Držela jsem se pevně, abych nespadla do oceánu. Klečela jsem na útesu. Pode mnou bouřilo moře. V dálce splývalo s oblohou. Ocelová obloha splynula jindy s modrým, ale teď se šedým oceánem. Jeho hladina, hladká jako sklo, na které se odrážely sluneční paprsky a občas si pohrávaly něžné vlnky, teď vypadala nepřívětivě.

Oceán byl vždy naprosto klidný. Ale před pár dny se vše změnilo. Moře se změnilo. Nabralo do sebe temnou barvu. Nahla jsem se nad útes. Dolehl ke mně jeho ostrý pach smíchaný se solí. Dostala jsem chuť zacpat si nos. V nose mě to štípalo. Zamrkala jsem.

Zdálo se mi, jako bych zahlédla mihnutí se něčeho pod hladinou. Připadalo mi to jako temné stíny, které se míhaly v ocelově šedé vodě. Viděla jsem, jak nad hladinu vyplouvají bubliny. Z vody vylétlo pár jiskřiček. Uhla jsem před nimi. Zajiskřily a vypařily se do prostoru. Vykulila jsem oči.

Tohle je znamení od hladiny. Vodou prolétla tmavě modrá skvrna. Vlály za ní tmavé vlasy. Odklopýtala jsem od hrany útesů dál. Probudily se ve mně skrývané emoce.

Cítila jsem strach. Vyplnil mi tu prázdnotu v srdci, která se tam objevila po rozhovoru s Miou. Jako bych byla neúplná. Odlomil se kousek mé duše. Rozklepala jsem se. Strach se mnou cloumal. Rozklepala jsem se. Najednou mi byla v kabátu zima. Do odhalených kotníků, krku a obličeje mě bodaly malé jehličky. Schoulila jsem se do klubíčka.

V poslední době jsem pouto mezi mnou a sestrou nepostřehla. Kdykoliv jsem použila vnitřní zrak, abych zkontrolovala pouto, stříbrná nit se pouze zamihotala a ... Zhasla. Jako můj život pomalu vyhasíná, protože si připadám na pokraji smrti.

Nedokážu vysvobodit Atlantidu a vyzvednout ji z temných hlubin v oceánu. Všichni zemřeme nedostatkem svobody. Zklamu jako moje matka. Možná to máme vrozené a předáváme si to z generace na generaci. A ta další generace všechno zkazí ještě víc. Moje matka má na svědomí uvěznění a zbavení nás svobody, ale díky mně všichni vyhynou. Každá jsme přispěla něčím jiným.

Sklonila jsem hlavu. Tolik se za sebe stydím. Zklamala jsem. Zprvu jsem tenhle úkol nenáviděla, odmítala jsem ho přijmout. Ovšem teď bych bez svého poslání nedokázala žít dál a v klidu umřít, pokud se mi ho nepodaří dokončit.

Rozpřáhla jsem ruce do stran. Tvář mi bičoval surový vítr a do tváře mi vháněl prameny zrzavých vlasů. Tvář jsem zvedla k nebi. Prosila jsem Poseidona, aby ukončil mé trápení a slitoval se nad naší rasou. Snažila jsem se přinést oběť, abych vysvobodila svůj národ.

Dovolávala jsem se všech bohů. Po tvářích mi kanuly drobné slzy. Dopadaly na kamenný útes, který pokrýval trs trávy. Na tváři jsem ucítila lehký závan od větru. Bylo to jako něžné pohlazení. Ve vzduchu jsem ucítila svíčky s vůní vanilky, levandule a šalvěje. Tyhle jsem zahlédla pouze jednou, a to když jsem vstoupila do chrámu. Královna Lioness mě tam uvítala ve své celé kráse. Tajil se mi z ní dech. A teď se mi zadrhl znovu. Najednou byla všude. Její přítomnost naplnila prázdný prostor. Nechala jsem se od ní konejšit.

Uslyšela jsem její melodický hlas. „Crystal, i když se všechno zdá černé, vždy na světě vysvitne jedno malé světélko naděje. Neztrácej čas. Až ho najdeš, drž se ho jako klíště a nepusť ho. Kdybys ho ztratila, navždy uvízneš v osidlech času a temnoty."

Vydechla jsem. Její rada tentokrát neměla povzbudivé účinky. Spíše jsem se více ponořila do sebe. Co to znamená? Světélko naděje, ale pro mě už žádné neexistuje. Všechno se ztratilo v temnotě. Už mě čeká jen hořký konec budoucnosti.

Zůstanu tu do té doby, než si se mnou osud pohraje a můj život skončí. Pomalými kroky jsem se blížila k okraji útesu. Zavřela jsem oči. Vítr znovu zesílil. Jeho ostrá síla mě vyvedla ze směru, kam jsem chtěla jít. Na chvíli, než jsem znovu nabrala rovnováhu, mě vychýlil z osy. Znovu jsem postupovala.

V poslední chvíli kámen zazářil. Jeho modrá pronikavost se dostala i přes zavřená víčka. Prudce jsem otevřela oči a šokovaně zamrkala. Jednou nohou jsem tápala v prostoru nicoty přede mnou. Nevšímala jsem si toho. Aspoň jsem byla o krok blíž ke svému cíli a konci zároveň. Každý jednou z tohoto světa odejdeme a ztratíme se v nicotě. Můj hořkosladký konec právě nastal.

Ocitnu se mezi hvězdami. Spočinu se svou matkou na obloze mezi bohy. Nebo se propadnu do Tartaru. Je i možnost, že skončím v pekle. Existuje mnoho forem pekel a pro mě mohly stvořit nějaké osobní. Nejhorší je pro mě samota.

Nevadí mi být samotná doma a číst si. To právě miluji. Všude nastane klid a já se můžu soustředit na své věci. Ale nenávidím ten typ samoty, kdy mě opustí všichni okolo a já se cítím sama. Vždy jsem kolem sebe měla někoho, kdo mě podpořil. Několik let jsem vyrůstala pouze s babičkou. Pak se k tomu přidali i ostatní. Lissa, Brandon, Gus, Chantal a Astrid. Přibyli k tomu i prarodiče a Mia. Té na mně ale nezáleželo. Ale já jsem ji měla ráda i přes její počáteční nenávist.

Zavřela jsem oči. Pokrčila jsem nohy v kolenou a natáhla se. Propadla jsem se do tmy. Moje tělo letělo. V uších mi fičel kvílivý vítr. Vlasy mi poletovaly ve vzduchu jako rozpálené plameny. Švihaly mě do tváře. Oči mi slzely. Jedna ze slz mi vyklouzla do větru. Nezachytil ji a neunesl dál. Slza dopadla na hladinu a vsákla se do moře. Zůstalo tam po ní jen pár kol na hladině.

Zaslechla jsem v lidském světě pověru, že když umíráte, přehraje se vám před očima celý život. Já nic takového ale neviděla. Spatřila jsem jen černou prázdnotu a v dálce šklebící se obličej muže s blonďatými vlasy.

Zamávala jsem rukama ve vzduchu. Zoufale jsem křičela z plných plic. Byla chyba skočit. Ještě si nepřeju umřít. Nenastal můj čas. Nikoho jsem kolem sebe necítila. Tak takhle chutná samota. Nakonec z toho zešílíte, když mluvíte sami se sebou. Můj dlouhý výkřik plný zoufalství prořízl vzduch. Odpovědí mi bylo jen táhlé zavytí. Zamrazilo mě z toho do morku kostí.

„Ne!" vyjekl hlas, když mé tělo rozčeřilo vodní hladinu.

Vnikla jsem do ledové vody. Ochromila mé svaly. Krev mi tuhla v žilách. Zalapala jsem po dechu. Do plic mi vnikla voda. Mučivě mě pálily. V očích mě bodavě štípalo. Zakopala jsem bez účinku nohama. Moje hlasivky křičely o pomoc. Z úst mi vyšlo jen pár bublin.

Klesala jsem směrem ke dnu. Kámen nesvítil. Pode mnou jiskřila jen hladina. Vysílením jsem se propadala do tmy. Bála jsem se toho, co mě čeká na konci. Věděla jsem to s jistotou, dnes večer umřu. Paže mi bezvládně visely ve vodě. Vlasy se okolo mě omotávaly jako vzteklé řasy.

Rty se mi roztáhly do úsměvu. Setkám se s matkou i otcem. Odpustil jí vůbec, když ho zradila? Způsobila mu děsivá muka. Zemřel v hrozných bolestech, když vykrvácel. Tohle se mi zdálo oproti jeho konci milosrdné. Brzy mě pohltí tma, brzy naposledy vydechnu.

Skrčila jsem se do klubíčka. Bránila jsem se tak před nárazy podmořských proudů. Zezadu do mě narazila horlivá voda. Prohnula jsem se v zádech. Klesala jsem k zemi celá zkroucená. Síla vody mě odnesla pryč k útesu. S vytřeštěnýma očima jsem hleděla před sebe. O chvíli později jsem tvrdě narazila do skály.

Tělem se mi rozlila tepající bolest. V agónii bolesti jsem se otřásala. Bouchla jsem se do hrudi. Do těla se mi zabodávalo tisíce jehliček. Chtěla jsem křičet. Přála jsem si konečně konec. Svobodu. Vysvobození. Nic z toho zatím nepřicházelo.

Slyšela jsem žblunknutí. Směrem ke mně plavalo další tělo. Okolo těla mu poskakovala modrá záře. Bublina. Zahlédla jsem svatozář kaštanových vlasů a fialkové oči. Usmála jsem se. Přece jen nejsem sama. Někdo mě přišel zachránit. Ale pro mě už není záchrana. Odevzdaně jsem ochabla.

Brandonovy silné ruce prorazily bublinu. Uchopil mě do rukou a vtáhnul do bezpečí záře. Zalapala jsem po dechu. Plícemi mi opět proudil čistý vzduch. Lačně jsem ho nasála do plic. Každá buňka v mém tělo se zregenerovala. Měla jsem pocit, jako bych se znovu narodila.

Můj pohled sklouzl dolů. Pár gesty jsem Brandona navedla, abychom plavali dolů. S bublinou jsem se vznášeli kousek nad jiskřící se hladinou. Pod ní vzhlížely vzhůru stíny. Viděly nás. Jejich blýskající se oči lačnily po pomstě. Stalo se to, co jsem doufala, že nikdy nenastane.

Na hladině, průhledném skle, které jiskřilo, se objevila puklina. Jako tisíciletý zub času se táhla dál. Trhla jsem sebou a zazmítala se. Pokud zničí okovy svého vězení, proniknou i nad hladinu a do světa lidí. Odehrají se tam krvavá jatka. Většina z nich touží po pomstě.

Na jejich děsivých obličejích hrály strnulé výrazy. Některé z nich se roztáhly do zářivého úsměvu. Puklina praskala. Do vody se vzneslo pár velkých jisker. Ozval se tříštivý zvuk. Hladina praskla. Do prostoru vyplavaly její úlomky. Proudy je nadnášely nahoru. Bylo to jako třpytící se hvězdy a sníh. Brandon na nic nečekal. Kopl nohama. Stoupali jsem nad hladinu, než nás dostihnou. Okovy jejich vězení praskaly. Čekají nás zlé časy. Sbohem, světe.

Vyprovázely nás jen jejich zlomyslné úsměvy. Ty stíny, to byli oni. Už se na to připravovali. Všimli si změny a shromáždili u hladiny. Jak se jim to podařilo? Lidé naše vězení stvořili příliš dokonale, aby se nám je podařilo tak lehce rozbít. Dopomohla k tomu objevená magie?

Vynořili jsme se nad hladinou. Pohlédla jsem na ocelově šedé nebe. Stahovaly se na něm temné mraky jako předzvěst něčeho zlého. Opřela jsem si hlavu o Brandona. Vyčerpaně jsem dýchala. Proud nás unášel směrem k pláži. Když mě Lissa vytahovala na břeh, pod zády mě škrábal drsný povrch písku a kameny.

Pohledem jsem vyhledala vyrovnanou Chantal. Její klidnost mě ukolébala k bezpečí. Nechala jsem se unést od těžké reality, ale ta tvrdost brzy pronikla mým nově vytvořeným krunýřem. Chytla jsem se třpytu v jejích očích jako zachranného lana. Křečovitě jsem svírala její dlaň.

„Povedlo se jim to. Vysvobodili se. Naše okovy zmizely, ale lační po pomstě. Zastavte je, já nemám sílu. Pokud se vám to nepovede, nastane krvavá pomsta. Nikdo nepřežije!" upadla jsem do temnoty.

Konečně vysvobození. 

OPRAVENO: 04.05. 2020