Dítě v košíku křičelo. Jeho zrzavé vlasy zářily i na dálku. Z černých očí pár dnů staré holčičky se řinuly slzy. Ale brzy utichla. Hned, jak pláč přišel, tak i odešel. Utichla. Teď se v peřinách krčila tiše jako pěna. Její oči zmateně bloudily po pláži.

Kousek od písku bouřilo moře. Doráželo na pláž. Lidé pod hladinou se zlobili. Nikdo neměl právo je uvěznit, ale i přesto to udělali. Slabá lidská rasa je uvěznila i bez kouzel. Oni oplývali magií, ale ta jim teď nepomohla. Ztroskotali. Plno z nich umučili kvůli pár pokusům, které na nich prováděli. Moc jich nepřežilo. Zbývala jich jen hrstka, kterou žena mohla zachránit, ale i ona zklamala.

Žena s ohnivými vlasy se klečela nad košíkem. Houpala jím ze strany na stranu. Tiše přitom broukala ukolébavku. Dítě se uklidnilo. Na ruce se jí zatřpytil prsten. Atlantský kámen vycítil nebezpečí. Ochraňoval svou majitelku. Z jeho středu vyšel ostrý záblesk. Žena se rázem vymrštila do sedu. Zhluboka dýchala. Její tep vyskočil do neuvěřitelných rozměrů.

Holčička zavřela oči. Žena ji naposledy pohladila po vlasech a zašeptala svá poslední slova na rozloučenou. Položila jí do peřinek kámen. Přilnul k ní a ona ho sevřela v pěstičce. Její bledá pokožka zářila ve tmě. Světélkující oči zhasly.

Přikrčila jsem se ve svém úkrytu. Zaslechla jsem vzdálené hlasy. Mluvily nedočkavě a horlivě. S radostí se třásly, až tu ženu doženou. Kroky se přibližovaly stále více. Muži skoro běželi. Jejich těla se proměnila v míhající se záblesky. Přivřela jsem oči. Nikoho z nich jsem nepoznala.

Na pláž rychlým tempem vběhl blonďatý muž okolo dvaceti pěti lety. Následovaly obrovské lidské gorily s pistolemi v rukou. Zrzavá žena se nebojácně otočila směrem k nim. Hleděla na ně neústupným pohledem. Nebála se jich. Ale při pohledu na toho blonďatého se zarazila. Z jejích úst vyšla překvapená slova.

D-Davide?" zašeptala.

Zatočil se se mnou celý svět. Ona ho oslovila stejně jako mého strýce. Polkla jsem. Už jsem se zorientovala v tomhle proklatém snu, kam jsem se dostala. Támhle přede mnou je moje matka Soulcita a dítě v košíku jsem já. Ten blonďatý muž, David, je můj strýc, který se snaží zabít mě i moji sestru.

„Soulcito, sestřičko drahá, rád tě vidím," zablýsklo se mu v očích. „Jak sis jistě domyslela, byl jsem to já, kdo nahlásil to malé dítě. Neprozradilo se samo. Asi se ptáš, co mě k tomu vedlo. Je to jednoduché. Pomsta. Nemyslíš si, že si ji ostatní zaslouží? Chovali se k nám jako ke sluhům. Přehlíželi nás kvůli tomu, co se stalo před třemi tisíci lety." 

Matka zahořela hněvem. I ve mně se rozhořel. Tušila jsem, jak to skončí i ve snu. Zatnula jsem ruce v pěst, abych po něm neskočila, protože to on ohrožuje mě i moje blízké. Můj slib pořád platí. Já je ochráním, i když za to položím svůj život. Pro tohle mě předurčil osud. Ze stínů jsem zatím nevylézala. Královna Lioness mi řekla, že nemůžeme minulost předělat, i kdybychom si to přáli sebevíc.

„Zasloužili jsem si to," hrdě zvedla hlavu. „Král udělal chybu a já se ji snažím napravit, jen ty opět všechno zkazíš," vřískla nahlas. Z hlavy jí spadla kapuce a odhalila její zrzavé lokny. Blýskala se jí v nich korunka s mušlemi a kameny. Královská korunka. Ta korunka, kterou teď nosím já.

Soulcita se rozpřáhla. Z vlasů si vytáhla korunku. Mrštila ji po košíku s dívkou. Neprobudila se, jako by ji uspala kouzlem. Rychlé kroky mužů ani hádání sourozenců ji neprobralo ze spánku. Jakmile se korunka dotkla její pokožky, zmizela ve víru světla. Nezbylo po ní vůbec nic. 

„Musím s tebou nesouhlasit," pronesl David sladkým hlasem. „Přehlíželi to, jak se pro ně královna Lioness obětovala. To proto neskončili všichni mrtví. Její oběť přinesla jisté vykoupení pro prince Andreho, ale nestačila už pro Dianu. Je mi to líto, ale musím se s tebou rozloučit. Vždy jsem tě měl rád, ale ty ses přidala na špatnou stranu. Tvoje dvě dcery dopadnou stejně."

Právě těmihle slovy zpečetil osud mé matky. Všechno se teď zpomalilo, i když šlo jen o vteřiny, ale mě to připadalo zpomalené. David mávnul rukou. K mé matce se přiblížil jeden z mužů. Nabil hlaveň pistole. Prostorem se nesl ohlušující výstřel.

K jejímu tělu mířila ostrá kulka. Točila se. Teď se to opět zrychlilo. Kulka pronikla do její hrudi. Bílou řízu zbarvila červeně rubínová krev. Soulcita se zachroptěním klesla do písku. Držela se za hruď. Obličej se jí zkroutil bolestnou grimasou.

Blonďák k ní přistoupil. Jeho komplicové zmizely v daleké tmě. Klekl si před ni a pohladil ji po vlasech. V očích se mu na chvilku mihly city, jaké choval ke své sestře. 

„Je mi to opravdu líto," pronesl s něhou v hlase, „ale jiná možnost mě nenapadla. Aspoň si uvědomíš, že ses neměla plést do jiných věcí. Já se tě snažil uchránit. I své rodiče. Snad mi odpustíš."

„Ne," vypravila ze sebe. „Nikdy. Trest tě nemine. Moje dcery to dokáží. Zachrání Atlantidu. Slibuji ti pomstu."

David se zasmál. „Ale Soulcito, nebuď tak naivní, přece je nechceš zahubit už teď. Já je najdu, neboj se," věnoval jí zářivý úsměv. Jeho ruka jí spočinula na tváři. Zvedl se do sedu. Už ho tady nic nedrželo. Bolel ho pohled na to, že umírala jeho malá sestřička, kterou opatroval. Nechtěl tu zůstat, až naposledy vydechne. Otočil se k ní zády. 

Počkala jsem, než zabočil za roh ulice. Vykročila jsem ze svého úkrytu. Rozeběhla jsem se po pláži. Dělilo mě od ní pár metrů. Klesla jsem do písku vedle ní. Už jí docházel dech. Stiskla jsem ránu na hrudi. Na ruku se mi přilepila horká krev.

„M-mami," vypravila jsem ze sebe ztěžka.

Přicházela o krev rychle. Stále prosakovala ven. Už se spojila i s pískem. Oblečení se mi nasáklo celé. Z očí se mi vykoulely slzy. Kanuly na mou mikinu. Přitiskla jsem si ruku na rty, abych nevzlykla nahlas a nepřivolala tím sem zpátky svého strýce.

„Holčičko," vydechla, „dobře mě poslouchej. Mnoho času už ti nezbývá. Čas odtéká rychleji, než myslíš, věštba se chýlí konci a tikání kol osudu s každou chvilkou utichá. Najdi Kámen bohů. Ukrývá se a břehů Severní Ameriky, Florida je..." 

Poslední slova už neřekla. Její oči se zvrátily dozadu. Zatřásla jsem z ní. Z mých úst vycházela ostrá a naléhavá slova. Ona se ovšem neprobudila. Odpočívala v pokoji. Svěsila jsem hlavu. Vzlyky se mi hrnuly ze rtů. Z mého srdce se ulomil velký kus, který už nikdo nezaplní. Cítila jsem prázdnotu. Hlavu jsem si položila na její hruď. Mé vlasy se smísily s krví. Ani jsem nevěděla, kde končím já a začíná krev. 

Mou hlavu zaplnila bezradnost. Po pár chvílích jsem se překulila na písek. Hleděla jsem na nebe. Zářily na něm hvězdy. Vyjadřovaly mi jistou soustrast. Nevnímala jsem je. Můj pohled spočinul v nepřítomnu. Hleděla jsem do nekončícího času, který mě uvěznil ve snu. 

•••••

Vykřikla jsem a posadila se do sedu. Za krk mi stékaly studené krůpěje potu. Vlasy se mi slepily horkem. Odhodila jsem od sebe peřinu pryč. Přes zatažené závěsy dovnitř prokoukly paprsky měsíce. Osvítily moje vlasy, odrazily se od podlahy a padly na zrcadlo visící na zdi. Přešla jsem k němu.

Přes paprsky v obličeji, které poskytovaly dostatečné světlo v pokoji, jsem se zahlédla opravdová. Moje oči se blýskaly, ztratily lesk a tvář se zdála ještě více bledá. Zívla jsem. Hodiny ukazovaly dvě hodiny po půlnoci.

Vzpomněla jsem si, že mám schůzku s Lissou, aby mě naučila něco z obrany. I když jsem vypadala strašně, přešla jsem ke skříni a oblékla si obyčejné džíny s mikinou a trikem. Na nohy jsem si nandala tenisky. Vyšla jsem ze svých dveří.

Na chodbě panovalo ticho. Nikoho ze svých příbuzných jsem nenašla. Mia se vrátila před hodinou, zavřela se v pokoji a okamžitě odpadla. Vrátila se z bujarého večírku. Slyšela jsem její hádky s babičkou, když se vrátila. Čekala na ni na schodech. Děda doma nebyl, odjel na služební cestu. Zadními dveřmi jsem proklouzla na ztichlou zahradu.

Lissa můj zjev nekomentovala. Ale hádala se se mnou, jestli opravdu budu bojovat. Umluvila jsem ji aspoň na pár výpadů. Nesoustředila jsem se na boj. Před očima se mi pořád míhaly ty výjevy. Škleb mého strýce, matčina horká krev, zářící hvězdy na nebi, já, jak se choulím do klubíčka.

Nevnímala jsem. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách. Lissa mě udeřila do nosu. Vytřeštila jsem oči. Z nosu se mi vynořila krev. Zmateně jsem si to prohlížela. Lissa se ke mně zděšeně vrhla. Pomohla mi doklopýtat ke křeslu. Sedla jsem si. Očima jsem neustále hypnotizovala kámen. Blyštěl se. S Lissiným zakašláním jsem odtrhla oči i od něj. Unaveně jsem si opřela hlavu do dlaní.

Střelila jsem pohledem k Lisse. Pozorovala mě s vyděšenýma očima. Bolestně jsem se usmála. Lissa mě chytla za ruku. Něco mluvila, ale mně se vypojily všechny smysly. Zavrtala jsem se hlouběji do křesla. V hlavě se mi ozývala bodavá bolest. Víčka mi klesala.

Mé poslední síly se vsákly do kamene. Pozorovala jsem, jak mizí, aniž bych je zachytila. Zachroptěla jsem. Lissa se ke mně vrhla. Rychle mluvila do telefonu a vysvětlovala mé příznaky. Z druhé strany jsem pochytila hlas Chantal. Z kamene vyšlehl oslepující záblesk. Zatmělo se mi před očima a já se propadla do temnoty. 

 „Crystal! Ne! Prober se!" křičela Lissa. 

OPRAVENO: 30.04. 2020