Nevelká měsíční základna se utápěla v poklidném tichu - nejen zvenku, ale i uvnitř. Nebylo na tom nic neobvyklého, po většinu času šlo o poklidné místo, kde nějaký ruch nebo shon neměl místo. Tlumený hovor dvou osob v jedné z chodeb, tekoucí voda v kuchyni, obsluhované droidy a odněkud z dálky téměř neslyšné hučení generátorů kyslíku představovaly jediné narušení jinak dokonalého ticha.

V maličkém, jednoduše zařízeném pokoji bylo najednou narušeno tichým cvakáním drápů o dřevo. Vysoký muž, jehož jinak skoro lidskou tvář kryly drobné zelené šupiny, přešel po prkenné podlaze k židli a ztěžka dosedl. Činnost doprovodil hlasitým povzdechem, který nenechával nikoho na pochybách, že jeho původce není ze své situace příliš nadšený.

Unaveným gestem si promnul čelo a potřásl hlavou, jako by z ní mohl vysypat přebytečné myšlenky. Prvočísla měla možná ztratit emoce, to ale ani zdaleka neznamenalo, že by nedokázala cítit vyčerpání. I když by si momentálně přál, aby tomu tak bylo.

Začínal toho mít mírně řečeno dost. Patnáct let na jednom kusu kamene uprostřed vesmíru, patnáct let uvnitř téhle malé základny. Některá prvočísla se po dokončení školy stala soudci, odešla do politiky či se dala na vědeckou dráhu. Leckdy mohlo být vědění užitečné, obzvlášť v pozicích, které měly za cíl pomáhat všem. On žádné takové ambice nikdy neměl - a to byl důvod, proč zůstal tady coby učitel další generace.

Učení by ho možná bavilo. Problém byl v tom, že to by byla emoce. A ty musel odložit ve chvíli, kdy se rozhodl studovat školu. Dlouho se s tím dokázal smířit, považoval to za jedinou správnou možnost. 

Jenže teď… od návštěvy těch dvou divokých prvočísel začínal být nesvůj. Staré emoce se připomínaly. Dobře věděl, že jen určitý zlomek lidí je schopný udržet pocity na uzdě po celý svůj život. Dlouhé roky myslel, že mezi ně patří i on. Jak se ukázalo, zřejmě nepatřil.

Už se rozhodl. Dokončí poslední rok a odejde. Uměl své emoce ovládnout ve chvíli, kdy to bylo nezbytné, dokázal je utlumit. A přesto věděl, že nadále je v plném rozsahu potlačovat začíná být nad jeho síly. Ne, byl čas opustit školu a najít si nějaké poklidné, opuštěné místo, kde svůj život dožije v takovém štěstí, jakého se jen může prvočíslu dostat.

Snad by se pro něj našlo místo v kaielských lesích, kde prý rozliční poustevníci často hledali únik od civilizace. Nebo by se mohl zkrátka zašít na nějakou okrajovou planetu, daleko od všeho, co…

Zvedl hlavu a podvědomě zavětřil. Něco tu bylo. Pocházelo to z vědění… Do mysli mu udeřila náhlá zoufalá žádost o pomoc, mířená ke komukoliv, kdo by ji snad mohl zaslechnout. Byla poháněná strachem, bolestí a naprostým nepochopením - tak plná emocí, že mu málem vyrazila dech. Zapátral po jejím původci, snažil se zjistit víc, ale marně. Zazářila jasně jako padající meteor a stejně rychle se vytratila, jako by nikdy neexistovala.

Mimoděk se otřásl. Měl silné propojení s věděním a skutečnost, že znal osobu, která prosbu vyslala, i když jen krátce, také pomohla. Tak silný signál nezachytil už dlouho, přestože patřil mezi nejcitlivější jedince. Vybavila se mu dívka, žádající o pomoc pro chlapce s jizvami na předloktí a složitou minulostí. To od ní výkřik pocházel. 

Proti všem pravidlům nakrátko zatoužil jí pomoci, ale rychle se zarazil. Ovlivnily ho pocity z vědění, nešlo ani tak o jeho vlastní přání. Znovu ztěžka vzdychl, opřel se lokty o stolek před sebou a složil ruce do stříšky. Jestli jí má někdo pomoci, bude to muset být ten její kamarád. On sám byl daleko a neměl žádné možnosti, jak zasáhnout. Nehledě na to, že signál pocházel z Imalay. I kdyby se rozhodl porušit všechna pravidla, nikdy by se k ní nedostal.

Zamyšleně se zahleděl do bílé stěny před sebou a snažil se zjistit, proč nad takovou možností vůbec uvažuje. To nebyla jeho starost. On měl být chladné a odtažité prvočíslo. Tak proč se ta myšlenka pořád drala dopředu?

"Asi vážně přišel čas jít," oznámil zdi rozvážně.

***

Muž nebyl zdaleka jediný z obyvatel školy, kdo volání o pomoc ucítil. Ve velkém prostoru síně, přezdívané zkrátka vědění, jelikož vstup do tohoto světa byl povolený pouze tam, se nacházela jen jedna malá skupina lidí. Žena s věčně stejným, neutrálním výrazem a odtažitým vystupováním dohlížela na dvojici studentů. Jejich úkol byl snadný - dohledat informaci a bezpečně se vrátit zpátky. Vlastně tu ani nemusela být, pouze vyrovnaně stála vedle stěny, sledovala jejich strnulé tváře a čekala na odpověď.

Mírně nadzdvihla obočí, když k ní signál doputoval. Šlo o nejsilnější náznak emoce, ke kterému se snížila za posledních několik týdnů. I ona si vzpomněla na dvojici mladých prvočísel. Na rozdíl od muže ji však tato skutečnost nechávala zcela chladnou.

Pokud by člověk v její tváři skutečně hledal nějaký výraz, objevil by snad jen náznak zvědavosti, když zachytila zoufalství a naléhavost, které z prosby vyzařovalo. Dívka nutně potřebovala pomoc, nebo to tak aspoň sama vnímala. Žena si nedělala iluze ohledně schopnosti běžných tvorů racionálně odhadnout míru rizika.

Takže znovu žádá o pomoc, pomyslela si s jistým odtažitým zájmem. Ale nás odmítla.

Nehodlala se nijak zaplétat do života někoho, kdo zavrhl školy. Divoká prvočísla byla nebezpečná, jak ostatně poměrně nedávno dokázaly události na Schylelu. Sice mohlo být užitečné, pokud by ti dva pomohli najít nové informace, ale to, že se jeden z nich ztratil a zřejmě mu hrozilo nebezpečí, dost možná život ohrožující, ji nijak netrápilo. Z jejího pohledu bylo nerozumné nezůstat ve škole. Vyměnili šanci na život za pár zbytečných emocí.

Ale lidé byli různí a jí nepříslušelo je soudit.

***

Tlumeně zasyčel, nebo minimálně vydal zvuk, který syčení značně připomínal.

Věděl o nich. Cítil je. Byli těsně za hranicí jeho schopností, tak blízko, jak se jen přes jeho obranu dokázali dostat. Třepotali se těsně mimo jeho dosah.

Otevřel oči a rozhlédl se po pusté pláni, která se táhla všude kolem něj. Slabě ji osvětlovaly hvězdy na jinak naprosto černé obloze. Slabý vítr přenášel prach a drobné kamínky a vytvářel maličké duny, které však ve zlomku vteřiny znovu rozfoukal. Za ním ten samý vítr mírně rozhoupával nejslabší větve starého a mírně ztrouchnivělého vysokého stromu, jehož olistěná koruna se mu roztahovala nad hlavu.

A tam ve tmě před sebou, téměř neviditelné, je zahlédl. Obkličovali ho. Věčný hlad je přitáhl. Strávil tu víc jak třetinu svého života a byl si vědom, že tím navždy připoutal jejich pozornost. Ale přesto… úžasná rozmanitost tohoto světa mu nedávala jinou možnost než se vracet. I když to znamenalo opakovaně odhánět je.

Ucítil, jak chlad na krátko pronikl až k jeho útočišti a okamžitě vyslal odvetnou myšlenku. Jedna z nezřetelných temných postav se slabě zachvěla a pohnula se o kousek vzad. Výsměšně na ni pohlédl. Mohou zůstat na okraji, ale nikdy, nikdy ho skutečně nedostanou.

Chystal se pokračovat ve svém zkoumání, když mu pohled najednou s nečekanou naléhavostí utkvěl na padajícím listu. Aniž by o tom uvažoval, jeho ruka vystřelila do prostoru rychleji, než bylo fyzicky možné. Síla stisku měla lístek rozdrtit. Jenže ve chvíli, kdy se ho dotkl, zkrátka zmizel.

Starý muž nevypadal, že by ho to příliš zarazilo. Pohled upřel do prázdna, na chvíli úplně vytěsnil mrtvou pláň, temné postavy i vysoký strom. 

Tolik vůle žít. Tolik neochoty zemřít.

Po celém těle mu přelétl mráz, s postavami za hranicí však výjimečně neměl nic společného. Zamračil se. Tohle si prvočíslo nemůže dovolit. Jenže nikdo jiný než prvočíslo to být nemohl. Nikdo jiný by nemohl poslat tak naléhavou žádost skrz vědění.

Slabě potřásl hlavou. Nemohl na tom nic změnit, ne, když se zdroj těch emocí nacházel tak strašně daleko. Ale přesto cítil neodbytnou touhu, téměř posedlost myšlenkou vypátrat toho tvora. Ujistit se, že od něj nebude hrozit další nebezpečí jeho světu.

Nech to být, přikázal si po chvíli nerozhodného váhání. Pravděpodobně se to stejně vyřeší samo.

Potřeboval znovu nabrat klid. Postoupil blíž ke stromu, sesunul se podél kmene, opřel se o kůru a nechal náhodné informace, aby ho prostoupily. Mísily se s jeho vzpomínkami, až nedokázal rozeznat jedno od druhého, odnášely pryč myšlenky a zanechávaly jen úlevu.

Starý muž seděl pod napůl ztrouchnivělým stromem zcela nehybně. Všude okolo něj se táhla pláň, kdysi hýřící barvami a množstvím rozmanitých rostlin, teď však naprosto mrtvá. A na okraji prostoru pod ochranou větví se vyčkávavě vlnil kruh nevýrazných tmavých postav.

***

Brzký večer už téměř vystřídala skutečná noc a vládu nad městem namísto slunce přebíraly tisíce světel různé barvy, intenzity i stálosti. Venku sice v tomto ročním období panoval lezavý chlad a po ulicích se proháněl skučící vítr, uvnitř však mohl život pokračovat stejně jako za dne, ne-li výrazněji. Restaurace, hospody i bary zvaly návštěvníky na jídlo či na skleničku, výlohy obchodů se stále snažily přesvědčit kolemjdoucí ke koupi poměrně běžného zboží od oblečení přes knihy až po elektroniku či nádobí. Jen kancelářské budovy v tuto dobu naopak zely prázdnotou.

Místy se našla i venkovní terasa s občerstvením a hudbou, pro efekt často doplněná o několik košů na oheň - skutečné teplo však zajišťovala mnohem modernější technologie vyhřívání lavic, stolů, či dokonce celé terasy. Místní i cizinci, přičemž ani o jedny tu nebyla nouze, se mísili v obvyklém davu. Chlad na ně měl jen jediný vliv - většina tvorů nenavyklých podobným teplotám se nabalila až po uši do několika vrstev oblečení předtím, než vyrazila ven.

V jednom z vysokých bytových domů odstoupil od okna muž a obrátil se zpátky do šera pokoje. Miloval bezpečí tohohle města. Bylo svým způsobem neuvěřitelné. Galaxie byla neskutečně rozmanitá - na jedné straně jste našli planety plné kriminality a válek, na druhé téměř nepoznamenané propojením, ale na třetí… i přes propojenost a cestování stále existoval bezpečný svět, pro který byl boj a zbraně něco tak vzdáleného jako dětské pohádky. Byl neskutečně rád, že zrovna jeho rodině je dopřáno žít na jedné z oněch třetích planet.

"Venku je živo na to, jak rychle se blíží zima," ozvala se jeho žena, sedící na pohovce v zšeřelé místnosti. Cosi zabručel na souhlas.

"No, nedá se říct, že by to kdykoliv bylo jinak," zazněl v jejím hlase úsměv, který sice nemohl vidět, ale ani přeslechnout. "Kdysi bychom tam třeba vyrazili spolu."

"Naneštěstí mám dojem, že nám na to pár let přebývá. A navíc…" 

Ztuhl uprostřed argumentace. Přivřel oči, plně přijal přicházející signál, zachytil ho a analyzoval, jak nejlépe dokázal.

Pak velice pomalu přešel pokoj a téměř neslyšně dosedl na pohovku. Věnoval své ženě krátký pohled - víc nebylo potřeba. Po tolika letech si dokázali rozumět i beze slov, minimálně v tomhle ohledu.

Trvalo jen pár vteřin, než se ocitli na štěrkové cestičce, mizející v úpravném parku. Znovu se po sobě podívali. Ucítil, jak jemně vzala jeho ruku do svojí, a oba vykročili směrem k pečlivě upraveným, vzrostlým stromům.

***

Atrin se bolestně protáhl a postoupil dál do chodby, aby nepřekážel Derolenům, opouštějícím jídelnu. Kdo by to byl řekl, že mu cvičení s Trilem dá tolik zabrat? Musel si neochotně přiznat, že toho hodně pozapomněl. Sice mu zůstaly instinkty, takže se mužovým ranám většinou dokázal vyhnout, ale k tomu, aby sám zaútočil, měl skutečně daleko. A to, že se dokázal pohnout dostatečně rychle neznamenalo, že se to svalům vždycky líbilo - na což ho ochotně upozorňovaly bolestí a ranní ztuhlostí.

"Budem pokračovat?"

Otočil se a věnoval Trilovi křivý úšklebek. Jestli se Fira brzy nevrátí, skončí nakonec jako zmlácená lidská hromádka. Byla sice pryč teprve třetí den, ale od chvíle, kdy odletěla, o ní neměl žádné zprávy. Doufal, že o sobě dá brzy vědět.

"Někdy během odpoledne by měl dorazit Gern," prohodil muž mimochodem, zatímco se vraceli k hale, sloužící pro cvičení. Chlapec cosi zabručel v odpověď - vcelku neměl důvod se tím zabývat. Lidé na Derolenskou základnu přilétali nebo ji opouštěli prakticky neustále.

"A Riam… zatraceně," Tril se bleskově otočil, když zaznamenal, jak jeho společník zbledl a s prázdným pohledem se opřel o stěnu. Atrin jeho slova vnímal jen okrajově. Celou jeho bytost rozechvíval pocit nebezpečí, zoufalé volání o pomoc, které ho zasáhlo tak, že ho téměř vytrhlo z reality. S téměř bolestnou jistotou věděl, odkud ta prosba přichází, znal přesné místo i původce… 

Veškeré informace se hrnuly do jeho mysli, obraz temného tunelu, bolest v paži, nepochopení a nejistota, strach z toho, co se skrývá za kruhem světla…

Trvalo to jen pár vteřin. Pak se obrazy, dorážející na jeho vědomí, prostě rozplynuly. Zůstaly z nich jen vzpomínky, zmatek a jediná nezlomná jistota. Gestem slabě zahnal mužovy starostlivé otázky a zpříma se mu podíval do očí:

"Letím na Imalau."

Napůl očekával protesty, žádost o vysvětlení, otázky. Ale ani jedno se nedostavilo. Trilova tvář zůstala dokonale klidná. Ale když promluvil, z jeho hlasu zazníval tichý, chladný vztek, tisíckrát horší a nebezpečnější než jakýkoliv nepříčetný záchvat, jaký by snad na jeho místě mohl předvést někdo jiný. Nebyl však mířený na něj.

"Musíme si promluvit s Riam. Hned."

Ahoj!

Tak tohle je momentálně poslední připravený kousek, o který se můžu podělit. Mám kdesi předepsané asi tři různé varianty pokračování, každopádně ani jednu se mi nějak nechce používat, protože... Buď jsou moc dlouhé, nebo divné, nebo prostě nedávají smysl.

Celkově mi tahle povídka přijde maličko nevyrovnaná co se kvality týče, ale tak snad se to nějak srovná. Momentálně se začíná dožadovat pozornosti škola, vstávání a podobné nesmysly, tak uvidíme, kdy se k tomu dostanu :)

Nicméně - snad se vám dnešní dvě kapitoly líbily a díky za přečtení!