Boční tunel byl podstatně užší - na šířku měřil jen něco málo přes dva metry a na výšku na tom nebyl o moc lépe. Vládla tu stejná tma jako v hlavním prostoru, tady však zdaleka nepůsobila tak děsivě a prázdně. Možná to bylo způsobeno tím, že se v menším prostoru zvuky méně rozléhaly.

Skupina lidí s baterkami vyčerpaně posedávala u stěn. Atrin a Tril se ještě pokoušeli rozdýchat honičku s obří šelmou, zatímco Mary už se znovu pustila do práce. Tobias se hrabal v jakémsi panelu na zdi, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký efekt.

Chlapec se pokoušel nezírat na mladou léčitelku, sklánějící se nad Firou. Věděl, že ji tím může maximálně tak znervóznit, na druhou stranu mu také bylo jasné, že musí pospíchat. Ať byla starší dívka sebešikovnější, tady, bez pořádného vybavení, od ní těžko mohli čekat zázraky.

Sklopil pohled k zemi a zaznamenal, že kousek od obou dívek leží skleněná destička povědomých rozměrů. Natáhl k ní ruku a téměř lhostejně přelétl údaje. Byla to Fiřina identifikační karta - zřejmě jí vypadla z kapsy, když ji Nak přenášel do bočního tunelu.

Zamyšleně se podíval na úvodní obrazovku, dostupnou každému pro případ ztráty karty. Kromě jména a čísla tu byla i fotka. Dívka se světle hnědými vlasy staženými do drdolu se mírně usmívala - vypadala mnohem bezstarostněji, než když ji poznal.

V danou chvíli měla všechno. Domov na Zlahanu, rodinu, bezpečí. Neměla ani tušení, jak brzy to vše opustí.

Pravda, něco málo se jí časem vrátilo - a navíc nebyla sama, komu ta zpráva zamávala životem. Střelil pohledem po Nakovi, který seděl vedle Mary a s nepřítomným výrazem držel baterku. Z Fiřina vyprávění věděl, jak moc blízcí si byli. S matkou si ani jeden z nich příliš nerozuměl, a tak představovali jeden pro druhého oporu po všechna ta léta, kdy jejich otec pracoval mimo planetu.

Léta, která on sám strávil na nikdy nekončících cestách po galaxii.

"Zatracená práce!" přerušil jeho úvahy Tobias a uskočil od panelu, ve kterém se povážlivě zablesklo. Mladý muž upustil kartu, kterou používal jako baterku, a třel si bolavé prsty.

Mary zvedla pohled od práce.

"Nemůžeš si konečně sednout? Prosím?" navrhla. Tobias rozhodil rukama:

"Asi už to ani nefunguje."

"O důvod víc si sednout a nechat to na pokoji," odfrkla léčitelka. Nak vedle ní se s povzdechem vytrhl ze zírání to tmy a zvedl se.

"Mohl bys chvíli svítit ty?" obrátil se na Atrina. Chlapec strčil Fiřinu kartu do kapsy a pokrčil rameny:

"Stejně nemám co jinýho na práci."

Nak vděčně kývl a přešel k panelu, který mladý Klarak právě opustil. Atrin bez zájmu sledoval, jak se mladík sklání nad nesourodou směsí napůl vytažených drátů a dotykového displeje - bylo znát, že Tobias už na panelu chvíli pracoval.

"Panejo, tohle muselo pořádně bolet," ozvala se Mary vedle něj soucitně. Rychle sklouzl pohledem zpátky k ležící dívce. Léčitelce už se podařilo aspoň prozatímně ošetřit rány na jejích zádech a teď zkoumala obrovskou, temně fialově zbarvenou modřinu, táhnoucí se téměř po celém levém nadloktí.

"Zajímalo by mě, jak k tomu přišla."

"Spadla na to vznášedlo?" nadhodil Atrin, starší dívka však zavrtěla hlavou:

"To ne. Všimni si těch škrábanců. Zaschly, musely vzniknout dřív, než ty na zádech. Mohla by tam být zlomenina, jenže... Asi počkáme na sken."

"Proč?"

"Dokážeš si představit, že bych tohle měla prohmatat?" poukázala Mary na napuchlou, napůl sedřenou kůži. "To, že je mimo, neznamená, že nevnímá vůbec nic. Navíc, na Základnu ji musíme dostat tak jako tak."

"Ale bude v pohodě, že jo?" neubránil se Atrin nakonec otázce, která se mu neustále drala na jazyk. Mladá léčitelka nakrčila čelo - chvíli se zdálo, že se k odpovědi vůbec neodhodlá. Nakonec opatrně promluvila:

"Koukni, našli jsme jí nejrychleji, jak to šlo. Není ničí chyba, že se stalo, co se stalo." Nejistě slétla pohledem k jeho rukám - přesněji řečeno levému předloktí, jak si všiml. Neklidně se ošil. Ne poprvé ho napadlo, kolik si toho Mary asi stačila domyslet.

"Dá se dohromady?" nenechal se odbýt. Dívka zvedla pohled zpátky k jeho obličeji - zaznamenal obavy, které se  do té doby zoufale snažila skrývat.

"Musíme se dostat na Derolenskou základnu. Ideálně co nejrychleji," zamumlala. Všiml si, že ani tentokrát neodpověděla přímo. Nervozita a strach, které se od začátku cesty shromažďovaly kdesi v oblasti jeho žaludku, ještě zesílily.

Z místa panelu na zdi se znovu ozvalo podezřelé zapraskání. Oba se ohlédli, vděční za možnost opustit citlivé téma - a přesně v tu chvíli zářivky nad nimi zablikaly a ožily.

Atrin divoce mrkal, jak se snažil přizpůsobit náhlému světlu. Fungovala sice sotva polovina, ale po více než hodině, kdy se orientovali jen podle baterek, to byla přeci jen značná změna.

"Nemůžete aspoň varovat?" brblala vedle něj Mary nespokojeně, podobně jako ostatní oslepená nenadálou září. Než však mohl kdokoliv odpovědět, přerušil ji Tobias:

"Teda člověče, fakt nechápu, jak se ti tohle povedlo."

"Kouzlo?" nadhodil Nak s chabým náznakem spokojeného úšklebku na tváři. Pak zavrtěl hlavou:

"Když tě to koplo, bylo jasný, že to není bez energie. Muselo se to jenom nahodit. Spíš by mě zajímalo, kde se vzala."

"Vedla se sem ze severu. Místní očividně nezlikvidovali úplně všechno," odvětil mladý muž. Než však mohli pokračovat v rozebírání překvapivé funkčnosti světel, vložila se do debaty znovu Mary:

"Mám vám připomínat, že spěcháme, nebo na to přijdete sami?"

Spěšné přípravy ji ujistily o tom, že její slova padla na úrodnou půdu. Nak znovu opatrně zvedl bezvládnou Firu do náruče:

"Můžeme?"

***

Atrin v duchu zaklel, když se o slovo přihlásil nový záblesk z vědění.

Stále se nacházeli v bočním tunelu. Cesta zpátky se zdála mnohonásobně delší než ve chvíli, kdy Firu teprve hledali. Postupovali jednotvárnou osvětlenou chodbou a střídali se v nošení zraněné dívky, která nejevila žádné známky vědomí. Na všech se podepisovala únava - a právě to byl důvod, proč obraz nezarazil včas.

Opřel se o stěnu. Ani tentokrát nešlo o nic jasného nebo zřetelného. Záblesků bylo vícero, zdánlivě nesouvisející řada nejasných obrazů.

Oslava desátých narozenin, poslední, kterou zažil doma. Matka nesla bohatě zdobený dort, který dozajista nepřipravila sama. Spíš ho nechala udělat na zakázku, jelikož pečení z duše nesnášela.

Starší vzpomínka. Otec byl ponořený hluboko ve vnitřnostech jakési starší vesmírné lodi, ven mu koukaly pouze nohy. Tenkrát mu to přišlo směšné.

"Nesměj se," zamračil se na něj muž naoko. "Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit něco takového umět. Pojď, ukážu ti, jak to funguje."

První let - otec ho posadil na místo pilota a ukázal na změť na řídícím panelu:

"Myslíš, že to dostaneš do vzduchu?"

"Dost," zavrčel tlumeně a vytrhl se z toku vzpomínek. Zbytek skupiny se nacházel několik metrů před ním. Tedy, až na Trila, jak zaznamenal. Muž stál kousek od něj a mračil se.

"Co to bylo?" uhodil na něj, když se dostatečně přiblížil. Atrin vyhýbavě odvrátil zrak:

"Nic. Potřeboval jsem... Pauzu."

"Pauzu?" pochybovačně protáhl Derolen. Když se však nedočkal bližšího vysvětlení, mávl rukou.

"Hlavně, abys měl ty pauzy pod kontrolou," poznamenal, než vyrazil za ostatními. Chlapec se mírně zamračil. Pokud si přibývajících výpadků všiml i Tril, nebylo to dobré.

Ale teď nebyla pravá chvíle nad tím dumat.

Spěšně dohnal zbytek skupiny a zapadl zpátky do rychlého, monotónního tempa ostatních. Ticho, které je svíralo, bylo snad ještě nesnesitelnější, než když do tunelu poprvé vstoupili. Tehdy bylo prosyceno nejistotou, ale i nadějí. Teď se všechny pohledy stáčely k Fiře s němou otázkou, na kterou se nikdo neodvážil ani myslet, natož ji vyslovit.

Trvalo další půl hodiny, než se před nimi konečně objevily ocelová vrata. Tentokrát nešlo o jednu z provizorních náhražek, kterými oplývala většina jižního Teienis. Bezpečnostní dveře opatřené čtečkou karet působily stroze a sterilně, jako by do obrazu zničeného města ani nepatřily.

Když však Tobias přiložil svou kartu a otevřel, okamžitě se ujistili, že se pořád nacházejí na stejně nehostinném místě, jaké nedávno opustili.

Východ se nacházel kousek výš ve svahu nad širší silnicí, vedoucí podél okraje údolí. Dolů se klikatila opuštěná rozbitá cesta, po které se pozvolna vydali.

Šeřilo se, na krajinu pomalu padala noc. Atrin si všiml, že si Tobias měří město nedůvěřivým pohledem.

"Děje se něco?" ozval se Tril, který jeho chování zřejmě také zaznamenal.

"Trochu. Pokud je něco horšího než jižní Teienis ve dne, pak je to jižní Teienis v noci. Držte se u sebe a ničeho si nevšímejte," zněla nepříliš uklidňující odpověď.

"Čeho bychom si měli všímat?" zamračila se Mary.

"Ničeho," zopakoval Tobias. "Musíme se dostat na hlavní silnici tak rychle, jak to půjde. Pokud budeme mít štěstí, narazíme tam na hlídku."

"A pokud ne? Myslel jsem, že na jihu policie není," upozornil Tril.

"Na hlavní silnici občas jezdí. A pokud ne, chytnem si taxi až na severu."

Jak se zdálo, štěstí je minulo. Tobias je znovu provedl změtí ulic, které by Atrin rozhodně neoznačil za bezpečné. Na svých cestách se naučil, že jsou místa, kam je lepší nechodit. Tahle mezi ně rozhodně patřila.

Prošli uličkou, kterou částečně přehrazoval padlý trám. Tril s Nakem si přes něj obratně předali bezvládnou dívku, zatímco ostatní čekali. Atrin znovu ucítil, jak se vědění dožaduje jeho pozornosti - připsal to únavě a záblesk potlačil, než se i na něj dostala řada, aby překážku překonal.

Když se konečně dostali na hlavní silnici, Tobias nespokojeně zamručel. Mimo kodrcající se vznášedlovou plošinu tu nebylo nic, co by připomínalo dopravní prostředek, a už vůbec ne policejní hlídku. Vytáhl z kapsy kartu, několik vteřin cosi hledal, načež zahájil hovor. Po chvíli se unaveně otočil k ostatním:

"Máme dopravu od prvních domů severního Teienis - to je v podstatě támhle dole pod sedlem. Víc udělat nemůžu."

Znovu vyrazili, tentokrát po okraji silnice. Šero a stíny v okolních ulicích je nutily se neustále otáčet, přestože se nezdálo, že by jejich ozbrojené skupině hrozilo jakékoliv nebezpečí.

Cesta jim splývala v nekonečné ohlížení, opatrné pohledy vrhané po zraněné dívce a krátké přestávky, aby se mohli vystřídat nosiči. Podle Tobiasových pokynů se snažili ignorovat vzdálené postavy, přebíhající uličky, občasné zvuky hádek a jednou či dvakrát dokonce jakousi bitku.

Všechny tak překvapilo, když jejich průvodce zničehonic zastavil. Atrin zamžoural jako rozespalý ježek, jak se pokoušel pochopit, co přestávku způsobilo. Silnice před nimi se větvila - na pravé straně mířila k průmyslově vyhlížejícímu shluku budov, zatímco levá odbočka se šplhala mnoha zatáčkami do svahu k horskému sedlu.

"Řidič by měl čekat kousek odtud," kývl Tobias doleva. "Vezme nás až k vaší lodi."

"Víš, kde jsme přistáli?" pozvedl obočí Atrin. Muž pokrčil rameny:

"Vsadím se, že nahoře na ploše pro dopravní drony. To, že necestujem mimo planetu, neznamená, že nelítáme."

Pokračovali levou odbočkou do kopce. Domy, zasazené do svahu, vypadaly lépe než ty dole v údolí. Atrin nedočkavě vyhlížel slíbené vznášedlo, ale museli nejprve vystoupat na úroveň třetí zatáčky, než před sebou spatřili zaparkovaný stroj.

Tobias přešel k místě řidiče a prohodil několik slov s vysokým mužem, od pohledu míšencem několika různých galaktických ras, o které na Imalae vzhledem k pestrosti obyvatelstva očividně nebyla nouze. Pak kývl na ostatní, že mohou nastoupit.

Vznášedlo bylo naštěstí rozměrnější než obvykle. Jejich průvodce zaujal místo vedle řidiče, zatímco Atrin se spolu s Trilem a Nakem vměstnal do druhé řady a poslední si pro sebe zabrala Mary coby improvizovanou ošetřovnu. Chlapci neunikly starostlivé pohledy, které léčitelka po Fiře co chvíli vrhala během cesty, ani opakované kontrolování životních funkcí. Měl nepříjemný dojem, že jim čas ubývá rychleji, než by potřebovali.

Cesta jako by vznášedlem neubíhala o nic rychleji. Řidič mluvil s Tobiasem o všem možném, troubil do divokého chaosu večerního severního Teienis a pokoušel se proplést jeho živými ulicemi. Jak se zdálo, tady město nikdy nespalo, jako by se snažilo vyrovnat mrtvé ticho jihu. Navíc pravidla silničního provozu brali místní zřejmě spíš jako doporučení, takže divoké předjíždění, jízda v protisměru a stovky chodců ve vozovce byly na denním - nebo spíše nočním - pořádku.

Dalo se přirovnat k malému zázraku, když se konečně vymotali až na travnatou mýtinu za město. Z přilehlé administrativní budovy vystoupilo několik mužů a Tril jim trochu neochotně vyrazil vstříc. Zbytek skupiny vyrazil k lodi. Nak přes viditelnou únavu znovu nesl sestru, zatímco Mary se držela vedle nich a úzkostlivě na zraněnou dívku dohlížela.

Atrin spustil plošinu lodi - bylo svým způsobem uklidňující dělat něco tak důvěrně známého. Chystal se vykročit za nimi, když se od vznášedla ozvalo zavolání:

"Atrine?"

Nechápavě se otočil a uviděl Tobiase, jak na něj mává. Uvědomil si, že se nedostali ani k tomu, aby muži poděkovali. Rychle zamířil jeho směrem.

"Alep Klarak vám přeje hodně štěstí," poklepal jejich průvodce na kartu, kterou držel v ruce. Pak vytáhl odkudsi z kapes kus papíru a tužku a cosi přepsal z obrazovky. "Ta dvě prvočísla by se s vámi ráda setkala, pokud... Až se Firela uzdraví," podal mu přeložený papír.

Atrin měl problém udržet ruce v klidu, když poznámku přebíral. Nepotřeboval vědění, aby pochopil, o co jde. Fiřina cesta možná stála víc, než s čím dívka původně počítala, ale nakonec snad přeci jen nebude marná. Až se Fira uzdraví - protože jinou možnost si zkrátka odmítal připustit - nastane čas s někým si promluvit.

"Děkuju," přinutil se ke krátkému úsměvu. "Alepovi, i tobě."