Nak si připadal jako idiot.

Už se stačili proplést uličkami severní části města, plnými života a spěchu. Teď se nacházeli v podstatně ubožejší části - a taky značně chaotičtější a zřejmě i nebezpečnější.

Před ním mlčky kráčeli Tril s Atrinem, kteří oba vypadali, jako by je zdejší prostředí nijak nevyvádělo z míry. Mary vedle něj představovala naprostý opak - ztratila svůj obvyklý úsměv a s hrůzou sledovala bídu v jejich okolí.

Ale všichni tři byli ozbrojení a vypadali, že se zbraněmi umí zacházet. Nak z těch dvou podmínek splňoval pouze jednu.

Než opustili loď, vzal ho Atrin stranou. Vypadal rozpačitě a neklidně, když mu podával velký nůž v pouzdře. Dalo se snadno uhodnout, komu zbraň patří.

"Nevíme, co nás čeká," zamumlal nejistě. "Asi by bylo lepší, kdybys měl možnost se bránit. Vrátíš ho Fiře, jestli... Až ji najdeme."

"Nevěříš tomu?" zeptal se Nak opatrně. Chlapec pokrčil rameny:

"Život prvočíslům nic neulehčuje. Spíš naopak." Na chvíli se odmlčel, pak si promnul čelo a ukázal ke sklopené plošině:

"Měli bychom jít."

A tak se ocitl tady, uprostřed pochybných trosek města, s nožem připevněným na opasku. Cítil se hloupě. Bylo mu jasné, že pokud by došlo na boj, byla by mu zbraň pravděpodobně stejně úplně k ničemu.

Přenesl pozornost na své okolí. Nechápal, jak se sem Fira mohla vydat sama, a čím hlouběji do města se dostávali, tím větší strach o ni měl. I on tu byl nervózní, a to měl s sebou tři další lidi, o kterých věděl, že jim může důvěřovat.

Zastavili na křižovatce a Atrin se nerozhodně rozhlédl na obě strany.

"Riam říkala, že měl Klarak žít za chrámem. Musela jít tím směrem," prohlásil. Neznělo to příliš jistě. Nak začínal mít dojem, že po městě spíš bloudí, než aby se blížili k cíli. Nedivil se tomu - sám by se bez Atrinovy stopy z vědění v chaotické změti uliček nejspíš už dávno ztratil.

Po chvíli váhání znovu vyrazili novým směrem. Nebyl v tom žádný řád, žádná pravidelnost, uličky přerušovaly závaly a nové se otevíraly v místech zhroucených domů, až se zdálo, jako by se městem prohnalo jakési monstrum a zcela změnilo jeho tvář. Ani Tril nedokázal vysvětlit, co se tu stalo.

Další věc, kterou jim muž nedokázal - nebo spíš odmítl - vysvětlit bylo neskutečně rychlé získání povolení. Nak nerozuměl ani polovině z toho, co hlídce nad planetou řekl. Řeči o spojenectví mezi jednotlivými planetami a Derolenskou základnou mu mnoho neosvětlily, ale každopádně jim nějakým zázrakem otevřely dveře i na uzavřenou planetu.

Přistáli na travnaté plošině za městem a prošli krátkou prohlídkou, ale zbraně jim zabaveny nebyly. Muži z místních bezpečnostních jednotek je pouze důrazně upozornili, aby se do padesáti hodin vrátili a opustili Imalau, jinak hrozí mezinárodní spor, a s tím je nechali jejich osudu.

Naka sice možnost vyvolání galaktického konfliktu trochu děsila, ale pokud to byla jediná šance pomoci Fiře, byl ochotný se s tím rizikem smířit. Když se zeptal Mary, jak to muž dokázal, trhla rameny:

"Nemám tušení. Ale nikdy nepodceňuj Derolena."

Vzhledem k tomu, čeho byl právě svědkem, se to zdálo jako celkem trefná rada.

Znovu byli nuceni zabočit, tentokrát do uličky, která vedla naprosto opačným směrem, než kde se z trosek zdvihala poslední věž chrámu. Atrin před ním tlumeně zaklel, ale nedalo se nic dělat. Jediná další možnost byla vrátit se tudy, odkud přišli.

Nak je následoval do nové špinavé uličky a snažil se ignorovat vyděšené pohledy místních chudáků, spěšně mizících za chatrnými dveřmi domů. Příliš to nešlo. Provinile se ohlédl po vyzáblém dítěti, které se při pohledu na čtveřici cizinců dalo na zběsilý útěk - a téměř vrazil do Atrina, který zničehonic zastavil uprostřed cesty.

Tril ušel ještě několik dalších kroků, než se otočil, aby zjistil, co jeho společníky zdrželo. Nak šokovaně zíral na předmět, který chlapce donutil zastavit. Za hromadou trosek totiž ležel batoh.

"Ehm... Co je?" ozvala se Mary opatrně, když zjistila, co oba sledují.

"To je Fiřin batoh," vysvětlil Atrin, který na zavazadlo hleděl, jako by ho mohlo uštknout. Dívka nechápavě pozvedla obočí:

"Jak to víš? Mohl by být kohokoliv. Fira určitě není jediná, kdo v tomhle městě kdy nosil batoh."

"Ale s batohem domácí zlahanský značky bude na druhý straně galaxie chodit málokdo. Nevyváží se," ozval se Nak pomalu. "Dostala ho k patnáctinám."

Rozvážně přešel blíž a vytáhl předmět z trosek. Byl zaprášený a špinavý, ale nebylo pochyb, že jde o stejné zavazadlo, s jakým jeho sestra před necelým rokem vyrazila z domova. Nejistě sáhl dovnitř, ale našel jen běžné vybavení - dívčí mikinu a bundu, lehkou přikrývku, mírně vyrabovanou lékárničku a povolení pro vstup na Imalau.

Poslední jmenovanou věc vytáhl na světlo a beze slova ji podal Mary. Cítil, jak se mu strachem stahuje žaludek. Nebylo pochyb. Proti jménu, zaznamenanému na skleněné destičce, se dalo těžko něco namítat.

Všiml si, že Tril stojí stranou a zamračeně jejich počínání sleduje. Musel si přiznat, že je z bojovníka mírně nervózní - nevěděl o něm nic než to málo, co mu občas mezi řečí vyprávěla Mary - ale zřejmě musel mít víc zkušeností než oni všichni dohromady.

"Co si myslíte, že se stalo?" směřoval otázku přímo k němu. "Proč to tu zůstalo?"

Muž zamyšleně naklonil hlavu - oči všech tří mladých lidí se upnuly jeho směrem.

"Je tam všechno?" zeptal se. Nak přikývl:

"Oblečení, deka, povolení, lékárnička, lahev na vodu, všechno je na svém místě."

"A peníze?"

"Peníze?" zamračil se, když si uvědomil svojí chybu. "Ne. Jsou pryč. A stejně tak i léky a jídlo, pokud tam nějaké bylo. Myslíte, že ji okradli?"

"Nepřipadá ti to tak?" odpověděl Tril otázkou. "Samotná holka uprostřed cizího města, prolezlýho špínou. Nevypadá jako snadná kořist?"

"Jenže nebyla," přerušil je Atrin. "Aspoň ne tak snadná, jak čekali."

"Možná," připustil Derolen. "Ale k tomu batohu se každopádně dostali."

"A potom? Proč by si ho nenechali?" přidala se k hovoru Mary. Muž ukázal na Naka:

"Říkals, že ta značka není obvyklá. Řekl bych, že byl trochu nápadný na to, aby ho někdo nosil - a zároveň se skvěle hodil k odlákání pozornosti."

"Takže nejsou v okolí," usoudil Nak. "Jenže proč ho nikdo nevzal?"

"Jestli ho tu nechal nějaký místní gang nebo tak něco, možná se na něj prostě báli sáhnout," navrhl Atrin. "Ale ať je to jakkoliv, máme závažnější problém. Musíme najít Fir."

Nakovi nezbývalo než souhlasit. Ať se stalo cokoliv, museli si pospíšit. S nepříjemným mrazením si hodil batoh na záda a vyrazili dál, podle Atrinova nejistého vedení. Připadal si pokud možno ještě hůř než předtím.

Ucítil, jak se Mary zlehka dotkla jeho paže, a když se k ní otočil, mírně se usmála.

"My ji najdeme," ujistila ho. Pokrčil rameny a donutil se k úsměvu, ale neodpověděl. Nic z toho, co zatím na Imalae viděl, ho o pravdivosti těch slov nepřesvědčilo.

Stačilo jim několik minut chůze, aby se znovu úspěšně ztratili. Atrin bezradně sledoval uličky, rozbíhající se do dvou směrů, z nichž ani jeden nevypadal dobře.

"Tak kudy?" ozval se Nak po chvíli. Chlapec zoufale zavrtěl hlavou:

"Já nevím!"

"Neřeklo ti náhodou vědění kudy jít?" mračil se mladík. "Myslel jsem, že aspoň něco víme."

"Já..." Atrin rozpačitě potřásl hlavou, "vím, odkud ten záblesk přišel. Ale ne jak se tam dostat."

"Jak to můžeš nevědět?" Nak si uvědomoval, že není jediný, kdo má o Firu strach, ale nemohl si pomoci. Bloudění je příliš zdržovalo.

"Je to jako bys šel bludištěm a pořád vědět, jakým směrem je východ. Jenže nevíš, kterou cestou se k němu dát," vysvětlil chlapec unaveně. "Kdyby tu byla Fira, možná by to dokázala zjistit, jenže vědění... Řekněme, že vyžaduje trochu jiný... Předpoklady."

Něco v tom, jak řekl poslední slovo, Naka odradilo od dalších dotazů. Atrin zněl vyčerpaně - ani jeho zdržení nijak netěšila. Ale zkrátka je nebyl schopný vést rychleji. Možná už se v životě coby prvočíslo setkal s ledasčím, ale pořád to byl jen kluk, snad ještě o rok mladší než Nak.

Vzpomněl si, co o něm vyprávěla Mary - jak ho jako jedenáctiletého přinesl Tril na její domovskou planetu, víc mrtvého než živého, a jak pak po několika měsících znovu zmizel z jejího života. Zřejmě přišel o domov a možná víc než jednou. Mladá léčitelka netušila, kde strávil posledních několik let, snad se jen tak potloukal po galaxii, bez cíle a bez zázemí.

A teď od něj všichni čekali, že najde Firu, jednoduše proto, že byl jediný, kdo to mohl udělat - bez ohledu na to, jestli je chtěl vést, nebo ne.

"Promiň," sklopil hlavu. Atrin se ušklíbl:

"To neřeš. Všichni jsme nervózní. Kdyby to šlo rychleji..." pokrčil rameny a obrátil se k pravé ulici:

"Zkusíme to tudy."

"Jasně," kývl Nak souhlasně a vyrazili do další špinavé uličky. Mladík se obrátil k Mary, která jejich předchozí debatu napjatě sledovala. Smutně se usmála:

"Všichni děláme, co můžeme."

"Já vím," souhlasil vyčerpaně. "Jenže občas je..."

Dívka ho přerušila rychlým gestem. Nechápavě zamrkal, ale poslechl - někde v uličce za nimi se ozývaly spěšné kroky, rychlejší, než jaké zaslechli za celou dobu své cesty po Teienis. Ať to byl kdokoliv, zřejmě spěchal a věděl kam. Nebo za kým. Celá skupina se otočila, Tril, Mary i Atrin položili ruce na zbraně. Nak se pokusil jejich instinktivní jednání napodobit, ale cítil, jak ho plní nervozita. Nevěřil ničemu v tomhle zničeném městě.

Trvalo několik vteřin napjatého čekání, než se zpoza zatáčky vynořil muž. Vypadal poměrně mladý, asi tak o sedm, osm let starší než Nak, a rozhodně se nezdál být jedním z místních. Na sobě měl čisté, i když jednoduché oblečení, a chyběla mu i vyzáblost a odevzdaný výraz chudáků z jižního Teienis. Překvapeně zastavil asi tři metry od nich a mírně pozvedl ruce, když zaznamenal, proti komu stojí.

"Hledal jsem vás," pronesl nečekaně klidně. "Jste tu pro to prvočíslo. Firelu Deniku."

Nak si s ostatními vyměnil nejistý pohled. Nechápal, kde se tu ten člověk vzal a kde přišel k takovým informacím, ale nelíbilo se mu to.

"Nemám s tím nic společného," promluvil muž znovu, když si uvědomil, jak jeho slova zněla. "Jen jsem si prošel záznamy - a taky jsem slyšel, že jste dorazili. Mohl bych vám pomoct."

Atrin mírně pokročil dopředu, stále s rukou na noži:

"Jak?"

Muž se pousmál:

"Vím, kde by mohla být. A hlavně dobře znám jižní Teienis."

Atrin vypadal nerozhodně. Obrátil se k ostatním a tázavě pozvedl obočí. Nak jeho nejistotu chápal. Vést je kdovíkam bez nejmenšího tušení kudy jít muselo být stresující. Průvodce by se jim hodil. Na druhou stranu nikdo z nich netušil, co je ten muž zač.

"Náhoda," vyjádřil Atrin svůj názor potichu. "Měli bychom to zkusit." Pak zvýšil hlas:

"Co nám chcete?"

Mladý muž zdvořile natáhl ruku:

"Ještě jsme se nepředstavili. Jsem Klarak."