O drolící se zeď na kraji ztemnělé uličky se se samolibým výrazem opíral středně vysoký muž. Vzhledově nijak zvlášť nevyčníval - do čela mu padaly rozcuchané hnědé vlasy, zpod kterých vyhlížely úskočné oči stejné barvy, tenké rty se kroutily do nehezkého úšklebku a nad vším vévodil špičatý, ne tak úplně lidský čumák, naznačující částečnou příslušnost k některé z mnoha dalších ras. Celá jeho tvář byla úzká a vyzáblá, ale tělo poměrně šlachovité. Na koncích prstů, bezmyšlenkovitě si pohrávajících s dlouhým nožem, se skvěly dlouhé drápy, další důkaz ne zcela lidského původu. 

Celkově vzato se mohlo jednat o řadového člena skupiny zlodějíčků. Pokud bychom ovšem přehlédli skutečnost, že zatímco se všichni ostatní hemžili kolem bezvědomé dívky, on se jen díval. Čekal a přemýšlel.

Vedl tuhle skupinu zlodějů už několik let, téměř od té doby, co v jižním Teienis přestaly zcela platit zákony. Vděčili mu za to, čím jsou. Pod jeho vedením ovládli dobrých sedm ulic v okolí a dalších pět se stalo neutrálním územím, na které se žádná jiná banda neodvážila vstoupit. V době, kdy většinu obyvatel trápil hlad, oni si žili jako místní šlechtici. Pravda, možná v království krys, chudoby a bídy, ale stále šlechtici. Oni měli vždycky co jíst. Zajistil svým lidem bezpečí a nejlepší blahobyt, jaký mohli v tomhle ztraceném zapadákově dostat.

A to už byl dobrý důvod k tomu, aby ho měli v úctě.

"Michaeli!"

Zaostřil pohled na staršího muže, který před něj přistoupil s dívčiným batohem v napřažené ruce. Šlo o další výhodu toho být vůdce - měl právo zvolit si kořist jako první. Jistě, pokud by to přehnal, nejspíš by ho sesadili. Ale on hranici nikdy nepřekonal. Dobře věděl, jak se svými bojovníky, jak je s jistou pýchou nazýval, jednat.

Vzal zavazadlo do rukou a nedočkavě odklopil víko. O děvčeti se doslechl asi před hodinou, když ji jeden z jeho lidí zahlédl na náměstí. Mimo pole jejich působnosti. Ani se neodvážil doufat, že by přišla tak blízko k nim. A přeci se na ně štěstí nakonec usmálo.

Prohrábl obsah batohu a začal vytahovat jednotlivé věci. Jeho nadšení však velmi rychle vychladlo. Náhradní oblečení. Tenká bunda. Skladná přikrývka. Nic, co by mělo nějakou výraznější cenu. S ošklivým tušením ponořil ruku hlouběji. Balíček sušenek!? Tohle nevypadalo na velkolepou kořist, kterou si od cizinčina zavazadla sliboval.

Konečně nahmatal skleněnou hranatou destičku. Vytáhl ji ven, aktivoval ji a v šeru zamžoural na text. Povolení k pobytu. Takže ani nepochází z Imalay? Ta holka -  Firela Denika, podle textu na destičce - vzbuzovala víc otázek, než se mu líbilo. Jenom naprostý idiot by bezdůvodně navštěvoval Teienis. Navíc mu ani jako turistka příliš nepřipadala. 

Odložil předmět stranou a sáhl znovu dovnitř. Láhev na vodu, z poloviny prázdná. Musela přeci mít aspoň… Na tváři se mu znovu objevil úsměv, když nahmatal nevelké pouzdro. S vítězným pocitem ho otevřel - člověk, který se jen tak vydá na Imalau, musí mít docela určitě vliv. A to znamená i bohatství.

V první chvíli se jeho výraz zklamaně protáhl. Peněz bylo přeci jen méně, než čekal. Ale na zdejší poměry, jak si brzy uvědomil, to bylo víc než dost. Nemohl si je nechat pro sebe, ne, pokud šlo o jedinou věc, která na té holčině měla nějakou cenu. Jenže i když peníze patřily celé bandě, bude to nakonec on, komu připadne největší podíl.

"Stálo to za to," oznámil muži, jenž mu batoh přinesl. S nelibostí přitom zaznamenal, že má na popruhu přes rameno zavěšenou laserovou pušku. Nedostatkové zboží, které na šéfa zjevně nezbylo. Napadlo ho, kde k ní asi přišel, ale než mohl začít vyzvídat, ten člověk ho s otázkou předběhl:

"A co teď s ní?"

Zatraceně.

Pokud by ji chytili prve, nejspíš by zkrátka rozkázal sebrat všechno, co má nějakou cenu, a utéct do bezpečí. I kdyby se dostala do severní části města a útočníky nahlásila, nikdy by je ve změti uliček nenašli. Jenže teď zaběhla příliš hluboko do jejich území. A on ji rozhodně nehodlal nechat vyžvanit jejich úkryt. Poslední, co potřeboval, byla pořádková jednotka, motající se u jeho prahu.

Kdyby se však čirou náhodou nevrátila, bylo pravděpodobné, že se po ní někdo začne shánět. Nemohl ji nechat jít, aby mluvila, a musel se postarat, aby ji našli a odtáhli po svých. Vrah nebyl, ale nemohl ani tvrdit, že by jeho rukou ještě nikdo nezemřel. Jeho svědomí už to nějak unese.

"Zabijte ji a odneste na kraj náměstí před chrámem. Tam ji snadno najdou - a nikdo nebude dlouze čmuchat kolem," pronesl k muži klidně. Nikdo nebude tak hloupý, aby tady hledal viníka. A pokud ano, nikdy ho nenajde.

"To bude nejspíš nejlepší," zhodnotil jeho společník lhostejně a obrátil se, aby jeho pokyny vyplnil. Ale dřív, než se stačil pohnout k nehybnému tělu, srazil ho na stranu další člen skupiny. Vztekle po něm vrhl pohledem, zatímco znovu nabíral ztracenou rovnováhu a uvažoval, o co tomu cvokovi jde. Odpověď na sebe nenechala čekat dlouho.

"Našli jsme její kartu, pane!"

Šéfův podlouhlý čumák se nakrčil, jinak se ovšem jeho postoj nijak nezměnil. Karty byly k ničemu komukoliv kromě jejich majitelů. Neměla pro ně nejmenší cenu.

Jenže soudě podle vyděšeného výrazu mladého tvora před ním, kterému tři páry očí po stranách bledě zelené oválné hlavy málem vylézaly z důlků se nejednalo o drobnost. Věděl, že je to zbabělec. Ale aby ho vyděsil kousek skla se jménem, to bylo i na něj trochu moc.

"Pane, ona je…" tvor stále nedokázal najít správná slova a jeho se začínala zmocňovat slabá nervozita.

"Ona je bezvědomá zraněná holka, co se zřejmě umí trochu prát," zavrčel. "Což mimochodem není důvod k tomu, aby se chlap jako ty takhle zhroutil."

"Prvočíslo," vydralo se téměř neslyšně z tvorových úst.

"Cože?" Teď to byl pro změnu on, kdo měl sto chutí začít panikařit. Uvolněný postoj byl ten tam, samolibý výraz se z jeho tváře vytratil. Musel se přeslechnout, tohle se nemohlo stát. Ne jim.

"Ta holka je prvočíslo!" vyjekl už hlasitěji vyděšený zlodějíček - tak hlasitě, že několik jejich kompliců zvedlo hlavu a někteří začali od dívky váhavě ustupovat.

Šéf se jim nedivil. Sám by v té chvíli nechtěl být na jejich místě. Přelétl pohledem k člověku s puškou, ani on však nevypadal, že by se mu do plnění jeho pokynů nějak chtělo. Což bylo jedině dobře - tohle naprosto měnilo situaci.

Co jsme komu udělali, prolétlo mu zoufale hlavou. Jistě, spoustu lidí okradli, sem tam někdo zaplatil za snahu ubránit svůj majetek životem, ale i tak. V galaxii bylo tolik horších tvorů než oni! Piráti, vrazi, celé národy, které si krutým násilím podmanili jiné… Oni se vlastně jen přizpůsobili podmínkám tak, aby ve svém městě přežili! A tohle se přeci jen zdálo jako poněkud neadekvátní trest.

Téměř bezděčně pokročil směrem k nečekané hrozbě, jak se snažil pochopit, kde by se v tom bezmocném dívčím těle mohlo vzít tolik nebezpečí. Pobledlá, nehybná tvář se rozhodně nezdála odpovídat všem těm legendám, které o podobných tvorech slyšel.

"Prvočíslo," převalil nespokojeně na jazyku, načež si odplivl do prachu. Měl dojem, jako by mu po tom slově zůstala na jazyku odporná pachuť, předznamenávající zkázu za předpokladu, že by se dopustil nějaké chyby. Jenže co měl vlastně dělat?

O prvočíslech se tradovaly různé historky. Některým nevěřil. Dalším částečně ano, ale i když si jejich pravdivostí nebyl stoprocentně jistý, nemohl ani s jistotou tvrdit, že pravdivé nejsou. O zkáze, o jiném, tajemném světě, o informačním poli neznámého původu, k němuž nikdo nemá přístup, o kouzlech. 

A taky o tom, že pokud zabijete prvočíslo, jeho ledový duch vás bude pronásledovat do konce života. Že z něj zešílíte, ztratíte vzpomínky a nakonec zmrznete zevnitř a zemřete také. Mohla to být hloupost. Ale myšlenka na to, že by nemusela… Mohl nařídit někomu ze svých lidí, aby ji zabil. Pak by na něj trest třeba nepadl. Jenže ani tady neměl jistotu, nehledě na to, že netušil, který z jeho mužů by se dobrovolně pustil do takového rizika.

Původní plán musel jít stranou, v téhle chvíli byl nepoužitelný. V hlavě mu šrotovalo, jak se úpěnlivě snažil najít nějakou únikovou cestu ze zdánlivě neřešitelné situace. Ta holka nesměla zůstat naživu, nesměla ohrozit jeho skupinu. A nikdo z nich ji nemohl zabít.

A pak mu na mysli vytanul nápad, který všechny problémy elegantně řešil. Znovu se mu vrátila sebejistota. Opět se opřel o zeď, situaci měl teď pevně v rukou.

"Vy dva," kývl na muže s puškou a tvora se šesti očima. Prvnímu jen lehce zacukalo ve tváři, kdežto ten druhý vytvořil na podivném obličeji výraz dokonale panické hrůzy. Zděšeně přitom koulel bulvami, vystupujícíma po stranách hlavy.

"Vezmete ji a odnesete do východního tunelu. Za druhou přepážku, někam k páté značce. Ujistěte se, že se odtud nedostane, ale sami jí nijak neubližujte."

Lidé z tunelu říkali, že se přes druhou přepážku nedávno dostal medvěd - a za ní že snad číhalo něco ještě většího. I kdyby se dívka náhodou stačila probrat, po té ráně trámem bude pravděpodobně bezmocná. Oni ji sice nezabijí, ale živá se odtud taky nedostane. Miloval jednoduchá řešení.

"A ujistěte se, že karta zůstane u ní."

Ať raději nehrozí, že si je s holkou někdo v případě náhodné prohlídky spojí. Pokud ta věc zmizí i s ní, bude to jen dobře.

"Jistě," odvětil bezvýrazně lidský muž. Jeho nejnovější parťák se na žádná slova nezmohl, jen trhaně přikývl a nechal se odvléct k bezvědomé dívce.

Tiše si povzdechl. Tunelu se mnozí báli snad víc než prvočísel. Škoda, že kolem sebe má tolik zbabělců.

***

"Druhá přepážka," pronesl třesoucím se hlasem šestioký tvor. Jako by nestačilo, že mu hrůzou vysychaly oči jen při pomyšlení na to, co nesl v náručí. Teď se ještě ke všemu pouštěli do míst, kam žádný rozumný obyvatel Teienis nikdy nevstoupí, pokud nechce spáchat sebevraždu. 

Už prošli obydlenou částí bývalého širokého dopravního tunelu, jež sahala až po první přepážku. Následovala relativně bezpečná zóna před druhou - a teď měli za sebou i tu. Což mimo jiné znamenalo, že jediným jejich světlem byly čelovky, vrhající na stěny, vzdálené od sebe dobrých třicet metrů, strašidelné stíny. Nedokázaly osvětlit ani celou šířku tunelu, natož aby obsáhly byť jen zlomek délky.

Otočil se ke svému společníkovi, který se právě věnoval spouštění široké petlice na místo. Přepážka byla vytvořená ze všemožných trosek, dveře však měla relativně bytelné a opatřené varovnými cedulemi, které ho jen přesvědčili v tom, že jít dál je čiré šílenství.

"Hni sebou, ať to máme z krku," zabručel muž a přesunul si pušku ze zad do rukou. Ani on se v opuštěném tunelu, kde se každé slovo rozléhalo do daleka a násobilo ozvěnou, necítil zrovna bezpečně.

"Ty máš zbraň. A já mám navíc plné ruce," bránil se jeho druh. Přinutil mírně rozklepaná kolena k poslušnosti a naoko zoufale vzdychl:

"Já ti hlídám záda."

"Ach, to je od tebe pozorný. Ale já mám největší strach z toho, co by mohlo být přede mnou. Nehledě na to, co nesu," odvětil druhý tvor rozčileně.

"Jenže dopředu vidíš," pronesl s neochvějnou logikou. "Za sebe ne."

"Jsem moc rád, že uvidím toho medvěda, co se přiřítí a sežere mě," ironicky zabručel nosič a znovu zakoulel šesti očima. Muž se otřásl - působilo to nechutně.

"A z tý holky taky nemám dobrej pocit," pokračoval neodbytně. "Prvočíslo. Slušný tvorové by s nima radši neměli mít nic společnýho. A nakonec, ani ty míň slušný."

"Co je na ní vůbec tak zvláštního?" uvolil se muž na chvíli opustit své místo vzadu a posvítil na dívčin bledý obličej. 

"Nesviť na ni!"

Poplašený výkřik se rozlehl prostorem a ozýval se ještě dlouho potom, co se jeho k smrti vyděšený původce v hrůze skrčil a mírně se odtáhl od zvědavého společníka. V řeči pokračoval o něco tišeji:

"Co kdyby se probudila, co bys dělal pak? Zdálo se mi, žes jí praštil dost málo na to, aby takhle zůstala."

"Já už omráčil víc lidí, než máš ty prstů na obou rukách - a jo, vím, že jich má váš druh čtrnáct. Takže jo, praštil jsem ji dost. A pokud náhodou ne, prostě jí praštím znova," ozvalo se otráveně.

"Jenže pokud se vzbudí… slyšel jsem, že prvoč… že oni," vyhnul se hrůzu vzbuzujícu slovu, "čarujou. Kdyby se probrala, mohla by nás třeba oba zabít."

"Nebo proměnit v ropuchy. Div, že to neudělala už předtím," zavrčel muž posměšně. "Já slyšel, že to neovládají. Že ty náhody se kolem nich prostě dějou. Prostě si jdeš a najednou prásk - stane se nějaká šílenost."

"Jasně. Takže se vzbudí a shodí na nás celej tunel."

"Idiote," zněla stručná reakce.

"A proč by vlastně ne?" dožadoval se tvor odpovědi. Očima teď koulel ještě divočeji. Jeho stávající parťák odfrkl:

"Řekl bych, že na tak velký věci to prostě nefunguje."

"Víš velký houby. Docela klidně by mohlo… Nesviť na ni!"

Poslední výkřik následoval po dívčině tichém zaúpění. Nosič ji málem v hrůze upustil, zatímco muž se zvědavě naklonil blíž, naneštěstí i s baterkou na čele.

"Neřvi. Je úplně mimo," ujistil ho a otočil se znovu dopředu.

"Jenom aby," ozval se druhý pohřebním tónem. "Jenom si představ ty tuny skal nad námi - kolik tak metrů pod zemí jsme?"

"Drž klapačku," doporučil mu muž bez většího zaujetí a po chvíli s úlevou zaznamenal, že ho tvor poslechl. Nějakou dobu šlapali po tmavém, místy rozpraskaném asfaltu mlčky. Tunel byl téměř prázdný a překvapivě vlhký od doby, kdy přestala fungovat umělá cirkulace vzduchu. Jejich kroky se rozléhaly nepříjemně hlasitě a on začínal mít dojem, že na ně v té tmě něco mlčky číhá a jen čeká, až přijdou blíž. Uvědomil si, že mu žvanění jeho společníka začíná téměř chybět - v tichu se široká chodba zdála ještě děsivější.

"Vida, čtvrtá značka," ukázal na téměř oloupaný žlutý pruh, táhnoucí se nejen po stěnách a stropě, jenž se ztrácel v šeru, ale i po tmavém asfaltu pod nimi. "Už tam budeme."

"Tak daleko by nikdo chodit neměl. Co kdybychom ji nechali tady?" chytil se šestioký nosič příležitosti, ale muž zavrtěl hlavou, až se světlo z čelovky rozběhlo po stěnách:

"A co kdyby se dostala ven, ty chytráku? Slyšels Michaela. A teď se přestaň klepat a běž."

"Tak přestaň se klepat, jo? Vsadím se, že se bojíš úplně stejně jak já," zabrblal, ale poslechl.

"Ani já nejsem takovej zatracenej strašpytel jako ty. Hlavně pozor, aby sis z těch svejch prvočísel a tmy neucvrnk do kalhot," odvětil jeho druh a lehce ho postrčil do ramene, až sebou nebohý tvor znovu vyděšeně trhl. 

"To, že mi úplně nechybí pud sebezáchovy neznamená, že jsem strašpytel," zareagoval dotčeně, ale hlas, znějící zřetelně výš než obvykle, ho zradil.

"A tohle pištění je taky normální?" pokračoval ozbrojený muž v provokaci.

"Přirozená reakce druhu na rizikové situace."

"Já myslel, že strašpytel jsi jenom ty, a ona je to vlastnost celýho druhu! To jsou mi věci." Necítil žádnou větší provinilost, přestože udržet kolena, aby se neklepala, bylo krok od kroku těžší. On to aspoň dokázal skrývat, zatímco ten druhý si pořád jenom stěžoval. Naštěstí k páté značce už to nemohlo být daleko.

"Ani nevíš, jak neskutečně rád se tý holky zbavím," ozval se hlas od druhého zdroje světla znovu.

"Konečně něco, v čem s tebou souhlasím," opáčil. Už každou chvíli se musel žlutý pruh objevit…

"Chvála všem bohům," vydechl zničehonic tvor před ním. "Jsme tady."

Přelétl stěnu pohledem a sám neměl k podobným emotivním vyjádřením daleko. Pátý žlutý pruh.

"Fajn. Ještě pár kroků a odložíme ji," pronesl zdánlivě nevzrušeně a ukázal puškou do tmy.

"Jo. Pár kroků," souhlasil druhý ochotně, načež rychle překonal zbývající vzdálenost a jemně, jako by zacházel s výbušninou, dívku položil k levé stěně na vlhkou podlahu. Pak se otočil k muži:

"A teď odsud padáme!"

Nemohl jinak než souhlasit. Ozvěn, vlhka a tmy měl na jeden den až dost. Věnoval dívčímu tělu poslední pohled a se snahou zachovat si co největší důstojnost a zároveň dostat se co nejrychleji pryč vděčně odspěchal za svým společníkem. Konečně měli tu holku z krku.