Zrychleně jsem dýchala. Procházely jsme okolo kamenného domu, ukrytého ve shluku dalších. Krčil se mezi dvěma velkými. Vstup do něj ohraničovaly dřevěné dveře s oprýskaným nátěrem. Fresky na zdi byly chudé. Nikdo je nevymaloval barvou.

Lidé na nimi se většinou mračili či bědovali nad něčí smrtí. Došel mi význam fresek. Nic není jen černobílé nebo barevné. Každý si v sobě neseme kousek z něčeho jiného. Všechny činy mají své důsledky a ty se odráží v naší budoucnosti. A především jedno jsem z toho patrně poznala... Všechny nás stvořila jen pro zábavu. Jsme figurky v její lstivé hře a loutky v nekonečně pokračujícím představení.

Loutkářka zabrala za dveře. Její černé vlasy v prostoru zavířily, jako by zadul vítr a kapuce pláště jí sklouzla z hlavy. Vystrčila jsem bojovně hlavu vpřed. Místnost přede mnou se zdála hrůzostrašná. Svíčka plápolala neuhasitelným plamínkem. Představovala jediné světlo v místnosti, jedinou naději, která mi kdy zbyla. Nadechla jsem se.

Po stěně se táhly dlouhé stíny s ostrými pařáty. Zaslechla jsem mrazivé zasyčení. Hrozilo mi, že nevítaní hosté odtud brzy zmizí. V rohu se v černém plášti jako samotná smrt krčila drobná postava. To z ní vycházelo hrůzostrašné syčení. Zatajila jsem dech.

„Kdo je to?" přikrčila jsem se a zaujala obranný postoj, jak mě to učila Lissa. Mírně jsem se rozkročila, abych neztratila rovnováhu, pozvedla ruce před sebe a ještě více vystrčila bradu. Pohledem jsem probodávala postavu před sebou.

„Z toho stvoření nemusíš mít strach, teď je naprosto neškodné. Hrozbou se ti stane, až poslední minuty odtikají tvůj konec. Je to Čas, Crystaline. Tempus, představuji ti atlantskou princeznu, nejdůležitější článek v mých hrách."

Přivřela jsem oči. Sama bych se spíše označila za nejslabší článek, jelikož jsem pro ně byla hrozbou, protože jsem nic neuměla. Ale tohle od ní považuji za velmi šlechetné, protože sama si tolik nevěřím. Na druhé straně jsem se ocitla v nebezpečí. Ráda si se mnou hraje, takže jsem se stala její nejoblíbenější hračkou.

„Fatum, nestojím o to, abych po tobě dále uklízela hračky," zabručela postava v rohu.

Shodila si z vlasů svou kápi. Odhalila tak stříbřitě plavé vlasy jako mívají víly. Zatajila jsem dech. Od bouřkových očí se jí táhly modré spirály obtočené okolo přesýpacích hodin. Její oči si mě prohlížely s letitými zkušenostmi, ale zároveň jsem jí na tváři nenašla ani jednu vrásku.

Zaplavil mě příval úcty. Už od počátků věků nám naši dráhu určují Osud a Čas, Fatum a Tempus. Jejich názvy pocházejí z latiny. Má mysl skrývala i jiná jména pro jejich pojmenování. Vyprávěla mi o nich v daleké minulosti, když jsem ještě ležela v kolébce, aby mě připravila na můj úkol. Jména pro Osud a Čas zahalila mlha. Nevzpomněla jsem si na ně a ani jsem z paměti nevydolovala.

Jsou starší než samotné lidstvo. Zrodily se ještě dříve, než vznikla samotná země. Fatum nám určovala životní cestu a Tempus vyměřovala nezbytný čas, abychom všechna naše poslání stihli. Narozdíl od Loutkářky ale ke svému úkolu přihlížela více pozorněji. Nehrála si s námi, jen dělala to, co je nutné.

Loutkářka ráda hrála nebezpečné hry, vrhala se do nevyřešitelných situací, abychom si sami poradili. Sledovala naše počínání. Říkala, že nás připravuje na něco většího, co nás čeká, až odejdeme na onen svět. Jenže, co následuje po smrti? Má matka se mi zjevovala ve snech, takže se musela někam dostat.

Samozřejmě jsem si přála vědět, kam ji Loutkářka poslala. Začala jsem pochybovat o tom, jestli opravdu za mrtvé zodpovídá Hádes, nebo Osud jen tahá za nitky. Ani by mě to nepřekavapilo, protože to ona vlastně naplňuje každý kout ve světě. Od dnešního seznámení cítím její přítomnost skoro všude.

Za tu dobu, co jsem vkročila do domu, jsem se nestihla rozhlédnou okolo sebe. Čiré sklo se blyštělo. Odrážel se na něm mihotavý plamen svíčky a modře neonová světla z venku. Okolo okna prolétlo pár světlušek. Písek, který se pomalu přesýpal, zlatě pableskoval.

Po celé délce zdi se táhla obrovská vitrína, jež jistě nepocházela z období starověku. Za sklem se vyjímalo miliony, tisíce a miliardy přesýpacích hodin. V každé z nich svítil písek jinak podle barvy jejich duše. Zahlédla jsem jednu, která ozařovala stěnu rudým světlem. Vypadalo to, jako by po skle stékala krev.

Každé hodiny nesly zdobným písmem vyvedeno jedno jméno, datum, hodinu narození a místo. Svoji jsem mezi těmi všemi nenašla. Se zadumaným výrazem jsem ke skříni přešla. Tohle je poprvé, co jsem něco takového spatřila. Natahovala jsem jednu ruku po jednu z nich. S výkřikem jsem ucukla, protože mě zasáhl elektrický výboj.

„Ne! Nesahat!" okřikla mě Tempus. „Oni se jen brání, protože se bojí, že je rozbiješ. Vyměřují totiž čas. Pokud jednu z nich upustíš na zem, rozbije se a jeden lidský život tímto vyhasne. Jen já smím čas přidávat nebo ubírat. Ostatně, ta tvoje se nachází tamhle."

Zahlédla jsem ji jen na malinkou vteřinku, než jsem je ztratila z očí. Čas v tam ubíhal mnohem rychleji, písek se přesýpal mnohem rychleji. Nahoře zbývala jen čtvrtina. Polovina, tolik jsem toho vyčerpala jen proto, že jsem se snažila najít svou sestru a rozhodovala jsem se, jestli Atlanťany opravdu zachráním. Jedna má část se na to pořád chtěla vykašlat.

Pomalými kroky jsem se vydala na druhou stranu místnosti. Všechno tohle mi připadalo zvláštní, jako vystřižené z hororu. Vnímala jsem situaci a pocity, po zádech mi běhal mráz z toho, jak se všechno zdálo skutečné. Ty věci nám mohou ublížit, zmrazit čas nebo nás prostě vychýlit z časové osy. Stačí jen málo a něčí ruce ukončí náš bezvýznamný život.

Ve sklenici, která byla přikrytá modře krajkovým závěsem, se ozývalo podivné šustění. Slyšela jsem tlouci křídla o sebe. Otočila jsem se na Loutkářku. Šklebila se od ucha k uchu. Její tichý chechtot se mi vrýval do paměti.

Každý z nás si jistě ponese následky na celý život. Lidé, pokud jim někdo nevymaže paměť, si budou pamatovat hrůzy, které otřásaly jejich světem. Atlanťany jistě někdo potrestá, stejně jako před lety. Z jejich vyceněných špičáků mi stále přecházel mráz po zádech, kdykoliv jsem si na to vzpomněla.

„Jen to otevři, neukousne tě to," propalovala mě Loutkářka očima.

Pohled jsem jí rozzuřeně oplácela. Hrála si se mnou, i když jsem jasně věděla, co je zač. Jednou své hry schovávala a postupovala pomalu, jindy se je nebála ukázat světu, aby všichni poznali, čeho je vlastně schopná.

Natáhla jsem ruku a stáhla jemnou krajku. Látka mě šimrala na kůži. Na dotek byla příjemná, ale studila. Její mrazivost se do mě zakusovala a vpíjela se mi do kůže. Všimla jsem si, jak se mi kůže okolo prstů potáhla ledovými krystalkami. Se zalapáním po dechu jsem ji upustila na zem. Srdce mi divoce bušilo a ve spánku se mi vařila krev. Cítila jsem, jak mi rychle proudí žilami.

Odhodlala jsem se přistoupit blíže. Co je tohle zač? Celou nádobu pohlcovaly sněhové vločky. S rozšířenýma očima jsem na ten výjev zírala. Všechno mě pohltilo. Do kůže se mi zakusoval mráz. Pomalu mé srdce uzamknul do třpytivé schránky z mrazu. Dech se mi zadrhl a zaplavil mě soucit. Dýchla jsem na sklo, aby se aspoň částečně rozmrazilo.

Ve sklenici se třepotal motýl s rubínově a safírově modrými křídly. Pár jich už leželo mrtvých na zemi. Poslové smrti a života. Tohle byly duše. Ti, co leželi mrtví na dně,... Jejich duše se ještě nevysvobodila z těla. Ostatní motýli, jež poletovaly ve sklenici, se chystali vyletět pryč. To byly duše zemřelých, připravené na svůj posmrtný život.

Ukrývala se ve sklenici i duše mé matky? Strčila jsem ruku dovnitř. Jeden motýl mi sedl na prst. Vytáhla jsem ho na povrch. Při kontaktu s teplejším vzduchem se přikrčil, jak byl zvyklý na studenější vzduch. Jemně jsem se ho dotkla. Cítila jsem, jak nedůvěřivě chvěl.

„Tohle jsou duše. Říkala jsem ti, že vás po smrti čeká něco mnohem horšího. Ty duše podstupují zkoušku odvahy, testujeme, jak dlouho vydrží osamělé. Pokud to nedokážou, v dalším světě by nepřežily."

Motýl mi proklouznul mezi prsty. Razil si cestu skrz překážky, až proletěl pootevřenými dveřmi na druhé straně místnosti. Následovala jsem ho. Z druhé místnosti vyzařovalo cosi modře fosforeskujícího. Zatajila jsem dech, jakmile jsem otevřela dveře.

Přede mnou se rozprostírala obrovská, modro-černá šachovnice. Pohybovaly se po ní červené figurky se jmény. Vyhledávala jsem tu svoji. Našla jsem ji. Stála v polovině své cesty spolu s fugurkami mých přátel. Na poličce seděla loutka. Tolik se mi podobala.

Rozeznávala jsem dlouhé rudé vlasy sahající do půli zad. Vystouplé lícní kosti, jemně tvarovaná brada. Rudé rty, mramorově bílá pokožka, jako by byla mrtvá, ale i oči černé jako noc. Byla jsem to já, moje zmenšené alterego.

V rohu jsem si všimla globusu s černě svítícími tečkami. Stále na něm přibývaly další. Pomalu se otáčel okolo své osy. Odstoupila jsem od něj a střelila pohledem k Času.

„Ti, co zemřou, se dostanou na tuhle. Každou sekundu zemře člověk a jeho odkaz se zapíše na mapu. Říkáme tomu Mapa smrti. To, co jsi viděla na podlaze, je Šachovnice života. To na ní posouváme vaše kroky vpřed. Tobě zbývá přesně polovina do konce tvého úkolu."

„Když říkáte, že to zbývá do konce úkolu, neukazuje ta mapa, kdy kdo zemře? Znamená to, že zemřu po dokončení úkolu?" zajíkla jsem se. Tohle mi připadalo nemožné.

„Řekla jsem do konce tvého úkolu, ne smrti. Raději lépe poslouchej, protože tvůj konec ještě není napsán, princezno Atlantská."

„Tempus, nezahlť ji mysl informacemi, které nepotřebuje," ušklíbla se Loutkářka. „Raději se soustřeď na svůj úkol, Crystaline, protože král tě očekává." 

OPRAVENO: 10.05. 2020