Za neustálého proudu tlumených nadávek a nevěřícného kroucení hlavou se vrátila na loď a sbalila si nejnutnější vybavení. Přehodila si batoh přes rameno, naposledy se rozhlédla po maličké kajutě a vyrazila pryč.

Už zase utíkáš, prolétlo jí hlavou, když slézala po žebříku. Mizela stejně tajně, jako když opouštěla Zlahan...

"Tenkrát to není natrvalo," zamumlala k ocelovým stěnám. "Není to stejné."

Chystala se spustit plošinu, když si připomněla Riamino varování. Zbraně jsou na Imalae na povolení. Za dobu strávenou cestováním coby divoké prvočíslo si na nošení nože zvykla natolik, že na něj byla schopná úplně zapomenout. Zůstával na okraji vědomí, jako zcela běžná věc, patřící do každodenního života.

Rychle si pouzdro odepnula a odložila zbraň na polici vedle řady knih. Pohled jí přitom padl na obrazovku na stěně a ucítila slabé bodnutí provinilosti. Možná by měla Atrinovi nechat aspoň krátkou zprávu...

Natáhla se k displeji, chvíli zápasila s ovládáním a následně spustila nahrávání. Nervózně si odkašlala - došlo jí, že vlastně neví, co chce říct.

"Ahoj... Promiň. Odletěla jsem na Imalau," spustila. Připadalo jí to jako pěkná hloupost - jenže co jiného se dalo říct? "Žije tam Klarak, mohl by nás spojit s dalšími divokými prvočísly. Já... Riam ti to vysvětlí."

Natáhla se, aby nahrávku uložila. Pocit provinilosti nezeslábl, spíš naopak. Přesto se obrátila, spustila plošinu a spěšně vyrazila hledat Dricka. Když už se jednou rozhodla, bylo by hloupé nechat plán padnout jenom proto, že nebyla dost rychlá.

Našla ho téměř hned, opíral se o bok oprýskané malé lodi o uličku dál. Znala toho vysokého muže od vidění. Přišel od armády a také na to vypadal - vyrýsované svaly, vojenský sestřih a ostře řezané rysy vytvářely dojem nepřístupného člověka, kterého si nepřejete rozhněvat. Říkalo se, že se na Základnu dostal jako zoufalec, hledající úlevu od minulosti v alkoholu. Ať tak nebo tak, Riam ho přijala a získala si jeho bezmeznou věrnost, větší, než bylo u většiny Derolenů obvyklé.

"Fira ze Zlahanu."

Jednoduše kývla. Nešlo ani tak o otázku, jako spíš o konstatování skutečnosti. Měla podezření, že mezi Deroleny vešla ve známost při zásahu proti pirátům před několika týdny. Do té doby si jí všiml málokdo z nich, natož aby znal její jméno.

"Musíme si pospíšit," pokynul jí, aby postoupila do tmavého prostoru lodi. "A tohle ti posílá Riam," strčil jí do ruky dvě průhledné destičky a složený list papíru. "Vážně nevím, o co jde, ale Imalaa není zrovna vhodná turistická destinace."

"Díky," zareagovala a rozhlédla se po lodi. Zevnitř nevypadala o moc lépe než zvenku. Veškeré zařízení tvořila vyklápěcí postel, oprýskaná skříňka a pochopitelně pilotní křeslo v "kabině", oddělené závěsem. Plavidlo bylo zcela očividně určeno k přepravě jediného cestujícího a pilota v jedné osobě, navíc s minimem zavazadel.

"Není to nic moc," pokrčil rameny Drick, "ale sednout si můžeš na postel a těch pár hodin to snad přečkáš."

"Jasně, nedělej si starosti," ujistila ho. Upustila na zem batoh, odsunula zmuchlanou přikrývku a posadila se tak, aby se mohla opřít o stěnu. Zatímco se Drick začal věnovat řízení, obrátila pozornost ke skleněné destičce, kterou jí předala Riam.

Ještě jednou prolétla text. Ve stručnosti shrnoval seznam zakázaných předmětů včetně zbraní, které neměla právo přivézt na planetu, a také základní pravidla, která se kromě kontroly při vstupu nijak výrazně nelišila od obecně platných zásad. Pod podmínkami se nacházelo několik prázdných kolonek pro osobní údaje vlastníka povolení.

V poslední části se kromě čestného prohlášení, podle kterého nesměla po dobu pobytu porušit žádné z pravidel planety, nacházela také vyplněná kolonka zdravotní kontroly a povinných a doporučených očkování. Fira si tlumeně odfrkla - v oboru se sice nepohybovala, ale přesto značně pochybovala, že by se rozhovor s Riam dal považovat za zdravotní prohlídku.

"Copak?" otočil se Drick. Mávla rukou:

"Jen to, že Riam si umí všechno zařídit."

"To ona umí," pokýval muž. "Je to schopná velitelka."

To jsem zrovna nemyslela, ušklíbla se Fira v duchu, ale navenek jen pokrčila rameny. Nehodlala se dohadovat. Přesto jí přepadaly pochyby ohledně důvěryhodnosti onoho povolení. Vůbec netušila, kde mohla míšenka k něčemu takovému přijít.

"Přechod do subprostoru," přerušil její úvahy. "Drž se."

Chtěla něco říct, ale žaludek se jí zhoupl tak, že si to raději rychle rozmyslela. Zašátrala po opoře, které chladné ocelové stěny naneštěstí příliš neposkytovaly. Celý prostor lodi se otřásal, jako by se chystala rozpadnout na kusy - a pak to vše najednou přestalo.

"Do háje," vydechla. Rychle si zapsala, aby si už nikdy nestěžovala na hladké zhoupnutí, které při vstupu do subprostoru zažívala na Atrinově lodi.

"V pořádku?" pozvedl Drick obočí. Přinutila se povolit pevně semknuté čelisti a kývla, i když cítila, jak jí na čele vystupují kapičky potu. Uvědomila si, že v levé ruce svírá povolení tak, až jí bělají klouby.

"Jen bych zpátky radši zvolila jinýho dopravce - nic ve zlém," ušklíbla se křivě.

Dokončila zkoumání skleněné desky ve svých rukou, přiložila kartu a mlčky sledovala, jak se kolonky plný jejími údaji. Nakonec se bříškem prstu dotkla obdélníku ve vrchní části, aby vložené informace potvrdila.

"Tak, a je to," zhodnotila. Jako by tím s konečnou platností stvrdila svou účast v tomhle šíleném podniku - což byla svým způsobem pravda.

Připomněla si, jak málo toho vlastně zatím ví, a obrátila pozornost k dokumentům, které jí předal Drick.

Z první skleněné destičky se vyklubala pouze stručná mapa Imalay se základními informacemi, které zcela chyběla jakákoliv podrobnost. Města, představovala pouze body, které se nedaly přiblížit, a text obsahoval základní informace, jež dávno znala.

Imalaa byla kdysi prosperujícím obchodním centrem, kde se setkávaly desítky ras a kultur. Před čtyřmi sty lety se dostala do sporu s mnoha planetami v okolí. Válka téměř zapříčinila její zničení, proto se po jejím skončení uzavřela a zabránila přístup komukoliv zvenčí. Přistát se dalo pouze s povolením a jen ve Vstupním městě, ve kterém také momentálně probíhal veškerý obchodní styk se zbytkem galaxie.

Raději rozložila list papíru. Byl popsaný drobným, neuspořádaným rukopisem - nezdálo se, že by měl pisatel tenhle způsob předávání informací zrovna v lásce. Přesto bylo písmo čitelné. Rychle přelétla těch několik řádků. Výraz její tváře dával dost jasně najevo, že se jí obsah sdělení líbí asi stejně, jako celý zbytek akce.

Klarak by měl žít - nebo aspoň před téměř dvaceti lety žil - v městečku v horách zvaném Teienis. Kdesi za městským chrámem se měla nacházet ulice, v níž míval domek. To byla podle Riaminy zprávy její jediná stopa a záchytný bod - adresa, která se mohla dávno změnit. Dalším problémem byla meziplanetární komunikace. Míšenka upozorňovala, že mimo planetu se člověk dovolá jen v určitých oblastech. Imalaa si dávala na naprosté izolaci záležet.

Fira dočetla poslední slova a ironicky se ušklíbla. Hodně štěstí. No ano, protože bez notné dávky štěstí rozhodně neměla šanci se někam dostat. Doufala, že má Riam v záloze nějaké čerstvější informace, nějakou jistotu - ale to by zřejmě nebyla ona.

Poslední kartička, která jí zbývala, byla podstatně menší. Rezignovaně ji aktivovala - napůl čekala, že jí při jejím současném rozpoložení exploduje do obličeje. Uvítal ji však jen kreslený obrázek šťastné rodinky a nápis, hlásající velkým písmem:

IMALAICKÁ POZEMNÍ DOPRAVA

Nač toužit po galaxii, když máte to nejlepší na dosah?

Několik vteřin předmět zkoumala, načež nevěřícně zavrtěla hlavou. Riam byla dokonce tak neskutečně pečlivá, že jí do Teienis zařídila jízdenku. Nechala ruku s kartičkou klesnout do klína a zvrátila hlavu dozadu, až se opřela o hladkou stěnu lodi. Míšenka to nepochybně myslela dobře. Nepochybně věřila, že si dívka poradí. Jenže Fira si nedokázala představit, že bude tentokrát na všechno sama. Navykla si na spolupráci s Atrinem, na to, že jeden druhému poskytují podporu. Nechtěla být sama...

V duchu si vynadala do slabochů. Copak byl Atrin s ní, když utekla z domova? Když se toulala po zlahanských lesích? Když ji uprostřed noci napadl delisek? Jistě, nedalo se říct, že by ji tenkrát ta osamělost těšila, ale poradila si. Přežila. Nevěřila, že by její aktuální úkol mohl být o tolik složitější.

Promnula si kořen nosu a zvedla hlavu zpátky do rozumnější polohy. Začínalo ji bolet za krkem.

V mysli se jí pomalu formoval plán. Musela si rozmyslet kroky, využít každou chvíli tak, aby celý ten bláznivý výlet zvládla co nejrychleji a nejlépe. Přistanou ve Vstupním městě, tak jako všechno, co přiletí zvenku a nechce být sestřeleno. Odtud by se měla dostat na nádraží a na přímý spoj do Teienis. Převaděč času v kartě ji informoval, že přistanou někdy kolem poledne místního času. Den na Imalae měl jen nějakých jednadvacet hodin a spoj do Teienis vyrážel večer, teoreticky by však měla získat dost času, aby našla nádraží. A až se dostane do onoho horského městečka... No, tam její plánování zatím končilo.

A pokud měla využít skutečně každou chvíli, bylo na čase začít už teď. Sebrala dokumenty, uložila je do batohu a obrátila pozornost k pilotovi, pokojně pospávajícímu v křesle:

"Co víš o Imalae?"

Výraz na jeho tváři napovídal, že není z jejího vyrušení zrovna nadšený, ale posunul se tak, aby na ni lépe viděl, a pozvedl obočí.

"Nechceš mi tvrdit, že míříš na planetu, o který nic nevíš?" otázal se s podezřením. Pokrčila rameny:

"Jen něco málo. Je to něco jako Schylel, ne? Chci říct, dbají na bezpečí, nenechávají lidi přistávat, kde se jim zachce a tak."

"Schylel?" Drick zavrtěl hlavou:

"Imalaa mnohem víc. Schylel je vojenská planeta, dává si pozor, ale neizoluje se. Lidi jsou disciplinovaný, vycepovaný, armáda je na nejvyšším místě - to všechno potřebujou, aby přežili. Imalaa je oproti tomu normální svět, s tím rozdílem, že se jim povedlo vrátit se o tisíce let zpátky. Jsou naprosto soběstačný - pokud by potřebovali, klidně se můžou zase úplně odříznout a nechat galaxii, ať se třeba sežere. Která jiná planeta je dneska takhle nastavená, pokud nepatří k okraji?"

"Moc jich nebude," uznala. "A byls tam někdy?"

"Jednou, jenom ve Vstupním městě. Byla to... diplomatická mise," zabručel Drick a obrátil se zpátky dopředu. "Zajímavý město, i když jsme z něj moc neviděli."

Nadechla se k otázce, ale něco v mužově tónu ji zarazilo. Deroleni o své minulosti nemluvili. Nebylo slušné se ptát.

Na krátko zavládlo ticho, pak muž znovu promluvil:

"Ale jedno ti o Imalae můžu říct s jistotou."

"Co?"

"Za minutku jsme tam," zazubil se. Fira se jen tak tak stačila zachytit, než se nepříjemný otřes zopakoval - vážně už uběhlo několik hodin? - a oni se ocitli nad zmiňovanou planetou.

"Mno... Ne, že bych Riam nevěřil, ale vážně doufám, že ví, co dělá," broukl tlumeně Drick. Dívka vydala jakýsi nezřetelný zvuk, vratce se postavila a přešla za jeho křeslo, aby získala výhled.

Oceány a kontinenty pod protrhanou pokrývkou mraků nevyhlížely nijak zvláštně, na první pohled by mohlo jít o jakoukoliv jinou planetu. Tedy, pokud člověk přehlédl hustou síť stanic, vznášející se v prostoru jako další prapodivná vrstva atmosféry.

"Ke vstupu na Imalau je nutné platné povolení. Pokud ho nemáte, musím vás požádat o opuštění tohoto prostoru."

Fira téměř nadskočila leknutím, když reproduktory zničehonic ožily. Drick se k ní s úšklebkem otočil:

"Vítej na Imalae."

"Skoro stejně vřelé uvítaní jako na Základně," poznamenala a pobaveně sledovala, jak rychle obrátil pozornost k řídícímu panelu. Nakonec, byl to právě on, kdo jí a Atrinovi při první návštěvě Derolenské základny vyhrožoval sestřelením.

"Máme povolení," oznámil. "Na jméno Firela Denika."

Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Fira ztuhla. Jak důvěryhodný byl Riamin zdroj? Jak k povolení přišla? Bude to stačit?

"Dobrá," rozehnal hlas nakonec její obavy. "Můžete přistát. Vystoupí pouze ona."

"Ale samozřejmě," odvětil Drick a věnoval dívce vítězný úsměv. Potom navedl loď dolů, směrem k povrchu planety.

***

Fira začínala o Drickově tvrzení ohledně rozdílu mezi Schylelem a Imalaou pochybovat. Imalaici byli bezpečností při vstupu na planetu posedlí. Když se přiblížili k povrchu, připojili se k nim z obou stran vojenské drony coby pojistka, že se nepokusí přistát mimo doky Vstupního města. Drick musel odletět málem dřív, než stačila vystoupit - stihl jen krátce zvednout ruku k pozdravu, než se plošina jeho lodi zavřela a nechala ji v cizím světě samotnou.

Následně prošla ona i batoh důkladnou prohlídkou, vedenou přísně vyhlížející ženou, jíž pomáhal droid s mírně vyšinutým výrazem v téměř lidské tváři. Byla ráda, když ji konečně nechali postoupit do velké a téměř prázdné haly doků.

Rychle přešla rozlehlý prostor a zamířila k východům. Prosklené dveře vpouštěly dovnitř sluneční světlo a ona zadoufala, že to snad s Imalaou nakonec nebude tak zlé. Nemýlila se.

Vpadla přímo do rušného poledního života Vstupního města. Kolem spěchaly desítky místních obyvatel, lidí i jiných tvorů, používali k přesunu veřejná či soukromá vznášedla stejně jako vlastní nohy a nezřídka také křídla. Ulici lemovaly desítky domů ve stylech různých planet. Vedle sebe tu stála štíhlá, elegantní budova kanceláří, mohutně vyhlížející stavba, připomínající pevnost, i obrovská, bohatě zdobená vila. Nezdálo se, že by se tu daly najít dvě stejné budovy - ale nezdálo se to ani nepatřičné. To vše byli svědci slavné minulosti dnes uzavřené planety.

Několik pohledů zabloudilo k dívce, jež právě vystoupila z haly doků, většina místních si jí však nevšímala. Nevyčnívala. Bylo tu příliš odlišných tvorů na to, aby kdokoliv věnoval pozornost obyčejné a mírně zmatené holce s batohem.

"Teď už jen najít nádraží," vydechla. Ještě stále ji každá nová planeta dokázala ohromit, obzvlášť tak rozmanitá jako tahle. O několik desítek metrů dál zahlédla stojící vznášedlo. Bylo na čase se pohnout. Čím rychleji najde Klaraka, tím rychleji zjistí, jestli jim může poskytnout nějaké nové informace. A tím rychleji se vrátí.

Přeci jen, nechat Atrina na Derolenské základně nebylo úplně férové - a ani bezpečné.

Ahoj!

Omlouvám se za nudnější kapitolu - ta cesta je poměrně nezajímavá, ale potřebovala jsem ji jako takový základ, trochu seznámení s prostředím a situací... Takže jo, děje se tam celkem velký kulový, ale obávám se, že to bylo potřeba :/

Pokud narazíte na chyby, samozřejmě budu ráda za upozornění. A jinak... doufám, že se kapitola líbila. Momentálně jsem strašně líná a většinou mi k psaní chybí energie, tak snad to na tom není moc vidět - pokud ano, budu vděčná za upozornění a zkusím s tím něco udělat. Děkuju za přečtení a uvidíme se (možná někdy) příště 😊