Zabořila jsem hlavu do polštáře. Jeho hedvábná látka mě lechtala na obličeji. I deka, kterou jsem se přikryla, nebyla ani teplá, ani příliš studená. Všechno v tomhle domě působilo přešlechtěným dojmem. Nikde jsem nenašla nic rozbitého, špinavého ani levného. Gauče pokrývala drahá kůže, jedlo se z porcelánových misek, chodilo po měkkých kobercích a sedělo na židlích u stolu z mahagonového dřeva.

Připadala jsem si jako ptáček se zlatým peřím v kleci. Jako bych čekala na porážku a oni si mě mezitím vyšlechťovali, aby prodali to nejlepší zboží. Ale já sebou nenechám zametat. Umím se o sebe postarat sama bez jejich pomoci, kterou, musím přiznat, potřebuji, i když tvrdím něco jiného.

Abych si odpočinula po cestě; podle nich velmi dlouhé cestě, když jsem musela pomocí třpytících se mušlí překonat dva odlišné světy, zavedli mě do přepychového pokoje. Dýchal na mě prázdnotou, jako by v něm už dlouho nikdo nebydlel. Poté mě čekala zdlouhavá přednáška na téma lidské vymoženosti, vynálezy a technologie novodobé doby, abych v klidu vykonala svou hygienu. Ještě teď se mi z těch různých páček motá hlava, když si na to vzpomenu.

Dokonce mi i změnili jméno. Po dlouhém uvažování, kdy Mia chladně oznámila, že se z toho musí vzpamatovat a chystá se do postele, se rozhodlo, že jméno mi zůstane, ale přijmení dostanu jiné. Můj děda prohlásil něco v tom smyslu, že kdyby zjistili, koho tu schovávají, tak by je popravili za vlastizradu. Babička se při té představě rozplakala, ale pustit z domu mě nechtěla. Záleželo jí na mě. Takže teď jsem známá pod jménem Crystaline Iberiová, dívka, která se přijela podívat za svou ztracenou rodinou, z vesnice.

Samozřejmě se mi i při téhle myšlence vybavil nevěřícný výraz sestry, který brzy vystřídal šokovaný, a nakonec tam zůstal nenávistný. Její pohled se mi vpaloval do očí, když si mě rozhněvaně měřila. Stála jsem před ní já, pohroma, která jí v jedné chvíli vlétla do života a všechno obrátila naruby. Z jejího pohledu jsem vyčetla, že mě považuje za konkurenci, protože její barvu vlasů všichni obdivovali, ale ona je nesnášela kvůli jejich kudrnatosti. Teď mě považovala za hrozbu a konkurenci.

„Prosím? To musí být vtip," zasmála se nuceným smíchem.

Když její smích nikdo neopětoval, přelétla po nás očima zděšeným pohledem. Okamžitě se postavila a hleděla mi do očí. Hledala v nich jakoukoli podobnost, zkoumala moje rysy. Byly to nepříjemné. Celou dobu, co si mě prohlížela, jsem jí z tváře nevyčetla nic. Jen se mračila na svoje prarodiče a poté jakoby zkameněla uprostřed pohybu.

Babička střelila k dědovi ustaraným pohybem. Takhle se podle nich Coraline nikdy nechovala. Vždy působila svědomitě a vyrovnaně. Ale s každým okamžikem se mohlo stát, že nyní vybuchne vzteky a všechny její dosud potlačované emoce se nahrnou ven. Děda zavrtěl hlavou a babička ho doplnila. Má sestra na protest zavřela oči, jako by odmítala poslouchat a cokoliv slyšet. Bránila se, ale tomu, aby jí sdělili pravdu, nezabránila.

„Je mi to líto, Mio, že jsme ti to tajili. Mohla jsi Crystaline poznat dříve a strávily byste spolu úžasné dětství. Ale skutečnosti se teď neubráníš, musíš ji přijmout," sklopila pohled k zemi babička. Mie začaly z očí s každým jejím slovem sršet blesky.

„Fajn, těší mě, drahá sestřičko, nyní jeď domů. Poznala jsem tě, vím o tobě, ale matku ani otce to nevrátí. Támhle jsou dveře. Sbohem. Málem jsem zapomněla, raději se ke mně ani nepřibližuj, jinak ti hrozí smrt. Už mi nezasahuj do života, nechci tě už nikdy vidět," rozpřáhla hystericky ruce Mia. Její hlas nabíral na hlasitosti. Skoro až křičela, jak byla vytočená.

„Asi tu zůstane," pípla babička. Já jsem celou dobu pozorovala jejich slovní výměnu názorů a mlčela. Nestála jsem o žádné hádky z mé strany. Po celém tomhle dni jsem se cítila opravdu vyčerpaně. Zavrtěla jsem hlavou a zívla. „Ona nemá žádného poručníka. Její opatrovnice, tvoje druhá babička z matčiny strany, zemřela na následky rakoviny," vymyslela si v rychlosti nějakou lež, abych měla šanci tu zůstat, i když se to drahé sestřičce nelíbí.

Mia ze sebe vydala prudké zasyčení. Podívala se svým prarodičům do tváře a nasadila prosebný pohled. „Prosím, ať jde žít jinam. Já tu s ní nevydržím dlouho. Uteču. Ona mi leze na nervy už teď, jestli mě před ní chcete ochránit, pošlete ji pryč. Třeba k tetičce do Devonsu, dědo. Se sestřenkou Kristine si budou rozumět," ušklíbla se.

„Ne," zatvrdil se děda, „to nejde, Mio, promiň. Ona je i naše rodina. My s babičkou stojíme o to ji poznat. Zůstane s námi. Jestli ti to tolik vadí, odjeď k tetičce ty." Mia po jejich odmítnutí ze sebe vydala frustrující a rozčilený výkřik. Dokonce to dotáhla i tak daleko, že se před nimi rozplakala. Bylo jí jasné, že prohrála a já tu zůstanu. Po tom všem nasadila kamennou masku.

Já jsem ale věděla, že to z její strany ještě není konec. Ona mi slibuje pomstu, znepříjemní mi život, jak jen může. Slibovaly to její oči. Poté odběhla po schodech do svého pokoje, kde jistě plánovala krutou pomstu. Na jednu stranu jsem ji chápala, ale proč mě tolik nenávidí? To jediné mi zůstalo nevyřešitelnou záhadou.

Převrátila jsem se na druhý bok. Pozorovala jsem, jak venku šumí listí a hvízdají ptáci. Nic jiného jsem neslyšela. Z pokoje mé sestry se dlouho ozývaly kroky a slzy nenávisti. Štkala tak hlasitě, že ji babička ihned běžela utěšit a obejmout. Představovala jsem si jakkoliv, ale nečekala jsem, že mě přivítá tak chladně s nenávistí. Nechtěla mě tu.

Popostrčila jsem dlaň z povlečení ke zdi, kde se nacházel vypínač. Blikla jsem a v pokoji se rozlilo světlo. Ihned jsem si ale všimla otevřeného okna. I přes noc sem doléhala vůně z přilehlé zahrady. Chtěla jsem znovu pocítit volnost, proto jsem zhasla a natáhla se po svých sandálech.

Připomínaly mi ty ze snu, protože je zdobily úplně stejné korálky a zlaté zdobení po okrajích. Přes židli jsem našla přehozený župan z hedvábí v krémové barvě. Oblékala jsem si ho a tiše vyklouzla ze dveří. Nezavrzaly. Moje nohy opatrně našlapovaly po naleštěné podlaze. Kdybych měla chuť, sklouzla bych se po ní, ale bála jsem se, že bych zahučela ze schodů dolů a tím bych způsobila hluk. Nestála jsem o sestřiny výtky, že jsem ji probudila z jejího sladkého spánku.

Na zahradě panovalo ticho. Nebylo to to nepříjemné před nějakým zvratem, který nečekáte. To, které vás mrazí do morku kostí, když nevíte, co se stane. Ale tohle na mě tak nepůsobilo. Cítila jsem se v něm příjemně. Mohla jsem v klidu rozjímat, aniž by mě někdo vyrušil. Se sestrou za zády bych tohle nedokázala. Ani s přáteli jsem si nevyčistila hlavu.

Došourala jsem se k bílému altánku. Ze všech stran ho obklopovaly růže různých barev – červené, rudé, oranžové a růžové. Vzduch ke mně donesl jejich pronikavou vůni. Nadechla jsem se jí a nechala se jí pohltit. Nic mi nebránilo v klidném rozjímání. Odhrnula jsem si z tváře pramen rudých vlasů a opřela se do pohodlného proutěného křesla.

Křeslo se pohupovalo a na nebi zářily mlčenlivé hvězdy. Kdybych se jim vypovídala, nevím, jestli by mě slyšely. Je jich mnoho, měla bych miliónové publikum k vyslechnutí. Někde tam jsou i ty, které dávno vyhasly. Někde tam se schovávají bohové s královnou Lioness. Někde tam bloudí moje máma, která se nemůže vysvobodit. Někde tam leží otázky na všechny moje odpovědi. Někde tam je vepsaný příběh Atlantidy a Kamene bohů.

Víc jsem se zatlačila do křesla. Mé oči se začaly samy zavírat. Takže k tomu, abych usla, jsem potřebovala jen uklidňující kolébání. Opět jsem oči pootevřela. Na opěradle křesla se skvěl nápis. Přejela jsem prstem po zlatém písmu. Nedalo mi přílišnou práci ho rozluštit. Amelia. Sestřino jméno se schovávalo v záplavě kudrlinek. Ušklíbla jsem se. Ona si zřejmě potrpí na tom nejlepším.

Bylo mi úplně jedno, že jsem ležela na jejím křesle. Potřebovala jsem jen odpočinek. Všechno se mi najednou slilo dohromady. Před chvílí jsem byla plně při smyslech, ale teď jsem nevnímala skoro nic. Ani jsem neměla zdání, jestli jsem usla a dostala se do snu, nebo jsem jen uvízla někde mezi tím. Oddala jsem se nekonečně proudícímu toku myšlenek. Všechny ode mě odpluly pryč.

Toulala jsem se ve snové krajině plné exotických zvířat, ovoce i rostlin. Párkrát nade mnou proletěl papoušek, po stromě přeběhla opice. Z lián visely tropické květy různých barev. Lilie nasály kromě žluté barvy i červenou, fialovou a modrou. Pohladila jsem dlaní okvětní lístek bílé frézie. Linula se z ní pronikavá vůně, ze které se mi zachtělo spát. Ale proč bych měla spát, když jsem ve snu, který ovládám pouze já?

Ze snu mě vytrhlo zašustění v křoví. Trhla jsem sebou a posadila se do pozoru. Promnula jsem si oči. Na ruce mi uvízlo pár ospalků. Mé oči se upnuly na postavu zahalenou v tmavě fialovém plášti. Málem svou nemotorností schodila květináč s kaktusem na zabradlí atlánku. Prudce se otočila, až jí spadla kápě z hlavy. Odhalila tak pronikavě blonďaté kadeře, které ve tmě zářily jako chvost komety. Upřely se na mě fialkové oči. Polkla jsem.

„Liss?" vykoktala jsem.

Svou tvář obrátila ke mně. Zatvářila se omluvně. Krev ve mně začala vřít. Oni mě špehují? Slíbili, že mi nechají soukromí. Ještě teď se mi před očima odehrává Chantalin slib, který mi dala, než jsem vystoupila z taxíku. Založila jsem si ruce na hrudi a přeměřila si ji naštvaným pohledem. Dýchala jsem zrychleně. Proč musím mít pořád strážce za zády?

Rozhlédla jsem se po zahradě. Jestli je tu ona, někde za patami jí vězí Brandon. Ona ho vždy následuje. Předpokládám, že to byl jeho nápad. Ona ho poslechne na slovo, takže neváhala poslechnout jeho příkaz a vydala se za mnou.

„Pokud hledáš Brandona, tak tu není," vysvobodila se ze křoví, „ale ano, s tímhle nápadem přišel on. Chtěl tě kontrolovat, aby se ti něco nestalo. Nedívej se na mě tak, Crystal. Cítím se potom provinile," ohradila se. „Víš, jak je občas těžké někoho udržet v bezpečí? A navíc, teď se určitě míníš pořád pohybovat po městě a užívat si života. Na každém kousku světa na tebe číhá nebezpečí."

Odfoukla jsem si z tváře pramen vlasů, který se neustále vracel zpátky. To přece nemyslí vážně. Oni porušili svůj slib, Lissa teď stojí přede mnou, ale já jsem neměla náladu to řešit. Více starostí mi dělala sestra a její móresy ke mně než neodbytní strážci.

„Hej, docela by mě zajímalo, jak se má tvoje sestra. Jaká je? Stejně tak... Ani už mě nenapadá jak tě otitulovat," odfrkla si Lissiane.

Dětinsky jsem na ni vyplázla jazyk. Se smíchem mi to vrátila a málem uklouzla po trávě, na které se třpytila ranní rosa. Z mých rtů vyšel zvonivý smích. Brzy jsem si ale přitiskla ruce na na pusu. Probudím všechny ostatní.

„Je strašná," obrátila jsem oči v sloup. „Zhodnotila bych ji jako zhýčkanou dámu, která, když se jí něco nesplní, co si přeje, s hysterickým pláčem uteče do pokoje. Aby toho nebylo málo, tak mě chtěla odsud dostat pryč. Stručně řečeno – šíleně mě nenávidí."

Lissa vykulila překvapením oči. Čekala ji jinou. Sama jsem se cítila překvapeně. V odrazu na hladině na mě působila jemná jako křehulka, která se rozbije. Jako něžná porcelánová panenka.

„Jestli se chová tak, jak jsi ji popsala, tak to s ní Astrid nevydrží. Ona takovéhle zhýčkané lidi nesnáší," shrnula to Lissa. 

OPRAVENO: 25.04. 2020