi to však nedovoluje. „Ty myslíš to děcko?" Položí mi dlaň na hruď a já ji nedočkážu setřást. „Prosím odejděte. " Zavrtí hlavou a víc se na mě natiskne. Najednou mě políbí a ze dveří se ozve syknutí. Odstrčím ji od sebe. „Rossi! Tak to není! " neposlouchá mě a rozejde se pryč. „Rossi!" vyběhnu, nebo spíš vyklopýtám za ním na chodbu. Ta noha... Zatraceně moc bolí. „Rossi! "

Dal jsem to na jedna až dva a to tam byla látka ze čtvrťáku, ale jakmile jsem vkročil zpátky na Brandonův pokoj, věděl jsem, že to štěstí byla spíš náhoda. Líbá se tam s nějako vysokou kozatou zrzkou. No jo, Sof říkala, že má slabost pro velký prsa. V poslední době byl pro mě stálicí v rozhoupaném životě plném urážek, ale teď, teď mám v očích slzy. "Utíká vám pacient." zavolám na dvě sestry, které stojí okolo Louise. Všichni tři se podívají po hopkajícím Brandonovi a jdou ho odvést na lůžko, kývnu na Louise a on pochopí. Drží Brandona a já se zlomeným srdcem utíkám pryč. Pryč od toho všeho. Je mi na nic. Rodina mě nenávidí, nemám přátele, když nepočítám fanklub a Louise, a ti se prostě počítat nedají, a teď, teď jsem ztratil osobu, kterou tak dlouho miluju.

Rozbrečím se a snažím se k němu dostat. „Rossi! " drží mě, nechtějí mě pustit. Proč? Nic jsem neudělal. Já to nebyl! Odvedou mě na pokoj a tam se na mě šklebí ta mrcha. „Příště si rozmysli jestli po společně strávené noci zavoláš nebo ne." S tím odejde a já se po asi deseti minutách vykradu z pokoje. Motám se chodbou a pomalu se mi zavírají oči. Já... Já... Přece. Jak...? Narazím do jakési postavy. Je to ten chlápek, co mě držel. Ten Louis. „Nepřijde ti to odporný? Takhle využívat nebohýho kluka? Upřímně... Bez tebe mu bude líp. " Beze mě mu bude líp. Chci něco říct, ale nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Vše se rozmaže a já jen ucítím tvrdou ránu a chlad.

Prší a já i tak sedím venku v lese, na svém oblíbeném palouku z dětství. Teď se stejně nemám kam vrátit. U rodičů nejsem vítán a u Brandona doma, u něj doma, mi to tak připomíná jeho. Už se mi z toho všeho točí hlava. Prášky jsem stejně neměl, od chvíle, co je Louis přinesl, leží na stolku v Brandonově pokoji v nemocnici. Tam se taky nechci vracet. Co když tam bude zase ta kurva? Nevím, co mám dělat, tak sedím v kaluži svých slz a deště.

Proberu se v opět v tom bílém pokoji. Byl to sen? Prosím, ať to byl sen. Otočím hlavu doprava a vyděšeně zasípu. „Klid. " Je to zas ten chlap. Neusmívá se. Vypadá zamyšleně a unaveně. „Ross," hlesnu a on jen sklopí hlavu. „Řekni mi, co se stalo... Nechci ti moc věřit, ale celou dobu jsi opakoval Rossovo jméno... Proč? " Pomalu jsem mu začal vysvětlovat, co se vlastně stalo. „Chci tady Rosse. " Zašeptám a sevřu si bolestně ruku. „Kde by mohl být? " zeptá se mě a já už chci odpovědět, že nevím, ale zarazím se. „Palouk," zamumlám a v rychlosti mu ještě podám léky ze stolku a popíšu mu cestu.

Ležím scholený u stromu, je mi špatně. Jak mi to mohl udělat? Zvlášť po tom, co ležel v bezvědomí a já se tak bál, bylo tak těžké celou dobu pozorovat jeho bledé nehybné tělo. "Rossi! Hej, Rossi? Kde jsi Rossi?" křičí někdo, ale já odmítám, odmítám se ozvat. Nějaká postava vchází na můj palouk. "Rossi, neblbni!" je to Louis. Zavírají se mi oči, chce se mi spát. Kdy jsem naposledy pořádně spal? V náruči u Brandona, jak jsme pak málem nestihli tu svatbu. U Brandona...Někdo, asi Louis, mě zvedá a někam odnáší. Je mi to jedno úplně jedno.