,,Proč tě ty kvítky tak fascinují?"

Uchechtl se a pokrčil rameny, jemně hladící útlé, sametové lístky velké květiny, jenž k němu skláněla ušlechtilou hlavičku. Její popínavé šlahouny se rozprostíraly kolem nás, obepínající útlý, pokroucený kmen stromu nad našimi hlavami.

,,Ani nevím..."

Zavrtěl jsem hlavou a natáhl ruku, abych se mohl dotknout jedné ze sta větví, jenž se skláněly k zemi jako vodopád, provazce drobných, jednoduchých kvítků. Pozoroval jsem, jak slabě září, a zastřihal ušima.

,,Jen se mi líbí jak září" odpověděl zamyšleně a já se na něj otočil. Držel velkou hlavu poskládanou z drobných lístků v dlaních a hypnotizoval záři, jenž vydávala, než zvedl hlavu a zahleděl se na korunu stromu.

,,Určitým způsobem to uklidňuje, víš...? Možná je to tím světlem? Připomíná mi to tvoje oči..." pousmál se, rozhoupávajíc jednu z větví.

Na zem se snesla sprška červených jisker a já se zazubil, lehce vrtíc ocasem.

,,Já mám raději tvoje oči než jen nějaké kvítky" odvětil jsem a lehce ho drcl do ramene. Frkl a krátce sklopil uši, přičemž se mu mezi zuby objevila špička jazyka, než se mu zatřpytilo v očích a nerozesmál se, melodický, zvonivý zvuk co mi příjemně zavibroval tělem.

,,Zvláštní způsob jak říct miluju tě" naklonil hlavu a pozoroval mě, než mu zacukaly koutky. ,,Ale líbí se mi" uchechtl se a přitiskl se ke mě, aby si následně mohl položit hlavu na moje rameno a přitulit se mi ke krku. Zvedl jsem uši, než jsem spokojeně zamručel a opřel si hlavu o jeho.

,,Co bych si bez tebe počal..." vydechl jsem a pozoroval purpurovou oblohu. Ucítil jsem jak polkl frknutí.

,,Nic. Byl bys ztracený na věčnost" odvětil povrchně a cukl s ušima. Jasně jsem mu ale v mysli četl pobavení, tu snahu mě urazit a popíchnout.

,,Yep. Bez tebe nejsem nic" uchechtl jsem se a položil mu ruku kolem ramen. Potěšeně se zavrtěl a nemusel jsem mu vidět do tváře, abych věděl že mu na tváři pohrává vítězný úsměv.

Nitrem mi koloval hřejivý, tetelivý pocit, co mě donutil se ošít a tiše se zasmát. Oči mu zářily radostí, jenž těšila zase mě, a tak jsem jen zavřel oči a nechal propojenou magii naplnit každý kout mého těla pocitem lásky a bezpečí. V uších mi zněly srdeční údery, zvuk co zaháněl nejistotu do hlubin temna, doprovázený jemnou, cinkavou melodií odněkud z dálky, ukolébavka jenž mě pozvolna kolébala ke spánku...

,,Nevím kde jsi, a nezajímá mě to. Okamžitě se dostav do města. To je příkaz."

Hlasitá, ostrá slova mě donutila s sebou trhnout a otevřít oči. Hlas mnou prohnal pocit strachu a nenávisti, hořkosladký pocit jenž jsem ze srdce nesnášel. Přinesl s sebou jen ostrou bolest hlavy a nevolnost, co mě donutila oči opět zavřít a párkrát se zhluboka nadechnout. Slastný pocit zmizel, zbyla po něm jen prázdnota a štiplavý mráz, co se mi zakousl do těla. Otřásl jsem se zimou a promnul si ruce ve zdobených rukavicích. Tupá bolest pohmožděných kloubů a drobných ranek, jenž se mi při tom pohybu ozvala, mě jen utvrdila v tom, že ať se mi to líbí nebo ne, tohle je realita.
S povzdechem jsem se podíval na drobné, levandulové kvítky vedle sebe. Jemná záře se přebíjela s jasně červenou, jenž kralovala na jednom z mohutných kořenů. Zvedl jsem ruku a pohladil složené okvětní plátky červené kytky. Popínavka se pod mým dotykem zachvěla a její zář vzrostla, reagujíc na můj dotek hřejivou vlnout tepla, jenž mi k duši však nedosáhla. Naklonil jsem zamyšleně hlavu.

Cítí, když se květu takhle dotýkám, tak jako kdybych se dotýkal jeho...?

Do zad se mi opřel vítr, mírná připomínka toho že musím jít. Odvrátil jsem se od květů a zvedl se, přičemž mi pohled zavadil o zbytek louky. Zářila v jasných barvách oranžové a modré, převažovala však ostře zelená, jedovatá barva vysokých, štíhlých květin s listy jako břitvy a pronikavá fialová barva drobných levandulových květů. Vědouc, proč tomu tak je a co květy zobrazují, mi po zádech přeběhl mráz, a já se jen zmučeně podíval na jahodový květ za mnou.

Ta barva tu ještě neměla být.

Pevně jsem zavřel oči a přenesl se pryč. Do nosu mě udeřila nasládlá vůně čerstvého pečiva s jemným závojem pylu a magie. Cukl jsem ušima, když příjemné ticho vystřídal hlasitý ruch, a jen jsem se rozhlédl po prázdné uličce. Světla z hlavní čtvrti sem nedosáhla, jenže i bez nich jsem poznal kde jsem.

Krčil jsem se za několika barely, vykukující zpoza objemných břich, abych se ujistil že stráž zůstala zmateně stát na tržišti. Někdo za mými zády se uchechtl, takže jsem se otočil a šlehl po něm pohledem. Moje zrcadlová kopie jen na omluvu pokrčila rameny, jahodové oči mu ale zářili nezkrotným uličnictvím a rozprouděnou magií. I mě hořely tváře nadšením a zápalem, ale jestli jsme se nechtěli nechat chytit, museli jsme zůstat tiše.

Pohledem jsem si poklepal na čumák a zavrtěl hlavou. 'Snažím se! Ale podívej se na ně' střihl naléhavě ušima a kývl hlavou směrem k placu před námi. Když jsem se tam zahleděl, pochopil jsem co má na mysli. Městská hlídka, posílená o naše dva osobní strážce, se kterýma se srazila cestou, jen popocházela kolem stánků a nevěděla kudy dál. Na brnění jim ulpěly barevné cákance barev, takže teď zářily odstíny oranžové, modré a zelené jako světlušky, nešlo je přehlédnout.

Zacukaly mi koutky a raději jsem se schoval za barel celý, abych neztratil rovnováhu a nevypadl zpoza nich. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se mu do očí. Udrželi jsme oční kontakt na úctihodných patnáct sekund, než jsme oba vyprskli smíchy.

Hlasitý cinkot mě vytrhl ze vzpomínek a přenesl zpátky. Zamrkal jsem a pohlédl na bedny, naskládané na začátku uličky. Nebyly to ty samé. A i přes to, když jsem se na ně zahleděl, na okamžik jsem místo nich viděl staré sudy.

Krátce jsme sklopil uši a pohlédl do strany, kde zpoza roztrhaného závěsu vykukovalo rozbité rámové zrcadlo. V pavučině prasklin, jenž se rozbíhala po jeho povrchu, jsem jen s námahou rozeznal sám sebe, zato jsem jasně vnímal tmavý stín za mými zády, jenž si se mnou proplétal ruku. Rudé oči zlověstně plály a ozařovaly mi tvář, ačkoliv šero v ulici bylo stále stejné. Trhl jsem dlaní a zamračil se, ale můj unavený pohled se dal jen těžko srovnat se šklebem, jenž se na mě usmíval ze zrcadla. Na duši mi ulehl stín, snažící se mi stáhnout hrdlo a navodit známý, stísněný pocit, ale polkl jsem a paniku zahnal pryč. Jen jsem se nepřítomně ušklíbl, když se známý pocit tlukoucího srdce a plamenů nedostavil, což stínu však vůbec nevadilo. Sklopil jsem uši, když na mě sáhl mráz, ale nehnul jsem se.

Nemohl jsem jim utéct.

Stál bych tam dlouho, ale dotek na uchu mě donutil zaostřit a odvrátit zrak od rudých očí vlastního odrazu. Jen mi zacukaly koutky, když se od mého ucha odrazila můra a teď líným tempem zamířila ke vchodu do uličky.

Má pravdu.

Vklouzl jsem na rušné náměstí a nechal svou mysl přivykat hlasitým hovorům a zvukům města, jenž v tuto dobu bylo tím nejdůležitějším v celém Podsvětí. Míjel jsem stánky zdobené modrými, oranžovými a občasně i zelenými květy a snažil jsem se spolknout knedlík, který se mi tvořil v krku. Pohled na kreatury pohybující se mezi povozy a stánky, jejichž oblečení, zbroj, srst či tělo zdobily hlavice zářivých květů pro mě nebyl nový. Přinesl s sebou pocit nostalgie a vánek vonící dětstvím a bezstarostí. Moc dobře jsem znal kouzla a tradice dnešní noci. Jenže jsem nebyl připravený na to mezi třemi barvami vidět jednu novou.

Světle červenou, jemnou barvu jahod. Barvu, jež jsem měl v mysli vypálenou jako cejch, barvu jejíž záře mi zanechala otisk na srdci i duši.

Roztřeseně jsem se nadechl a nedovolil emocím protrhnout chladnou masku nezájmu, zatímco jsem se rychle proplétal mezi kreaturami až na okraj tržiště s hlavou skloněnou k zemi, soustředící se na vlastní nádechy, snažíc se neposlouchat štěkavý smích, jenž mi rezonoval v uších. Proč jsem sem chodil, proč jsem jí poslechl.

Neměla mi co přikazovat. Rozhodně ne po tom, co se stalo.

,,NEMŮŽU UVĚŘIT TOMU, ŽE JSI DOPUSTIL ABY SE NĚCO TAKOVÉHO STALO!"

Krčil jsem se pod planoucím pohledem fialových očí, které mě probodávaly jako dvě dýky, pohled plný odsouzení, hněvu a nenávisti. Tyčila se nade mnou jako živý stín, využívajíc stupínků aby byla o dobrou hlavu vyšší. V jejím stínu mi připadalo že jsem se ocitl zpátky v čase, o několik set let mladší, opět vydaný na milost a nemilost jejímu hněvu.

,,DOUFALA JSEM, ŽE UŽ JSI POBRAL NĚJAKÝ ROZUM! JENŽE TY SE FURT CHOVÁŠ JAKO DOROST BEZ DOZORU!" zavřískala a mrskla ocasem tak prudce, že magie, jenž jí vířila kolem ocasních per, vystřelila a rozprskla se o stěnu. Sklopil jsem uši a zaryl si drápy do předloktí ještě hlouběji než před tím.

Chtěl jsem zvednout hlavu. Chtěl jsem na ní křičet zpátky, vyřvat si plíce, pustit uzdu magii a prostě se s ní pustit do šarvátky, abych si obhájil čest. Chtěl jsem jí vysvětlit, co se stalo, chtěl jsem aby mě pochopila.

Ale neudělal jsem nic. Neměl jsem sílu na to udělat cokoliv.

Neměl jsem důvod.

,,COPAK JSI SE NAPROSTO POMÁTL!? ZNIČIT CELÉ PODSVĚTÍ!?? COPAK JSEM TĚ ZA TY ROKY VŮBEC NIC NENAUČILA!!? KOLIKRÁT JSEM VÁM VTLOUKALA DO HLAVY, ŽE NESMÍTE ZTRATIT KONTROLU, ŽE SE TO NESMÍ STÁT! TEĎ SE PODÍVEJ, JAKOU SPOUŠŤ JSI ZPŮSOBIL! SROVNAT VŠECHNO SE ZEMÍ SE ZDÁLO JAKO DOBRÝ NÁPAD!? DOUFÁM ŽE JSI NA SEBE POŘÁDNĚ HRDÝ, CYSGOD! PROTOŽE JÁ HRDÁ ROZHODNĚ NEJSEM!"

Mělo cenu jí říct, že nevím co jsem napáchal? Že si nepamatuju nic z toho co mi řekla, protože v mé hlavě to všechno vypadá jako nekonečné moře rudé, šepotu a pocitu prázdnoty? Pozoroval jsem útlé pramínky krve, jenž mi stékala přes předloktí a po krystalových kapkách padala na zem, naslouchajíc tichu, jenž se rozprostřelo kolem nás. Vnímal jsem, jak zhluboka oddechuje, držíc vlastní zlobu na uzdě, jak jí pod kůží bublá magie, sekundu od sekundy víc rozpálená do běla, připravená mi vyjet po krku. Jak rád bych vnímal to samé, jak rád bych teď držel vlastní provazy a skřípal zuby, držíc se zpátky a trénujíc vlastní trpělivost a limity.

Nelíbila se mi naprostá nicota, která tenhle pocit vystřídala.

Slabý cinkot zbroje. Stočil jsem uši vzad, tam kde jsem tušil že stojí další postava, která tomu přihlížela. O kameny zacvakaly drápy.

,,Tywyll, možná bys mu měla dát prostor, určitě pro to má nějaké logické vysvětlení-" ozval se ženský, mnohem vlídnější hlas než který doteď naplňoval stěny sálu. Griffinka prudce mávla rukou, aby ji umlčela.

„Pro tohle neexistuje žádné 'logické vysvětlení'. Jen porušení jednoho z nejzákladnějších a nejdůležitějších pravidel" odfrkla si podrážděně, v hlase dávku zklamání i pohrdání, než se ze své věrné rádkyně přesunula pohledem zpět na mě. Snažil jsem se najít alespoň střípky sebezáchovy, záminku pro to promluvit, ale moje osoba se roztříštila na miliardu střepů a já pochyboval, že je ještě někdy složím dohromady.

Žal mi vzal hlas a bolest mi do hrudi vrazila kůl. Vlastní myšlenky mi svrhli z hlavy korunu, nasadily náhubek a svázaly ruce řetězy, nechávajíc mě naprosto bezbranného napospas následkům

Popravdě, kdyby mi srdcem prohnala šíp, vůbec by mi to nevadilo.

Už teď nebije, tak čemu by to vadilo?

,,Najednou nemáš co říct, huh" odpověděla si po několika minutách naplněných jen tichem a tichým, zvonivým bzukotem magie. Střihl jsem uchem. Moje jediná odpověď.

,,Ty jsi fakt neuvěřitelný" uchechtla se nevěřícně a zavrtěla hlavou. ,,Nejdřív si tady hraješ na krále všeho, bezdůvodně ničíš vlastní domov, a teď se mi nezvládneš ani podívat do očí. Jaký to hrdina."

Bezdůvodně.

Trhl jsem rukama a potoky krve se zvětšily.

,,Zasloužili si to" promluvil jsem, vlastní hlas mě zrazoval, lámal se vedví, slabý jako lístek ve větru. Pohnula se.

,,Co prosím?"

Překonal jsem se a zvedl jsem hlavu. Uši měla nastražené, snad jakoby se snažila přijít na to, zda se přeslechla nebo ne, výraz její tváře chladnější než nejtěžší zimní dny.

,,Zasloužili si to" zopakoval jsem a snažil se o to, aby se mi hlas tolik netřásl. Jen stěží se mi to povedlo. V krku mě stále drásalo tisíce čepelí.

,,Zasloužili si to" zopakovala, v hlase pohrdání které mi bylo cizí. Ale nebolelo to. Nikdy si k nám nevytvořila citové pouto silné natolik, aby mě její jedovatá slova teď nějak zasahovala. ,,Jasně. Oni ti věří, vzhlíží k tobě, ale zasloužili si přijít o domovy i životy" rozmáchla ruce, jakoby mluvila k celému davu před s sebou.

Elegance, s jakou ignorovala to, co jí stálo před nosem, ve mě vykřesala jiskru, která ačkoliv byla uhašena ledem, něco znamenala.

,,Aralls si nikdy nezasloužili nic jiného než zkázu" ozvala se G a podle kroků jsem soudil, že přišla o něco blíž. Rozžhavený pohled od vládkyně její kroky zase zastavil, ale věděl jsem že využívá každého momentu, aby se ke mě dostala blíž.

Nevím, proč jí na mě záleží.

,,Ale nikdo z ostatních ne" zasyčela griffinka vztekle a mrskala ocasem ze strany na stranu, pohyb jenž ukazoval že je na vážkách.

,,Nikdo z normálních obyvatel nebyl zraněn ani zabit" namítla vojenská velitelka klidně a její zbroj slabě zacinkala, když udělala další krok vpřed.

Tywyll rozezleně zavřískla, vysoký soví zvuk co umlčel veškeré námitky a výmluvy. Zařezával se pod srst a běhal mi z něj mráz po zádech. Nenáviděl jsem se za to. Jak snadno mě opět měla v hrsti, i ten pocit jenž ve mě zvuk vyvolával.

,,Kde. je. Myfyrio."

Červený záblesk.

Moje tělo se otřáslo pod neviditelným náporem, jenž mi usedl na ramena a zaryl mi svoje pařáty hluboko do nitra. Ztuhl jsem, ale jed, který se mi rozbíhal pod kůží, byl nezastavitelný a zanechával po sebou cestičky štiplavého mrazu a křečí.

,,No tak. Znám vás, určitě v tom jel s tebou, je mu to podobný protože z vás dvou jsi ta zábrana škod ty, takže teď žádná nebyla když jsi byl spouštěčem. Nenechal by ti zábavu pro sebe. Tak mluv. Kde je."

Zvonkovitý smích.

Přitiskl jsem uši k hlavě, ale smích mi rezonoval hlavou a nešlo se ho zbavit. Roztřeseně jsem se nadechl a zavřel oči. Cítil jsem, jak se ve mě pere potlačená touha s bolestí, dlouhé prsty které něco tahalo zpátky, jak jsem se snažil dýchat. Ne teď, ne tady. Nemůžu tady tomu propadnout. Nedovolím jí mě tak vidět. Vytlačoval jsem z mysli černé myšlenky a neotevřel oči, dokud jsem neměl hlavu zase prázdnou. Její pohled se nezměnil, ničeho si nevšimla. Slepá jako vždycky.

Dlouho jsem rozmotával vlastní jazyk.

,,Je pryč."

Zacukala ušima, aby tichá slova, která jsem řekl, vůbec pochytila. Chvilku mlčela, nechápavou masku, než se její oči opět zúžily.

,,Cože? Odpověz mi sakra! Za celou dobu jsi mi neřekl jedinou kloudnou větu, tak mluv! Kde je tvůj bratr!"

Každé písmeno se ve vzduchu proměnilo v dýku a zajelo mi hluboko pod srst, proniklo kůží a spojilo se s rostoucím pocitem, co mi bublal v nitru. Zatl jsem zuby, ale bylo to zbytečný; tak jako nešlo bojovat s magií, když vzala kontrolu, tak nešlo bojovat ani s tímhle. Zavřel jsem oči, když ledové krusty olízly plameny hněvu a hořkosti.

,,JE PRYČ!" zařval jsem a s krokem dopředu se kolem rozehnalo moře rudých barev. Gryffinka si přes hlavu přetáhla plášť, od kterého se plameny neškodně dorazily a jako vlna se otočily ve vzduchu, vytvářejíc na stěnách scenérii horroru a chaosu. Probodával jsem svojí mistrovou, svoji s̸e̴s̴t̶r̵u̴, pohledem, za který by se nestyděl ani Chaos sám. Ztrácel jsem nad sebou kontrolu, věděl jsem to, ale nemělo smysl sbírat lanka a vzat nový uzel. Zkázu kolem rozséval vztek a zármutek, spojitost pomsty která měla za následek veškeré moje činy.

Nevydrželo to však dlouho. Bylo to vyčerpání, které stáhlo magii zase zpátky a přineslo do sálu opět tmu a klid. Zalapal jsem pod dechu, snažíc se zůstat při vědomí a na nohou, dvě pro mě teď zdánlivě nemožné věci. Žár ve mě dal opět přednost chladu a já se roztřásl zimou, ale ignoroval jsem to a narovnal se. Cítil jsem jak mě oba pohledy soudí, ale nechal jsem hlavu nahoře. Tywyll však z těch dvou působila víc překvapeně. Jako socha stála na místě, stále částečně pod pláštěm, měřící si mě od hlavy k patě, teď možná pozorujíc jak žalostně vypadám.

,,Jak-" nadechla se. Nedovolil jsem jí pokračovat.

,,Na prvním místě už bys to dávno měla vědět" zavrčel jsem nenávistně.

,,Ztrácíš nad sebou kontrolu-"

,,Neříkej to tak jako kdyby tě to překvapovalo" zasmál jsem se suše. V téhle situaci už jsme jednou byli.

Jen to tentokrát bylo mnohem horší.

Oprášila si ramena a znovu do mě zabodla pohled. Opětoval jsem ho, ačkoliv to zase začalo být vyčerpávající.

,,Jenže to, že máš problém ty, neznamená že ho musí mít i ostatní. Zkázou si neulevíš" prohlásila s typickou kamennou tváří a chladným pohledem.

Stočil jsem uši dozadu.

Bez špetky slitování. Žádná reakce na to, co právě zjistila. Bez známky emoce, bez známky zájmu nebo starosti. Nezměnila tón hlasu ani se nad tím nepozastavila, aby minutou ticha projevila úctu. Prostě to přijala, tak jako přijímala zesnulé vojáky.

Z té nezaujatosti se mi udělalo špatně.

,,Jsi stejná jako ó̷̥ǹ̶̬" zavrčel jsem nevěřícně a otočil se k ní zády. Křičela. Syčela a vřískala, ale jestli mě něco z toho v minulosti zastavilo, teď to již neplatilo. Někde ve změti hukotu, křiku a svádivého šepotu jsem rozeznal hlas G, ale nezvládl jsem svůj zběsilý úprk zastavit.

Nemohl jsem na tom místě strávit už ani vteřinu.

,,Cysgod, vnímáš?"

Zamrkal jsem a zvedl hlavu. Modro-oranžové oči mě pozorovali se směsicí zmatení a obav, ale potřásl jsem hlavou a schoval rozbitou tvář za masku.

,,Jsem v pohodě" zavrčel jsem možná prudčeji než jsem chtěl. Velitelku to však nijak nepřekvapilo. Zvedla uši, ale nakonec jen kývla a otočila se.

,,Za chvíli začínáme, tak se seber" řekla jen, než mě nechala osamotě. Zvuk kroků mnou trochu zacloumal a zamrzelo mi, že jsem po ní vyjel, ale nečekal jsem ji tu a její hlas mě překvapil.

,,Obyvatelé Podsvětí!" proťal ticho kolem zvučný hlas, po němž mi přeběhl mráz po zádech, než jsem procitl natolik abych si uvědomil, že chladný, syčivý tón vystřídal mnohem vřelejší hlas.

Uměla se přetvařovat. Měla to po něm.

Ucítil jsem vedle sebe k pohyb a k uším se mi donesl zvuk kroků, jenž jsem bezpečně poznal, ale ani jsem ke královským strážcům nezvedl pohled. Nezasloužili si to. Ale nezvládl bych to. Když se velká vlčice před námi s mávnutím ocasu pohnula, prostě jsem ji následoval.

Mdlé měsíční světlo se mi zatřpytilo na srsti, když jsme vyšli na pódium před zraky všech přítomných. Cítil jsem Její pohled, jenž mě bodl do zad, ale dneska to nebylo třeba. Narozdíl od vlčích strážců, kteří buď stanuli vedle ní nebo jí přešli za zády na druhou stranu, já přešel před tmavou gryffinkou, ignorujíc planoucí, leč překvapený pohled, a stanul po jejím pravém boku.

Tak, jak mě to naučila. Tak jako vždy.

Její slova splynula do směsice šumu a hukotu, jenž moje mysl odsunula do pozadí a odmítala vnímat. Rozhlížel jsem se kolem, pozoroval podsvětnické kreatury, které pozorně naslouchali své vládkyni, někoho koho několik let neviděli a která se konečně vrátila. Trpce jsem se ušklíbl, když jsem si uvědomil že i přes to jí naslouchají a věří. Nebyla tady, když ji země nejvíc potřebovala, nechala je na holičkách, ale pro ně stejně pořád byla spasitelka a zachránkyně z minulosti. Teď jí omluvilo to že byla uvězněná a pod vlivem kouzel. Ale nijak ji to nedávalo právo na to se chovat pořád stejně.

Ztracený v myšlenkách jsem si neuvědomil, že je proslov tišší, dokud jsem si nevšiml hlaviček červených květů, které většina svírala v rukou. Byli ozdobeni všemi květinami, nebo alespoň z většiny, ale teď navíc měli ještě jednu hlavici ve spojených dlaních. Sevřel se mi žaludek, když se ke mě zase začala dostávat realita, ačkoliv slova byla stále tlumená závojem mysli. Věděl jsem však, o čem mluví. O nepořádku, jenž Aralls za ta staletí nadělali, o životech, jenž vzali, včetně toho nejdůležitějšího, a toho co se v minulých týdnech událo. Polkl jsem přes stažený krk a červený květ u mého ucha najednou vážil tíhu veškeré bolesti a smutku, jenž jsem nesl já, a ke kterému se přidal soucit ostatních. Myslel jsem, že mi ta hlava pod jeho tíhou upadne.

Nesli ty květy na jeho počest a mě to trhalo na kousíčky.

Nebyl jsem na to připravený. Zdaleka ne. Podcenil jsem se.

,,Nepřítel však byl překvapen a zneškodněn, a a za to vděčíme druhému z princů. Bydded i Anrhefn amddiffyn calon hud."

Nechť Chaos chrání srdce magie.

Zhluboka jsem se nadechl a potlačil nutkání zavřít oči a odvrátit se, když se na mě upřelo tisíce párů očí. Nikdy jsem veřejné výstupy moc nemusel, ale daly se skousnout. Protože ať byly jakkoliv nepříjemné, věděl jsem že skončí a že budeme zase volní.

Důvod, kvůli kterému jsem tu dnes však stál a držel emoce pod maskou, mi obracel žaludek a házel závoj přes oči.

Jenže jsem zůstal stát v klidu s hlavou nahoře a směsici pohledů oplácel. Ze všech věcí jsem uměl jednu bravurně.

Uměl jsem se přetvařovat.

,,Nyní vzdejme hold všem padlým duším, jenž zemřeli v boji či nevinně. Jejich duše teď doprovází Chaos sám a dávají nám budoucnost. Boed i'w heneidiau ganfod hedwich mewn calon anhrefn."

Ať jejich duše naleznou klid v srdci chaosu.

Dav lehce zašuměl, směsice jednotlivých, tichých zvuků prokazující úctu a obdiv, než všechno utichlo a náměstí se ponořilo do ticha. Dovolil jsem si zavřít oči a krátce vydechnout. Klid nenarušoval jediný zvuk, i drobná zvěř zůstala tiše. Nikdo si nedovolil posvátné ticho narušit.

Lezavý pocit na zátylku mě donutil otevřít oči. Většina hlav se otočila na mě a stále stejně tiše mě pozorovala. Zatajil jsem dech a znejistěl. Pamatoval jsem si, co za peklo jsem jim vytvořil, že jsem je dočasně zbavil střechy nad hlavou. Jenže namísto hlášek nebo nadávek se všichni jednotně uklonili, vlna jenž šla od pódia a mizela mezi domy v ulicích. Po pár sekundách jsem lehce vytřeštil oči, a maska roztála, uvědomění toho proč to dělají mě odzbrojilo.

Bolelo to.

Nakonec jsem ale sklopil uši a uvolnil napjatý, neklidný postoj. Vnímal jsem pohledy v zádech, některé znepokojené, některé vyčkávající na mou reakci. V hlavách se jim v tu chvíli určitě honilo hodně, ale ne moje další kroky. Pomalu jsem totiž přešel ke kraji pódia a rozhlédl se po přítomných, než jsem zavřel oči a vysekl poklonu zpět k davu. Slyšel jsem ty překvapené zvuky, cvakání drápků a šepot, jak přede mnou, tak za mnou, ale zůstal jsem v předklonu a nezvedl hlavu. Oni sice prvně děkovali mně. Udělali to převážně protože jsem nás konečně zbavil nepřátel a hrozby, než aby mi projevil lítost. Neuměli to.

Jenže oni v rukou drželi krvavou dahlii na jeho počest. A já jim v tu chvíli nemohl být více vděčný.