Zastavila jsem se až na mořském dně. Třásla se ve mně malá dušička. Teprve teď jsem pocítila sílu té budovy, která stála přede mnou. Tyčila se v celé své kráse. Její mramorové sloupy by sahaly skoro až k nebesům, kdybychom se ocitli na hladině. Sloupy přidržovaly střechu ve tvaru trojúhelníku.

Prohlížela jsem si různé starověké fresky. Spoustu lidí vypadala jako těch dnešních. Měly stejnou barvu jako všechny fresky; buď bílou, nebo pískovou. Jen jejich oči vymalovali barvou. Našim očím se přikládal velký význam. Říká se, že s jejich pomocí se dá tomu druhému nahlédnout do duše, ukážou, jací doopravdy jsme. Ony prý neumějí lhát, což je jen teorie. Nikdo to zatím nepotvrdil.

Ale král, manžel královny Lioness, lhal bohům i své manželce. Nikdy neřekl pravdu, přede všemi ji skrýval. To proto se Atlanťané nemohli zachránit, zjistili to pozdě. Ti, kteří tu velkou katastrofu přežili, stále tesknili po milované Atlantidě, po svém domově.

Natáhla jsem před sebe ruce s prstenem. Už zase se uklidnil, ani jednou se nezatřpytil. Moje nohy, oblečené v sandálech podle římského stylu ze starověku, pleskaly o mořské dno s pískem. Pár kamínků se mi dostalo až do sandálů. Bolestivě jsem sykla, zadřely se mi mezi prsty.

Snažila jsem se je vyklepat, ale šlo to pořádně špatně. Nakonec jsem toho nechala, měla jsem na práci důležitější věci. Moje noha zaduněla o kámen na schodech chrámu. Velká budova na mě shlížela nedůvěřivě. Do chrámu po dlouhou dobu skoro nikdo nevstoupil. Jen pár jedinců, kteří na to měli dost velkou odvahu. Nebáli se riskovat, že je zasáhne velký hněv bohů. Jediná moje babička sem chodila pravidelně.

Zastávala se toho názoru, že je čas, abychom požádali o pomoc vyšší síly. Dostali jsme se do takové situace, kdy jsme k tomu nuceni. Když podle ní budeme věřit, oni nám časem odpustí. Chodila se modlit pravidelně v noci. Nechtěla, aby ji někdo zahlédl.

Ostatní si myslí, že naše rodina nemůže vstoupit na svatou půdu. Podle nich nás bohové vykázali už dávno a my bychom s nimi neměli žít v jednom městě. Ten chrám postavili proto, aby si částečně udobřili aspoň Poseidona.

Říká se, že on je otcem naší rasy. Prý měl deset synů, kteří dali život naší rase. Ale jen jeden jediný se stal královským, jeho syn Titán. Založil náš rod. S pomocí jeho krve jsme mohli vládnout všem Atlanťanům. Dá se říci, že nejsme ani lidé, ani bohové, ale spíš polobohové. Vznikli jsme ze spojení člověka a boha.

Dostala jsem se až na poslední schod. Teď nemůžu vycouvat, když jsem došla až sem. Je čas konat skutky. Matka se snažila očistit náš rod a já dělám totéž. Jednou, až budu starší, vrátím Atlanťanům jejich pravé jméno. Budu se muset nechat obětovat pro jejich dobro. Nevím, jestli mi za to budou vděční, jak se k tomu postaví, ale najde se pár jedinců, kteří toho možná budou litovat. Stačí jen, aby se drželi rad mé babičky, a moje oběť nepřijde nazmar.

V chrámu panoval studený vzduch. Otřásla jsem se. Moje krátké bílé krajkové šatičky rozhodně neušily švadleny pro chladnější počasí. Nadechla jsem se toho vzduchu. Štípal mě a bodal v plicích, ale zároveň jsem poznala jeho čistotu. S ním se mi do nosu dostala i vůně vonných tyčinek. Rozpoznala jsem levanduli, šalvěj, vanilku a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat.

Rozhlédla jsem se po zdech. Fresky rázem ožily. Aspoň mi to tak připadalo. Možná za to mohl kámen, s jehož mocí se všude vkrádal život. On dokázal oživit i mrtvolu. Tak se to o něm povídalo. Nikdy jsem ale nezkoušela probudit k životu mrtvého. Když jsem nějakou viděla, raději mě od ní odvedli.

Babička mi poté vysvětlila, že by se mrtví měli nechat spát. Nechtěla rušit jejich odpočinek. Z toho jsem vytušila, že za přítomnosti mě a kamene, jsou neklidní a pokouší se dostat zpět do svého těla.

Rozkašlala jsem se pod náporem silné vůně, kterou jsem vdechla. Pomalu jsem klesala na podlahu chrámu, až jsem si klekla na kolena. Potom můj kašel přešel. Poznala jsem v tom nadpozemskou sílu, která mě k tomu donutila. Ještě dlouho jsem raději zůstávala klečet. Už jsem se nebála, ale stále jsem netoužila po tom, abych si bohy rozhněvala hned na začátku svého života.

Rozhodla jsem se vstát. Vstávala jsem opatrně, kdyby mě náhodou zasáhla nějaká větší síla. Nic se nestalo. Pokládala jsem to za dobré znamení. Na oltáři jsem zahlédla pár darů, které někdo obětoval bohům. Nic jsem s sebou nepřinesla. Ale na mých šatech se houpalo pár drobných korálků. Jeden z nich jsem utrhla a položila ho na oltář k ostatním. Pohladila jsem i mořské květiny, perly a různé lastury.

Přešla jsem blíž k soše své předkyně. Hleděla na mě s královskou vznešeností a grácií, kterou už ženy v tomto světě postrádají. Čišela z ní láska k poddaným a laskavost, ale zároveň i krutost k těm, kdo se ji opováží oklamat. Podívala jsem se na její vlasy, které si často zaplétala do obrovského drdolu. Většinou ho zdobila různými květinami.

Její rubínová říza sahala až k zemi. Věděla jsem, že ty vlasy mají stejnou ohnivou barvu jako ty moje. To ona do našeho rodu přinesla tu barvu. Už tři tisíce let se nenarodila žádná dívka s jinou barvou vlasů. Klesla jsem v kolenou a vydechla. Moje pukrle se mi zdálo neohrabané. Na princeznu se mám ještě co učit.

„Jsem Crystaline, princezna Atlantská. Dcera princezny Soulcity, vnučka krále Diose, a zatím tvůj poslední potomek," promluvila jsem na ni zvučným hlasem.

Přiložila jsem svou ruku, na které se mi blýskal kámen, k té její. Ucítila jsem spojení, které mezi námi procházelo. Projel mnou silný výboj, až jsem málem ucukla, ale něco mě zadrželo. Zvedla jsem hlavu a setkala se jejím měkkým pohledem. Do tváří se jí rázem vrátilo trochu barvy. Jakoby ožila. Sešla z podstavce a začala se procházet po chrámu. Její podpatky klapaly o podlahu. Slyšela jsem každý její pohyb.

Sklonila jsem hlavu. Nezasloužila jsem si dívat se do tváře tak krásné, vznešené a odvážné ženě. I kdybych se snažila jako o život, nikdy nebudu ani taková z půlky, jako je ona. V nose mě zašimrala její květinová vůně. Její přítomnost sem zanesla obraz starých časů. Najednou jsem před očima viděla skoro všechno.

Viděla jsem, jak se Atlantida v době, kdy byla na trůnu se svým manželem, rozrůstala. Lidé netrpěli hladomorem. Těžilo se víc zlata, stříbra i drahých kamenů. Lodě stále odjížděly z ostrova, aby dopravily na pevninu to, co jim tam scházelo. Ze skály na pahorku tryskaly dva prameny – studený a teplý. Díky nim se založily první lázně. Ve městě se už netyčil jen Poseidonův chrám, ale i chrám pro Athénu, bohyni moudrosti.

Ona sama stála na nejvyšším balkóně mramorového paláce, obklopeného květinami. Zrzavé vlasy jí vlály ve větru. Pohladila se po vybouleném bříšku. Už brzy bude dvojnásobná matka. Cítila jsem její radost, ale i starost o své poddané. Vycítila něco, co se neodvratně blíží a navždy změní jejich životy. Odklonila se od výhledu a pozorovala svého syna. Budoucí král Atlantidy, princ Andre, si hrál s dřevěným koníkem.

Zahnala ten pocit, který jí svíral hruď, při pohledu na svého syna. Zdál se nevinný a roztomilý. Zatím netušil, že brzy ztratí rodiče i sestru a stane se sirotkem. Zkáza se blíží, ale on ji neumí odvrátit. Brzy si to bude vyčítat, bohužel už s tím nic nenadělá.

Celý královnin život se mi přetáčel před očima. Až došlo i na ten osudný den. Najednou byla sama. Všichni ji opustili. Nenáviděli ji i jejího manžela, proklínali ji. Ona se nevzdala, bojovala pro ně, aby se všichni dostali do bezpečí. Její oběť nebyla zapomenuta. Bohové se jí odměnili. Přijali ji mezi sebe, stala se jednou z nich. Ona zůstala na výsluní, zatímco její manžel bloudí v hlubinách Podsvětí.

„Tak takováhle byla Atlantida za mě, mé milé děvče."

Zaslechla její ševelivý šepot. Nesl se prostorem jako zvonkohra. Byl tak tichý, že ho nemohl slyšet nikdo jiný, jen já. Její dech mě pohladil po tváři. Svou hebkou rukou mě přinutila, abych zvedla hlavu. Ihned jsem ji opět sklonila. Neměla jsem právo se na ni dívat. Už jen to, že se se mnou odvážila hovořit, jsem pokládala za obrovskou čest.

„Crystaline, princezno Atlantská, pověz mi, oč mě žádáš?" zaměřila na mě svůj pohled.

Když si všimla mých vlasů, její oči zjihly. Pootevřela jsem pusu, ale nevypravila jsem ze sebe ani slovíčko. Raději jsem ji zase zaklapla. Nebyla jsem připravená mluvit v její přítomnosti. Trochu jsem se začervenala, ale na mé pokožce to nebylo vidět, jak byla bledá. Snad to nepostřehla, už tak jsem se dost styděla, nepotřebuju se ztrapnit ještě víc. Nadechla jsem se.

„Tolik mi připomínáš ji. Řekni mi, co se stalo s Dianou? Máte stejné vlasy a podobné oči, jako hvězdné nebe," zavzpomínala na svou dceru. Kousla jsem se do rtu. Netušila jsem, co to udělá s královnou, když jí oznámím pravdu o Dianě.

„Ehm, já, Vaše Výsosti, víte...Je mi to líto, ale vaše dcera se nikdy nenašla. Zahynula, když jejich loď ztroskotala. Přežil jen můj vzdálený děd Andre," vymáčkla jsem ze sebe.

Královně se z oka skutálela slza. Věděla jsem, že jsem to neměla říkat. Zavřela jsem oči, připravena na krutý trest a hněv. Královna se jen zasmála zvonivým smíchem.

„Mě se nemusíš bát, drahé dítě, jsem tady proto, abych ti pomohla. Své krvi bych nikdy neublížila. Ale už mi konečně pověz, oč žádáš?" nařídila mi pevným hlasem.

Rozhoupala jsem se k tomu, abych promluvila. Pohladila jsem Atlantský kámen na svém prstě. Zablyštil se v přítmí svic. Královna Lioness se na něj podívala a zalapala po dechu.

„Já dokážu to samé co vy. Nepotřebuju kámen k tomu, aby ke mně docházely vize. Vidím i ty budoucí. Nedávno jsem měla jednu takovou, je to teprve asi hodina. Málem jsem se z toho zhroutila. V srdci jsem pocítila takový smutek a pocit prázdnoty. Cítila jsem se neúplná," svěřila jsem se jí. Pohladila mě po vlasech. Trochu mě to uklidnilo.

„Dostala jsi možnost spatřit konec své spřízněné duše. Je to velký dar," zamumlala. „Ale tobě to tak nepřipadá. Kámen je velice mocný. Už to, že ho dokážeš používat, je velký zázrak. Užívej ho moudře. Sice ukazuje jen minulost, ale i tak."

Vykulila jsem oči. Tohle mi opravdu moc nepomohlo. Potřebovala jsem radu, o tom, jak se vypořádat s vizemi z budoucnosti. O tom, jak pracovat s kamenem, jsem věděla dost. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem sto chutí jí říct, ať mi raději poví něco o budoucnosti. Když mi došl smysl toho, co jsem už chtěla vypustit z úst, překryla jsem si pusu rukou.

„Vyčkej času, všechno se ti brzy vyjeví. Nezapomeň, že vše můžeš zvrátit ve svůj prospěch. Snad ti to v něčem pomůže. Až tvá duše zemře, pocítíš to, bude tě to hodně bolet, ale možná ani nebudeš vědět, kdo to byl, pokud ji nenajdeš. Tvé srdce jednou dosáhne toho, po čem nejvíc toužíš. Jsi totiž zasvěcená bohům jako já. Brzy zjistíš, co to znamená," vydechla tajemně.

Moje srdce se rázem zatetelilo. Vzpomněla jsem si na tu dívku. To bylo mé jediné přání. Chtěla jsem ji najít, poznat ji. Ale pak tohle první přání přebilo to druhé, to sobecké. Zatoužila jsem se podívat nad hladinu. Moje duše chtěla zažít něco vzrušujícího, co tenhle svět nenabízel. Musela jsem však myslet i na ostatní, přece jsem ho ale nedokázala vyhnat z hlavy. Královna se potěšeně usmála.

„Není sobecké, každý jednou myslíme jen na sebe. Ale tohle přání, tím vás můžeš zachránit. Otevři pomocí kamene bránu, nasaď si na hlavu korunku, pověz si na krk Kámen bohů. Zachraň svou spřízněnou duši," rozpřáhla ruce. „Právě se ti otevírá celý svět. Dokážeš cokoliv. Měla bys jít za svou babičku. Má něco na srdci, co ti potřebuje říci. A nezapomeň – třpytící se mušle." S těmihle slovy se rozplynula. Ještě dlouho jsem zírala s otevřenou pusou na to místo. Nakonec jsem se oklepala a vycouvala z chrámu.

Zůstala tam stát tak, jako když jsem přišla. Jako netečná socha. Rozběhla jsem se po písčitém dně. Nevnímala jsem ostře bodající kamínky, ani nic jiného. Pocítila jsem touhu vyslechnout si to, co mi chce sdělit babička. Možná přišel čas na to, aby mi oznámila, že mě chtějí obětovat. Nadšení ze mě rázem opadlo. Se strachem, který mi svíral vnitřnosti, jsem stiskla domovní kliku. Se zavřenýma očima jsem čekala, co mě doma očekává.  

OPRAVENO: 15.04. 2020