Stanula jsem před vchodem do královského paláce. Tyčil se vysoko do nebe. Trojúhelníkovou střechu podpíraly bohatě zdobené sloupy s vlnovkami a spirálami. Všechno bylo bohatě zdobené. Dýchalo to na mě živostí a luxusem, protože v něm přebývali jen ti nejbohatší. Sloupy vypadaly jako nové, palác udržovali v čistotě.

Byl postaven z mramoru a vysoký asi čtyři patra. Táhnul se skoro po celé délce zahrady, která ho dokola ohraničovala. Na náměstí ve tvaru čtverce, kde se přes den pořádaly trhy, vykukovalo pár balkónů. Jeden z nich, přezdívaný Mávadlo, protože odtud král Atlantidy mával svým poddaným, kteří mu s předstíranou radostí provolávali slávu, majestátně převyšoval ty ostatní.

Vdechnul do sebe něco ze samotného krále. Vyzařovala z něj stejná povýšenost, sobeckost, ale i naprostý nezájem. Král se považoval za nejlepšího, nikdo ho nemohl předčít. Osoby ve svém životě bral jako samozřejmost. Možná dříve některé z nich miloval, včetně své manželky Lioness, ale teď se podobal jen kusu ledového kamene. Ze sňatku se ženou, která byla svázána se samotnými bohy, jen vytěžil, co se dalo a co mu přišlo k užitku.

Další roli v jeho životě hrál princ Andre. Snažil se ho převychovat k obraz svému, avšak syn se pevně oddal své matce. Nikdo s ním nehl, nenechal se změnit. Jeho výchovu silně poznamenala matka, jež ho vychovala jako člověka s dobrým srdcem. To proto se nebál vládnout rozzuřeným Atlanťanům, když se jejich domov potopil. Doufal, že je zkrotí. Ale pořád v nich, po celá ta staletí, přežívala zlost, vztek a touha po odplatě. Chtěli se bohům vzpříčit za to, co jim provedli, ukázat jim, že nejsou jejich loutky a že se jich nebojí.

Nikdy to nedokázali, protože jsme všichni stejně tvrdohlaví a skoro na ničem jsme se nikdy neshodli. V Atlantidě, i když se o ní povídá, že žila v harmonii, se královští poradci a úředníci většinou neshodli. Každý si chtěl prosadit svůj názor, který se mu zdál podle všeho nejlepší. Nakonec vždy rozhodl král, který si stejně prosadil svůj, jiný názor. Na svá rozhodnutí nedal dopustit, protože se mu zdála nejlepší.

Ze zahrady a nádvoří, schovaných za tlustou palácovou zdí z mramoru, na náměstí doléhaly zvuky cvrčků. Jejich symfonie dnes byla nepravidelná, ale jindy pro mě představovala klidnou ukolébavku, když jsem se vydávala do říše snů. Dnes jsem byla stále bledá, bez ohledu na to, jak dlouho jsem už vlastně neprospala celý den.

Můj den v Atlantidě se krátil. I když bych si nejraději ustlala na měkce vypadajícím koberci v královské zahradě, raději jsem se udržela na nohách. Před očima mi ztmavlo a připadalo mi, že nohy mám rázem jako z olova. Motala jsem se v nekonečných kruzích. Brzy jsem potřásla hlavou, abych si pod nohama získala aspoň nějakou stabilitu. Nezdálo se mi to, ale takhle jsem naposledy viděla, jak se motá pár výrostků od nás zpod hladiny. V krvi jim kolovalo už pár skleniček alkoholu. Nikdy jsem nezjistila, kde k němu přišli, ale tipovala jsem to na tajné úkryty jejich rodičů, kteří si ho tam ukrývali ještě předtím, než nás uvěznili.

Luna na obloze se zaleskla, jako by mi hrdě oznamovala, že mi dochází čas. Sama jsem to tušila. Někde v srdci jsem cítila, že můj čas v milované Atlantidě se pomalu vytrácí do prázdna mezi světy a poté nezbude nic. Milovaná Atlantida se mi rozpadne pod rukama v šedý prach. Tolik jsem toužila aspoň po jednom dni navíc, ale Loutkářka byla nesmluvitelná.

Když jsme se sem prodíraly, sama mi prozradila, že s její pomocí jsem se sem dostala. To ona Chantal vnukla speciální nápad na to, aby si s námi malinko pohrála. Z jejích očí jasně vyzařovalo, jak už ji nebavilo všechno pozorovat z dálky, protože jsem se prý se vším piplala. Jak jsme sem dorazily, opustila mě a zmizela v neprostupné tmě. Jen zářivě modrá světla párkrát zablikala.

Před palácem stály dva páry stráží, na každé straně u vchodu dva. Působili nehnutě jako sochy. Kdybych se před ně postavila a luskla jim prsty přímo před obličejem, ani by to s nimi nepohnulo. Jen by dál zírali do tmy. Vystoupala jsem po kamenných schodech nahoru. Mé kroky se rozléhaly prázdným tichem. Najednou všechno ztichlo a hudbu cvrčků nahradilo mrtvolné ticho. Zaposlouchala jsem se do prázdna.

Stráže mě nechali beze všeho projít. Nepozastavovali se nad tím, že tam možná nemám co dělat. Zřejmě Dhaliinu postavu znali. Usuzovala jsem, že to ona navštěvovala krále. Díky ní se jeho srdce zbláznilo, až to skoro neuběhlo. Dhalia pro něj představovala výzvu, jak zkrotit mladší ženu a zahrát si na krotitele divokých šelem. S ní se cítil, jako by se zase navrátil do svých mladých let.

Vklouzla jsem do studených pokojů paláce. Přede mnou se rozléhala dlouhá chodba, končící v nicotě. Nikde nesvítily svíčky ani louče. Stíny se plazily po stěnách a vrhaly na mě chtivé pohledy. Schoulila jsem se do záhybů svého pláště, abych unikla z jejich osidel. Zdály se mi příliš chtivé, jako bych jim sloužila jen jako potrava.

Ze starých map a plánů, které babička ukrývala ve staré malované truhlici, jsem aspoň málo tušila, kam přesně mám jít. Pokoje královny Lioness se nacházely ve východním křídle, protože se ráda probouzela se sluncem na víčkách. Její manžel spíše preferoval zimu a tmu, takže se jeho komnaty nacházely v severním křídle.

Po vystoupání schodiště, které někdo pokryl sametově rudým kobercem z orientu, jsem se vydala do severních chodeb. Cestou jsem míjela bohatě zdobené fresky s výjevy z krvavých bitev. Král miloval války. Byl skvělý stratég a z většiny z bitev, které sám vyprovokoval, aby se pobavil, se vracel s velkým lupem. V dřívějších časech věnoval krásné šperky své manželce. Dnes jimi obdarovával své milenky.

Byly to jen pouhé domněnky, ale tušila jsem, že to, co se teď v rytmu zrychlených kroků hýbalo na Dhaliině krku, bylo od krále. Dhalila si potrpěla na jednoduchost, protože drahé šperky se jí nehodily. Sama se vrhala do různých plánů a potyček. Pokud se stala součástí něčeho velkého, tomu někomu se hodila.

Zmrzla jsem v pohybu. Proti mně se vyřítila zarudlá královna Lioness. V očích se jí vzteky blýskalo. Vyvedlo mě to z míry, až jsem vytřeštila oči. Většinou jsem o ní slýchávala, že byla proslulá svou klidnou povahou, která krále doháněla k šílenství, i v těch nejvyhrocenějších situacích.

Teď se jí lem dlouhých šatů zuřivě vlnil okolo kotníků. Rudé vlasy jí vlály jako nezkrotné plameny. Tmavé oči se zdály ještě tmavší než teď, skoro jsem v nich zahlédla temnotu. Působila temněji než jindy. Zřejmě jí ruply nervy. Před jejím hněvem jsem se přikrčila. Co by asi dělala, kdyby zjistila, že její milovaná sestra Dhalia obývá královo lože? Při pohledu do mé tváře ale její oči zněžněly, jako by se dívala na své dítě.

„Dhalio, co potřebuješ? Opět sis přišla pro radu?" hlesla vyčerpaným hlasem. Působila odevzdaně, jako by se najednou se vším smířila.

„Ne. Proč bych měla?" nadnesla jsem s lehkostí.

„Před měsícem jsi působila dosti nevyrovnaně. Málem ses zhroutila před mými komnatami, jak jsi byla vyděšená. Mluvila jsi nesrozumitelně. Pořád jsi opakovala něco o ženatém muži, a že ses do něj zamilovala."

„Já už jsem to vyřešila sama. Podařilo se mi to malé pobláznění zahnat. Bohyně Afrodita si se mnou jen pohrála, udělila mi lekci životní lásky, abych si na chvilku užila. Nechala jsem se zlákat," zalhala jsem jejím hlasem, i když jsem věděla, že toho Dhalia nelituje za žádnou cenu.

„To jsem ráda, drahá sestřičko," věnovala mi unavený úsměv. „Ale radila bych ti, abys boží trpělivost nepokoušela, protože ta jim dochází. Raději se o nich nezmiňuj vůbec," povzdechla si.

Naklonila jsem se blíže. Rozhovor začínal být zajímavý. Lioness se zřejmě naposledy snažila krále přesvědčit, aby se vydal na správnou cestu a nepokoušel bohy. On ji neuposlechl. Opět si vedl svou. Sama královna před nějakým časem pronesla věštbu o mně a sestře a prorokovala zkázu Atlantidy. Atlanťané si zatím žili podle svého, jak to vypadalo.

Pod očima se jí skvěly tmavě modré kruhy. Oči měla zarudlé, pleť pobledlou. Nehty se jí loupaly a kůže místy zčervenala. Zdála se příliš unavená. Všechno ještě prohlubovaly vpadlé tváře. Byla vyčerpaná a na pokraji svých sil. Všechno se s ní točilo. Celý její svět se smrskl do jediného úkonu - zachránit své děti. Bohové přes ni zatím promlouvali, dávali naší rase poslední šanci. Ta je nebrala na vědomí, místo toho si dále užívala živočišné hrátky.

„Kam míříš?" Oči se jí zúžily do malinkatých štěrbinek.

„Navštívit tvého manžela. Požádal mě o radu ohledně strategie," zajíkla jsem se. „Plánuje další válku."

„Prosím, Dhalio, buď opatrná. V poslední době se chystají zlé věci plné zkázy," varovala mě. „A rozmluv mu to, jinak si bohy proti sobě poštve ještě více než teď. Nic jiného od tebe nežádám."

Věnovala mi poslední pronikavý pohled, než se zašustěním látky zmizela za dalším rohem. Na chodbě jsem zůstala osamělá. Ticho přerušovalo jen přesýpání písku v časoprostoru, který mi odměřoval čas. Všechno se rázem smrsklo na pouhé sekundy. V téhle hře šlo nyní o čas. Přidala jsem do kroku a rychle stanula před jeho komnatou. Zaklepala jsem a bručivý hlas mě vyzval, ať vejdu dále.

Jeho oči se v okamžiku rozzářily. Hrálo v nich tisíce jiskřiček. V momentě stál přede mnou a přivinul si mě na svou svalnatou hruď. Připomínal mi prince Andreho, ale i strýce Davida, který se mu podobal nejvíce. Všichni byli plavovlasí s nezvykle světlýma očima.

Ty jeho byly blankytně modré s černými tečkami po obvodu. Většinou v nich nikdo nespatřil žádný cit, ani když pozoroval své děti, ale teď přímo sršely energií a možná i láskou. Tohle všechno v něm vykřesala Dhaliina přítomnost.

„Chyběla jsi mi," zašeptal něžně, než naše rty propojil v hladovém polibku.

Bránila jsem se mu a nespolupracovala. Snažila jsem jeho silným pažím vymanit, abych si ubránila i ten kousek své dosavadní svobody, než se mi v hlavě ozval tvrdý hlas, pichlavý jako sklo.

Polib ho.

Ne.

No tak, polib ho.

Ne.

Polib ho. Nebo se všechno rozplyne ve zlé mlze.

Přemohl mě. Hlas se do mě zabodl, způsobil mi ukrutnou bolest. Nevěděla jsem, o koho se jedná, kdo mi napovídá, co mám dělat. Možná se jedná o můj vnitřní. I Loutkářka si se mnou takhle může pohrát a sledovat přitom moji bezbrannost. Napjala jsem všechny svaly ve svém těle.

Polibek se ještě víc prohloubil, když jsem s ním spolupracovala. Připadalo mi to nechutné, jako bych objímala kus kamene a v dálce slyšela jeho posměšný hlas. Hodiny odtikávaly ještě zuřivěji, písek se v nich bez přestávky přesýpal. Soustředila jsem se pouze na ně, všechno ostatní z hlavy vypudila.

Dlouze jsem se nadechla, když jeho jazyk opustil má opuchlá ústa. Odvrátila jsem od něj hlavu a začala přecházet po místnosti. Kámen na mém prstě se dovolával pozornosti. Ignorovala jsem ho. Ze všeho mě až vytrhl králův svůdný hlas. Po zádech mi přeběhl mráz.

„Moc rád bych pokračoval, ale čeká nás práce."

Nabídl mi rámě, do kterého jsem se zavěsila. Doprovázelo nás cvaknutí dveří a poté ticho. Mlčeli jsme, abychom nepromarnili zbytek času, který zbýval. Natáhla jsem svou mysl k té jeho. I když jsem to dělala poprvé, kámen na mém prstě mi k tomu trochu napomohl. Díky jeho síle jsem se nepatrně dotkla králových myšlenek.

Přemýšlel o průběhu rituálu. Jednalo se o zničení Atlantského kamene. Měl se roztříštit na tisíc kousků, které by vítr odvál do moře. Proč, to jsem z nich nevyčetla. Ale jedno jsem poznala jasně. On se stal jen pouhým nástrojem v rukou Dhalii. Ona byla všeho strůjcem, krále si vybrala jen proto, že dokázala zlomit jeho vůli. Díky jejímu půvabu se jí podvolil.

To Dhalia stojí za zničením Atlantidy. Stála o pomstu. Její sestra se stala královnou jen proto, že byla bohy vyvolena. Po tomhle titulu toužila Dhalia, ale její sestra jí ho vyfoukla přímo před nosem. To proto naplánovala děsivou pomstu, v níž se všichni obrátí proti Lioness, nikdo jí nebude poslouchat a brát na vědomí její věštby. Naplánovala to tak dokonale, že rod královniných potomků později zavrhli a Dhalia to celé sledovala.

Všechno se to stalo jen proto, že ji spalovala žárlivost. Kvůli jedné věci, kvůli koruně.

Vešli jsme na zahradu. Už se blížilo ráno. Na poupatech růžích, které se chvěly příslibem začínajícího jitra, se třpytily jako čiré diamanty kapky rosy. U nohou se mi válela ranní rosa. Noc pomalu odcházela. Za chvíli začne svítat. Na východě obloha zesvětlala.

Vedl mě k altánku, který se nápadně podobal anglickému Stonehenge. Vysoké kulaté podpěry podpíraly kvádry, které ohraničovaly celý prostor. Po sloupech se vinuly zelené břečťany s poupaty rudých a bílých růží. Všechno tady se sebou kontrastrovalo, jako by se zde spojovala temnota se světlem a život se smrtí. Všechno se navzájem slévalo, ale i tak to nepůsobilo jako celistvý celek.

Klekla jsem si ke kameni, do kterého byl vyřezán spletitý znak Atlantidy. Položila jsem na něj kámen. Lesknul se. Prosil, ať to nedělám a ušetřím ho. Vztáhla jsem ruku, protože v téhle hře jsem nemohla dát pokračovat. Přišel čas ji ukončit.

Najednou ale vše zmizelo. Mou mysl někdo zatlačil do pozadí. Nahradil ji někdo šílený, kdo hodlal obětovat všechno kolem sebe jen pro jednu pomstu. Museli za to zaplatit všichni ostatní. Dhalia se vrátila zpět do svého těla.

Zvedl se vítr. Její ruka kámen rozdrtila na tisíc malinkatých kousíčků. Její zlověstný smích zněl celou zahradou, zakusoval se mi do mysli, až mě z něj rozbolela. Vítr modré částečky unesl k tmavě skelné hladině za palácem. Všechno se pokazilo, já jsem to pokazila.

Dhalia vstala a ovinula své paže okolo králova těla. Jejich rty se setkaly ve vášnivém polibku, jako by tím konečně zpečetili dnešní čin. Tikot hodin v dálce ustal a já se rozplynula v páru. 

OPRAVENO: 11.06. 2020