Rozhlížela jsem se kolem sebe. Netušila jsem, kde jsem se to objevila. Kolem mě se do výšky rozpínali nějací obři. Přišla jsem blíže k nim. Přitiskla jsem se k jejich hnědému tělu. Škrábala to. Oni se ale nežili, netlouklo jim srdce, nedýchali.

Zvedla jsem hlavu do výšky. Nahoře ševelil tichý větřík. Pohrával si se zeleným listy. Listy, listy. Tohle nejsou obři, ale stromy. Srdce mi začalo radostně bít. Nenacházím se pod hladinou, ale nad ní.

Dostala jsem se ke své sestře. Stačilo jen následovat naše pouto. Natáhla jsem ruce před sebe. Stříbrná nit se přede mnou nezhmotnila. Zklamaně jsem vydechla. Jak se zdá, nebude to tak snadné, jak to vypadá.

Tvář mi ovál studený vítr. Hledala jsem něco teplého, co se nosí tady u lidí. Babička to občas vytahovala z truhly se vzpomínkami. Říkala tomu svetr. Po mých pažích ale nic neviselo. Nahmatala jsem jen hebkou, jemnou látku bělostných šatů.

Sahaly mi až pod kotníky. Trochu jsem je nadzvedla. Pod nimi se schovávaly kožené sandály s barevnými korálkami. Sáhla jsem si na hlavu. Drobné pramínky ohnivých vlasů mi rámovaly obličej a zbytek byl zapletený do drdolu. Měla jsem v nich posazenou svou korunku. Na prstě se mi blýskal Atlantský kámen. Opět se třpytil.

Vítr mi za zády šuměl. Stiskla jsem si živůtek. Ve vzduchu jsem cítila něco, co tady nemělo být. Zlo a strach. Proč mě teď na každém kroku provází právě tyto dvě negativní emoce? Zavřela jsem oči a nechala se ukonejšit zvuky přírody.

„Neboj se, jdi dál. Až dojdeš na konec, poznáš ukryté tajemství tohoto lesa," našeptával mi tichý hlas. Pokrčila jsem rameny. Intuice mi říkala, ať ho poslechnu, i když se mi srdce a mysl svíraly strachem.

Tak a dost! Jsem Crystaline Atlantská, je ve mně duše princezny Diany a polovina ze samotné královny Lioness. Ona sama by se takhle nechovala, nenechala by se ovládnout strachem poté, co dokázala. Musím se vzchopit a následovat své předky. Náš rod se vyznačoval tím, že jsme nastavovali život i pro ty, kteří nás zavrhli, abychom dokázali, že nejsme jako král, co je zradil.

Rozešla jsem se do srdce lesa. Cítila jsem se s ním nějak propojená, i když mám blíže k vodě. Odmala jsem naslouchala toku a bouření vln. Pozorovala jsem, když o hladinu narážely kapky. Ono mi vlastně nic jiného nezbývalo, když jsem celý svůj dosavadní život strávila ve vězení.

Netoužila jsem po pomstě jako většina z naší rasy. Lidem jsem to nezazlívala. Báli se nás. Sama jsem se několikrát lekla starších lidí, kteří měli až moc tmavé nebo barevné oči. V jedněch očích jsem zahlédla i plamínky nenávisti a vzdoru. Babička povídala něco o tom, že Atlanťané chystají vzpouru, ab vyvraždili celou lidskou rasu.

Natáhla jsem ruce před sebe. Kámen ze sebe vydával oslepující světlo. Zakryla jsem si obličej rukama. I přes zavřené oči jsem vnímala tu ostrou modrou zář. Měla jsem pocit, že snad oslepnu. Celý svůj život jsem byla zvyklá spíš na tmu a ne na neonová světla, která mě takhle oslepí.

„Ne, ne, ne, moje oči!" vykřikla jsem.

Nejsem žádná hysterka, ale potřebovala jsem ze sebe ventilovat tu bolest z té záře. Pomalu jsem klesala na kolena. Chytla jsem se trávy. Potřebovala jsem oporu, ale byla jsem tu sama. Co to říkal Brandon? Naším úkolem je chránit tebe, princezno Atlantská. Strážci byli v utajení, ale přišel čas na to, abychom šli s pravdou ven.

„Lisso! Brandone, prosím, potřebují vaši pomoc," schoulila jsem se do klubíčka.

Čekala jsem na ně. Potřebují čas, aby mě dokázali najít. Záře ustávala, kámen se pomalu klidnil. Vyčerpaně jsem si oddechla a nasála do plic čistý vzduch. Opět se mi vracela životní síla, ale nemohla jsem vstát. Byla jsem příliš vyčerpaná. Na chvíli zavřu oči, jen na malou chvíli.

„Maličká, vstávej, konečně přišel tvůj čas, nespi," broukal si do rytmu melodický hlas.

Zvedla jsem hlavu. Nikoho jsem neviděla, ale ten hlas musel odněkud jít. Prostorem se rozléhalo jen šumění větru v korunách stromů. Bylo mi divné, že se hlas opět neozval. Začínám trpět halucinacemi.

„Tak vstávej, malá Crystalko, ona tě už čeká," rozlehl se hájem čirý, zpěvavý hlásek.

Přitiskla jsem si ruce na uši a poplašeně se rozhlédla. Mé srdce splašeně, ale rytmicky bilo. Nebylo to strachem, ale nedočkavostí, jako by vycítilo, kdo se schovává na druhé straně.

„Půjdeš tedy, nebo budeš hodně dlouho čekat? Vidím na tobě, jak moc je tvé srdce nedočkavé."

Konečně jsem ten hlas uviděla. Vycházel ze zobáčku malého kolibříka. Hrál skoro všemi barvami. Žlutá střídala červenou, modrou, oranžovou a zelenou. Jen zobáček mu zůstával stále stejně hnědý.

„Kdo jsi? Nikdy jsem se s pozemským tvorem nesetkala. Mohla jsem jen pozorovat ptáky nad sklem hladiny. Žádné jiné zvíře se tam ani neobjevilo," prohlížela jsem si ho obdivně.

Co mi ale přišlo divné, bylo to, že on dokáže mluvit lidským hlasem. Zvířatům jsem nerozuměla, neovládala jsem jejich řeč. Jen když jsem si hrála s delfíny, doruzímavala jsem se s nimi pomocí posunků a různých zvuků.

Ale s těmi jsem uměla mluvit proto, že byli skoro stejní jako já. Měli jsme něco společné. Vázalo nás k sobě pouto vodního živlu. Ta voda, která poskytovala potřebu všem tvorům na téhle planetě, nás k sobě svázala poutem, které nešlo přetrhat. Stejně jako mě částečně spojovala s mou sestrou, mým dvojčetem.

Kdyby tu nit někdo mezi námi přeřízl, nikdy by se už nespojila, ale zahynuly bychom obě dvě. Tak vratké jsou životy bytostí. I Atlanťané, napůl polobohové, jednou zemřou, i když jsou odolnější než lidská rasa. To pouto, na jehož druhém konci najdete spřízněnou duši, je silné na to, abyste se našli a cítili, ale zároveň slabé na to, aby jej mohl někdo zničit a vás zabít.

Moje matka a můj otec rozhodně žádné pouto neměli. Co jsem slyšela, tak ho matka nechala popravit, aby uchránila naší rasu. Na jednu stranu jsem ji chápala – chtěla, aby na nás nepohlíželi jako na ty, co jsme je zradili. Ale na druhou stranu se říká, že láska je většinou silnější a jste pro ni schopni obětovat cokoli, i když tím uvrhnete do nebezpečí ty ostatní, kteří jsou pro vás drazí.

„Crystalko, slyším tvůj tok myšlenek. Je rozbouřený jako moře při hurikánu a stejně tak nebezpečný. Nech ho, ať se uklidní. Odpovědi na své otázky získáš brzy, stačí jen naslouchat a řídit se radami ostatních. Třeba ti to vysvětlí ona sama, když budeš chtít," popolétl kolibřík o kousek dál.

Postavila jsem se na nohy a upravila si šaty, které lehce povlávaly ve větru. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Voněl tropickými květinami, které k mému domovu párkrát zavál oceán.

Často jsem je pozorovala, jak se líně pohupovaly na hladině. Vlnky si s nimi pohrávaly, jako by nic nevážily. Přehazovaly si je mezi sebou. O jejich okvětní lístky se odráželo letní slunce. Ony samy působily jako takové malé slunce. Zářily žlutou barvou, do které se přelila bílá. Když zafoukal slabý vánek, točily se v rytmických kruzích opakovaně dokola.

Ale tohle nebyl oceán, necítila jsem se tady jako doma. Přiznávám, všude panovala jistá kouzelná, místy až pohádková atmosféra. Dostala jsem chuť, ponořit se do tajů tohoto lesa. Skrýval v sobě spoustu tajemství, jež čekala na to, až je kousek po kousku poodhalím.

Kolibřík zase poodletěl. Zběsile mával křídly a čekal na mě. Zřejmě pospíchal, ale mně se už zase klížily oči. Sotva jsem se udržela na nohách, jak se mi samou únavou pletly nohy. Zhluboka jsem zívla, ale stačila jsem si dát ruku před rty. Vyšel ze mě jeden táhlý zvuk.

„Jsi unavená, jak vidím. Vydrž, brzy tam budeme. Ani se nenaděješ a budeš na místě," snažil se mě ten malý uklidnit.

Křídla mu pořád zběsile rotovala. Nechápala jsem, jak může mít tolik energie. Třeba jí má nadbytek. Neuškodilo by mi, kdyby mi trochu půjčil, aspoň bych nevypadala jako noční můra, která se právě vyklubala ze své temného kokonu, kde trávila svůj veškerý čas, než se znovu narodila.

Při chůzi jsem si až moc protáhla tělo, ačkoliv jsem stále cítila jistý tlak v rukách, který mě při každém kroku nepatrně svíral. Zkoušela jsem s nimi hýbat, ale tlak se spíš ještě víc umocňoval. Asi to budu muset vydržet, pokud se chci dozvědět, co mě očekává na druhém konci této pouti.

Přeskočila jsem vystupující kořen stromu. Zvedal se ze země; tlustý, jako když spletete pár provazů dohromady, ale ne tak velký, aby se nedal přeskočit či přelézt. Rozhlédla jsem se dokola. Už jsem se nenacházela na mýtině, kde jsem se dívala na mraky plující na obloze. Každý z nich připomínal něco jiného. Poznala jsem mezi nimi mořské koníky, kteří se u nás honili za svými ocasy. Proplétali se mezi korály a mořskými liliemi, ale ty už skoro vyhynuly.

Z mého snění a pobíhání v myšlenkách mě vyrušila líbezná melodie. Linula se odnikud, z prázdna, které obklopovalo všechny světy ve vesmíru. Jednou se tam ztratíme všichni, až uplyne náš čas. Všichni jednou odejdeme, ale každý jindy a jiným způsobem.

Otevřela jsem oči, které jsem měla dosud zavřené. Oslnil mě třpyt okolního prostředí. Vše tu dýchalo životem. Žádné temné zákoutí, ale jen prosluněná místa. Na jehličnatých stromech se vinuly popínavé květy tropických květin. Některé jejich barvy jsem ani neuměla pojmenovat, stejně tak ty květiny.

Uprostřed toho všeho se vyjímal vodopád. Působil na mě jako studená, osvěžující sprcha v parném létě. Zároveň jsem z něj ale cítila domov. Blýskal se v paprscích slunce, vydával totožnou barvu jako Atlantský kámen. Padal do hluboké propadliny, která byla stejně tak hluboká jako zapomnění.

Ze zapomnění se většinou nemůžete vysvobodit. Pokud zapomenete na jakoukoliv věc, odpluje to po proudu a skončí ve vodopádě zapomnění. Takový byl, podle pověstí, na kraji ostrova, kde se rozléhala Atlantida. Ale tu myšlenku jse už nezískali zpátky.

Natáhla jsem ruce a snažila se do nich polapit modré jiskřivé bublinky, jež létaly ze srdce vodopádu. Jeho okraj, skálu, která tvořila jeho linii, lemovaly keříky s nachově fialovými květinami. Jejich květy vydávaly tak silnou omamnou vůni, že se mi z ní zachtělo spát.

„Dávej pozor, nepřivedl jsem tě sem proto, abys obdivovala přírodu, máš za úkol jiné poslání než tohle," zacvrlikal kolibřík. Slabě jsem přikývla a pokusila se nechat oči otevřené.

Zaměřila jsem svůj pohled na padající vodu. Z jejího středu se nejprve vynořila hlava a poté i tělo ve stříbrné říze. Vznášela se v prostoru, jako by jí to nedělalo žádný problém. Rozevřela své ruce doširoka. Zatajila jsem dech a sledovala každý její pohyb. Zrzavé vlasy se jí vzdouvaly ve vzduchu. Pár jich měla sepnutých s ponou s perlami, ale zbytek si poletoval kolem její porcelánové pleti.

„Vítám tě, drahá dcero, princezno Crystaline Atlanstká," zašeptala, ale její hlas se i přesto dostal do každičkého kousku těla i mého srdce a duše.

Sklonila jsem před ní hlavu a poklesla v kolenou. Vnímala jsem její vznešenost, ale zároveň jsem se před ní netřásla strachy z její nadpozemské síly. Mohla by mě rozdrtit jako otravný hmyz, ale ona se na mě dál pouze dívala. Její tvář mi byla celkem podobná.

„M-mami?!" pootevřela jsem pusu.

Pokynula mi, ať přijdu blíže k ní a sevřela mě v náručí. Všechny starosti, bolesti i trápení ze mě rázem opadly. Po dlouhé době jsem se pocítila volná a svobodná. Mohla jsem klidně vzlétnout.

Do očí se mi tlačily malé potvůrky. Spustily se ze mě proudem. Slzy mi zmáčely oblečení. Tvořily na mé kůži slané cestičky.

„O-opravdu jsi to ty?" vykoktala jsem ze sebe.

Nevěřila jsem tomu. Po tak dlouhé době se se mnou setkala. Neměla jsem ani její pořádnou fotku. Všechny se ztratily a její částečný popis jsem měla jen z vyprávění babičky.

„Zlatíčko, nemáme moc času. Na tvé otázky ti odpovím jindy, takže dobře poslouchej. Hledej v naší knihovně. Abys prolomila tu stěnu, která vás odděluje, musíš pátrat. Myslím, že se to stačilo dobře schovat, snad byla královna pečlivá," mumlala si pro sebe.

Co to říká? Co mám hledat? Potřebuju vědět víc. Bez její pomoci nic nenajdu. Nedokážu zachránit Atlantidu. Spousta hrdinů v knihách udělá všechno sama. Herodes, Perseus, Herakles, ale já jsem jiná. Oni to zvládli bez pomoci. Já jsem však dívka, jen slabá dívka. Nikdy nebudu soběstačná, abych vyřešila vše sama. Naložili tak těžký úkol na bedra té nesprávné osobě.

„Třpytící se mušle, nezapomeň to. Dobře? Všichni spoléhají na tebe, stačí si jen věřit. Brzy se zase uvidíme," vydechla matka.

Naposledy se otočila a rozplynula se v mlze. Nechala mě tam stát ve studené vodě.  

OPRAVENO: 18.04. 2020