Vznášela jsem se v nicotě. Všechno mi najednou splývalo dohromady. Obklopovala mě hustě mléčná bílá barva, jako by se mi okolo kotníků obtáčela mlha. Nikde nebyl konec ani začátek, uvízla jsem v nicotě, nekonečně se táhnoucím časoprostoru.

„Haló?" rozlehl se můj hlas prostorem.

Nepřišla mi žádná odpověď. Ale vzduch okolo mě podivně vibroval, jako by místem proudila podivná energie. Sáhla jsem si na hrudník. Vrátili mi zpět mé tělo. Po zádech se mi rozlévaly rusé vlasy jako divoké plameny, které by mě chtěly strávit. Zamrkala jsem očima tolik podobným noci.

Všechno se vrátilo. Zatím mi ale nikdo neprozradil, jestli jsem uspěla nebo mě čeká další zkouška. Mé rty se stáhly do úzké linky, jak jsem se soustředila. Všechno, ale opravdu všechno splývalo do jednoho velkého chuchvalce, i když jsem se to od sebe snažila oddělit.

Vzpomínky na drahou Atlantidu se mi vytrácely pod rukama, jejich barvy bledly. Ale jedna z nich zůstala nejostřejší. Nevybavily se mi ulice, nádherná architektura. Ani jezero, ve kterém jsem plavala. Tohle všechno se vytratilo do povětří. Jedno pořád nechápu... Jak jsem mohla zapomenout na Atlantidu, na svůj domov?

Králův smrtící polibek se mi vpaloval do mysli. Pořád jsem jeho rty cítila na svých. Celé mi to pořád připadalo nechutné, ale na výběr jsem nedostala. Pevný hlas v mé hlavě mě k tomu donutil. Jeho rty se stále otíraly o mé, kolena mi slábla pod jeho vůlí. Podmanil si mě jako hadrovou panenku, všichni mu padali k nohám, až na jednu. To proto si ji vybral, kvůli její nezkrotné povaze. Ale Dhalia s ním podnikla své plány.

V poslední chvíli vnikla do mého těla a rozdrtila Atlantský kámen. Tím si Atlantida zpečetila svůj osud na věčnost. Všechno zmizelo a já jsem se vypařila do prázdna, až jsem nakonec skončila tady.

Připadala jsem si, že se má duše rozpoltila na dvě nestejné části. Jedna klesala s Atlantidou do hlubokých, temných a rozbouřených vod oceánu, druhá se mnou nadále zůstala. Teď nemyslím duši princezny Diany, která ve mně přežívala, ale mou druhou půlku. Přišla jsem o ni, nechala jsem ji spočinout na dně rozverných vod.

Věděla jsem, že ji nezískám zpět, dokud neosvobodím svůj domov, dokud sama nestanu na půdě Atlantidy. Pokud se mé nohy nedotknou její fyzické části, nikdy se mé kousky duše znovu nespojí a zůstanu neúplná.

Tak takovéhle starosti tě teď trápí, princezničko? ozval se dotěrný hlas v mé mysli. Při jeho mluvě jsem se otřásla. Přebíhal mi z něj po zádech mráz, ale neměla bych se ho bát. Zároveň jsem ho nenáviděla, protože mě donutil, abych králi polibek oplácela. Ještě pořád se mi vybavuje, jak si mě k sobě pevně tiskl jako hadrovou panenku a svými slizkými doteky zkoumal moje tělo.

„Proč se o mě zajímáš? To díky tobě jsem políbila toho nejhoršího muže na planetě," zabrblala jsem potichu. Připadala jsem si jako blázen, protože ten někdo, s kým jsem mluvila, byl nehmotný. Jeho tělo se tady fyzicky nenacházelo, ale i tak jsem si uvědomovala jeho horoucí sílu. Ale především mě uklidnil.

Měla bys mi děkovat. Ale i tak... Představuji pro tebe břemeno? Jestli chceš, já odejdu a už se neobjevím. Ale ty mě ke své existenci potřebuješ, ujistil mě samolibě hlas. Málem jsem pukla vzteky, s jakou sebejistotou to pronášel.

Před očima se mihl výjev dívky stejně staré jako já. Měla stejně tvarovanou čelist, ale ta její byla více zakulacená. V tmavých očích jí poskakovaly jiskrné ohníčky. Okolo tváře jí splývala hustá záplava rudých vlasů. Ty její nezkrotně hořely, jako by právě hodlaly strávit celý svět a pohltit ho do sebe. Sebejistě se usmívala, jako by jí patřil celý svět.

„Možná víc než břemeno. Představuješ pro mě smůlu, která se mi lepí na paty. Ale asi bych to bez tebe nebyla já, že?"

Konečně jsi to uznala. Ale přiznávám, bylo to k popukání, jak ses snažila nelíbat mého drahého otce. Kdybych tě k tomu však nepřinutila, nevím, kde bys dnes skončila. Skoro jsem viděla, jak našpulila rty.

„Počkat, počkat. Právě jsi řekla, pokud slyším dobře. Už vím, kdo jsi. Mé břemeno, to kvůli tobě mi duše právem nenáleží, jelikož jsem ty, součást tvého budoucího já. Ty jsi Diana," hlesla jsem zaskočeně.

Konečně ti to došlo, převrátila uštěpačně očima, trvalo hodnou dobu, než jsem se vysvobodila, protože ty ses mi bránila. Ale teď by sis měla srovnat své priority krok po kroku. Je to jen malá rada do budoucna, jelikož obě dvě přežíváme ve stejném těle.

„Když to říkáš," odfrkla jsem si. „Ale docela by mě zajímalo, kde to jsem, protože bych se odsud ráda dostala."

Trochu to tady znám, ale minule mi dělal společnost Kámen bohů. Nacházíme se v časoprostoru. Před pár dny jsem tu vedla zajímavou debatu s duchem času. Nabádal mě, ať jsem otevřenější.

Vzduch kolem mě a Diany se zachvěl jako při zemětřesení. Snažila jsem se chytnout něčeho pevného, ale nic jsem kolem sebe neobjevila. Všechno se vytratilo pryč a zůstávala tu jen podivně bílá mlha. Přitiskla jsem si ruce na uši.

Všechno okolo mě křičelo. Hlava mi třeštila jako blázen a v uších se ozývalo podivné zvonění. Vykřikla jsem a zhroutila se na zem. Jakmile jsem se dotkla mlhy okolo mých kotníků, propadla jsem pryč, do tmy.

Vzduch mi svištěl okolo uší, jak jsem stále padala. Mávala jsem okolo sebe rukama. S plic mi unikal vzduch. Doprošovala jsem se pomoci, málem jsem si vykřičela plíce, všechno však marně. Stále jsem padala a padala, dokud jsem pod svými zády neucítila silný náraz. Dopadla jsem na tvrdou naleštěnou podlahu. Studené parkety se mi obtiskly do zad a bolestivě se mi zaryly do jizvy s obvazem. Vykřikla jsem.

„Ta toho tedy moc nevydrží," zasmál se hlas jedné z dívek.

Skláněly se nade mnou celkem tři. Okolo tváří jim spadaly hustě černé vlasy. Schoulila jsem se do klubíčka. Jejich rty se stáhly do úzké linky plné zloby. Jejich oči mě zuřivě probodly. Cítila jsem, jak si s mou duší pohrávají a zkoumají ji jedna po druhé.

Ta nejvyšší z nich v rukou držela vřeteno, poslední glóbus a třetí sluneční hodiny. Všechny si byly navzájem podobné, ale přesto tak jiné. Každá dostala za úkol jiné poslání. Právě jsem se setkala s Moirami.

Klóthó nit načíná a připravuje ji. V jejích rukou náš osud začíná, narodíme se jako čisté duše, dokud nás nezkazí samotný život. Lachesis náš osud spřádá a vede nás na naší osudové cestě, dokud nepřijde konec. Dalšího kroku se poté ujímá Atropos, jež nit přistřihne, ukončuje naši životní cestu a my umíráme. Takhle končí každá duše.

Nacházela jsem se ve starověkém chrámu. Teď jsem si všimla, že se mi to předtím zdálo. Podlaha nebyla ze dřeva, ale z kamene. Okolo mě se rozpínaly vysoké sloupy. Obrazce na freskách vesele skotačily. Všechno opět žilo. Ve vzduchu se vznášela vůně kadidel a vonných tyčinek. Rozpoznala jsem šalvěj, levanduli a vanilku, ale opět něco neznámého.

„Zklamala jsi nás," utrhla se na mě jedna z Moir. „Čekaly jsme od tebe více, ale ty jsi všechno zkazila. Víš vůbec, co jsi natropila? Atlantida se už možná nevrátí a svět právě zhasnul!"

Zděšeně jsem zavrtěla hlavou. Ne, ne, ne, to není možné. Jejich vážné tváře mě však utvrdily v opaku. Klesla jsem zpět na chladnou zem. Takže jsem opravdu zklamala. Nebo se mi to jen zdálo a tohle je jen sen.

„Co se to všude vůbec děje?" promnula jsem si spánek.

„Zklamala jsi nás," opakovaly všechny tři stále dohromady.

Dostala jsem chuť nad tím pouze mávnout rukou a dál se tím nezabývat, ale takovou šanci mi ani jedna z nich nedala. Opravdu byly rozzlobené, protože v očích jim plál nezkrotný plamen, který rozhodně nešel uhasit v nejbližší době.

„Loutkářka, Čas, Tempus a..." opakovala jsem nepřetržitě dokola.

„Poslouchej nás!" utrhla se na mě jedna z nich. Většinou se do ničeho nepletly, svět nechaly běžet v jeho kolejích. Ale nynější situace si zjevně žádala jejich pomoc. „Zkazila jsi všechno. To díky tobě se Atlantida potopila. Dhalia vyhrála a Lioness prohrála."

„Chci mluvit s Loutkářkou," oznámila jsem jim.

„To já jsem byla Loutkářka," informovala mě Lachesis. Její oči se zdály příjemnější než její sestry. „Měla jsem za úkol na tebe dohlížet. Atropos nahrazovala Čas."

„Ale ona se zdála tak přesvědčivá a Čas tak děsivý," hlesla jsem si pro sebe.

„Pokud někdo chce, dokáže být přesvědčivý a dobře zahrát svou určenou roli. O to v příběhu jde. Je to jako film, který neustále běží dál. Na tomhle se zakládá život."

„Jelikož jsi nesplnila úkol, Crystaline, máme právo od tebe žádat to nejcennější. A cena bude opravdu vysoká. Možná že kdyby Chantal věděla, že jsi neuspěla, nedovolila by ti tolik riskovat. Všechno raději mělo zůstat tak, jako dříve. A nyní nám vydej Dianu, to je tvá cena!" zasyčela na mě Klóthó.

„Ne, Dianu ne, prosím! Žádejte cokoliv jiného!" skoro jsem si klekla na kolena, ale Dianin nátlak uvnitř mé mysli mě v tom zarazil. Uvědomila jsem si, jak bych bez ní byla ztracená, kdyby mi ji vzaly. Mé poslání by ztratilo život. Teď jsem objevila, že jsem žádnou duši v Atlantidě neztratila, to Dianina část mi chyběla.

„Žádáme si princeznu Atlantskou," zašeptala tichým hlasem Lachesis.

Otočila jsem se k nim zády. Naproti mě se objevily dveře s oprýskaným nátěrem a mosaznou klikou ve tvaru holubice. Prokličkovala jsem mezi třemi sestrami a prudce otevřela dveře. Oslepilo mě zářivé světlo.

„Lioness, slíbila jsi, že nezasáhneš. Vydej nám ji zpět, porušila jsi svůj slib!"

Celý svět se mnou točil, jakmile jsem se ponořila do hloubi světla. Otáčela jsem se okolo své vlastní osy. Přidržovala jsem si ruce na hrudi, aby mi něco nezavadilo o obvaz a nespustila se tak krev. Ve spánku mi opět třeštilo, jako bych pár dnů nespala. Konečně jsem otevřela oči a vysvobodila se tak z uvěznění v čase.

„Je tak bledá. Opravdu si myslíte, že to přežije, když ji Dhalia tolik oslabila?" promlouval k někomu měkký hlas. Chraptivě jsem se nadechla.

„Crystaline!" objala mě Lissa prudce. Chantal ji následovala a Astrid je pozorovala o kus dál. Gus s Brandonem si oddechli. „Jsi v pořádku, ale měla bys klidně ležet a odpočívat. Splnila jsi svůj úkol?"

Svůj pohled jsem věnovala Chantal. „Prohrála jsem. Všechno jsem zkazila. Chantal, já jsem...neuspěla. Je mi líto, že jsi vyčerpala tolik energie na zaklínadlo a já jsem to pak nezvládla. Myslím si, že naše životy jsou tímto zúčtované."

„To neříkej," stiskla mi dlaň. „Ty jsi možná neuspěla, ale my jsme něco zjistili. Měla by ti to povědět Lissa, protože já prostě nemůžu. Nejde to ze mě dostat, promiň."

Zabořila jsem se zpět do polštářů. Všichni okolo mě byli jako na jehlách. Lissa si pohrávala s pramínky svých vlasů. Brandon kroutil očima, Astrid klopila pohled k zemi a Gus si v ústech převaloval sousto sem a tam. Potřásla jsem hlavou, až mi dlouhé vlasy sklouzly do tváře a celou mě tak zahalily.

„Když jsi zmizela, nahradila tě ve tvém těle duše Dhalii. Neustále se rozčilovala, pokoušela se dostat zpátky. Ale skvěle si s námi popovídala. Když se nehlídala, prozradila nám některé důležité informace. Sarinna jí pomáhá, teda Dhalia ji spíše ovládá. Co tedy hodláš dělat teď?"

„Myslím si, že je čas na to, abychom se ponořili do víru vášnivého tance." 

OPRAVENO: 12.05. 2020