Vzhlížela jsem k nebi. Do chrámu Poseidona okny svítily paprsky. Všude se vznášela vůně kadidel, vonných tyčinek, pálené levandule, ale i parfému žen. Do celého chrámu se vešla ta hrstka Atlanťanů, která zbyla. Ženy si na dnešní den vybraly své nejlepší oblečení. Mužům se u pasu blyštělo vyleštěné kopí nebo nablýskaný meč. Pro všechny se dnešní den stal symbolem nového začátku, kdy se slíbilo, že naše rasu se bude držet v cestě bohů, abychom nedopadli jako naši předchozí předkové.

Klečela jsem se sepjatýma rukama v hluboké modlitbě. Starý moudrý stařec s dlouhým plnovousem přede mnou právě vzýval Poseidona, ochránce naší rasy. Někde blízko v chrámu jsem cítila i přítomnost královny Lioness, protože se vzduch chvěl. I Diana se usmála, když zaznamenala slabou přítomnost své matky. I když věděla, že na ni Lioness dává pozor, pořád se nedokázala smířit s tím, že matka jí nestojí jako opora přímo tady. I přesto ji však zavalil pocit neukojitelného štěstí, jakmile zaznamenala chvění, což znamenalo přítomnost boha.

„Ó Poseidone, pomoz, prosím, našim královnám vždy rozpoznat pravdu, veď je na správné cestě, aby svému lidu přinesly jen nejlepší léta. Za jejich vlády bude země vzkvétat. Už nikdy se nebude opakovat chyba, jak se stalo před třemi tisíci lety. Proto tě prosíme, abychom žili jen v míru a pokoji."

Starý stařec mě vyzval, abych se postavila a ze svých úst vypustila přání a přísahu. Otočila jsem se ke svému lidu, milovaným poddaným. Ze všech sálalo nedočkání. Nikdo nevěděl, co se stane, když si za svého vůdce zvolí dvě mladé ženy, které sotva dospěly a ani jedna z nich netušila, jak má své království vést. Sázeli na naslepo. Kdyby tak však neudělali, jejich země by znovu zůstala bez vládce, pustla by.

Jiným se rozhodnutí jiných nelíbilo. Mě a Dianu pokládali za hrozbu, která jim jen znovu přinese krvavé časy. Někteří se dovolávali na sílu královny Lioness, označovali nás za její vyvolené dcery. Po rozhodnutí dosavadní vlády a většiny obyvatelstva, i když se báli, že znovu všechno lehne popelem, se nás rozhodli korunovat královnami. Naše zákony a příkazy však bude regulovat vláda.

Upravila jsem si královské roucho. Jednalo se o dlouhé šaty až na zem. Ale byly však mnohem zdobenější než ostatní obyčejné šaty královny. Byly přepásány přes jedno rameno širokým pruhem hebké látky. V kaskádách splývaly až na zem. Jejich krvavá barva se tloukla s mými vlasy, jež byly upevněny do složitého drdolu. V pase je doplňoval pás ze zlata a stříbra s rubíny a perlami. Atlantský kámen stále zůstával na svém místě.

S úsměvem jsem se dala do řeči. Nejdříve jsem se zakoktala, můj hlas zněl nejistě, ale brzy jsem v první řadě chrámu našla svůj středobod, na který jsem se upnula. Babička s Miou. „Přísahám na svůj vlastní život, že nezpůsobím další pád Atlantidy, jako tomu bylo před pár staletími. Naše rasa si bude od dnešního dne žít v blahobytu pod mou a Dianinou vládou. Slibuji, že nenechám nikoho trpět a za mé vlády bude Atlantida jen vzkvétat."

Znovu jsem poklekla před starce. Na hlavu mi dopadla drobná korunka ze stříbra a perel. Diana svou přísahu složila před chvilkou. Stála s korunou opodál. Patřila její matce, našla se ve šperkovnici v její ložnici. Královna Lioness si ji sundala, když zachraňovala své dvě milované děti. Tu moji mi odkázala babička. Nechal ji udělat princ Andre pro svou budoucí manželku. Stále jsem si pamatovala babiččina slova, s jakými mi ji odkazovala.

Sledovala jsem, jak babička z dřevěné šperkovnice vyndává blýskající se věc, která mě svou září skoro oslepila. Přejela palcem po diamantech a perlách na jejím obvodu. Se zalíbením sledovala, jak se lesk podmanil doteku jejich prstů. Na moment si ji posadila do blonďatých vlasů, zavřela oči. O pár sekund později ji ze sebe sundala.

„Naposledy jsem ji viděla před sedmnácti lety, od té doby jsem ji nevytáhla. Připomínala mi mnoho bolestných vzpomínek. Měla jsem ji na sobě v den, kdy se tvůj dědeček snažil promluvit k lidu. Chtěl je uklidnit, jelikož právě začínaly hony na naši rasu. Všechno řešil diplomaticky. Hrozně moc se nakřičel, ale nikdy je nedotáhl k rozumu. O pár dnů později jsem ho v našem domě našla zastřeleného. Nikdy jsem nezjistila, kdo za jeho vraždou stál.

Na dlouhé měsíce jsem ji schovala. Tvá matka se po ní sháněla. Rozhodla jsem se, že jí předám svůj titul. Viděla jsem, co se děje s Davidem. Moc ho změnila od základu, připadal si tak nepřemožitelný."

„Proč jsi to neřekla mé matce, babi?"

„Neposlouchala by mě. Pro ni to pořád byl velký bratr, který se o ni staral a chránil ji. Pravda je taková, že ji potřeboval na své straně. Nehodlala tomu ani uvěřit, když jí zabil milovaného člověka, tvého otce. Byla zaslepená rodinným poutem. Raději se starala o naši rasu než svou lásku. Díky tomu o všechno přišla.

Poté se nás lidská rasa rozhodla zavřít pod hladinu. Doufala jsem, že Soulcitu ochráním, ale ona si nedala říci. Než nás zatkli, rozeběhla se i s vámi pryč. Poté jsem ji už neviděla. Tu korunku jsem si oblékla ještě ten den, jako symbol vzdoru, když nás uvrhli do vězení a nasadili okovy."

„Co s ní mám dělat?" prohlížela jsem si ji nejistě.

„Stane se tvou v den korunovace. Nechal ji vyrobit princ Andre, když se ztratila ta jeho matky. Buď spravedlivá a naslouchající. Nezapomeň, že královna musí mít všechno a nic," posadila mi ji do rozpuštěných vlasů.

„Královna Crystaline Atlantská," zněl jeho zvučný hlas po celém sále hrdelní atlantštinou.

„Královna Crystaline Atlantská," zopakovali po něm ostatní Atlanťané. Všichni povstali a následně se zhluboka uklonili. Sledovala jsem je s dojetím, protože mi věřili i přesto, co se stalo v minulých letech. Jako by rázem zapomněli na královu chybu, ale zajímalo je pouze to, že jsem ta dívka z proroctví a Diana její znovu nalezená dcera.

O pár hodin později hlavním městem procházel slavnostní průvod. Po hostině už mi nekručelo v žaludku, ale spíše mé tělo zachvacovalo šílené vedro. Vějíř jsem po ruce neměla. Korunovační plášť mi na zádech stále více těžkl, až jsem si připadala, že za sebou nesu balvan.

Z nebes a balkonů na naše hlavy dopadaly květiny. Jejich svěží vůně se vznášela ve vzduchu. Ve větru plápolaly erby Atlantidy. Jedno malé děvčátko nadšeně mávalo vlajkou. Děti se v houfech tlačily u kraje průvodu, aby zahlédly novou královskou rodinu. Mia se v zelených šatech vlajících do stran plaše usmívala a s korunkou mé matky na hlavě mávala lidem. Někdo jí hodil rudou růži. Přičichla si k ní a její úsměv se více rozšířil.

I přesto se v jejích očí pohybovala starost. Její srdce toužilo po domově stále více. Sice přišla o prarodiče, ale zdělila po nich mnohé jmění, takže se o sebe postará. Navíc předpokládala, že se k ní teď nastěhuje její vzdálená tetička z dědovy strany, aby mohla dále studovat a chodit do školy. Hodlala se postarat i o Freyu, která na tom s pamětí byla opravdu bídně. Nikoho z nás si nepamatovala. Jen Mia v jejích vzpomínkách dál přežívala.

Freyni rodiče to vzalo. Nedokázali uvěřit, že jejich dcera je opustila a ani si je nepamatuje. Její matka se zhroutila. Ale i tak se rozhodli, že se přestěhují zpět do světa lidí pod jinou identitou, aby své dceři zůstali na blízku. I Mie nabízeli svou pomoc, ta však chtěla pobývat v domě, kde vyrůstala. Ale při jeho zmínce zbledla, takže ji provázely děsivé noční můry.

Tušila jsem asi, co v nich vidí. I mě občas provázely. Běžela jsem ztemnělou chodbou. Prasklá světla nesvítila a na zemi se válely střepy. Třpytily se v temnotě jako jediné světlo na planetě. Hledala jsem cestu ven. Okolo mě se nabízelo desítek chodeb, ale já si vybrala tu nejširší. Doufala jsem, že vede ven.

Temnota se okolo mě stahovala stále více. Uhla jsem jí cesty, ale její temné šlahouny se mi omotaly okolo kotníků, lačně mě olizovaly. Spadla jsem na zem, přímo do střepů. Z ranek mi vyrašila rubínově červená krev. Sledovala jsem se zděšením, jak odkapává na podlahu. Ztrácela jsem další krev. Tělo mi sláblo. Hlava se mi motala.

Zvedla jsem se z posledních sil na nohy. Klopýtala jsem, neviděla na cestu. Před očima se mi zatmělo, zrak se rozostřil. Zaměřila jsem. Okolo mě se pohybovaly vznášející se postavy ve vlajícím oblečení. Byli bosí. Přecházel mi z nich mráz po zádech. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a zhluboka oddechovala, abych uklidnila své rychle bušící srdce. Několikrát jsem se udeřila doprostřed hrudi. Vykašlávala jsem krev. Postavy se roztočily ve smrtícím tanci.

„Zabila jsi nás! Zabila, Crystaline! Proč ty si užíváš královský život, ale my ne? To kvůli tobě náš život přišel vniveč!" zakřičeli všichni jednohlasně. Natahovali po mně své bledé ruce. Vykřikla jsem, až mi ztuhla krev v žilách. Když mě jeden z nich uchopil za krk a zmáčkl, probudila jsem se celá zpocená.

Babička mě vzala za ruku. „Teď opravdu vypadáš jako tvoje matka, ale máš mnohem lepší vychování než Soulcita. Byla sice statečná a nebojácná, ale ne na všechno pohlížela s takovým klidem jako ty. Věřím, že jistě budeš dobrou královnou."

Okolo nás se setmělo. Na ulicích zářilo tisíce modrých světel. V křišťálových věžích Atlantidy se odrážely hvězdy jako středobod celého vesmíru. Někde mezi nimi se nachází má matka. Jednou se přidám k ní a opět spočinu v jejím náručí. Stejně jako Diana, já a Mia jsme každá přišla o matku a to nás spojovalo. I Diana se hodlala po své smrti znovu setkat s matkou a svým bratrem. Svého otce zavrhla, novou naději už nehodlala dát znovu.

V noční královské zahradě poletovaly zelené, červené a modré světlušky. Za rozložitými stromy šumělo jezírko s vodopádem. Na dlouhém stole nechybělo žádné mé oblíbené jídlo. Mia právě ukusovala cukroví a kokosové kuličky. Připomínalo jí to sladkosti z jejího světa. Můj pohled nakonec spočinul na přesýpacích hodinách. Odměřovaly nám čas. Zbývala nám už jen půlhodina a já si povzdechla. Nastal čas se rozloučit.

„Mio", jemně jsem jí stiskla rameno, „ nastal čas se rozloučit."

Přikývla. Přitočila se nám Chantal v černých šatech s Lissou v nachově fialových. Lissa jí s kamennou tváří podávala ruku, ale nic víc neřekla. Cítila jsem její rozpoložení. Stále nedokázala mé sestře odpustit, že nerespektovala Astrid a ta pro její kamarádku riskovala život. Lissa se snažila hodit vinu na někoho jiného, aby nemusela nést svůj žal sama.

„Doufám, že se ti bude dařit a že tvé rozhodnutí není tolik špatné, jak si myslím. Měla bys zůstat," probodla ji Chantal svýma očima. Mia přikývla. V jejích očí se však zračil jiný názor. Podle sebe udělala to nejlepší řešení, co mohla.

Brandon se nám ztratil v davu, asi někde tančil s Dianou, protože ta ho od té doby, co mu poprvé pohlédla do očí, uháněla, seč mohla. Na chvilku mu nedala pokoj, a proto považovala za úspěch, když ji dnes večer sám požádal o tanec. Skákala skoro tři metry do vzduchu, přesto se však udržela a s malým pousmáním jeho nabízenou ruku přijala.

Guse jsem ani nehledala. Od smrti své sestry trávil čas sám. Ničí společnost neuvítal, ale na hodiny v jejich Akademii docházel pravidelně. Malé nadšené děti nezanedbával. Spíše se ponořil do jejich výuky. Nešetřil je, to děti uvítaly. Všechny je obdivovaly, toužily se stát tolik silnými jako oni. Už nám zbývala jen Diana, která popřála Mie hodně štěstí, než odešla tancovat, a babička.

„Coraline, omlouvám se, že ti říkám takhle, ale vždy pro mě budeš tahle, protože ti to jméno dala má dcera Soulcita. Za ten týden jsem poznala, jaká opravdu jsi. Lituji jen toho, že odcházíš, protože tak ztrácím další rodinný článek, který mi bude chybět. Jsi s námi poslední pozůstalá z naší rodiny. Ale i tak ti přeji, abys byla šťastná a užívala si svůj život, jak uznáš za vhodné."

„Děkuji moc za krásné a vřelé přijetí. Jste má rodina, ale můj domov se nenachází tady. Nepatřím sem. Sbohem, babičko," vyslovila Mia zjihle. Naposledy se objaly, než jsme s mou sestrou a Freyou zamířily k vodopádu s jezírkem.

Vlnky chladivé vody se mírně pohupovaly. Okolo našich postav šumělo listí, cvrlikali cvrčci a tma se proplétala v ladném tanci protkaná stříbrnou nití. „Pořád se ještě můžeš vrátit," hlesla jsem tiše. Zavrtěla hlavou na protest.

„Promiň, ale své rozhodnutí nezměním. Nebyla bych tady šťastná. Jsem zvyklá na jednodušší život s moderními vymoženostmi."

„Ale ti lidé, co tam čekají..."

„... jsou tvoji poddaní," dokončila za mě nekompromisně větu. „Musí ti na srdci náležet jejich blaho. O mě se nestarej, dokážu to sama. Vždy jsem si poradila, i když to bude bez babičky a dědy těžší."

„Ale když odejdeš, brána se zavře a ty se nebudeš moci už nikdy vrátit, nikdy nás už neuvidíš," zkusila jsem ji naposledy přemluvit.

„Bude to tak lepší," pokývala hlavou. „Sbohem tedy," objala mě krátce a stiskla mi rameno.

Na krku se jí stále houpal přívěsek od Diany na znamení jejího slibu. Kromě jejích očí poslední vzpomínka na to, kým doopravdy je. Položila mi královskou korunku do rukou. Pevně jsem ji stiskla, abych zahnala slzy.

Srdce se mi drolilo na tisíc kousků, když jsem pozorovala, jak v závěsu s Freyou vstupuje do vody. Ta se rozestoupila a přijala ji jako svou ztracenou dceru. Věnovala mi poslední pohled úsměv, než přesně s odbitím hodin zmizela. Prostě se rozplynula v páru. Rozbalila jsem si útržek pergamenu, který mi přiložila ke korunce.

Sestřičko,

navždy přísahám, že na tebe nezapomenu. Stále mě budou provázet vzpomínky na naše hádky, ale i poslední šťastné momenty. Snad i já se z tvé paměti nevypařím jako závan větru. Tvé jméno i odkaz naší rasy si ponesu navždy. Buď dobrou královnou, aby na tebe byli všichni pyšní. Jednou, pokud nám to osud dovolí, se třeba setkáme.

Coraline

Stiskla jsem si dopis k sobě. Dopadly na něj první křišťálové slzy. Jako by se mi do srdce zabodlo tisíce ledových jehliček, protože mě právě opustila část mě samé. Zmizela jako závan větru, který se nakonec rozptýlí nad oceánem. Slyšela jsem, jak se listí za mnou odhrnulo. Přistupovala ke mně mužská postava.

Gus mě pevně objal a já mu zabořila tvář do hrudi. „Neplač, jednou se znovu uvidíte. Nechtěla by sis zatancovat v dnešní nádherné noci?" 

OPRAVENO: 23.05. 2020