Ahoj!

Abych pravdu řekla, tentokrát jsem skoro nevěřila, že se někdy dostaneme ke konci. Příběh se změnil tolikrát, až mi z toho šla ke konci hlava kolem - ještě pořád mám uložené tisíce a tisíce slov textu, které jsem prostě postupně vyškrtávala a zavrhovala.

První námět totiž vznikl už někdy v prvních měsících minulého roku, kdy Rabobar tiše sledovala rozšiřování covidu v Číně a očekávala zombie apokalypsu. Teda, ne tak docela, ale v té době jsem zároveň přemýšlela nad světem prvočísel, který teprve vznikal, a napadla mě naprosto nepředstavitelná věc - co kdyby se nějaký virus rozšířil po celé planetě! Wow! A co kdyby ta planeta pak musela do karantény a nikdo by se nedostal na ni ani z ní! Ještě lepší! No, a to byl původní základ pro Uzavřenou planetu.

Fira měla hledat Klaraka, chytit ten fujtajbl, co se tam rozšířil, Atrin se měl dostat přes blokádu a zachránit jí, měla jsem v plánu spoustu srdceryvných obrazů ze zasažené planety. Klarak měl umřít a přenechat jim informace o dalších divokých prvočíslech. Jenže než jsem se k tomu dostala, měla jsem epidemií tak akorát plné zuby - a hádám, že nejsem sama. Takže přišel čas na plán B.

A jelikož jsem se nápadu s nákazou ještě úplně nevzdala, přišlo na scénu Teienis. Polovina města, prolezlá špínou a nemocemi. Vznikly asi tři různé verze Fiřiny návštěvy na tomhle úžasném místě, během kterých ji potkávali různí lidé a různé problémy. Dostala se do Klarakova domku a získala adresy dalších prvočísel. Málem umřela na jakousi záhadnou nemoc z jižního Teienis. Atrin měl za to, že je mrtvá, a utekl do školy. Nak se ožral (poměrně zajímavá část...). Ale nic z toho se mi jaksi nepozdávalo.

A tak došlo na plán - C? D? E? Prostě na další pokus, protože mě napadlo, že opuštěný tunel je sakra strašidelné prostředí. Postupně se do toho přimotala nová postava - Tobias Klarak - který měl nejdřív zachránit Firu z tunelu a dovést jí ke svému dědovi. A tam se měli sejít s Atrinem, jenže když jsem se znovu dostala do té části, zjistila jsem, že mi to nedává smysl, a mohla jsem začít od znova.

Takže - sestavila bych z nepoužitého materiálu tak dvě, tři, možná čtyři stejně dlouhé povídky, strávila jsem hodiny a hodiny psaním kousků, které ve finální podobě neměly místo, ale nakonec je dokonáno :-) Neříkám, že je ta povídka dokonalá, neříkám ani, že je kdovíjak dobrá a rozhodně nechci její kvalitu omlouvat. Zkrátka, budu ráda za upřímný názor na ni, pokud někdo najde energii dočíst až do konce. Ale jsem ráda, že jsem ji nakonec aspoň k nějakému závěru dovedla.

Mimo to... K pokračování jsem se zatím nedostala, ale chtěla bych. Poslední (opravdu!) povídku ze série bych chtěla napsat trochu víc v klidu, nejspíš si ji nejprve rozmyslet a předepsat, a teprve potom vydávat, protože se u ní nechci zaseknout jako u téhle. Předběžný plán je dokončit a vydat ji do poloviny října, zatím je to ale dost nejasná představa - nemám ještě pořádně vymyšlený ani název, i když příběh už se rýsuje delší dobu.

Mělo by to být zkrátka uzavření příběhu, takže bych byla ráda, kdyby dávalo nějaký smysl a bylo promyšlenější a čitelnější než tohle - tak uvidíme, co z toho vypadne :-)

Na závěr - ještě jednou hrozně moc děkuju každému, kdo se skutečně prokousal až sem. Možná to nebylo tak zlé, jak to tu vykresluju, minimálně pokud jste neviděli, jak těžko to vznikalo. Z mého úhlu pohledu to ale tentokrát vypadá hrozně roztříštěně, je tam víc postav, kterým bych chtěla věnovat pozornost, než na kolik jsem zvyklá, a mám dojem, že to úplně nepracuje. Ale kdo ví...

Budu neskutečně vděčná za jakýkoliv komentář nebo dojem, který ve vás příběh zanechal! A stejně tak se na vás - aspoň doufám - budu těšit u poslední povídky :-)

Loučí se s vámi duchem už trochu nepřítomná (protože myslí na těch padesát dětí, jejichž krocení ji čeká příští dva týdny na táboře)

Rabobar