Křik. 

Zběsilý jekot, vytí, řev. Tříštění skla, praskání kovů, výstřely. Odlesky strachu v očích, které jako jediné vynikly v blikající světle. Táhlý zvuk sirény, co se rozeřvala chodbami, a pomíjivé rudé světlo, které nahradilo panické střídání světla a tmy v pravidelný interval. 

Opatrně jsem se nadechl. Vzduch kolem byl prosycený panikou, strach který byl tak silný že zatemňoval mysl. Olízl jsem si rty, abych se hořkosladké chutě zbavil. Kovová pachuť, která mi uvízla na jazyku, byla až děsivě známá, a přesto nepřirozená. Ne takhle silná, ne v tomhle množství. Pach mi pálil v krku jako kyselina a dráždil plíce, měl jsem pocit že mám stažené hrdlo tak že se nemůžu nadechnout. Ztěžka jsem polkl. 

Co tady dělám…?

Reproduktory zapraskaly, což v mojí hlavě způsobilo ostré bodnutí, ten zvuk mi ničil sluch. Sklopil jsem uši a pohlédl na sirénu, upevněnou pod stropem na stěně. Stále vydávala stejný, uši drásající zvuk, ale zjevná porucha způsobovala výkyvy a kolísání jednotlivých tónů. Skleněná výbojka byla rozbitá, jen žárovka pableskovala mezi hřbety střepů. Sklopil jsem zrak a rozhlédl se kolem. 

Na zemi ležely hromady čehosi, co šlo jen velmi špatně rozeznat. V červeném záblesku se zaleskla bělavá tyč, trčící do vzduchu jako ostrý prapor. Vedle ní další, a další, tvořily spolu nepravidelnou řadu s rozštěpenými konci, zabodané v hromadě něčeho lesklého a mokrého. Další záblesk odhalil narůžovělou hmotu a spoustu tekutiny kolem, na hmotě, pod ní, po zdech. Všechno to bylo obalené něčím špinavým, rozcuchaným a nejasným. 

V čumáku mě zaštípal pach krve, a po páteři mi přeběhl mráz, ale jen jsem tu patlaninu čehosi upřeně pozoroval. Čím blíže ke mě to bylo, tím to bylo užší, až nakonec na takovém kusu něčeho nepojmenovatelného svítila bílá, zdeformovaná koule pokryta zčervenalou hmotou a pocuchaným kobercem. Ve světle sirény se zaleskly dvě malé, skleněné kuličky umístěné uprostřed. Modré kruhy na nich na mě hleděly naprosto bez zájmu, bez sebemenší známky života. 

Hleděl jsem do nich zpátky, hledajíc v nich nějakou emocí. Strach. Bolest. Zoufalství. Ale jediné, co se tomu odráželo v očích, byl můj vlastní odraz, zalitý rudým světlem s výjimkou stříbřitých očí. 

V záblescích se hroud objevovalo víc. Mělo by se to považovat za mrtvoly, ale těla furries byla téměř nerozpoznatelná od svých předchozích podob, rozřezanou kůži, potrhané svaly. A byly všude. Na zemi, na zdi. Na stropě. Jen jsem zvedl hlavu, když jsem postřehl drobné kapky dopadající na podlahu. Nezaujatě jsem hleděl na papouščího samce, který visel na stropě, lehce se houpající ve větru. Kdysi lesklé, žlutozelené peří bylo zbarveno do rudé, až černé barvy. Nohy mu chyběly, zbyly jen pahýly s vykukující kostí, a od bránice dolů se mu otevírala rána, kterou bylo vidět skrz, I přes zbytky kůže a peří. Ven mu trčely žíly a šlachy, a jako had se mu z ní stáčela střeva, anakonda stoupající vzhůru a obtáčející se mu kolem krku, zachycena ve ventilaci. 

Ne každý pták asi potřebuje křídla k letu. 

Sklopil jsem hlavu a podíval se dolů. O stěnu vpravo leželo opřené něco, co kdysi možná bylo kočkou. Hlava jí ležela nepřirozeně zlomená vzad, její hrtan a průdušnice vyrvané z těla. Ruce měla zvednuté, zápěstí protočená vzad, každý kloub na prstu otočený o 180°, vřetení kosti jí trčely z předloktí. Její spodní část těla byla rozdrcená, pánev roztrhaná. Pozoroval jsem, jak se světlo odráží od hlavice kyčelní kosti. 

A ne každá kočka umí přistát na všech čtyřech.

Zatěkal jsem očima, než jsem se pohledem vrátil zpátky k její hlavě. Pár očí se upíral někam za mě, bez známky života, ale jejich žlutá barva mě donutila zvednout uši. Zlatavá duhovka mi byla povědomá, sytá barva mě nutila se vrátit ve vzpomínkách až hluboko zpátky, do doby, jejíž útržky mi utkvěly v paměti, utopené a pohřbené zaživa. 

Smích. 

Komu patří?

Zlatozelené oči. 

Čí jsou?

Rozohněný, živý dívčí hlas. 

Na koho zapomínám…? 

Divoké plameny, v jejichž světle hnědorudá srst jakoby hořela.

Jen jsem si palcem lehce promnul hruď. Proč to tak bolí…?

Kroky. Trhl jsem hlavou vzhůru a natočil hlavu. Rychlý rytmus, běh vyděšeného zvířete, klopýtavý, uspěchaný. Trvalo jen pár sekund, než ten někdo vtrhl do stejné chodby, ve které jsem stál já. Bílý plášť se zhoupl, jak rys na konci chodby prudce zastavil, uši přitisknuté k hlavě. Když se naše pohledy střely, zvedl jsem hlavu. Poznal jsem ho. Sebevědomý úsměv vystřídal strach, pohrdání v očích panika. Pozoroval chaos kolem, třesoucí se kolena, těžce lapající po dechu. 

V mých uších zazvonilo, jak se kolem mě zvedly střepy, útržky skla z okolních kojí. Světlo bylo v tu chvíli chaotické, odrážející se od tisíce skleněných útržků kolem, kakofonie nevinné písně roztříštěných oken. Poletující střepy upoutaly jeho pozornost, protože trhavě zvedl hlavu a udělal vrávoravý krok vzad. 

Jeho sípavý dech byl dvakrát hlasitější, jeho srdeční tep mi rezonoval tělem. Chvěla se mi hruď, když jsem zvedl napnutou ruku dlaní dolů, sklo mi cinkalo v uších. V zrcadlení se odrážela krev, která stoupala spolu se střepy, proplétající se mezi nimi, ladný, děsivý tanec. Rys jakoby se až teď vzpamatoval a pohnul se prudce vzad, ale to už jsem zvedl dlaň a roztáhl prsty. 

Zahučelo, jak se chodbou prohnal vítr, a svět kolem se na pár sekund zpomalil. Jediným zvukem bylo sklo protínající vzduch, mlaskání a praskání. Zvonění zesílilo, hukot kolem mě ohlušoval, pach krve ve vzduchu byl intenzivnější. Svět kolem se zaleskl a rozkouskoval. 

Mrkl jsem a okolí se vrátilo do normálu. S dlouhým výdechem jsem zvedl hlavu a pohlédl na konec chodby. Tělo rysa bylo natisknuté na stěnu, bílá látka plná rudých skvrn. Srst na rukou byla rozřezaná, cáry kůže visely na plátcích šlach a svalů. Zvedl jsem zrak a zahleděl se mu do tváře, ale v jeho očích jsem se nezahlédl. Jen jsem vnímal odrazy světla, co se lesklo ve střepech jeho očních jamek. 

Zastřihal jsem ušima, když se z dálky ozval výbuch, a odvrátil od zuboženého těla pohled. Dunivá rána se rozlehla chodbami, následovaná otřesem, jemné chvění, které jsem pod tlapami vnímal jen díky zvýšené soustředěnosti, ale vlna, kterou výbuch způsobil, mi na okamžik zalehla uši, zvuk normálně nepostřehnutelný. Tlak stlačil molekuly kolem mě těsně k sobě, svět zhoustl a zpomalil svůj tok, dokud s sebou moje okolí prudce netrhlo a atomy se nezačaly odlupovat od sebe rychleji než to bylo zdravé. Prudká změna způsobila, že jsem na okamžik viděl jen černo, než si moje tělo na změnu tlaku zvyklo. Ignoroval jsem, jak je okolí nepřirozeně rozšířené, a jen jsem se otočil ve chvíli, kdy chodbou za mými zády něco prolétlo v závěji fialkového světla. Zvedl jsem hlavu a natáhl ucho, když se chodba ponořila do tmy, žárovka na stěně pomalu odumírala, jak se přívod energie tady rušil. V nicotě jsem si všiml nepravidelných krystalů kolem, větších i menších, jemně světélkující ve vzduchu. Krátce jsem se zahleděl na jeden poblíž mě, než se rudé světlo znovu rozsvítilo a odhalilo obrys osoby stojící ve vchodu do chodby. Záblesky se odrážely od tmavé srsti, bílé triko na cáry, zbarvené do černě rudé. Nenatáhl jsem se po magii, ani v době, kdy se do chodby nahrnula purpurová mlha, co se líně převalovala přes mrtvá těla. V čumáku mě zaštípalo, když kouř došel až ke mě, a tělem se mi rozlil pocit podobný přemíře adrenalinu, ale natáhl jsem ruku a jen lehce cvrnkl do jednoho z krystalů. Vnímal jsem, jak se atomy kolem stáhly zpátky do normálu, mezitím co furry naproti mě zvedl zrak, moje oči srážející se s jeho. Pozoroval jsem fialové moře levandulových odstínů, mlhu zlosti a chladu. Těkaly mu panenky, jak v sobě potlačoval něco, něco co jsem jen vnímal, ale nechtěl rozluštit. Nebylo třeba. Věděl jsem, kdo proti mě stojí, a to že táhneme za jeden provaz. 

Nic jiného jsme nepotřebovali. 

Rozhlédl se kolem mě, stále ten nezaujatý výraz ve tváři, jen v očích mu zasvítilo něco, co jsem snad mohl nazvat uznáním. Jen krátce se na mě zahleděl, než lehce kývl a opět zmizel v chodbě, mlhu za sebou jako věrný plášť úkrytu a překvapení. 

Já zůstal na místě, ve zbytcích chaosu mezi těly a tmou. Zavřel jsem oči, v rukou slabý tik, jak jsem bojoval sám se sebou, nutkání které mi rostlo ve hrudi. Ale nakonec jsem si povzdechl a otočil se. Zlatavé oči laborantky se mi zavrtávali do duše, pohled plný odsouzení, který ve mě snad probudil výčitky. Udržoval jsem ten oční kontakt, dokud žárovka nezablikala a nevypověděla službu. Náhlá tma byla jako šíp, trhl jsem s sebou a zatřepal hlavou. 

Co si to namlouvám. Nic to neznamená. 

Otočil jsem se na patě, moje rychlost zvedla úlomky střepin do vzduchu. Dlouhým krokem jsem nechal chodbu za sebou, mířící pryč z nitra tohohle pekla, následující stopu tvořenou fialovým krystaly. Jen jsem střihl s ušima, když jsem míjel reproduktor, zasekaný, proglitchovaný hlas byl příšerný, ale stále rozpoznatelný. Jen jsem se nad marnou zprávou poplachu ušklíbl. 

"Projekt Atlas a projekt Alfa mimo kóje. Vyhlašuji nouzový stav. Projekt Atlas a projekt Alfa mimo kóje. Uplatňuji kód 40."