Ross: psán tučně Hanka124

Brandon

Bohužel jsem nedoběhl tak daleko, jak jsem chtěl, jelikož se mi znovu zatočila hlava a já se sesunul k zemi. Zůstanu ležet, jelikož jsem na jakési polní cestě, a dívám se přes slzy na hvězdy. Kolik je to už let, co se usídlil v mém srdci a nechce odejít? Proč ho odtamtud nedokážu vyhnat? Zazvoní mi mobil, zase. Myslel jsem, že je to zase Brandon, ale na obrazovce svítí jméno Louis. "Haló?... Cože! A tys ho nechal?... Debile!... Co když se mu něco stalo?... Ne, jsem chlap a chlapi nebrečí... Jo, miluju, ale on mě ne... No, vím to, protože si dnes nabrnkl jednu zdravotní sestru... Ne, neležím právě na zemi... Ne, prosím tě... Ale já nevím, co mu říct, jak mu to říct... Vyhodí mě!... Sakra Louisi!... No, dobře, můžeš pro mě přijet... Zdar." tipnu to a dál se dívám do nebe. Asi mám kamaráda. Prý mi to pomůže vyřešit. To těžko. Neopětovaná láska vyřešit nejde. Po asi patnácti minutách přímo přede mnou zastaví auto a z něj vyskočí Louis. "Ale kámo, brekem si tu svou prdelku nezískáš." Mrkne na mě a začne mě zvedat na nohy. "On není žádná prdelka, navíc to nemá cenu, měl a ještě bude mít hromadu přítelkyň a gaye nemusí, protože se ho už jeden pokusil znásilnit. A já od něj nechci, nechci, aby mě nenáviděl." jak lehké je vyklopit všechno úplně cizímu člověku. Jedeme autem k Brandonovi bytu a po cestě si povídáme. Louisovi je dvacet sedm, má manželku a nedávno se sem přistěhovali. Prý mu připomínám jeho synovce, který umřel při autohavárii. Je to milý chlap. "Prostě mu to řekni..." poradí mi, když vystupuju z auta. Začnu se potichu smát. "Ale to není tak jednoduchý." povzdechnu si s úsměvem. "Ale je... Dívej, já jsem ty a ty jsi ten tvůj." ukáže s úsměvem na sebe. "Brandone, už dlouho ti chci něco říct... Miluji tě." hraje a s úsměvem si mě přitáhne k sobě, našpulí legračně rty a dělá, že mě líbá, přitom se mého obličeje vůbec nedotýká. Musím se tomu smát. Takhle to udělat, tak Brandon uteče a ještě mi dobrovolně přenechá celý svůj byt. "Díky, měj se." rozloučím s ním a on mě obejme. "Jasně, a někdy mi zavolej, budu jen rád." usměje se, nastartuje zas motor a jede domů za svou manželkou. Nadechnu se a doufám, že je Brandon v pořádku doma v posteli. Vyjdu schody a otevřu si dveře. Skoro zakopnu o jeho boty. Dobrý, je tu. Dojdu do ložnice, kde se opřu o rám dveří. Vypadá to, že spí. Vezmu pohozené berle a opřu je z jeho strany postele o noční stolek. On se ani nepřevlékl, pako.

Stál u mě. Hlavu jsem měl pod peřinou a slzy mi tekly po tváři. Proč to tak bolí? Rukou jsem si sevřel látku pyžama. Proč? Už vím... Asi se prostě nemůžu smířit s myšlenkou, že už vyrostl. Ano... Ano, tak je to. Pousmál jsem se. Takhle to je. „Už jsi tady? " zamumlal jsem, když jsem ucítil dotek na svém těle. Ozvala se tlumená nadávka a vyjeknutí. Nezvedl jsem se. Nepodíval jsem se. „Takže? Proč jsi utekl a nechal jsi mě tam? Ještě jsem kvůli tobě spadl na zem." Neodpovídal a já zavřel oči. „To je jedno. Dobrou noc." Slzy se zase tlačily do očí. Co je to se mnou?

On je vzhůru a spadl kvůli mně? Zase jsem to pokazil. Byl jsem sobecký a utekl, už zase! Proč se nepoučím? "Není to jedno, ale já, já ještě nejsem připraven ti to vysvětlit. Moc se ti omlouvám, nechtěl jsem ti ublížit, měl jsem, měl tam zůstat s tebou, ne zase utíkat, moc se omlouvám." špitnu a chci se rozejít, do obýváku, k mému starému známému gauči. "Ne, já, já nebrečel, ne, to se ti muselo zdát." pohladím ho po ruce, kterou mě chytl.

„Když už mi lžeš, tak si alespoň konečně lehni. " Stáhl jsem jej na postel a konečně jsem se na něj podíval. „Jo, já bulel. Bolí mě ta noha." Zabručel jsem a on sklopil pohled. Zadíval jsem se na jeho rty a z úst mi vyšel naštvaný sykot. Cuknul sebou a já se zasmál. „Copak? " Lehnul jsem si na záda a ruce jsem si dal za hlavu. „Nebudu se svlékat, nechci. " Zase začal naléhat. „Nejdu ani do sprchy! " Chytil mě za ruce. „Navíc se ani zvládnout umýt sám nezvládnu." Bylo ticho... To neudělá ne?

Dopadnu zády na postel. Podívám se mu do očí rudých od pláče. "Ale ty jsi brečel." podotknu a sklopím hlas, protože ho ta noha určitě bolí kvůli mně, protože spadl. Naštvaně sykl a já k němu zase zvednu pohled. "Budeš se převlékat?"..."Ale Brandone, smrdíš jak nemocnice, měl by ses vysléct a umýt. Nebo budu spát na gauči." naléhám. No, je to špatný nápad, ale když já zůstanu oblečený? "Tak ti pomůžu já. Budu tě podpírat." zvednu se odhodlaně do sedu a on se na mě nevěřícně dívá. "Ne, ne, Brandone, tentokrát už neomdlím, slibuju." zrudnu při vzpomínce na naši minulou "společnou" sprchu.

Nezmohl jsem se na odpor. Začal mě svlékat a já na něj stále nevěřícně civěl. Už jsem na sobě měl jen trenky a on byl celý rudý. Vzal mě do náruče a já omotal ruce kolem jeho krku. Odnesl mě do koupelny a položil mě do malé vany vedle sprchy. Nohu mi položil na okraj vany. Nohy jsem měl roztáhlé jak nějaká děvka. Připadal jsem si jak na výstavě. Začal mi umývat tělo a já ho sledoval. Jaké to je? Nejdřív se tvé rty dotýkaly rtů toho chlapa a teď se mě tak neomaleně dotýkáš. „Víš, že takhle bych se už zvládl umýt? "

Už nic nenamítá a nechá se svléknout do boxerek. Jsem celý rudý, bože. Donesu ho v náruči do koupelny a posadím opatrně do vany. Obvázanou nohu mu dám na okraj vany. Je tak nádherný. Ani jednomu z nás nevadí, že jsem mu zapomněl sundat spodní prádlo. Chybička se vloudila. Jemně ho omývám, ale on mě náhle zastaví. "Jak chceš, já ti chtěl jen pomoct, když si říkal, že to nezvládneš." zamumlám smutně nad jeho tónem hlasu. To se na mě tak zlobí, že jsem ho nechal v nemocnici? Proč jsem takovej debil. "Až se teda sám umyješ, tak na mě zavolej, přijdu ti pomoct vylézt." pípnu a odejdu z koupelny. Nechám dveře otevřené, abych ho pak lépe slyšel.

Jen ležím a koukám do stropu. Látka trenýrek se mi lepí na kůži. Je to humus. S největším úsilím jaké jsem schopen vynaložit si stáhnu trenýrky a dál ležím ve vodě, jako vyvrhnutý vorvaň. Pomalu je mi hůř a hůř. Chce se mi hrozně moc brečet a křičet. Jsem ubohý. Mám ubohý byt, ubohý život... Fňuknu a brzy už se mi po tvářích kutálý slzy. Proč sakra?Trvá zas ohromně dlouhou dobu než se konečně uklidním a můj obličej získá normální barvu. Pokusím se zvednout, ale marně. Vzteky zase praštím do vody. Nakonec si i druhou nohu přehodím přes okraj a chystám se provést houpavý pohyb, když do místnosti vkročí Ross a já zrudnu. Proč na mě tak... Proč na mě tak civí?

Už je to hodinu, co jsem ho nechal samotného v té vodě. Myslím, že už je čas ho vytáhnout. Vejdu do koupelny a neskytne se mi pohled na nahého, uplakaného a nasraného Brandona. Nedokážu se na něj nedívat, je prostě nádherný. To, co pronese mě ale rychle dostane zpátky do reality a já celý zrudnu. Kurva. Nádech, výdech, nádech, výdech. "Zůstaň sedět, jen vypust vodu." rozkážu mu, ale neotáčím se. Po několika minutách přeci jen slyším, jak voda odtéká a já ze skříně vytáhnu velký čistý ručník. Se zavřenýma očima se otočím zpátky k němu a namátkou se přisunu k vaně. Jsem celý rudý a víčka k sobě pevně tisknu. Poslepu se zohnu, obejmu ho ručníkem a zvednu do vzduchu. Tak, a teď ho můžu odnést do ložnice, ale to budu muset otevřít oči.

Křečovitě jsem se ho držel. Spadnu. Určitě spadnu. A ten idiot má pořád zavřené oči. Nakonec se ho držím jako pandí mládě. On otevře oči a já uhnu pohledem. „Prosím... Odnes mě do ložnice... Je to hrozně trapné." Chytí mě pod zadkem a já v sobě jen tak tak udržím vzdych. Jsem na zadek... Jsem na něj hrozně citlivý a on mi ho... Sice nechtěně mačká. Můj holej zadek. Ať už to přestane. Vzrušuje mě to. Jeho doteky mě vzrušují. Jsem zvrácený. Jak jen můžu být víc nechutný? Vždyť je to bratr mé expřítelkyně. Je to jakoby můj bráška.

Držím jeho zadek a dívám se jen tupě před sebe. Já ho držím za jeho krásnej holej kulatej zadek a nesu ho do postele. Je to jako ze snu akorát, toto je trapná skutečnost. Položím ho na postel a jdu mu do skříně pro spodek od pyžama. On se zatím nenápadně, tak, aby nebyl vidět jediný kousíček jeho holé kůže utírá.

Jestli to uvidí... Postavil se mi. Ztvrdnul jsem kvůli tomu, že se mě dotýkal. Tak trpané. Určitě by odešel. Řekl by, že jsem nechutný. Cuknu sebou, když ucítím na svém rameni dotyk. „Eh... Díky, "poděkuju a vezmu si oblečení do rukou. Stále nade mnou stojí a já se na něj se zakloněnou hlavou dívám. Pootevřel jsem rty a on se ke mně víc naklonil. „Co se děje?" zašeptal jsem a on se s cuknutím odtáhl. Zmateně jsem naklonil hlavu. Vypadalo... Vypadalo to chvilku, že mě chce políbit. Olízl jsem si suché rty a prohrábl jsem si vlasy. Ručník jsem měl zmačkaný na svém klíně, aby nešlo nic poznat.

Vypadá myšlenkami úplně někde jinde. Podám mu pyžamo a zůstanu u něj. Ani si neuvědomuju, že se k němu až moc nakláním. Že sleduju a myslím jen na jeho jemné rty, které mě už dvakrát líbaly. Chci je políbit, poslechnout Louise. Ale on promluví a já se vzpamanuju z toho, co jsem chtěl udělat. Jsem to ale debil. Takhle bych ho jen vylekal. Cuknu sebou a zakroutím hlavou. Svalím se na postel vedle něj a zaraženě koukám do zdi. Když se na to podívám teď zpátky, tak se ani nehnul, nebránil se. Ale to určitě nevěděl, co sem se chystal udělat. Vedle mě se ozve zakňučení a já k Brandonovi otočím hlavu. "Co se děje? Bolí tě ta noha?" zeptám se starostlivě. Myslel jsem, že už bude převléknutý, ale on si stále jen zakrývá rozkrok celým ručníkem.

Co dělá? Proč nejde pryč? Zoufale zakňourám. Začíná to bolet. Hodně bolet. Začne se vyptávat a mně je trapněji a trapněji. „Nic mi není. " Svalím se na bok a zakryju se peřinou. Nakonec zhasne. Čekám. Když už mi přijde, že asi usnul, tak pomalu uchopím svou chloubu do ruky. V puse koušu polštář a tím bráním stenům, aby šli ven. I tak slabě kňourám. Druhou ruku si pohladím zadek a tvrději ho zmáčknu. Jeho ruce byly tak velké a pevné.