„Myslíš, že se probouzí? Vypadá bledě," cítila jsem, jak se nade mě nahnul něčí obličej.

Dlouhé cizí vlasy mě zašimraly na tváři. Chtěla jsem se zavrtět, ale mé tělo zůstávalo ztuhlé. Zdálo se mi, jako by mé tělo plulo v temnotě. Vnímala jsem smysly, ale tělo ani nic jiného jsem nemohla používat. Zamrzla jsem v časoprostoru.

„Jistě se probudí, neboj, ona to zvládne. Atlantský kámen jí odebírá příliš síly. O něco se snaží. Její životní funkce fungují, ale nedokážu ji probudit ani pomocí kouzel Strážkyň či bylinek. Ani sundat nejde, zůstává přilepený na jejím prsteníčku," ozval se druhý hlas.

Ty hlasy mi byly povědomé, zatím jsem je však nedokázala identifikovat. O Strážkyních jsem už slyšela. Mají za úkol pomáhat královně Lioness. Zabrouzdala jsem do své mysli. Jak jsem se tady ocitla a proč slyším cizí hlasy? Už zase jsem se mohla pohybovat.

Obklopovalo mě modré světlo. Mé srdce plesalo. Připomínalo mi to Atlantidu. Můj ztracený domov, který se potopil. Matně jsem si vzpomínala, co se stalo. Matka, královna Lioness, mě posadila k bratrovi. Křičela jsem. Byla jsem ještě nemluvně, ale jako by mé vzpomínky uvěznil Kámen bohů, který mi je poté vrátil.

Naklonila jsem se před sebe. Přede mnou se zvedaly mramorové schody. Stoupaly vzhůru, skoro až k nebi. Na jejich vrcholu stál zlatý podstavec. Můj dech se zatajil. Je to on, ten, který uvěznil mé vzpomínky.

Kámen bohů se blýskal v přítmí modrého světla. Všechno světlo se od něj drželo v uctivé vzdálenosti. Poznal ve mně odkaz mé matky, který si nesu v hloubi své duše. Stejně jako matka, tak i já dokážu používat tajemné dědictví od samotných bohů. Přešla jsem do jeho zorného pole.

K mým nohám docestoval zelený paprsek. Rty se mi roztáhly do úsměvu. Volal mě. Cítila jsem jeho vábivý hlas. Vystupovala jsem po mramorových schodech. Jejich povrch mě studil do bosých nohou. Otřásla jsem se. Do těla mi zalézala mrazivá zima. Pohledem jsem střelila za sebe, jako bych tam viděla pohyb. Nic. Tma zůstávala stále stejná.

Přejela jsem po jeho ochranné bublině. Vytvořil si ji okolo sebe z ustupujícího světla. Kámen se blyštěl. Od Atlantského kamene se lišil svou velikostí. Zatímco modrý kámen, který si lidé často pletli se safírem, někdo zbrousil jako prsten, Kámen bohů vsadili do náhrdelníku ze stříbra.

Bohové ho vytvarovali do tvaru asi šesti centimetrové kapky. Jeho obvod obkroužil slabý pásek stříbra, na kterém se třpytily diamanty, drobné jako slzy. Skrýval v sobě ohromnou moc. Kdyby se dostala do nepovolaných rukou, srovnala by svět se zemí. Dopadl by jako Atlantida.

Objela jsem bublinu prstem s kamenem. Praskla a vypařila se do prostoru. Stoupala v podobě páry. Zamyšleně jsem ho zkoumala. Od té doby, co ho nosila matka, se nezměnil. Rozepla jsem ho a zavěsila si ho na šíji. Zapadl mi do prohlubně ňader. Tělem jsem cítila proudit magickou energii. Po tělo se mi rozlévalo příjemné teplo a v konečcích prstů mě mravenčilo. Rozhlédla jsem se kolem a podívala se na sebe.

Vypadala jsem jinak než dřív. Všimla jsem si nehtů, které pokrývala stříbrná barva. Co to má znamenat? Co to mám na sobě? Ke kolenům mi splývaly temně rudé šaty. V pase je doplňoval zlatý pásek. Vlasy jsem si zapletla do copového drdolu. Pár pramínků mi lemovalo tvář.

Potřásla jsem hlavou. Měla jsem raději, když mi vlasy visely volně po zádech. Jejich ohnivou barvu jsem zbožňovala, ale nechápala jsem, jak jsem mohla tak rychle vyrůst a co to mám na sobě.

V Atlantidě se tenhle typ oblečení nenosil. Má matka se často oblékala do splývavých říz a do vlasů si vsazovala korunku, kterou jsem po ní zdědila. Tu jsem nikde kolem sebe nezahlédla. Zřejmě zmizela v oceánu.

Oceán? Pořád se mi vybavuje jeho slaná vůně a křičící rackové. I pach ohně, jehož plameny šlehaly vysoko k nebi. Všichni lidé se tlačili. V tu dobu odplouval poslední člun. Matka mě na něj vmáčkla v poslední chvíli. V peřinkách jsem se spočívala v náručí svého bratra, prince Andreho.

Naše loď vjela na moře. Z ostrova se zachránila jen hrstka lidí. Neustále pršelo. Lidé se kolébali ze strany na stranu, malé děti křičely a ostatní jen zírali do prázdna. Nikdo se neohlížel. Tmavě zbarvenou oblohu křižovaly blesky. Vlny si se člunem pohrávaly, pleskaly o jeho příď a záď. Pak se zvedla jedna vlna. Prýštilo z ní plno vody. Pohltila nás a já se ponořila do tmy. Nic jiného si nepamatuji.

Jako bych poté nežila. Žádné jiné vzpomínky nemám. Dokud jsem se neobjevila v časoprostoru. O tomhle místě jsem se dozvěděla při kontaktu s kamenem, když jsem ho zvedla z podstavce. Našeptával mi, co je to za místo. Občas se prý vytvoří časová trhlina, kde čas neplyne. Tuhle stvořil modrý kámen na mém prsteníčku. Kámen bohů mi už ale neřekl proč.

Postupovala jsem prostorem ničeho. Před sebou jsem viděla jen hustě mléčnou mlhu. Odhadovala bych, že jediná jsem zde byla já. Mlha narůstala. Obklopila mě a točila se ve spirálách. Proklouzla mi mezi prsty. Pročísla jsem očima prostor před sebou. Už zase se mi zdálo, že jsem si všimla pohybu. Ale opět nic. Trápí mě zřejmě vidiny.

Zakroutila jsem hlavou. Ponořila jsem se do vzpomínek na svou matku a otce. Matka mě zbožňovala, otce jsem skoro nevídala. Podle špitání služebných se často nacházel v honosných barech na náměstí. Matka v tu dobu plakala, protože otec si našel ženu, se kterou nemravně strávil zbytek noci. Domů se nevrátil.

Zámek jeho přítomnost nepostrádal. Život v něm šel dál. Jako mladého krále, když si bral mou matku, ho lidé milovali. Časem zahořkl. Poddaní ho nenáviděli, ale mou matku velebili. Mého bratra vychovala tak, aby nedopadl stejně.

V prostoru se mihlo světlo. Otáčela jsem hlavou dokola a zbystřila smysly. Zorničky očí se mi rozšířily. Z mlhy vystupovala postava zahalená v bílém plášti. Zírala jsem na dlouhý stříbrný plnovous toho muže. Sahal mu skoro až k bokům. Na hlavu si posadil špičatou čapku. Polkla jsem.

„Crystaline, očekával jsem tě už dlouho, časová trhlina ale nezůstane navždy otevřená. Vidím, že si našla kámen..."

„Promiňte, pane," přerušila jsem ho, „ale já se nejmenuji Crystal, ale..."

„Takže jsi se tedy probudila. Duše Crystaline ti umožnila, abys vyklouzla na povrch. Ale domníval jsem se, že tvůj nápor nevydrží tak dlouho, ovšem poté, co se dozvěděla pravdu, se ti bránila mnohem více, Diano."

V hlavě mi kolovaly nezodpovězené otázky. Kdo je Crystaline? V životě jsem to jméno neslyšela a proč tak oslovoval mě? Možná jsme si podobné. Třeba si mě spletl, ale nevypadá na to. Stočila jsem své oči zpět k němu.

„Co tady ale dělám já, když se nejmenuji Crystaline? Nikdy jsem o ní neslyšela. A chtěla bych se zeptat ještě na jednu věc. Změnilo se něco za tu dobu? Paměť mi vypověděla službu."

Duch času mě probodl pohledem. „Tohle není tvoje tělo, Diano, jak předpokládáš. Patří princezně Crystaline Atlantské, tvoje duše se jen spojila s tou její. Jistě se později pokusíš ovládnout její tělo. Ale prosím tě, nedělej to. Zničíš ji i sebe."

Zamračila jsem se. „O čem to mluvíte, pane? Já patřím pouze sobě. Nikomu jinému. Už jsem se poučila ze situace své matky. K muži se nepřiblížím ani na krok. Ona se plně oddala mému otci... A jak dopadla?"

„Ne, Diano, dcero královny Lioness. Okolnosti se změnily. Atlantida se potopila. Ty jsi zemřela a Kámen bohů se ztratil v oceánu. Skončil kdo-ví-kde. Nikdo o něm neslyšel. Od tvé smrti už uplynulo skoro tři tisíce let. Abys vše pochopila, ukážu ti vzpomínky."

Před očima se mi míhala voda. Bouřila. Nebe křižovaly blesky. V peřinkách jsem spadla do hluboké vody a klesala ke dnu. Ledová voda mi naplnila plíce. Dusila jsem se. Má smrt netrvala dlouho. Brzy bylo po všem. Z posledních sil jsem zahlédla svého bratra, jak zoufale volá moje jméno. Zmizela jsem mu z dosahu a opět mě pohltila tma.

Jako další následovaly vzpomínky dítěte. Rychle utekly a nakonec jsem zahlédla dívku, která seděla na útesu pod vodou. Prohlížela jsem se ze všech stran. Vytřeštila jsem oči. Asi sedmnáctiletá dívka se mi tolik podobala, ale přesto jsem to nebyla já. Z jejích očí na mě čišelo něco cizího, ale přesto známého.

Vzhlížela pohledem nahoru. Zabrousila jsem pohledem nahoru a zalapala po dechu. Brzy se mi dostalo vysvětlení. Atlanťany před skoro dvaceti lety uvěznili a zavřeli je pod hladinou, odkud nemohli. Polkla jsem.

Jako další následoval slet vzpomínek. Crystalinino setkání s mou matkou, pronesení věštby, strážci, třpytící se mušle, průnik nad hladinu a její dosavadní život nad ní. Zpozorovala jsem i její dvojče. Všechno tohle na mě tíhou dolehlo. Raději bych znovu zemřela, než pozorovat vzpomínky, ze kterých na mě dýchá tolik citů. Za ta staletí jsem otupěla. Vrátila jsem se zpět do své hlavy.

„Viděla jsi tolik. Dostala jsi druhou šanci na život, využij ji, ale nezasahuj do jejího života, jinak ji zničíš, pokud ti podlehne. Tvým úkolem v proroctví je to, abys Crystaline poskytla své vzpomínky ohledně Kamene bohů. Pokud se povede Atlantidu zachránit, dostaneš šanci na svůj vlastní život."

Ošila jsem se. „Nešlo by se vysvobodit do vlastního těla? Nevím, jestli vydržím s někým cizím v jeho těle. Všechno mi připadá strašně zmatené. Nejde se pořádně zorientovat. Raději bych se vrátila zpět do oceánu."

„Diano, rozmysli si, co říkáš. Tvá matka se obětovala, aby ostatní žili. Tvůj bratr Andre zajistil ostatním nádhernou budoucnost, dokud je nezradil princ David, bratr Soulcity. Tvá matka by z tebe byla zklamaná. Pokud se teď vrátíš zpět, otevřou se tvoje uvězněné vzpomínky pro Crystaline."

Zamyslela jsem se nad tím. Lioness se obětovala, Andre také a Soulcita zrovna tak. I Crystaline přemohla svou stránku zbabělce. Jen já hledím pouze na sebe. Jde mi o to, co to přinese mně. Zaplavil mě vztek. Získala jsem něco od svého otce. Přežívalo ve mně sobectví.

Do očí se mi natlačily slzy. Znovu jsem začala cítit, když jsem pozorovala dívčiny vzpomínky. Skoro všichni se obětovali pro větší dobro. Jen já tu zase sedím. Když jí pomohu, dostanu šanci na vlastní život. Po ničem jiném prozatím netoužím. Život je přece to nejcennější.

Z červenýma očima jsem pohlédla na ducha a povzdechla si. „Pohnulo se ve mně mé svědomí. Pomůžu jim. Oni si nezaslouží trpět. Můj otec toho napáchal dost. Je načase, aby to někdo napravil a já v tom Crystaline nenechám samotnou."

„Výborně," zatleskal duch, protože se jeho tělo rozplývalo. Skoro splynul s mlhou. „Dospěla si k výtečnému názoru. Tvá matka by na tebe byla pyšná. Naprav to, co napáchal tvůj otec, a naveď Crystal správným směrem. Ale pamatuj... Pouze raď, do ničeho zbytečně nezasahuj."

Přikývla jsem. S osudem si nemůžeme zahrávat. V místnosti se objevily hodiny. Sypal se v nich písek. Zůstala už jen půlka a další se přesypal ihned. Chytla jsem se za hlavu. Ztratila jsem mnoho času.

„Kola času se neúprosně točí. Až se písek přesype, váš čas skončil. Nikdo už nenavrátí to, co je ztracené. Vaše rasa, naděje, touhy i váš život se rázem rozplynou v páru. Dějiny se změní. Jako byste neexistovali." 

OPRAVENO: 01.05. 2020