"Ha! Piráti útočí, třeste se děsem a strašidelnou hrůzou!"

Nechápala, kde bráška na ty řeči chodí a obdivovala ho pro ně. Mohl to zaslechnout ve škole? Naučí se ve škole taky takhle bezvadně pokřikovat a vymýšlet skvělé hry? I když, on to nejspíš uměl už dřív...

Bylo jí pět, seděla na koberci v obýváku a v ruce držela maličkou vesmírnou loď, zoufale uhýbající před dalším, o něco větším plavidlem. Tyhle hračky milovala, stejně jako Nak. Jenom si nebyla jistá, proč to musí být vždycky on, kdo hraje vesmírného piráta - vždyť být vesmírný pirát byla o tolik větší zábava!

"Prásk! Prásk, prásk, prásk! Střílej po tobě, musíš uhnout!" naváděl ji bráška.

"Já vím," odsekla a provedla tak divoký úhybný manévr, až málem narazila do otcovy nohy, která si naprosto nevzrušeně vstoupila do prostoru vesmírné bitvy.

"Tatí!" vyjekla rozčileně a úplně zapomněla na divoký úprk před nebezpečným pirátským plavidlem. Což mělo mimo jiné za následek to, že jmenovaný pronásledovatel prudce vrazil do lodi v její ruce a srazil ji ze ztuhlé polohy kousek od otcovy nohy.

"Prásk! Třísk! Křach, řach, bum," doprovodil Nak jasnými zvuky naprosté destrukce parádní výbuch, vytrhl jí hračku z ruky a obě odhodil na zem. "A je z nich zmrzlina."

"Škvarek," zhodnotila bez jakéhokoliv viditelného pohnutí.

"Ve vesmíru je zima," poučil ji bratr. "Takže škvarková zmrzlina."

Oba překvapeně pohlédli na otce, který se neúspěšně snažil zachovat vážnou tvář a svou snahu doprovázel poněkud nedůstojnými zvuky tlumeného smíchu. Dřepl si k nim a vzal obě lodě do rukou:

"Škvarková zmrzlina je fajn. Ale bez toho hluku, řekl bych."

"Myslíš, že to neznělo jako výbuch?" znejistil Nak a natáhl ruku po "pirátské" lodi. Otcova paže však opsala krátký oblouk a snadno se mu vyhnula.

"Znělo to jako úžasný výbuch," ujistil ho, "ale ne ve vesmíru. Ve vakuu se zvuk nešíří."

"To jako... že je tam ticho?" pohlédl na něj drobný chlapec nevěřícně. Fira oba napjatě sledovala a čekala, jak se debata vyvine.

"Jo. Úplný ticho," tajuplně pronesl otec, pozvedl ruce s maličkými loděmi a znovu je vyslal proti sobě. Jeho potomci fascinovaně sledovali, jak se plavidla docela tiše blíží k sobě, srážejí se a síla výbuchu je odhazuje do stran bez jakýchkoliv doprovodných zvuků.

Sen odplul a nechal ji ve tmě a tichu. Stejném tichu, jako bylo to ve vesmíru... ve vakuu. Na moment ji naprosto iracionálně napadlo, že je právě tam, navždy se tiše vznáší mezi hvězdami jako ona škvarková zmrzlina ze vzpomínky.

Následující myšlenka ji ujistila, že je to naprostá blblost. Dýchala - a svůj dech dokonce slyšela. Otevřela oči a zahleděla se do... naprosté tmy? Zvedla ruce k obličeji a zaúpěla, když jí skrz pravé nadloktí vystřelila bolest. Matně si uvědomila, že pokračuje po celé pravé straně hrudníku a ozývá se při každém pokusu o pohyb.

Co se to krucinál stalo?

V počínající panice zatnula zuby a vytáhla se do sedu. Znovu se jí přitom přes pevně semknuté rty prodralo slabé zaúpění, tentokrát si však všimla ještě něčeho. Zvuk se odrážel a tvořil ozvěnu. Zdálo se, že ať se nachází kdekoliv, prostor kolem ní je značně rozlehlý.

Mohla by to být nějaká místnost? Ale kde a proč? Možná jeskyně? Zapátrala rukama kolem sebe a ucítila pod sebou hrubý povrch. Asfalt? Snad, ale co tu dělal? Přirozenou jeskyni tedy mohla vyloučit. Že by něco na způsob podzemních úkrytů a chodeb na Schylelu?

Její pátrající ruce narazily na stěnu. Vlhkou hladkou betonovou stěnu. Aniž by vstala, přesunula se k ní kousek blíž a opřela se. Neměla nejmenší tušení, co se ve tmě schovává, ale bylo lepší neotáčet se k případnému nebezpečí zády. Sice neslyšela nic, co by jí napovědělo, že tu snad není sama, ale jistota byla jistota.

Uvědomila si, že vlhkost je všudypřítomná - oblečení měla mokré a navlhlé rozcuchané vlasy se jí dotěrně lepily na obličej. Automaticky zvedla pravou ruku, aby je odhrnula a zaťala zuby, když si uvědomila, že jde o tu bolavou. Pomalu ji spustila a otupěle ji napadlo, že by měla vědět, co tomuhle všemu předcházelo. Měla by.

Byla na Imalae, prohledávala město Teienis. Kvůli Klarakovi. Ale Imalaa byla uzavřená, potřebovala povolení... s hrůzou si uvědomila, že nemá nic ze svých věcí. Prudce se pohnula, aby zjistila, jestli se snad její batoh neválí někde v okolní tmě, ale daleko se nedostala. Téměř okamžitě se jí zamotala hlava a ona klesla zpátky vedle stěny. 

Neměla svoje věci. Někdo jí okradl - ti muži v tmavé uličce kousek od chrámu! Vybavila si trám, který na ni spadl při útěku a který dost jasně vysvětloval bolest v pravé paži. Tiše doufala, že si nezlámala ruku ani žebra.

A pak ji dostihli. Omráčili ji - ale hlava ji ani příliš nebolela. Vzhledem k tomu, že už předtím byla napůl mimo, se asi nemuseli nijak snažit, ušklíbla se bolestně. Opatrně si odhrnula vlasy z čela levačkou a dotkla se přitom velké boule. Horší už si přivodila, když sebou jako malá praštila na koupališti. Když ale dlaň přenesla níž a dotkla se pravého nadloktí, téměř okamžitě znovu ucukla. Kůže byla na dotek horká, nateklá a zcela zřejmě odřená. Nedokázala se donutit ani k tomu, aby paži prohmatala.

Rozhodla se tedy spíš než svému zdravotnímu stavu věnovat celkové situaci. Neměla tušení, kde je, ale kromě vlastního zrychleného dechu a kapání vody odněkud zdálky neslyšela nic, co by značilo nebezpečí. Doufala, že zrak třeba nakonec tmě přivykne, ale zatím stále zůstávala závislá jen na ostatních smyslech. 

Snažila se zůstat v klidu, ale momentální naprosto nejistá situace a okolnosti, za kterých se do ní dostala, ji vrhaly do naprostého zmatku, jenž klid s lehkostí zaháněl. Tma spolu s ozvěnou, značící rozlehlý prostor, působila dojmem, jako by ji sledovala. Mohlo tam číhat naprosto cokoliv, tak tiše, že o tom neměla nejmenší tušení. Zdálo se jí, že její dech je až příliš hlasitý, začínala mít strach z každého zvuku, který mimoděk vydala. Jako by k ní mohl přivolat všechno nebezpečí, které tohle místo skrývalo...

"Tak dost, seber se trochu," zaskřehotala, ale okamžitě zalitovala, že vůbec otevírala pusu. Ozvěna její hlas znásobila, pomalu ho odnášela pryč a Fira se proti své vůli zachvěla. V tom ohromném tichém prostoru to neznělo jako povzbudivá řeč, spíš jako vyděšené vykviknutí. Jako by se kolem ní tma stáhla ještě blíž... 

Zatoužila se znovu ponořit do nějakého pěkného snu o dětství a na tohle místo prostě zapomenout. Odolávalo veškerým jejím snahám to všechno nějak pochopit, bralo jí odvahu a nechávalo na jejím místě jen sotva dospělou roztřesenou holku ze Zlahanu.

Ze Zlahanu... Ta myšlenka jí připomněla ještě něco. Zdálo se to jako hloupost, nedávalo smysl, aby jí to nechali, když ji jinak okradli o všechno kromě oblečení, které měla na sobě. 

I tak zkusmo sáhla do kapsy u kalhot. Téměř se ani neodvážila doufat, ale přesto... 

Ke své nezměrné radosti vytáhla známou skleněnou kartu. Aktivovala ji a obličej jí osvítila tlumená namodralá záře - světlo! Zamrkala ve snaze přizpůsobit se nenadálému jasu a měla sto chutí rozbrečet se úlevou, ale sebrala se a pustila se do krátkého hledání. Po chvíli se rozsvítila i malá baterka a ona konečně dostala příležitost trochu se porozhlédnout po prostoru. 

Betonová stěna za ní se táhla ke stropu, na který téměř nedohlédla. Přesto na něm zaznamenala několik nefunkčních světel, dráty, visící dolů a připomínající pařáty a dokonce jeden obrovský nehybný ventilátor. Stejně tak se v šeru ztrácela i protější stěna a prostor, táhnoucí se do dálky na obou stranách. Co si ovšem prohlédnout mohla téměř dokonale byla silnice s vyznačenými jízdními pruhy pro běžná osobní vznášedla, sice místy nerovná a popraskaná, ale pořád jasně patrná.

Dopravní tunel. Nešlo o žádné úkryty, místnost nebo tajemné chodby. Obyčejný opuštěný dopravní tunel.

Proč?

Proč by ji kdokoliv okradl, omráčil a odnesl do pitomého dopravního tunelu? V hlavě jí vládnul zmatek. Tohle nemělo absolutně žádnou logiku. A navíc, uvědomila si, neměla vůbec tušení, jak hluboko v tunelu může být. Žádné světlo neviděla, ani nevěděla, na kterou stranu by se měla dát - za předpokladu, že by se jí vůbec podařilo vstát.

Přenesla pozornost na pravé nadloktí a pokusila se pohledem odhadnout, jak zlé to je. Na krátko zavřela oči - povrchová vrstva kůže byla celá sedřená, místy se objevila i zaschlá krev v hlubších škrábancích a celý prostor hrál divokými barvami modřiny, od žlutých okrajů po temně fialovou, téměř černou ve středu. Podle krvavých čar na tričku soudila, že hrudník na tom nebude o moc lépe.

Paráda. Vypadá to trochu jako abstraktní umění.

Hlavní otázka ale zůstala nezodpovězená. Mohla tam být i zlomenina, nebo šlo jenom o pořádnou modřinu? Naneštěstí hádala, že to pohledem tak jako tak nezjistí.

Napadlo ji, že by možná měla znovu zhasnout. Teď už vůbec nevěděla, jestli je tu sama, a pokud nebyla, světlo určitě připoutá pozornost. Navíc ani karta s mimořádnou výdrží a prakticky nevyčerpatelnou zásobou energie pro úsporný režim nevydrží svítit věčně. Měla by si světlo ušetřit na dobu, kdy bude schopná vyrazit - jenže se přistihla, že při představě, že se znovu ocitne ve tmě, se její už tak splašený tlukot srdce ještě zrychluje.

Ještě tu zbývala jedna věc. I když jí to fyzicky nijak pomoci nemohlo, informace by jí jistě prospěly - třeba by dokázala zjistit, kde se tu vzala a kudy ven. Protože ať si její hrůzné scénáře spřádající mysl říkala, co chtěla, když ji někdo donesl dovnitř, muselo to jít i opačným směrem.

Opřela se o stěnu, zavřela oči a pokusila se vybavit důvěrně známé dveře. 

Nic.

Natáhla se po nich znovu, ale dočkala se jen dalšího neúspěchu. Vědění jako by jí unikalo. Znovu po něm hrábla, ale začínala ztrácet i poslední zbytky pracně získaného klidu. Její poslední záchrana byla pryč, její jediná možnost získat odpovědi se ztratila jako pára nad hrncem.

V zoufalství napřela poslední snahu do úpěnlivé prosby o pomoc směrem k tomu druhému světu. Žádala o záchranu, od kohokoliv, kdo by ji mohl slyšet, o šanci dostat se z té tmy, nabourané jen její slabou baterkou, o možnost znovu vystoupit na světlo a opustit tuhle příšernou uzavřenou planetu. Žádnou odezvu nezaznamenala - vědění bylo mimo její dosah. 

Na chvíli poraženě sklopila hlavu a ucítila, jak se do ní dává zima. Mikinu měla v batohu, o který přišla, takže tu teď seděla jen v tričku, což uvnitř vlhkého a jak si teď uvědomila i studeného tunelu nebylo zrovna nejšťastnější. Napadlo ji, že tu možná prostě zůstane, dokud baterka nezhasne. A pak přijde konec.

A najednou ucítila, jak se v ní něco zvedá. Už nebyla malá holka ze Zlahanu, která si v obýváku na koberci hraje na bitvu s piráty. Jednu takovou zažila a taky přežila. A i když se jí boj s piráty v téhle chvíli zdál jako přijatelnější alternativa než ohavný tmavý tunel, pořád se nemohla jen tak vzdát. Atrin ji neučil bojovat a střílet proto, aby tu teď prostě zůstala sedět a umřela. Celou dobu se snažila nebýt zbabělec, věděla, že od chvíle, kdy opustila domov, zesílila. Nejen navenek, ale zejména uvnitř. 

Zvedla hlavu, přesunula kartu do pravé ruky a levou se opřela o stěnu. Pomalu a opatrně, s tichým klením a zatínáním zubů se vytáhla do stoje. Motala se jí hlava a měla dojem, že neujde ani metr. Ale musela to aspoň zkusit.

A kromě toho nutně potřebovala cokoliv, co by se aspoň zdánlivě blížilo zbrani, i kdyby jenom pro dobrý pocit.

Pomalu se rozhlédla a zasvítila do prostoru před sebou. Přímo před ní, kousek dál ve tmě, se nacházela jakási hromada trosek. Vypadalo to jako nabourané vznášedlo, které tu kdosi zkrátka opustil - snad to nějak souviselo s tou nesmyslnou destrukcí vlastního města, které si v Teienis všimla už dřív. 

S levou rukou stále opřenou o stěnu se pomalu pustila dopředu. Směr si žádným rozumným způsobem zvolit nedokázala a tohle byl aspoň nějaký cíl. Nakonec, měla sice padesátiprocentní šanci, že trefí kratší cestu, ale i ta druhá by měla vést ven.

Překonat těch pár metrů jí trvalo celou věčnost. Klepala se chladem a při každém nádechu bolestivě cítila naražená žebra, ale nutila se pokračovat s pohledem upřeným na pokřivené zbytky vznášedla, které se postupně vynořovaly ze tmy. Nohy přeci jen začínaly získávat zpátky trochu ze ztracené jistoty a i když se neodvážila od stěny ustoupit, zdaleka už se o ni neopírala celou vahou. 

Stroj ležel na zemi dál v prostoru, takže posledních pár kroků musela doklopýtat bez opory. Podle sešrotovaného předku poznala, že létat už pravděpodobně nikdy nebude, přesto doufala, že by jí snad mohl poskytnout něco, co by jí v současné situaci pomohlo. Třeba lékárničku, pro začátek. A možná i nějakou pěknou věc, která by se v případě nutnosti dala použít jako zbraň - tyč, ostrý kus skla, cokoliv.

Nejprve opatrně prohlédla celý vnitřní prostor, ale nenašla vůbec nic. Čtyři volné sedačky, zavazadlový prostor vzadu, zející prázdnotou, všechno zřejmě opuštěné a rezivějící v téhle vlhké díře už celé roky. S opatrným ohlížením po rozlehlém tmavém okolí přešla ke zničenému předku - tady už to vyhlíželo o něco nadějněji. Zahlédla jakýsi zdeformovaný, úzký kus plechu s nepravidelným ostrým okrajem. Možná to nebylo kdovíco, ale bylo to dlouhé asi jako její nůž a rozhodně to vyhlíželo nebezpečněji než cokoliv jiného, co tu zatím viděla.

Vzala za plech a zatáhla, aby zjistila, jestli se uvolní. Pomaličku se pohnul směrem k ní, nicméně uširvoucí skřípavý zvuk, který pohyb doprovázel, ji donutil okamžitě ho pustit. Napjala se, posvítila kolem sebe a zkusila očima proniknout skrz naprostou tmu všude okolo. Jestli tu něco je - a jestli ji to zatím neslyšelo - pravděpodobně se právě prozradila. 

Několik minut zůstala stát s nervy napnutými k prasknutí a snažila se přes svůj zrychlený dech zaslechnout cokoliv dalšího. Odpovídalo jí však jen přetrvávající ticho. Trochu se uklidnila a nerozhodně pohlédla na plech. Zvuky byly sice příšerné, ale podobná příležitost se už nemusela naskytnout.

Sebrala odvahu, zatnula zuby a bez ohledu na bolest popadla kus plechu oběma rukama. Nedbala příšerného skřípění a vší silou zatáhla, až zaznamenala, jak celý předmět povoluje a uvolňuje se od zbytku vznášedla. Škubla trochu víc a ucítila, jak se jí ostrý, nerovný okraj zařízl do kůže. Překvapeně vykřikla bolestí, načež pracně získaný kus plechu upustila, až zařinčel o podlahu. Sama zcela ztratila rovnováhu, když její opora zmizela - zamávala rukama ve vzduchu a s tlumenými nadávkami bolestivě přistála zároveň s původcem celého problému. 

Ozvěna jí ještě chvíli vracela stokrát znásobený hluk, jenž způsobila. 

Znovu nějakou dobu jen vyčkávavě seděla, čekala, až se bolest v paži a hrudníku uklidní a srdce přestane podnikat pokusy uprchnout z těla ven. Malátně se natáhla po kartě, která jí během hlučné akce vypadla a teď se válela na asfaltu vedle ní. Zaznamenala na pravé ruce něco vlhkého a téměř bez zájmu na ni posvítila. Po dlani se jí táhla rozšklebená rána, jak si ji rozřízla o nerovný plech. Nevypadala hluboká, necítila dokonce ani bolest, ale krve z ní vytékalo poměrně hodně. Nejistě se rozhlédla po něčem, čím by ji zastavila, jenže v dosahu nebylo nic, co by mohla použít.

Lhostejně pokrčila rameny. Nebolelo to - a pokud se nedostane z tohohle tunelu, bude to stejně jedno. Rozhlédla se po své kořisti a se slabým pocitem vítězství vzala úzký pruh plechu do ruky. Potom se vratce zvedla a odpotácela se zpátky k bližší stěně. Měla dojem, jako by po celém představení zůstala podivně ohlušená a vzdálená od reality. 

Opřela se o zeď, zhluboka se nadechla a na tváři se jí usadil křivý úšklebek. Byla na tom mizerně, ale ne tak mizerně, aby se vzdala. Měla světlo a teď i jakousi zbraň, a i když na ni neustále útočil okolní chlad a vlhkost a hlava se jí nepříjemně motala, nehodlala v té tmě zůstat ani o minutu déle, než musela. 

Se stěnou po levé ruce se pomalu vydala širokým tunelem kupředu, s jedinou jasnou myšlenkou. Dostat se ven, lhostejno kterou stranou a kde se vynoří, dostat se na světlo a čerstvý vzduch, na místo, kde nebude ozvěna tisíckrát opakovat každý zvuk a kde na ni ze všech stran nebude dotírat příšerná, osamělá tma. Dostat se pryč z tohohle tunelu.