Plošina malé lodi, jež právě přistála uprostřed napůl zaplněného hangáru, se hladce spustila. Sestoupila po ní dvojice mladých lidí, očividně ve vynikající náladě. Chlapci hrála v očích veselá světélka a dívka se čemusi zdánlivě bezstarostně smála. Dojem uvolněnosti kazily jen zbraně - oba měli u pasu nože a v chlapcově případě ho na druhé straně vyvažovala laserová pistole.

"...pěkná zima. Mohli by pár stupňů přidat," zavrtěla nesouhlasně hlavou a třela si rukama holé paže.

"No, možná kdybys posledních pár dnů nestrávila na tropické planetě..." pokrčil rameny chlapec a kriticky sjel pohledem její tričko. Pohodila hlavou, až jí neupravený uzel vlasů poskočil:

"Víš co? Když jsi tak chytrej a prozíravej, můžeš jít napřed. Skočím si pro mikinu."

"Já ti to říkal," houkl za ní s vítězným úšklebkem, když mizela zpátky uvnitř lodi.

Rozhodla se jeho slova raději ignorovat. Vyšplhala po žebříku, vklouzla do kajuty, sáhla po mikině na věšáku vedle dveří a vyběhla znovu ven, aby svého společníka dohnala. Za chůze si získaný kus oblečení přetáhla přes hlavu - a ve chvilce slepoty tak úplně přehlédla klučinu, který jí ke svému štěstí spěšně uskočil z cesty.

"Promiň," vyhrkla, když si všimla, jak na ni vyjeveně zírá. "Neviděla jsem tě."

Kluk však nevypadal, že by její slova vnímal. Mohlo mu být kolem deseti, jedenácti let a klepal se nervozitou. Chystala se nad tím mávnout rukou a jít dál, ale zarazil ji dřív, než se mohla pohnout:

"Stůjte. Totiž… jsi - jste Fira ze Zlahanu?"

Pozvedla obočí a shlédla znovu k němu.

"Potřebuješ něco?"

"Chce… s tebou mluvit Riam," rozhodl se klučina nakonec pro tykání, i když z toho vypadal zděšenější než ze skutečnosti, že se odvážil promluvit. S pochopením kývla. Jistě, míšenka si ráda udržovala přehled o lidech, kteří přiletěli na Derolenskou základnu.

"Až najdu Atrina, zajdeme za ní," přislíbila. Zaznamenala, jak klučík ztuhl, a mírně naklonila hlavu. Neochotně spustil:

"Totiž… ona chce, abys přišla sama. Mám tě k ní přivést. Jenom tebe."

Fira cítila, jak jí úsměv vyprchává z tváře. Co po ní mohla Riam chtít? Proč by měla přijít sama? Tohle pozvání se jí nelíbilo - a úplně jí zkazilo radost posledních dní.

Uvědomila si, že na ni klučina rozpačitě hledí, a ztěžka vzdychla:

"Fajn. Tak mě veď."

***

Chlapec ji nechal stát přede dveřmi ženiny pracovny a zmizel dřív, než vůbec stačila zaklepat.

Tedy, ne že by se jí do toho nějak zvlášť chtělo.

Míšenka byla svérázná osoba, tvrdá, upřímná a občas nebezpečně impulsivní, jak aspoň napovídalo všechno, co zažila a slyšela. Mimo to byla vynikající velitelka Základny - ale její nepředvídatelnost dívku přeci jen znepokojovala.

"Nehodláš tam doufám stát po zbytek života? Tolik času opravdu nemáme."

Fira sebou překvapeně trhla, když se dveře samy odsunuly a přerušily tak tok jejích myšlenek. Mrkla nad ně - pohled jí opětovala čočka malé kamery. Věnovala jí vyčítavý úšklebek, než vkročila do jednoduše zařízené místnosti.

Zrakem přelétla prostor. Stůl s několika židlemi, regál s policemi, plnými skleněných destiček i papírových dokumentů a velká obrazovka na stěně, ukazující spousty oken s texty, grafy a pohledy do různých míst Základny. V pravém horním rohu si všimla obrazu z kamery u dveří. Za stolem se táhl průzor, ukazující vesmírný prostor plný hvězd.

"Zavřít," vyslovila míšenka pokyn směrem ke dveřím, zatímco se zvedala ze židle. Pozornost jejích očí se obrátila k Fiřině tváři, pečlivě udržující neutrální výraz. Každé mělo dvě zorničky, lemované tmavohnědou duhovkou - na ten pohled se zvykalo jen těžko.

"Nemáme moc času," spustila Riam bez okolků. Dívka pozdvihla obočí:

"Zrovna jsme s Atrinem dorazili. Co se nás týče…"

"Jenže já taky nemluvím o vás dvou," přerušila ji žena. "Zjistila jsem něco, co by vám mohlo být užitečné, ale musíš se rozhodnout ty, musíš se rozhodnout rychle a Atrin o tom nesmí vědět, dokud nebudeš pryč."

"Ne."

Fiřina odpověď zazněla jasně a stroze. Vysoká bojovnice před ní ale jen naklonila hlavu a změřila si ji nesouhlasným pohledem:

"Ani si neposlechneš, o co jde? Zbývají nám asi čtyři minuty."

Dívka už se nadechovala k odpovědi, ale najednou zaváhala. Ať už byla Riam jakákoliv, určitě nebyla hloupá. Sice neměla nejmenší tušení, o co by mohlo jít, ale nevyslechnout ji by přeci jen mohla být chyba. Navíc si dokázala představit, jak dlouho by ji zvědavost trápila, pokud by důvod toho podivného rozhovoru nezjistila.

"Dobře. Cos potřebovala?" povolila nakonec.

"Nedávno se ke mě dostaly zápisky Maryina otce. Deník, pokud chceš," spustila. "Jak a proč je teď jedno. Našla jsem v něm zmínku o Alepu Klarakovi. Podle všeho je to…"

"Spisovatel," zamumlala Fira. Tohle ji začínalo zajímat. Míšenka po ní vrhla rozmrzelý pohled, který jasně sděloval, že na podobná přerušení nemá čas.

"Zdá se, že o něm něco víš," utrousila. "Podle toho, co jsem zjistila já, dělal rozhovory s divokými prvočísly. Nejspíš některá z nich dobře zná. A žije na Imalae."

Na krátko se odmlčela, aby viděla, jaký efekt budou její slova mít. Dívka před ní však jen trhla rameny.

"Pak je to jedno. Povolení pro vstup na Imalau nikdy nezískáme," odvětila bez většího vzrušení.

"A to je právě ono," pokývla Riam samolibě hlavou. "Sami nejspíš ne. Ale čirou náhodou se mi podařilo jedno vyhádat - na sedm dní, pro jednu osobu. Ode dneška."

Fira se nadechla k otázce, ale nakonec jen bezmocně zavrtěla hlavou. Nemělo smysl se ptát. Bylo jasné, co jí Riam nabízí. Čekala hodně, ale tohle ne. Chvilku trvalo, než si plně uvědomila rozsah toho dilematu.

Získat přístup na Imalau, uzavřenou planetu, která za své hranice nepouští nikoho bez předchozích dlouhých průtahů. Většina zájemců se tam nikdy nedostane. Na druhou stranu by o tom nesměla říct Atrinovi - nemohla si dovolit ztrácet drahocený čas hádkami o tom, kdo z nich půjde a jestli to vůbec stojí za riziko. Věděla, že by se nikdy neshodli.

"Drick je připravený do patnácti minut odletět," promluvila Riam znovu, obešla stůl a sebrala z něj skleněnou destičku, asi dvakrát tak velkou jako identifikační karta. "Pokud do té doby nedorazíš, nestihnete dnešní příletové okno pro meziplanetární dopravu a celý plán padne."

"Mám moc málo informací," namítla dívka. Míšenka jí věnovala křivý úsměv:

"Člověk by měl být schopný rychlých rozhodnutí."

Fira frustrovaně rozhodila rukama. Riam věděla, jak se rozhodne ještě dřív, než sem vůbec přišla. Byla na to zcela připravená, vůbec nepočítala s tím, že by její plán nevyšel. Protože dívka skutečně neměla jinou možnost.

"Jdu do toho," zavrčela neochotně. Něměla čas se rozmýšlet - mohla by také zjistit, že jí příležitost jednoduše protekla mezi prsty.

"Skvěle," přikývla vysoká Derolenka a natáhla k ní ruku se skleněnou destičkou. Převzala ji, bleskově přelétla údaje pohledem a věnovala ženě tázavý pohled.

"Povolení. Vyplní se přiložením karty," poradila jí. "Ověření otiskem prstu - ale ne teď. Měla by sis jít pobrat věci."

"Nejspíš," vydechla dívka a vyrazila ke dveřím. Riam ji však ještě zastavila:

"Na Imalae je zakázané nošení zbraní cizinci. Jsou jenom na zvláštní povolení. Drick ti předá zbytek informací - potřebuješ vědět, kde hledat. A dej pozor, ať cestou do hangáru nepotkáš Atrina."

Fira cosi zamumlala na souhlas a vyrazila spěšnými kroky ven. Celá akce působila na jednu stranu šílená, ale také předem dobře připravená. Jediný, kdo nebyl připravený, byla ona. Přeci na to nemohla opravdu kývnout, nebo ano? 

Celou cestu k hangáru tlumeně klela.

Ahoj!

Tahle povídka je zatím hotová asi z půlky, možná ze dvou třetin, ale začíná mi připadat, že na Firu a Atrina trochu kašlu a že pokud s tím něco neudělám, tak se ke konci nedostaneme nikdy - a to bych sama sebe pěkně naštvala. Takže tady je zatím první kapitola a uvidíme, jak to půjde dál. Následující dvě kapitoly musím ještě dopsat, potom mám asi devět předepsaných a ohledně závěru zatím ještě nevím, jak to vyjde... No, momentálně je to trochu chaos 😋

Ale pracuje se na zlepšení! Doufám, že se vám úvod do nové povídky líbí - možná je to tím pokolikáté ho čtu, ale není až moc hektický a zároveň nudný? Snad ne, ale já svoje chyby vážně neumím identifikovat, ať už pravopisné, nebo stylistické... No, díky za přečtení 😊