Rozhovor s Riam kupodivu netrval nijak dlouho. Tril jí v podstatě jen oznámil, že odlétají, na což míšenka reagovala jednoduchým kývnutím hlavy. Na nic se neptala, nehádala se, vypadala překvapivě klidně. Na rozdíl od Trila, kterému se na tváři usadil kamenný výraz tichého vzteku.

"Použijte, co bude potřeba," pronesla významně. Muž krátce trhl hlavou a otočil se na patě. Atrin ho rychle následoval - nehodlal ztratit ani o minutu víc času, než bylo nezbytné.

Ocitli se v tichém rozlehlém prostoru hangáru. Odněkud zaznívalo jakési nepopsatelné vrčení, zřejmě související s údržbou lodí, ale osamělý zvuk jako by jen podtrhoval prázdnotu. Jejich spěšné kroky tu zněly mírně nepatřičně.

Atrin přelétl prostor pohledem ve snaze najít současné stání Trilovy lodi, místo toho však jeho pozornost upoutalo něco jiného.

"A do háje," utrousil, když zaznamenal povědomou vysokou dívčí postavu. Pokusil se rychle vklouznout za nejbližší plavidlo a vyhnout se setkání, ale v tu chvíli dívka ustoupila a on uviděl jejího společníka. Výrazy, které použil tentokrát, měly ke slušnosti daleko.

Než mohl třeba jen zadoufat, že si ho nevšimli, dívka na něj ukázala a s obvyklým optimismem zamávala. Cítil, jak mu z tváře mizí barva, když zvedl ruku v odpovědi. Teď už dost dobře utéct nemohl. Neochotně nabral směr k nim.

"Mary, co tu děláte?" oslovil s nepříjemným knedlíkem v krku mladou léčitelku, když se dostal na doslech. Pokrčila rameny:

"Je víkend. Řekli jsme si, že... Děje se něco?"

Zřejmě zaznamenala jeho napjatý výraz a Trilův tichý vztek, jelikož jí z tváře okamžitě vyprchal úsměv a nahradila ho upřímná starost.

"Je tu všechno v pořádku? A mimochodem..."

"Kde je Fir?" přerušil ji Nak, do té chvíle mlčky stojící za ní. Atrin se zhluboka nadechl. Přesně proto se chtěl setkání vyhnout. Fiřin bratr měl právo vědět, co se stalo - jenže on neměl nic konkrétního, co by mu řekl.

"Já nevím," odpověděl upřímně. Podle Nakova výrazu ovšem nebyl tenhle druh upřímnosti přesně to pravé.

"Odletěla na Imalau, ale něco nevyšlo, jak mělo," upřesnil.

"Imalaa? Proč Imalaa?" ozval se Nak znovu, tentokrát však s absolutním zmatkem. "Jak se tam vůbec dostala?"

"Tohle... Není dobrá chvíle na vysvětlování. Potřebuje pomoc," pokusil se to zamluvit. Vážně potřebovali vyrazit - po tom záblesku z vědění si tím byl jistý.

"Fajn," kývl Nak. Atrin v duchu blahořečil jeho schopnosti rychle a správně vyhodnotit situaci. Tedy aspoň do chvíle, než pokračoval:

"Letím taky."

"Hele, chápu tě, ale vůbec nevíme, do čeho jdeme," zaprotestoval chlapec chabě a zoufale se snažil vymyslet nějaký přesvědčivější argument. Nedalo se říct, že by proti Nakovi něco měl - značnou míru schopností nakonec prokázal už po útoku pirátů na Telek - ale chyběly mu zkušenosti. Trilovi věřil, ale nikoho dalšího ohrozit nechtěl.

"Ne, to nevíte," souhlasila s jeho slovy Mary a ušklíbla se. "Takže přítomnost zdravotníka se vám určitě bude hodit. Mimochodem, tuší někdo z vás aspoň přibližně, jak se na Imalau dostaneme?"

Atrin otevřel pusu k nějaké námitce, ale nedokázal vymyslet nic smysluplného. Obrátil se tedy aspoň k Trilovi, aby něco řekl, ovšem Derolen jen pokrčil rameny:

"Víc lidí se může hodit."

"A plán?" naléhala dívka. Až teď si uvědomil, že na vlně adrenalinu, která přišla se zprávou z vědění, úplně zapomněl na ten největší problém. Imalaa stále zůstávala prakticky nedobytnou pevností.

"Něco se najde," ozval se Tril. "Jen budem potřebovat civilní loď."

***

"Proč neletíme tvojí lodí?" dožadoval se odpovědi Atrin, zatímco naváděl plavidlo ven z hangáru. "Je mnohem rychlejší." Za běžných okolností by to nepřiznal, ale zaprvé to byla pravda, a zadruhé momentálně šla hrdost stranou. Rychlost byla důležitá - možná životně.

"Protože má děla," odvětil suše Tril. "Nehodlám se nechat sestřelit dřív, než nás vůbec pustí ke slovu."

"Stejně nevím, jak je hodláš přesvědčit," nespokojeně zabručela Mary, opírající se o stěnu za nimi. Pilotní kabina mnišské lodi rozhodně nebyla zkonstruovaná pro čtyři osoby. Bylo tu poněkud přecpáno.

Tril neurčitě mávl rukou:

"Uvidíme. Neměl by to být problém."

"To mi nepřijde jako jistota."

"Obecně tu moc jistot není," vložil se do hovoru Nak a významně poklepal na opěrku Atrinovy sedačky. "Třeba by se hodilo konečně vědět, kam přesně a proč letíme."

"Až to budu vědět, milerád ti to řeknu," ucedil chlapec. Nemohl se soustředit na mluvení - prsty mu bleskově létaly po obrazovce, jak zadával autopilotovi jejich cíl.

Nak už se nadechoval k další poznámce, ale Mary byla rychlejší. Natáhla ruku, zlehka se dotkla jeho paže a zavrtěla hlavou. Omluvně se pousmál.

"Čekal jsem klidnej víkend. Ne další šílenost."

"Tvoje ségra je prvočíslo," připomněla mu dívka mírně. "Měl by sis na šílenosti zvykat."

"Však já si..." Přerušilo ho slabé trhnutí lodi. Svět za průzorem se protáhl a rozmazal, jak loď přešla do subprostoru. Atrin se na sedadle otočil k nim.

"Můžu vám říct, co víme - ale za moc to nestojí," upozornil je pochmurně. Pokusil se v rychlosti shrnout všechno podstatné. Fiřin nečekaný odlet, informace od Riam a zejména veškeré dojmy z toho malého záblesku, který je poslal ne tuhle cestu. Když skončil, zavládlo na chvíli nepříjemné ticho.

"A náhody?" přerušil ho nakonec Nak. "Sama se s nima jen tak nevyrovná, že?"

"Ne," souhlasil Atrin. Snažil se, aby mu do hlasu nepronikly obavy. Fiře sice věřil, ale také věděl, jaké to je, potloukat se po cizím světě coby prvočíslo. Dokázal si představit rizika. Nebylo to dobré.

"V lesích na Zlahanu si přece sama poradila," připomněl Nak s nadějí. Chlapec neurčitě pokrčil rameny. To moc neznamenalo. V lesích nebyli další lidé, a navíc i tam ji potkalo pár menších "nehod". A to šlo v zásadě o ideální podmínky.

"A co ty a náhody?" zeptala se Mary zdánlivě klidně - zcela se jí však napětí zakrýt nepodařilo. Atrin pohlédl na Trila, mlčky sedícího na vedlejší sedačce. Za běžných okolností by náhody byly problém, obzvlášť v takhle vypjaté situaci. Nezbývalo než věřit, že vděk, důvěra a přátelství, které k bojovníkovi cítil, budou stačit.

"Nic," odvětil. "Nic se nestane."

Dívka pozvedla obočí, ale rozhodla se jeho slova nekomentovat. Místo toho se odstrčila ode zdi a pohodila hlavou do chodbičky, vedoucí k žebříku.

"Je tu trochu těsno. Kdyby něco, budem dole." S těmi slovy pobídla Naka vyrazila k žebříku. Mladík ji trochu neochotně následoval, vrhl jen poslední nejistý pohled k řídící kabině za sebou.

Atrin rozmrzele zabořil hlavu do křesla a zavřel oči. První nával emocí už vyprchal a jeho mozek začínal pomalu zpracovávat i méně podstatné detaily.

Byl z toho množství lidí na své lodi nervózní. Během posledních měsíců si zvykl na Fiřinu přítomnost a problém mu nedělal ani Tril. Ale naučená opatrnost jasně křičela, že čtyři je příliš na to, aby se mohl cítit bezpečně, a ať se ji snažil utišit jakkoliv, stále se se svým názorem vytrvale vracela. Problém byl, že nedokázal s jistotou určit, jestli nemá pravdu.

To ale nebylo všechno. Bál se o Firu. Za těch pár let svého života, které strávil jako divoké prvočíslo, stačil nasbírat víc než dost zkušeností. Možnosti toho, co se mohlo stát, se mu s nepříjemnou reálností promítaly v mysli.

"Co si o tom myslíš?"

Obrátil se k Trilovi, stále zamračeně sledujícímu prostor za průzorem.

"Je to blbý," přiznal otevřeně. "Fira umí vyhodnotit nebezpečí. Ať se stalo cokoliv..." Nedopověděl, jen sklopil pohled ke svým kolenům.

"Zatracená Riam," ulevil si Tril. "Jako by toho už neměla na svědomí dost."

"Co přesně myslíš?"

"Když posledně dostala prvočíslo do nebezpečí, udělala z jistý malý holčičky polosirotka a vysloužila si věčnou nenávist její mámy. A to ani nekomentuju to, že jedna Derolenka po tom všem utekla a Gern a já jsme se v průběhu akce málem zabili taky," zakončil Tril tlumeně výčet katastrof. Chlapec opatrně mrkl směrem k uličce. Nebylo těžké si domyslet, o jakém dítěti je řeč.

"Mary jí odpustila, ne?" poznamenal opatrně. Muž pokrčil rameny:

"Mary věří, že za to Riam tak úplně nemohla. Možná má pravdu - ale to je teď už asi jedno. Momentálně máme trochu jiný problémy."

"Jo. Jak se hodláš dostat na Imalau?"

"Jak řekla Riam - použijeme, co bude potřeba. Spíš se zajímej o to, co budeme dělat, až přistaneme. Dokážeš ji najít?"

"Snad," odvětil nejistě. "Vím, odkud to přišlo, jenže... Je to spíš směr. Blbě se to vysvětluje."

"Hlavně aby to fungovalo," zdůraznil Tril. "Nebudeme mít víc jak den nebo dva, i pokud bychom měli štěstí."

Atrin na něj pohlédl s lehkou panikou ve tváři:

"Jeden den? Leda bychom přistáli rovnou u toho městečka, kam měla namířeno. A to nás nenechají."

"Jak říkám," odtušil Tril klidně, "tuhle část nech na mě."

Nedalo se říct, že by ho to zcela uklidnilo. Nervózně se dotkl jizev na předloktí v podvědomém gestu - jen co si to uvědomil, rychle ruku znovu stáhl. V poslední době se toho zvyku snažil zbavit, ale nebylo to tak jednoduché, jak myslel.

Byla tu ještě jedna věc, kterou mohl zkusit, aby získal více informací. Nespokojeně se ušklíbl a pokusil se na sedadle usadit pohodlněji. Nechtělo se mu tam. Zlepšoval se, ale Fira měla pořád jistou výhodu.

Jenže Fira tu nebyla.

"Kouknu se do vědění," oznámil Trilovi a zavřel oči. Bojovníkovu odpověď už nevnímal, jeho mysl hladce vklouzla do jiného světa.

Chvíli pátral, než se před ním objevily povědomé dveře. Dvoukřídlé, vysoké a lakované, se zdobnými řezbami - vždycky přemýšlel, proč si tu vzpomínku na minulost ještě drží. Ale byla tu.

Natáhl ruku po klice a stiskl. Dveře se otevřely zcela hladce a neslyšně, přesně tak, jak si pamatoval. Vstoupil na dřevěnou podlahu a rozhlédl se po řadách a řadách polic plných knih. Matčina knihovna pro něj od dětství představovala symbol nekonečné zásobárny informací - snad proto si ji podvědomě zvolil za podobu svého světa ve vědění.

Spěšně vyrazil uličkou mezi regály a pátral po čemkoliv, co by přitahovalo pozornost. Uvědomoval si přitom všudypřítomnou vůni starých svazků - i tu dokázalo vědění z jeho vzpomínek zrekonstruovat.

Zkusmo se dotkl několika hřbetů knih, ale neobjevil nic zvláštního. Neosobní, cizí náznaky obrazů, stíny a stopy emocí, na kterých nebylo zhola nic povědomého. Největší úspěch představoval intenzivní pocit tísně, který sálal z maličké knížečky, zastrčené ve spodní polici jednoho regálu. Mohl znamenat cokoliv, ale přinášel aspoň jednu slabou jistotu - Fira zatím byla naživu a nejspíš i při vědomí.

Ještě chvíli bloumal mezi knihami, ale nic užitečného už neobjevil. Chystal se vrátit, když ho náhle zasáhl další z náhlých nevítaných obrazů. Slovo zasáhl bylo výstižné - bez okolků ho vytrhl z poklidného prostoru knihovny a zcela bez varování ho vhodil do scény, o které doufal, že už ji v životě neuvidí.

Nevěřícně, v naprostém šoku hleděl na tělo před sebou. To nebylo možné. To se nemohlo stát. Vždyť on nic takového nechtěl. Nemohla to být jeho vina.

Ale kdesi hluboko uvnitř věděl, že je.

Jaksi vzdáleně k němu doléhaly hlasy lidí, o kterých věděl, že by je měl znát. Cítil se jako ve zlém snu. Dělalo se mu špatně, po tvářích se mu začínaly koulet hořké slzy.

"Co se tu stalo?" ptal se někdo.

"Odveďte ho pryč."

"Co to..? To není možné."

"Co se stalo?"

"Nechte ho být. Vezměte ho odsud..."

"Jdeme," ucítil na svém rameni čísi těžkou ruku. Vzhlédl ke starému vychovateli, jehož tvář jako by se ztrácela v mlze. Nohy měl jako z rosolu, ale poslechl. Následoval ho chodbou, pryč od rozčilených hlasů. Zachytil ještě otcův pohled.

Pohled plný odsouzení.

Zalapal po dechu - připadal si, jako by se právě vynořil z hluboké vody. Celého ho polil studený pot. Šlo jen o starý obraz, ale vyvolával něco, o čem si myslel, že už to dávno potlačil. Matně si uvědomoval, že sedí na prkenné podlaze a třese se prožitým šokem. Nebylo divu. Okamžik, který zahlédl, byl jedním z hlavních zvratů celého jeho života.

Nechápal, proč se tahle vzpomínka vynořila právě teď. Obyčejně mívaly jasnější spouštěč. Přinutil se roztřeseně vstát a natáhl se po klice dveří, které před ním náhle vyrostly. Potřeboval se vrátit do reality. Vědění měl pro jeden den až dost.

Otevřel oči a zjistil, že hledí do povědomého starostlivého obličeje mladé léčitelky.

"Něco mi uniklo?" pozvedl obočí. Překvapeně zamrkala a odtáhla se.

"Tak trochu. Už jsme skoro tam. Vypadals... No, divně."

"Jak divně?" zamračil se a cítil, jak se mu při tom hrne krev do tváří. Mary naklonila hlavu:

"Prostě... Divně. Nevěděli jsme, jestli tě máme budit. Všechno v pohodě?"

"Jo, jasně. Vědění bylo k ničemu," zabručel. I přes nepříjemný zážitek byl celkem rád, že se ho nikdo nepokoušel vytrhnout z vědění. Patrně by mu tím přivodil jen nesnesitelnou bolest hlavy.

"Lidi? Jsme tady," upozornil je Nak. Měl pravdu - loď sebou lehce trhla a vystoupila ze subprostoru. Vyměnili si nervózní pohledy.

"Připraveni otestovat vliv Derolenské základny?" ušklíbl se Tril, když zaznamenal jejich nejistotu. Mary se pochybovačně zamračila:

"Derolenská základna přece nemá právo vstupovat na Imalau, nebo jo?"

"Ne, ale má spoustu spojenců. Jen to bude chtít zpětně trochu diplomacie." Trilovi se na tváři usadil vlčí úsměv:

"A Riam přímo miluje diplomacii."

Ahoj!

Hele upřímně, nejsem si s touhle kapitolou moc jistá. Je první po x týdnech, kterou jsem k tomuhle světu připsala, a přijde mi, že na sebe některé části děje navazují dost... Nevím, jak to říct, prostě se mi to zdá trochu pofidérní.

Ale možná je to jenom tím, že jsem polomrtvá ze školy. Fakt bych neřekla, nakolik dá člověku ten běžný režim zabrat - a to jsme ještě ani pořádně nezačali! (Mimochodem, vážně jsme takhle někdy žili? Jakože se vstávalo? Jezdilo do školy? Sedělo v lavicích? A to prosím do pozdních odpoledních hodin? Jak jsme to přežívali?!)

No nic, doufám, že se jinak máte v rámci možností dobře, líbila se vám dnešní kapitola (heh, taky v rámci možností) a uvidíme se příště!

Zatím 😊