PRO MATKU A DCERU aby se sobě tak odcizily, bylo to skoro jako by žily dvě cizinky pod jednou střechou. Eleanor netoužila po ničem víc, než navázat s tou ženou bližší vztah, ale kdykoli byly ve stejné místnosti, viděla v Margaretiných očích strach. V den svých jedenáctých narozenin získala Eleanor naději, že se mezi nimi vše změní, když se obě konečně dočkaly kýžených odpovědí.

Eleanor se, jako obvykle když se zrovna neučila se svou matkou, skrývala ve svém pokoji, byl to jediný způsob, jak mohla uniknout kritickému pohledu, který jak by přísahala, se trvale usídlil na Margaretině tváři. Margaret jí neustále tvrdila, že je mezi nimi všechno v pořádku, téměř každý den ji ujišťovala, že miluje Eleanor víc než cokoli jiného. Ale přestože Margaret říkala jednu věc, zdálo se, že Eleanor vždy zažívala zcela opačnou reakci, co si měla taky myslet, když její matka sebou trhla pokaždé, když se najednou pohybovala příliš rychle?

Nebo když se stalo něco zvláštního, Margaret se na den zavřela v ložnici. Eleanor bylo stěží dovoleno jít třeba i jen na zahradu a nemohla si vzpomenout, kdy naposledy skutečně šla do města. Chtěla jen něco, co by zklidnilo Margaretinu mysl natolik, že by spolu mohly správně fungovat.

Naděje přišla v podobě dopisu, který dorazil jednoho odpoledne tím nejpodivnějším způsobem. Eleanor byla jako obvykle nahoře ve svém pokoji a pracovala na novém pleteném šátku, který začala právě toho rána. Byl to koníček, který si osvojila když jí bylo sedm let, poté co sledovala Margaret, jak vyrábí několik kusů oblečení. Chtěla se to naučit, ale neodvážila se požádat matku o pomoc, místo toho ji pozorovala z povzdálí, našla si staré pletací jehlice, které se válely po celém domě a použila je s přízí, kterou si vzala z malého proutěného koše.

Margaret si byla vědoma toho, že její dcera se této zálibě věnuje a sledovala, jak se téměř přes noc objeví malé pletené kousky, poté co na nich Eleanor pracovala hodiny a hodiny. Takže na Vánoce a narozeniny se její dary obvykle sestávaly z příze a nových pletacích jehel, za což jí byla Eleanor vděčná, ale i když obě sdílely stejnou lásku k pletení, nesblížilo je to.

Eleanor ležela na posteli a pracovala na tmavomodrém šátku, její mysl se přesunula na úplně jiné místo. Takové, kde byla šťastná a svobodná, s Margaret ve své společnosti a podle toho, jak si ho představovala, i muže, který od nich před dlouhými lety odešel. Byl tam, hrál aktivní roli otce a všechno bylo v pořádku, všichni byli šťastní a vycházeli spolu. Denní snění však přerušil výkřik její matky a tříštění skla o podlahu v přízemí.

Eleanor vyskočila na nohy a vydala se dolů, nakoukla do kuchyně, a spatřila Margaret poblíž dřezu, střepy z několika talířů po celé podlaze. Eleanor se už chtěla matky zeptat, co se jí stalo, když ji zastavilo zaklepání na okno. Když se jeho směrem podívala, nevěděla, co si má myslet o scéně sovy s obálkou v zobáku a jak se Eleanor přiblížovala, viděla, že je na ní napsáno její jméno.

"Pro mě?"

Sotva tomu mohla uvěřit, dopis pro ni? Za celých jedenáct let života jí nikdo poštou nikdy nic neposlal, a přesto její první dopis přišel ve formě doručovací sovy. Eleanor nedokázala udržet své vzrušení a uháněla ven z domova, ignorujíc volání své matky, která křičela, aby se vrátila. Eleanor odmítající uposlechnout matku, zahnula za roh domu, kde jí sova upustila dopis u nohou a pak odletěla.

Eleanor věděla, že její matka pravděpodobně příjde aby jí ho vzala, a tak vzala rychle dopis ze země a roztrhla ho, aby si ho přečetla.

Eleanor byla na několik okamžiků úplně zmatená vším, co bylo napsáno v dopise. Byla přijata do školy, ne jen tak ledajaké, ale do školy, která byla určena pro čarodějnice a kouzelníky. Což mohlo mít jen jedno logické vysvětlení, je čarodějnice. Co jí paměť sahá nikdy neplakala, ale v té chvíli se cítila naprosto ohromeně a po tváři jí tekly slzy úlevy, protože se jí konečně dostalo odpovědi. Nebyl k ní připoután démon, ani nebyla ďábel, byla prostě čarodějnice.

„Ellie! Ellie!" zaslechla volat Margaret, než k ní doběhla. „Ellie, co-"

Margaret ani nedokončila větu, když uviděla dopis v Eleanořiných rukou a rychle jí ho vytrhla, aby si ho mohla přečíst.

„Není to skvělé, mami?" zeptala se jí Eleanor po minutě, aniž by si všimla, že matčin obličej ztratil všechnu barvu. „Nejsem monstrum, jsem čarodějnice! Jsem čarodějnice a můžu jít do školy -"

"Rozhodně ne!"

Vše najednou utichlo a navzdory tomu, že slunce konečně na chvíli vykouklo mezi mraky, cítila Eleanor takový chlad jako nikdy dříve. Jedenáctiletá dívka si neuvědomovala, že čarodějnice a démon jsou pouhá synonyma ve slovníku její matky, že byla vychovávána k přesvědčení, že čarodějnictví je dílem ďábla. Nadšený výraz zmizel z Eleanořiny tváře, když uviděla, jak Margaret trhá dopis na kousky.

"Ne!" Eleanor se pokusila vzít jí ho z rukou. „NE! TO NESMÍŠ!"

V Eleanorině mysli byl dopis vším, co potřebovala k úniku a Margaret ničila poslední kousek naděje, který jí zbýval. Eleanor padla na kolena a posbírala každý kousek roztrhaného papíru. Držela ho v dlaních a cítila jak se slzy vracejí, tentokrát ne z úlevy, ale ze smutku.

„Eleanor, věř mi, že nechceš být označena za čarodějnici -"

"Nesnáším tě!" Eleanor vykřikla a přerušila Margaretina slova. „Nenávidím tě! Nenávidím tě!"

Margaret byla zaskočená slovy, která vycházela z úst její dcery a také tím, že se za ní najednou bez zjevné příčiny roztříštilo kuchyňské okno. Ani jedna z nich proto uprostřed Eleanořina křiku neslyšela zvuk prásknutí nedaleko od nich. Eleanor objala roztrhané kousky dopisu a zvedla oči k Margaret.

"Nenávidím tě tak moc."

„To není způsob, jak mluvit se svou matkou."

Zvuk třetího hlasu vstupujícího do konverzace přiměl obě ženy Rossovy, aby se otočily a uviděly před sebou ženu přísné tváře. Margaret rychle ustoupila pár kroků vzad, protože si nebyla jistá, odkud tak najednou přišla, přitom zvedla Eleanor na nohy a stáhla ji ochranářsky sebou. Eleanor byla na to aby si toho všimla příliš zaneprázdněná, zaujalo ji zvláštní oblečení té ženy, skládající se z dlouhých černých šatů a špičatého klobouku. Její zelené oči se na okamžik upřely na Eleanor, než zamířily dolů, kde držela pozůstatky svého dopisu.

„Kdo jste a co chcete?" zeptala se Margaret tichým tónem, když opatrně skryla svou dceru za sebe.

„Jsem profesorka Minerva McGonagallová," odpověděla žena, „zástupkyně ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích a věřím, že jste právě roztrhala dopis, který jsem poslala.
"Naštěstí mám sebou ještě jeden"

Profesorka McGonagallová sáhla do svého hábitu a vytáhla další dopis, ale místo toho, aby ho podala Margaret, podala jej Eleanor. Margaret ho chtěla chytit, ale McGonagallová byla mnohem rychlejší.

„Není čarodějnice!" Margaret zavrtěla hlavou. „Nemůže být!"

„Ale já jsem, mami! Jsem!" Eleanor protestovala. „Dopis říkal -"

„Mlč, Eleanor!"

Profesorka McGonagallová přejížděla pohledem z jedné na druhou a její oči o chvíli déle setrvaly na Eleanor, všimla si slzami potřísněných tváří a chvějícího se rtu. Přesto bylo v očích dítěte něco  povědomého, tak povědomého, že se jí koutek úst lehce zvedl nahoru v pousmání.

„Paní Rossová," podívala se zpět na Margaret, „chtěla bych s Vámi mluvit soukromě ohledně dopisu a školy. Eleanor zůstane venku."

Eleanor očekávala, že její matka proti tomu bude klást protest a tak zůstala v šoku, když se ženy přesunuly do domu a ona zůstala venku sama. Okny a dveřmi se snažila odposlouchávat rozhovor, který se odehrával uvnitř, ale beze štěstí, neslyšela sebemenší zvuk. Uvažovala, jestli spolu vůbec mluví, nebo prostě jen sedí v naprostém tichu.

Zdálo se, že jsou uvnitř věky, přinejmenším podle Eleanor, která trpělivostí příliš neoplývala. S novým dopisem v ruce využila příležitosti a přečetla si i druhý list, který obsahoval její seznam do školy. Od souprav černých hábitů až po rukavice z dračí kůže, Eleanor se přistihla, jak drží kousek papíru nevěřícně blíž a blíž u obličeje.

Zvláště poté, co si přečetla názvy učebnic a její oči padly zejména na jednu položku.

Hůlka.

„Budu mít hůlku?"

„Samozřejmě, že ano, je nezbytná k provádění kouzel."

Eleanor vyskočila a když se otočila viděla, jak za ní znovu stojí McGonagallová, ta žena měla talent připlížit se k lidem, když byli nesoustředění. Také si všimla, že její matka s ní není, což Eleanor připadalo zvláštní, byla mrtvá?

"Kde je má -"

„Obávám se, že nemáme čas na lehké klábosení, máme velmi naplněný program." řekla jí McGonagallová, „pokud máte svůj seznam, půjdeme hned."

„Jdeme? Jdeme kam?!" Eleanor se ohlédla směrem ke svému domovu. "Mami!"

Margaret vyšla o pár okamžiků později a vypadala naprosto vyčerpaná. „Jen jdi Eleanor, budu tu na tebe čekat, až se vrátíš."

Možná kdyby obě nebyly tak vágní a tajemné ve svých odpovědích, Eleanor by se necítila tak nervózní odejít se ženou, se kterou se setkala pouze krátce. Její matka důvěřovala McGonagallové, že ji někam vezme a pak přivede zpět, což bylo u Margaret neobvyklé, zejména proto, že nenechala Eleanor ani opustit dům.

"Kam jdeme?" Eleanor zašeptala McGonagallové, pevně sevřela dopis a udělala krok zpět. „Vy mi neublížíte, že? Nechcete mě někde nechat, že ne?"

Přísný pohled na tváři McGonagallové na chvíli nahradil jemnější, když se podívala dolů na vyděšenou dívku.

„Nejsem tady, abych Vám ublížila slečno Rossová, jsem zde, proto abych Vám pomohla."

Eleanor nechápala jakou poctou je být ve společnosti Minervy McGonagallové a mít ji jako doprovod, při nákupu školních pomůcek. Příliš ji pohltila představa magie a toho, čeho byla svědkem, když cestovaly na místo zvané Příčná ulice. Neuvědomila si ani to, že zástupkyně ředitele zaplatila za všechny její školní pomůcky, pro Eleanor toho bylo příliš mnoho na to, aby se na něco dokázala soustředit více než vteřinu.

To, že byla poprvé v Londýně bylo dost ohromující, hlavně proto, že Eleanor málokdy vyšla ze svého domu. Londýn byl hlučný a přeplněný, ale McGonagallová tvrdila, že nenakoupí její školní potřeby přímo v Londýně, ale na místě zvaném Příčná ulice, které bylo speciálně navrženo pro lidi s kouzelnickým nadáním.

Byla to dlážděná kouzelnická ulička zdobená nejrůznějšími obchody, které z dálky vypadaly jako normální, dokud si Eleanor nevšimla věcí, které se samy pohybují. U obchodů se pohybovaly látky, které se samy skládaly, nebo tvarovaly do šatů, u jiného byly ukázky létajících košťat a skoro na každém rohu byly sovy.

Eleanor si nebyla jistá, zda má být znepokojená nebo nadšená, v rukou sevřela rukáv svého doprovodu a McGonagallová se na ni koutkem oka zadívala.

„Jsou všichni tito lidé kouzelní?" zašeptala jí Eleanor.

„Ano, jinak by tu nebyli, jedinou výjimkou by byli mudlové cestující se svými dětmi, aby si vyzvedli nákupy."

„Co je to mudla?"

Eleanor netušila, že je ve společnosti jedné z nejinformovanějších čarodějnic své doby. McGonagallová jí během několika minut poskytla shrnutí věcí v kouzelnickém světě, řekla jí, že mudlové jsou nemagičtí lidé, jako její matka a tak jim za normálních okolností nebylo dovoleno vědět o skrytém kouzelnickém světě. I Eleanor to bude muset držet v tajnosti, když bude ve společnosti mudlů, s výjimkou své matky, která už složila slib mlčenlivosti. Zřejmě se mohla dostat do velkých potíží, kdyby zmínila svou magii, nebo ji dokonce předvedla.

Řekla, že to nakonec možná nebyla tak hrozná věc, že ji její matka po celá ta léta držela uvnitř.
Ale McGonagallová jí dále vysvětlovala, že tomu tak nebylo, to, co Eleanor dokázala, bylo klasifikováno jako „náhodná magie", což bylo u magických dětí které vyrůstaly běžné, neměly nad tím ještě kontrolu. Eleanor byla objasněna každá událost, od pohybujících se hraček přes blikající světla.

„A moje matka si tak dlouho myslela, že jsem sám Ďábel," řekla tiše a žalostně se zasmála. „to je tedy vtip."

Zatímco McGonagallová dokázala pochopit matčin myšlenkový proces, nerada poslouchala, jak se dítě označuje za ďábla, jednoduše díky magii. I ona pocházela z náboženské rodiny a její otec, presbyteriánský ministr, Minervě nebo jejím mladším bratrům ani jednou neřekl něco takového. Viděla jak velkou daň si to na Eleanor za ta léta vybralo. Přestože byla Eleanor obklopena magií a zjistila, že je v pořádku ji provádět, vypadala stále poraženě.

„První bychom Vám měli pořídit hůlku," řekla jí McGonagallová v naději, že odvede Eleanor od jejích pochmurných myšlenek, „bude to dobrý začátek."

Eleanor nezpochybňovala cokoliv, co jí McGonagallová řekla, pravdou je, že McGonagallová byla první osobou, mimo matku, se kterou se Eleanor po velmi dlouhé době setkala. Bylo hezké být ve společnosti někoho, kdo na ni nepohlížel jako na zlou. Eleanor vstoupila do obchodu s hůlkami „u Ollivandera" a zůstala stát v blízkosti McGonagallové. Všude kolem nich bylo množství krabiček, které jakoby lemovaly stěny obchodu.

Před nimi už měl výrobce hůlek plné ruce práce, stáli před ním dva chlapci se zářivě rudými vlasy, zdálo se, že už své hůlky našli, používali je jak se zdálo k boji místo mečů. Byla s nimi žena se stejně červenými vlasy a pokoušela se je roztrhnout, zatímco je hubovala.

„Frede a Georgi Weasleyovi! Okamžitě s tím přestaňte!" zařvala žena, oba chlapci na okamžik zamrzli a podívali se jejím směrem. „Teď pěkně poděkujte panu Ollivanderovi a půjdeme najít vašeho otce a ostatní."

Oba chlapci se obrátili k šedovlasému muži a unisono mu poděkovali, když se otočili, Eleanor si všimla, že to jsou, jak jinak, dvojčata. Samozřejmě jakmile se žena, u které Eleanor předpokládala, že je jejich matkou, otočila zády, chlapci pokračovali v boji s "meči" a nevěnovali pozornost nikomu v okolí. Přibližovali se k nim a vypadalo to, že McGonagallová bude muset brzy zasáhnout, ale už bylo příliš pozdě, jednomu z nich vyletěla hůlka z ruky a trefila Eleanor přímo do oka.

Jakmile vykřikla, obchod okamžitě utichl a všichni dospělí i dvojčata se otočili a podívali se jak si Eleanor zakrývá oko. Hlava jejich matky se pomalu a hrozivě otočila, aby pohlédla na své syny, kteří nemarnili čas a rychle házeli vinu jeden na druhého. Eleanor nebyla nijak zvlášť zraněná, ale nebylo to nic dvakrát příjemného, když ji hůlka trefila a tak si oko stále ještě držela.

„Frede! To je tvá hůlka?!"

„Uh ... ne," řekl jeden z nich s rozpačitým úsměvem, předtím než přešel k hůlce a zvedl ji z podlahy, Eleanor na něj hleděla nezraněným okem. "Moc mě to mrzí."

„Tím jsem si jistá," odvětila rozmrzele Eleanor. Freda a jeho dvojče popadla jejich matka za jejich pletené svetry a prakticky vytáhla ven, cestou kolem se usmála a omluvila Eleanor a pozdravila McGonagallovou úklonou hlavy. Jakmile tři rudé hlavy vyšly z obchodu, zaslechli, jak žena vybuchla.

McGonagallová ve snaze odvrátit pozornost od kárání před obchodem, posunula Eleanor vpřed ve směru výrobce hůlek a představila ho jako Garricka Ollivandera.

„Jste v pořádku, drahá?" zeptal se jí pan Ollivander, čímž přinutil Eleanor přikývnout hlavou a sklonit ruku.
„Jsem v pořádku," odpověděla, „děkuji. Pomůžete mi najít moji hůlku, nebo je musím všechny vyzkoušet?"

Ollivander se srdečně zasmál, než zavrtěl hlavou. „Ach ne, kdybyste měla vyzkoušet všechny hůlky v tomto obchodě, obávám se, že byste tu byla několik dní. Ne, ne, měla byste zkusit jen pár. Jsem ve své práci celkem dobrý a věřím, že se mi podaří dosáhnout shody během prvních pár pokusů. Pokud budete důvěřovat mému úsudku, to jest."

„No, o hůlkách toho moc nevím," přiznala Eleanor, „takže ano, věřím Vám."

„Dobře, pojďme tedy začít."

Když Ollivander začal vytahovat hůlky, McGonagallová jí začala vysvětlovat, že Eleanor smí používat svou hůlku pouze ve škole, už jí ani nebylo dovoleno provádět kouzla uvnitř jejího domova, nebo by se ocitla v potížích s ministerstvem kouzel.

„Ale říkala jste, že to bylo náhodné, nemám nad tím kontrolu, nebo alespoň si nemyslím, že ano. Stává se to jen tehdy, když se opravdu rozčilím, a to je obvykle proto, že ... že moje máma si myslí že magie a podobné je zlo. Myslí si, že jsem zlá. Bojí se mě. " dořekla a zamračila se Eleanor.

„Už Vám nebude takové věci říkat," řekla McGonagallová, „měly jsme spolu dlouhou diskusi, abych jí pomohla lépe Vás pochopit. A náhodná magie se hodně liší od úmyslné."

Ollivander se vrátil, položil krabici před Eleanor a koutkem oka se na ni podíval, když zaslechl, o čem se ty dvě baví.

„Vyzkoušejte tuhle, má drahá," řekl Ollivander, otevřel ji a odhalil hůlku uvnitř, „myslím, že by se Vám mohla líbit a Vy by jste se mohla líbit jí."

Eleanor se pro ni už natahovala, dokud neřekl druhou část, zastavila se a podívala se na něj. „Mohla bych se jí líbit? Je to kus dřeva, nemá city ... nebo ano?"

Pan Ollivander se znovu srdečně zasmál.
„Hůlky jsou celkem vyjímečné, nejsou pouhý kus dřeva. Z vybraných stromů je vybráno pouze speciální dřevo a všechny mají speciální jádro, které je svým způsobem oživuje. Možná Vás to překvapí, ale kouzelník si nemůže jen tak vybrat jedinou hůlku uvnitř tohoto obchodu. Ano hůlka je tu připravena pro každou čarodějnici a kouzelníka, který kdy přijde, ale musí si jej sama vybrat. "

„Ony umí mluvit?" Eleanor vzrušeně zapištěla.

„Obávám se, že ne, ale pokud si Vás vyberou, dají to způsobem sobě vlastním vědět, pojďte a vyzkoušejte si to sama."

Eleanor znovu natáhla ruku a vytáhla hůlku z krabičky, nejistá, co s ní má dělat. Cítila, že by to bylo trochu klišé, mávat s ní kolem sebe, ale když si ji prohlédla, usmála se. Připomínalala jí jednu z jejích pletacích jehlic doma, i když v mnohem lepším stavu. Otočila s ní, aby zjistila, zda by se s ní dalo plést.

„Devět a půl palce, vyrobena z cedru," promluvil Ollivander po několika okamžicích ticha, dávaje Eleanor příležitost prohlédnout si ji „a cedr si často vybírá ty, kteří mají silný charakter a neobvyklou loajalitu."

"Taková jsem já?" zeptala se ho Eleanor, vzhlédla a nevšimla si tak jak v její ruce zazářila špička hůlky. Ollivander se usmál a dokonce i McGonagallová, jak se zdálo, dívka našla svou hůlku poměrně rychle.

„Věřím, že ano," pokračoval Ollivander, „a věrnost se zesiluje ještě více, když je spárována s jednorožčím jádrem -"

„Jednorožci existují?!"

Zdálo se, že Eleanor se toho o světě, do kterého se chystala vstoupit, má ještě co učit, ale to vše přijde s časem.

Když se toho dne v podvečer vracela domů, obávala se Eleanor setkání se svou matkou. I když ji McGonagallová ujistila, že se všechno zlepší, Eleanor si nebyla tak jistá. Vyšla po schodech ke dveřím domu a když se otočila zjistila, že ji McGonagallová nenásleduje.

„Nepůjdete dovnitř?" zeptala se slabým hlasem.

„Prozatím musím jít, ale uvidíme se, až přijdete na rozřazení do školy. Jděte dovnitř, Eleanor, všechno bude v pořádku."
Poté co se zhluboka nadechla, vstoupila Eleanor s několika taškami do obývacího pokoje odkud viděla, že matka sedí v dálce u jídelního stolu. Při zvuku otevírání dveří Margaret vzhlédla a uviděla, že se její dcera vrací, a všechno ztichlo, dokud Eleanor nepromluvila první.

"Jsem doma."

„Vidím," odpověděla Margaret, „jak ... jak to šlo?"

Když Eleanor viděla, že na ni její matka nehází kříž ani ji nešplíchá svěcenou vodou, zatímco by recitovala verše z Bible, viděla to jako docela dobrý začátek. Když si vzpomněla na vše, co toho odpoledne zažila, její nadšení ji znovu naplno ovládlo a rozběhla se k matce.

„Mami, bylo to úžasné! Měla jsi to všechno vidět! Bylo to ... byly tam sovy a ropuchy a létající košťata! Šaty, které se sami šily! Byl tam skřet! A -"

„Co se ti stalo s okem, máš ho červené," zasáhla Margaret.

„Ach, nějaký chlapec mi strčil hůlkou do očí, ale ... OH MOJE DOBRO! MAMI .... MÁM HŮLKU!"

Sáhla do jednoho z pytlíků, vytáhla hůlku, se kterou byla spárována, a ukázala ji své matce.

„Profesorka McGonagallová říká, že ji nesmíme používat mimo školu, dokud nám nebude sedmnáct. Ale podívej se na to! Není krásná?!"

Ve svém nadšení chtěla Eleanor ukázat matce hůlku pod rozsvícenou lampou, ale místo toho lampu nechtěně shodila na zem a rozbila.

„Jejda."

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
Tak máme tu první kapitolu a první kontakt s kouzelnickým světem, jak se Vám kapitola a postavy líbí?
Co říkáte na Eleanor a Margaret?