"Vážně mi to nepřijde jako nejlepší nápad," zopakoval Atrin asi po milionté a zabubnoval prsty do řídícího pultu. Na panelu před ním ležel rozložený a pečlivě narovnaný útržek papíru, obsahující stručně zapsanou adresu.

"Proč ne?" odfrkla dívka vedle něj. "Ta planeta je bezpečná. Je jedno, jestli budu sedět tady, nebo tam."

"Tys hlavně měla zůstat ještě pár dnů ležet," zdůraznil. Lhostejně mávla rukou, ale gesto jí poněkud pokazilo bolestivé škubnutí v zádech. Příliš prudké pohyby si zatím dovolit nemohla.

"Můžeme vyrazit?" otázala se nedočkavě. Chlapec nad její netrpělivostí obrátil oči v sloup:

"Dej mi minutku."

"Jasně, já mám času spoustu," ušklíbla se a natáhla ruku po papíru před nimi. Zoufale zavrtěl hlavou a chytil ji za zápěstí.

"Tohle budu taky potřebovat," připomněl.

"Ty sis tu planetu nezapamatoval?" otázala se bezelstně. Pomalu vydechl - zdálo se, že mu rozpustilá nálada jeho kamarádky dává docela zabrat.

"Ne. Kdo si má pamatovat jméno... Arisetrelelainsa?" přečetl trochu nejistě z papíru. "Na tom by si člověk tak leda zlámal jazyk."

"To je jedno," zabručela a poklepala na řízení. "Vyrazíme?"

Bezmocně zavrtěl hlavou:

"Dej pilotovi čas!"

"Poslední dva týdny jenom ležím a koukám. Chci odsud vypadnout dřív, než si lidi ze zdravotky to propuštění rozmyslí," namítla a po tváři jí přelétl úsměv.

Zavrtěl hlavou, ale ani on se neubránil úsměvu. Chyběla mu. Chybělo mu vzájemné popichování, společná příprava jídla na rozžhavených trubkách na okraji strojovny, její optimismus a přátelství. Stále ho jímala hrůza při pomyšlení na to, jak málo stačilo, aby byl tomu všemu konec.

"Hej," strčila do něj, když si všimla, že se úsměv z jeho výrazu znovu vytrácí. "Nemrač se. Všechno dobře dopadlo."

"Ale nemuselo," namítl. "Kdyby Riam přemýšlela..."

"Nakonec jí to vyšlo," ukázala Fira ke kousku papíru na palubní desce. Chlapec přikývl - svým způsobem míšenčin plán skutečně vyšel. Dívka se vrátila a získali i adresu divoce žijících prvočísel. Ale podle množství nadávek, které si od velitelky Derolenů na účet diplomacie během posledních týdnů vyslechli, hádal, že s vniknutím na uzavřenou planetu zrovna moc nepočítala.

Na druhou stranu, jak jí ochotně opakoval Tril, byla to jen a jen její chyba.

Uslyšel, jak se Fira vedle něj znovu nadechuje, a tak odevzdaně natáhl ruku po dotykové obrazovce, aby nastavil cíl. Trochu její nedočkavost chápal - setkání s dalšími prvočísly pro ně mohlo znamenat značný přínos - na druhou stranu si však nebyl jistý, jestli je dobré hnát se tak rychle do nového potenciálního maléru. Nevěděl, co by se mohlo stát. Ale naučil se příliš nespoléhat na možnost, že se nestane nic.

"Bude to v pohodě," ozvala se Fira vedle něj povzbudivě. V jejím hlase nezaznívala předchozí rozpustilost, jen upřímná snaha uklidnit ho. "Přece nechceš, aby byla ta výprava na Imalau zbytečná."

To rozhodlo. Klepl prsty do obrazovky, aby potvrdil cíl, a nervózně se na dívku podíval. Oplatila mu úsměvem, když loď s mírným houpnutím přešla do subprostoru.

"Jdem do toho společně," zdůraznil. Přikývla. Po posledním dobrodružství měla akcí na vlastní pěst tak akorát dost. Galaxie byla dost nebezpečné místo na to, aby se po ní člověk pohyboval sám.

"Jak taky jinak," souhlasila.

Ahojky!

Tak jste - jsme - se přeci jen nakonec dočkali konce, což u téhle povídky upřímně nebylo vůbec snadné. Mám dojem, že je ve spoustě věcí nedotažená a tak trochu roztříštěná, ale přepisovala jsem ji tolikrát, že už jsem prostě na další předělávky neměla energii. Takže pokud narazíte na nějaké chyby nebo přijdete na to, co změnit, budu moc ráda za zprávu a pokusím se s tím (snad) něco udělat. Ale sama momentálně nejsem schopná říct, co přesně by se dalo nebo mělo udělat jinak.

Nějaké obvyklé řeči k tomu ještě přidám později, ale momentálně jsem si poněkud vyždímala mozek při psaní závěru, takže nejsem schopná vyplodit cokoliv smysluplného. Takže... Děkuju za přečtení, snad to s tou povídkou nakonec nebude tak zlé, jak se mi zdá, a já se prozatím loučím :)