Atrin zamyšleně vystoupal po plošině lodi a zavřel za sebou. Zaznamenal, že Nak a Mary zůstali dole - vytvořili pro Firu provizorní lůžko z přikrývek a polštářů, povalujících se u stěny. Udělal jeden nerozhodný krok jejich směrem, ale nakonec si to rozmyslel. Tady ničemu pomoci nemohl. O co se mohl postarat byla doprava celé jejich skupiny zpátky na Derolenskou základnu.

Vyšplhal po žebříku, přešel do pilotní kabiny a s nepřítomným výrazem dosedl na své místo. Z úvah ho vytáhlo až významné zakašlání osoby v křesle po jeho pravé ruce.

"Nemám to vzít za tebe?" pozvedl Tril obočí a poukázal k řídícímu panelu. Chlapec zavrtěl hlavou:

"Odvedení pozornosti."

"Pomůže to?" pochybovačně se zamračil muž. Atrin trhl rameny:

"Něco se zkusit musí."

"Mohl bys dolů za nimi," navrhl Derolen chápavě.

"Nebyl bych jim k ničemu," odmítl. "Jenom bych tam překážel."

Strčil útržek papíru od Tobiase do kapsy a natáhl se po řízení. Nahodil motory a loď se hladce, bez jediného zřetelného otřesu vznesla ze země. S neobvyklou pečlivostí opsal plynulý oblouk nad městem - zřetelně přitom zahlédl rozhraní mezi osvětleným severem a tmavým jihem. Potom rychle nabral výšku a zamířil pryč, mimo atmosféru planety.

Bez problémů prolétli kolem hlídacích stanic a ocitli se ve volném prostoru, nekonečné tmě, osvětlené tisícovkami hvězd. Atrin na obrazovce ručně nastavil za cíl Derolenskou základnu a bez dalšího otálení nechal loď přejít do subprostoru. Momentálně si nic nepřál víc než zkrátit délku cesty na naprosté minimum.

Znovu se opřel do sedačky a zahleděl se na protáhlá, rozmazaná světla hvězd za průzorem. Něco v něm toužilo okamžitě slézt zpátky dolů, hlídat Firu, dokud nedorazí na místo. Jenže věděl, že tentokrát nejsou odkázaní jen sami na sebe. Dole byli Mary a Nak - pokud by se něco dělo, nepochyboval, že by jim o tom dali vědět.

Ale i tak ho nemožnost jakékoliv aktivity doháněla k šílenství. Necítil hlad ani únavu, přestože tušil, že tyto pocity pouze potlačil do pozadí. Nebyly důležité. Všechno překonal strach a bezmoc, tryskající na povrch jako prapodivná fontána nespokojenosti a zoufalství.

Sáhl do kapsy pro vzkaz od Tobiase, aby se aspoň nějak zaměstnal, ale místo toho nahmatal destičku z tvrdého skla. Vytáhl ji na světlo a obrátil mezi prsty. Během cesty na Fiřinu kartu téměř zapomněl, dělo se toho trochu moc. S povzdechem k ní přiložil i přeložený útržek papíru a to vše odložil na okraj řídícího panelu.

Pokud se měl jako prvočíslo někam posunout, odmítal do udělat sám. Protože už nebyl sám.

Aspoň zatím, připomněla jakási zlomyslná část jeho mysli. Zatnul zuby. Taková možnost prostě nebyla přípustná. Ne po tom, co podstoupili, aby dívku dostali z Imalay.

"Měl bys jí o tom říct, až se probere," ozval se vedle něj Tril. Nechápavě na něj pohlédl. Myšlenkami byl tak daleko, že v první chvíli vůbec nepochopil, o čem či o kom to muž vlastně mluví.

"Ty výpadky," upřesnil Derolen. "Nevím o prvočíslech dost, abych mohl říct, co je způsobuje, ale vzájemně na sebe spolíháte. Fira by o tom měla vědět."

"Výpadky?" zamumlal naoko nechápavě a v duchu proklínal Trilovu všímavost. Muž obrátil oči v sloup:

"Oba víme, o čem mluvím. Pokud by se to stalo v boji, byl by to malér, to ti snad nemusím vysvětlovat."

Atrin se nadechoval k prudké odpovědi, ale najednou umlkl. Starší přítel měl pravdu. Fira měla právo o tom vědět. Jeden jeho nenadálý výpadek mohl znamenat nebezpečí nejen pro něj, ale i pro dívku.

Kývl a sklopil pohled:

"Řeknu jí o tom. Až bude příležitost."

"Víc bych od tebe ani nechtěl," souhlasil Tril. "Potřebujete si důvěřovat."

"Jak se právě potvrdilo," odfrkl trochu nedůtklivě. Nakonec, nebyl to on, kdo vzájemnou důvěru porušil a málem ho to stálo život.

"Riam umí manipulovat s lidmi. Když je přesvědčená o tom, že mu tím pomůže, donutí člověka prakticky k čemukoliv," poznamenal Derolen. "Naneštěstí ne vždycky je její odhad úplně správnej - ale Fira za to nemůže."

Chlapec cosi nepřesvědčeně zamumlal. Ať byla chyba na kterékoliv straně, na výsledku to nic neměnilo.

"Dojdu se kouknout, jak je na tom," využil nakonec příležitosti vytratit se i zkontrolovat Firu najednou. Rychle zamířil chodbičkou k žebříku a sklouzl dolů s obratností, získanou dlouholetou praxí.

Ve spodní části lodi panoval překvapivý klid. Neubránil se drobnému bodnutí závisti, když zaznamenal, že Nak a Mary spí v sedě opření o stěnu lodi. Dívka ležela mladíkovi na rameni, ale nezdálo se, že by to kterémukoliv z nich vadilo. Z toho obrázku vyzařovala pohoda a uvolněnost, ostře kontrastující s provizorním lůžkem na zemi.

Tiše došel až k němu a s povzdechem se posadil po boku nehybné dívky. Vypadala špatně - na bledou, zpocenou tvář se jí lepily vlasy, uvolněné z drdolu, hruď se jí zdvihala nepravidelně a příliš slabě. Zdálo se, jako by jí jakýkoliv letmý dotek nebo otřes lodi mohl ublížit.

Pokud doufal, že ho cesta za ověřením jejího stavu uklidní, čekalo ho jen zklamání.

Několik vteřin ji s obavou sledoval, než se znovu zvedl a zamířil do své kajuty. Věděl, že neusne. Obyčejně dokázal spát za jakýchkoliv podmínek, ale tentokrát měl v hlavě příliš velký zmatek. Přesto se natáhl na postel a zahleděl se na ocelový strop nad sebou.

Zaposlouchal se do tlumeného hučení motorů. Zkrátka potřeboval být chvíli sám.

***

Ošetřovnu Derolenské základny osvětlovalo několik lamp, vydávajících měkké oranžové světlo. Za dlouhým průzorem, táhnoucím se nad řadou vesměs prázdných postelí, se prostíral vesmír. Temnota, tisíce hvězd a tisíce světů tak vzdálených, že se jevily jen jako malé světelné body.

Atrinovi však byly lhostejné. V tuto chvíli záleželo na jediném místě, jediné bíle povlečené posteli, stojící na kraji řady. Pípání přístrojů kolem nehybného těla ho ujišťovalo, že dnes nejde o žádný drobný malér.

Dorazili před více než třemi hodinami. Tril se jen ujistil, že Firu dostanou na ošetřovnu, načež s vražedným výrazem vyrazil hledat Riam. Chlapec ji nijak nelitoval - koneckonců to míšenka je dostala do aktuálních potíží. Navíc měl jiné starosti.

Mary mluvila s vedoucím zdravotníkem ošetřovny, vysokým gleťanem se zlatavou pletí, který při řeči zvláštně protahoval slova. Atrinovi by však v tu chvíli nevadilo, ani kdyby mluvil prastarou kelapštinou. Hlavní prioritou bylo, aby dokázal Fiře pomoci, a v tomto ohledu se ukázal být naprosto nedocenitelný.

"U nás na Zlahanu nebyla skoro k dostání," ozval se kousek od něj Nak. Přenesl pozornost k mladíkovi, sedícímu na židli vedle sestřiny postele. Otáčel v ruce jakousi prázdnou neprůhlednou lahvičku, sebranou zřejmě ze stolku vedle postele.

"Je to lepší než stehy. Hojí zevnitř a funguje rychle," pokračoval. Pak zvedl pohled k Atrinovi:

"Promiň. Jenom jsem si vzpomněl... Jednu jsem dal Fir s sebou, když odcházela."

Trochu nepřítomně potřásl hlavou a nervózně se ušklíbl:

"Plácám nesmysly. To bude tou únavou."

"Možná," připustil Atrin. "Na všechny toho bylo dost."

Nejhorší strach z nich spadl, když dvojice zdravotníků převzala péči o bezvědomou dívku a ujistila je, že její zranění se sice budou chvíli hojit, ale dají se do pořádku. Teď v podstatě už jen obcházeli kolem a čekali, až Mary vyzví na gleťanovi podrobnější informace a ujistí se, že je vše, jak má být.

"Díky," pronesl Nak zničehonic. Atrin pozvedl obočí:

"Za co, prosímtě?"

"Že jste... No, vzali jste mě s sebou, i když..." nedopověděl, jen pokrčil rameny. Chlapec nechápavě zavrtěl hlavou:

"Proč bychom neměli? Fir je tvoje sestra."

"Nejsem Derolen."

"No a?" namítl Atrin. "Mary taky ne a já už vůbec. Neřekl bych, že bys někomu vadil."

"Jenom prostě... To je fuk." Nak nejistě uhnul pohledem a rychle si odepnul pouzdro s nožem od opasku:

"Tohle vrať Fir - a až se probudí, řekni jí, ať se ozve."

"Myslím, že to nebude potřebovat připomínat," poznamenal Atrin. Mladík kývl a znovu vrhl po zraněné dívce opatrný pohled:

"Nechce se mi ji tu takhle nechat."

"Bude v pohodě," pronesl chlapec s větší jistotou, než jakou při pohledu na tu pobledlou tvář cítil. Když dívku přenášeli na ošetřovnu, dotkl se náhodou prstů její ruky. Byly úplně studené.

"Dáš na ni pozor?" zableskl se v Nakových očích náznak pobavení. Přikývl:

"Nakolik to půjde." Oběma bylo jasné, že Fira si nějaký dozor nedá příliš dlouho líbit. "Tady se jí nic nestane."

"Kluci?" přerušil je povědomý hlas, do kterého se i přes únavu vrátilo něco z obvyklého optimismu. Vysoká štíhlá hnědovláska mávla směrem ke dveřím:

"Musíme si pospíšit, nebo nám Gern odletí."

Atrin krátce mrkl po dívce, ležící na posteli, pak přenesl pohled na gletského zdravotníka, pokrčil rameny a připojil se k Nakovi a Mary, aby je vyprovodil. Mladá léčitelka široce zívla, když vyšli do chodby.

"Já se normálně těším, až si ve škole odpočinu," zavrtěla hlavou a nevěřícně se ušklíbla. Nak souhlasně potřásl hlavou a promnul si čelo.

"Fira by se měla dát dohromady během pár týdnů," pokračovala dívka. "Nakonec jsme měli štěstí. Pokud by tam měla být déle..." Nedořekla, ale všichni věděli, na co myslí. Stačilo by málo a jejich záchranná mise by selhala. Pokud by se nedostali na Imalau, nepotkali Tobiase, nedostali se do Východního tunelu, nepokračovali dál, když se stopa ztratila, nedolétli zpátky dostatečně rychle...

"Zvládli jsme to," přerušil jejich pochmurné myšlenky Nak ve chvíli, kdy vystoupili do prostoru hangáru. "To je hlavní, ne?"

S tím nezbývalo než souhlasit. Propletli se mezi řadou plavidel k tomu, před kterým netrpělivě přešlapoval Gern, strýc mladé léčitelky. Kývl všem na pozdrav a potom zmizel uvnitř s tím, že jde loď připravit k odletu.

Jejich trojice zůstala stát venku - jako by najednou nikdo nevěděl co říct.

"Tak se zas někdy uvidíme," natáhl Nak ruku k rozloučení. Atrin jeho dlaň přátelsky stiskl a mírně pozvedl obočí.

"Ocenil bych, kdyby to bylo za lepších okolností," poznamenal. Fiřin bratr se ušklíbl:

"To nejsi sám. Jednou bych chtěl zase zažít poklidnej výlet ke zlahanskejm jezerům, kde by nikomu nehrozilo zmrzačení, otroctví nebo smrt."

"Víte co?" vložila se do toho Mary. "Jednou se všichni sejdeme a vyrazíme na Zlahan. Ale my teď už vážně musíme letět, nebo se na Dait nedostaneme ani do pozítří."

Atrin se usmál a ustoupil stranou, zatímco druzí dva vyrazili po plošině nahoru. Znělo to mimořádně nepravděpodobně, ale i jen představa klidného výletu mu zvedla náladu. Zvedl ruku k pozdravu, když se v průzoru nad ním objevili dvě známé tváře, a tiše sledoval, jak motory lodi ožívají.

Pak se plavidlo zvedlo a vyrazilo ven, vstříc nekonečné černotě vesmíru. Atrin ještě chvíli zůstal na místě - osamělá postava uprostřed tichého hangáru, nepřítomně hledící do míst, kde loď zmizela z dohledu.

Pak se obrátil a vyrazil zpátky do změti širokých šedých chodeb Základny, osvětlených tlumenými zářivkami. Propletl se jimi zpátky k ošetřovně, tiše se usadil na židli vedle Fiřiny postele a znovu se zlehka dotkl prstů její levé ruky. Bylo zřetelně cítit, jak se do nich postupně vrací lidské teplo.

Nebyl sám.