Fira se potácela podél zdi tunelu a snažila se uvažovat jasně. Příliš to nešlo. Klepala se zimou, byla k smrti unavená a žaludek se jí bolestivě stahoval - mohlo to být hlady, ale také tím, že se asi před půl hodinou odvážila napít z jednoho z pramínků, stékajících po stěně.

Krvavý šrám na pravé ruce už téměř zaschl, přestože se do něj stále znovu zarýval křivý okraj plechu, jenž momentálně představoval její jedinou zbraň. V levačce držela slabě zářící kartu, osvětlující nejbližší okolí. Nedalo se říct, že by si za těch několik hodin na tunel zvykla. Trochu otupěla, ale stále ji děsil každý hlasitější zvuk, který vydala.

Byla si teď už celkem značně jistá, že se vydala špatným směrem. Ale vzhledem k tomu, ž nic nevěděla o délce tunelu, nemohla se odvážit ani vrátit - už ušla moc velkou vzdálenost. Musela se blížit k východu.

Klopýtla, přestože asfalt pod jejíma nohama byl i po letech víceméně hladký, a jen tak tak se zachytila stěny, až tiše sykla bolestí. Potřebovala si odpočinout. Levou stranu hrudníku měla v jednom ohni a oči ji pálily od marné snahy dohlédnout za okraj kruhu světla.

Obvyklé povzbudivé myšlenky ji teď už nechávaly zcela chladnou. Nedokázala se zamýšlet nad tím, jak úžasné bude tunel opustit - zdálo se, jako by v něm měla strávit zbytek věčnosti. Kupodivu ani tahle úvaha v ní nevybičovala žádné zapomenuté zásoby energie.

Snad už ani žádné nezbývaly.

Párkrát už zastavila k odpočinku, ale čím unavenější se cítila, tím víc si byla jistá, že si další přestávku dovolit nemůže. Nedokázala s jistotou říct, že by se potom dokázala ještě zvednout.

Matně vnímala, že postupuje příliš pomalu. Netušila, jak daleko se dostala, ale konec byl stále v nedohlednu. Rychleji to však nešlo.

Tísnivá atmosféra tunelu na ni doléhala jako hrubá, těžká a tmavá deka. Nutkání schoulit se někde do klubíčka a zůstat tam, dokud se něco nestane bylo s každou minutou silnější. A přesto dál mátožně pokládala jednu nohu před druhou.

Její bota s hlasitým plesknutím dopadla do mělké louže. Znovu sebou vyděšeně trhla - smysly se jí dočasně zbystřily, jak tak pátrala po čemkoliv, co by mohlo být reakcí na hlasitý zvuk. Ale bylo naprosté ticho, rušené jen téměř neslyšným kapáním vody odněkud z dálky. Zatnula zuby a překonala zbytek louže, přestože jí připadalo, že by hluk mohl způsobit pád celého tunelu.

Po několika dalších minutách tiché chůze narazila na další problém - v cestě jí stálo vznášedlo, které snad kdysi nabouralo do stěny tunelu. Mohla ho snadno obejít, ale znamenalo to odpoutat se ode zdi a projít několik metrů bez její opory. Věděla, že fyzicky to zvládne, něco jiného ovšem psychická stránka věci.

Krátce poté, co vyrazila, stlumila jas baterky, aby zvýšila její výdrž. Nacházela se tak v úzkém kruh světla, který nejenže nedosahoval na druhou stranu, ale ani ke stropu. Levá stěna byla jediná jistota - a ona se jí měla vzdát.

Zhluboka se nadechla a vyrazila do volného tmavého prostoru. Vznášedlo si nijak zvlášť neprohlížela. Podobné trosky nebyly nic neobvyklého a nikdy v nich nenašla nic, co by tam snad zůstalo po jejich majitelích. A naštěstí ani samotné majitele, prolétlo jí hlavou, když letmo posvítila dovnitř. Ať se tu dělo cokoliv, bylo to dávno minulostí.

S úlevou se vrátila ke stěně a nakrátko se o ni unaveně opřela. Byla nepříjemně chladná a stékaly po ní studené pramínky - dívce naskočila husí kůže. Upřela pohled do tmy před sebou a stlumila světlo v naději, že třeba konečně zahlédne cíl, ale bez úspěchu.

Tiše si povzdechla. Nemuselo to nic znamenat. Vpředu mohla být zatáčka. Nebo mohl být tunel částečně přehrazený. Ale už tomu přestávala věřit. Viděla, jak masivní hory lemují Teienis. Pokud se vydala špatným směrem, nemusela se ven dostat nikdy.

Přinutila se udělat několik dalších kroků, když se z temnoty před ní najednou ozval jakýsi nezřetelný zvuk. Zastavila se a zaposlouchala se - srdce jí leknutím vylétlo až do krku. Bylo možné, že si ten hluk její unavená a vyděšená mysl jen představovala, ale přísahala by...

Několik minut jen stála a neodvážila se ani pohnout, ale zdálo se, že se tunel znovu topí v tichu. Vyčkávavém tichu, napadlo ji. Pak nad tou hloupostí zavrtěla hlavou. Byla hluboko pod skalami. Co by tu asi tak mohlo vyčkávat?

Už už se chystala znovu pohnout, když se zvuk ozval znovu. Krev jí ztuhla v žilách. Tentokrát se o tom nedalo pochybovat - znělo to jako temné zavrčení.

Pevněji sevřela křivý kus plechu, až se jí znovu zaryl do kůže a po dlani jí stekl pramínek krve. Ani si toho nevšimla. S barterkou v druhé ruce spěšně propátrávala okolí pohledem a snažila se najít zdroj možného nebezpečí. Ať to bylo cokoliv, znělo to jako něco velkého.

Jenže neviděla nic, ani záblesk pohybu, ani náznak existence čehokoliv dalšího než jejího malého ostrůvku světla. Znovu se otřásla. Stála úplně tiše, zírala do tmy a snažila se rozmyslet další postup. Ještě před chvílí si byla jistá, že je zvuk skutečný, ale teď... Byl moc velký klid.

Pomalu se otočila a prohledala prostor za sebou, i když věděla, že tam nic být nemohlo. Tedy, nejspíš. Minimálně tudy prve prošla bez úhony a ani teď nic nenaznačovalo, že by se tam nacházelo něco víc než prázdný tmavý tunel.

I když, i to stačilo.

Ta tma a nejistota ji děsily víc než delisek na Zlahanu, zmutovaná zvířata ze Schylelu nebo chainští létavci a chakalkové. To vše bylo alespoň trochu vidět. Měla aspoň přibližnou představu, proti čemu stojí. Teď nevěděla nic - a navíc byla úplně sama, daleko od domova, všech a všeho, co znala.

Donutila se zhluboka nadechnout, aby se aspoň částečně uklidnila. Cítila, jak se jí zmocňuje panika, a to si nemohla dovolit. Přesto se jí ruka s improvizovanou zbraní třásla víc, než by se jí bylo líbilo.

S nervy napjatými k prasknutí špicovala uši, ale zdálo se, že její zrychlený dech je jediným zvukem v okolí.

A pak k ní znovu dolehl zvuk, hluboké a těžké zafunění, které mělo k člověku daleko.

Džbán její trpělivosti přetekl. To něco si klidně číhalo ve tmě a čekalo, až ona ztratí poslední dávku kuráže. Zhluboka se nadechla a vykřikla, víc vztekem než strachem, neartikulovaný zvuk, vyzývající neznámého tvora, aby se konečně ukázal.

Ozvěna jí křik vracela tisíckrát znásobený, ale tentokrát ji neděsila. Měla jiné starosti. Tvora totiž hra na slepou bábu právě také přestala bavit.

Čekala ledasco, ale to, co se na ní ze tmy vyřítilo, předčilo její nejděsivější představy. Nejprve zahlédla jen pohyb čehosi velkého, obrovské masy za okrajem jejího kruhu světla. Pak se tunelem rozezněl řev, tak hlasitý a silný, že se proti němu její předchozí bojovný výkřik zdál jako slabé vypísknutí.

A potom tvor vyrazil jejím směrem.

Na setinu vteřiny stála jako přimražená. Světlo baterky ozářilo část tvora, který by mohl být medvědem - kdyby nebyl minimálně dvakrát větší než jakýkoliv medvěd, o kterém kdy slyšela. Připomínal spíš svůry ze Schylelu, se silnými čelistmi a obrovskými drápy na monstrózních tlapách, které se rychle řítily jejím směrem.

Bojovnost z ní rychle vyprchala - instinktivně zvolila jedinou možnost, která vypadala aspoň trochu nadějně. Bleskově vyrazila zpátky odkud přišla, zakličkovala a praštila sebou za opuštěné vznášedlo. V její levé paži se při tom prudkém pohybu znovu rozhořela bolest, až jí do očí vhrkly slzy.

Tvor se přehnal kolem a zlostně zavrčel, když zjistil, že mu kořist unikla. Zhasla baterku a vtiskla se mezi stěnu tunelu a vznášedlo. Najednou se jí hra na slepou bábu nezdála tak špatná.

Přes chlad tunelu jí po těle vyvstával pot, když zaslechla hlasité čenichání kousek od svého úkrytu. Obří šelma se zřejmě nehodlala jen tak vzdát chutného sousta. Fira se pokusila dostat hlouběji do úzké škvíry, ale o moc dál to nešlo.

Tvor zafuněl a udělal několik kroků směrem od ní - neodvážila se ani dýchat, jen tiše zírala do tmy. Než si však stačila začít dělat naděje, něco nesmírně těžkého nabouralo do vznášedla, až se celý už tak značně poškozený stroj otřásl. Její úkryt se náhle nezdál tak bezpečný - škvíra se povážlivě ztenčila.

Trosky se znovu otřásly a dívce nezbylo než se začít znovu soukat ven. Pokud se měla rozhodnout mezi rozmačkáním a mizernou šancí v otevřeném prostoru, pořád ještě volila otevřený prostor.

Spíš vypadla než vylezla z úzké škvíry a po hmatu se pokusila zamířit podél stěny pryč. Tvor byl však na rozdíl od ní tmě zřejmě přizpůsobený - uslyšela, jak znovu zavětřil a vrhl se jejím směrem.

Nebýt toho, že prudce odskočila od stěny, byla by na místě mrtvá. Takhle jí gigantická tlapa z velké části minula - přesto ji ale stačila odmrštit zpátky k troskám. S hrůzou si stačila uvědomit jen to, že letí vzduchem. Pak dopadla na asfalt tak prudce, až si vyrazila dech.

Zoufale lapala po vzduchu a snažila se zorientovat. Ani jedno příliš nešlo. V zádech jí tepala bolest daleko přesahující modřinu na paži. Docela jistě ji nezpůsobil jen náraz, ale v momentálním stavu nebyla schopná zhodnotit její původ. Byl jí lhostejný - to podstatné bylo, že jí vháněla slzy do očí a bránila jí v jasném myšlení.

Marně pátrala rukama kolem sebe. Znovu si připomněla deliska, svůj velkolepý zápas s kočkovitou šelmou doma na Zlahanu, který ji málem stál život. Kus plechu ztratila při letu a zřejmě nehrozilo, že by tentokrát našla zbraň, která by jí pomohla soupeře vyřadit. Pokud věděla, laserová děla se obyčejně v opuštěných dopravních tunelech neválela.

Věděla, že tvor se blíží. Nebude čekat. Roztrhá ji a sežere, taková byla pravidla přírody. To, že párkrát vyhrála, neznamenalo, že se nemůže najít protivník, na kterého zkrátka nestačí.

A pak její horečně pátrající dlaň konečně narazila na něco užitečného - úzkou spáru v boku vznášedla. Dvířka. S námahou se vytáhla do polovičního sedu, zaklesla prsty obou rukou do spáry a zabrala veškerou zbývající silou. Dvířka byla zřejmě zkřivená a její snaze vzdorovala, ale nakonec se přeci jen pohnula.

Hnal ji už čistě jen pud sebezáchovy, když se zesláblýma rukama vytáhla do vyrabovaného prostoru uvnitř a prudce za sebou přibouchla. Právě včas. Vznášedlo se znovu otřáslo, jak do něj narazila masa zvířecího těla.

Fira se schoulila do klubíčka a pevně stiskla oční víčka k sobě. Věděla, že boj je u konce. Její úkryt buď vydrží, nebo ne. Na nic víc už neměla sílu. A zvenku pořád znovu a znovu doléhaly prudké rány, jak se tvor snažil prolámat dovnitř.

Snažila se myslet na něco jiného, ale mysl ji neposlouchala. Plula si na jakési tenké hranici vědomí a každou chvíli ji hrozila překonat, ale strach ji ještě nenechal. Cítila, že si nemůže dovolit bezvědomí, dokud je venku ta věc. Musela vydržet do konce, ať bude jaký chce.

Zdálo se to jako hodiny. Šelma se snažila dostat dovnitř, ale tupé údery začínaly být podivně monotónní, téměř uklidňující. Cítila, jak jí něco vlhkého a lepkavého stéká po zádech, ale nedokázala určit, co to je. Její tělo se kroutilo bolestí, ale jejímu vědomí to bylo svým způsobem lhostejné. Matně vnímala rány zvenčí i otřásání vznášedla, ale zdálo se, jako by jí spíš mělo tendenci ukolébat ke spánku.

A pak najednou ustalo. Napjatě čekala, aniž by si přesně uvědomovala proč, ale okolí bylo tiché. Ticho se zdálo až ohlušující po tak dlouhé době neustálého rámusu.

Nechápala to. Ale i tak cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Úlevy, bolesti, strachu, to nevěděla. Už ani nevěděla, kde je a proč. Bylo jí to jedno. Hluk utichl. A její vědomí pomalu odpouvalo mimo dosah, vstříc tichu a odpočinku.