Sestra, sestra, zněla mi opakovaně v hlavě tato slova. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Mé myšlenky se zaobíraly pouze jednou osobou. Netušila jsem, jak se jmenuje. Ani babička to nevěděla. Matka zemřela pár dní po našem narození. Spolu jsme byly jen pár dnů. Rozdělila nás, ale nebylo to co platné.

Vnímala jsem to silné pouto mezi námi. Bylo to jako stříbrná nit, která vede k jediné osobě. K osobě, která se stala středobodem vašeho vesmíru. Nic vás nerozdělí. Zlomí vás to, jestli zemře, a zemřete spolu s ní. Není jiná volba. Musela jsem následovat tu nit, která nás spojovala, nemám na výběr.

Babička povídala něco o tom, že až naše důvěra zesílí, navzájem si budeme moci číst myšlenky. Ta druhá před tou první nic neutají. Mám ale jistou výhodu narozdíl od ní. Jsem napůl princezna Diana, dcera královny Lioness. Zdědila jsem po ní její moc. Jsem silnější, sestra slabší. Můžu před ní uzavřít svou mysl. Stačí jen cvičit, abych se připravila na všechno.

Věštba se zmiňovala o zradě. Neuváděla přímo jméno jedné ze sester, ale cítila jsem, že já to nejsem. Narodila jsem se a vyrůstala jsem jako Atlanťanka, i když jsem napůl člověk. Pořád ve mně koluje větší a mocnější krev naší rasy. Sestru vychovávali lidé. Žila jako člověk a navždy jím i zůstane. Jako bych se já nedokázala přizpůsobit jejich podmínkám, tak ona těm našim.

Odhodila jsem si vlasy na ramena, aby mi nepřekážely. Nemohla jsem spát, ne po tom všem. Moje mysl se neuklidnila. Pořád jí proplouvaly nějaké zběsilé myšlenky otázky, na něž jsme neznala odpověď. Občas se objevila i stará vzpomínka. Pátrala jsem po něčem, co by mi pomohlo najít sestru. I malý náznak, kde se ukrývá, by stačilo na prozrazení jejího úkrytu.

Potřebovala jsem něco, co patřilo přímo jí. Třeba kousek vlasu, aby mohlo pouto mezi námi nabrat silnější vazbu. Neměla jsem nic. Nic po ní nezůstalo. Ani babička nic nezjistila. Jako by se propadla do země. Ale přes pouto jsem ji vnímala, žije. Občas ke mně dolehly její emoce. Působily šťastně. Nepropadá panice ani strachu jako já. Zůstává klidná. Ani vlastně neví o poutu mezi námi, proto k ní nedorazily moje depresivní emoce. Byla jsem za to ráda, ještě nepřišel její čas.

To, že jsem byla vyvolena proto, abych zachránila Atlantidu, jsem si ani neuvědomovala. Odsunula jsem to stranou. Sestra je důležitější. Bez ní by nezačala žádná záchranná mise. Ale ne, moje myšlenky se ubíraly tím směrem, že se přeci jen smířím se svým posláním. Ale já nemohu. Nemám na to sílu. Teprve se ještě srovnávám s dlouholetou ztrátou matky a mým novým darem.

Ani jsem nevěděla, kdy bych měla hledat. Všechno se slilo dohromady. Všechny náznaky, vzpomínky a části, které se mi ukazovaly. Ani kámen nejevil žádnou činnost. On mi teď nebude k užitku. Ještě se ani neaktivoval na mě. Neukázal mi žádnou vzpomínku. Jak s ním tedy mám otevřít bránu, nebo co to říkala královna Lioness?

Promnula jsem si spánky a prohrábla své zvlněné vlasy. Klížily se mi oči, ale já jsem nedokázala usnout. Neměla jsem náladu na to, abych se zabavila čtením ve starých spisech, které mi darovala babička, abych v nich mohla hledat odpovědi na své otázky.

Některé písmo pro mě představovalo jen spletité klikyháky na svitku pergamenů. Neuměla jsem v nich číst. Babička říkala, že to přijde samo, až nastane čas. Za jak dlouho, to jsem nevěděla. Objeví se to kdykoliv v neočekávaný čas. Na to jsem si už zvykla. Neočekávané události se staly součástí mého života na denním pořádku. Teď jsem si myslela, že jsem připravená na cokoliv.

„Vítám tě, drahá Crystaline, našla jsi odpovědi na své otázky?" promluvil hluboký hlas.

Rozléhal se celým prostorem, ve kterém jsem se ocitla. Rozhlédla jsem kolem. Obklopovaly mě stěny nějaké domu. Naproti mně byl vchod na prostorný balkón. Sklopila jsem pohled, nikde jsem neviděla svého neočekávaného hosta či návštěvníka.

„N-ne," zakoktala jsem se, „zůstala jsem pořád na začátku."

Roztočila se mi hlava. Přitiskla jsem si ruce na spánky. Je to ještě větší bolest, než jsem pocítila u sebe v pokoji. Prosím, ať to skončí, zašeptala jsem v duchu. Cítila jsem, jak mi z těla odchází všechna síla. Nohy se mi pomalu podlomily.

„Přestaňte!" zakřičela jsem v bolestné agónii.

Po tváři se mi skutálela slza. Schoulila jsem se do klubíčka a kryla se před nárazy. Do mého těla se zabodávalo tisíce jehliček. Křičela jsem, prosila a sténala. Celým tělem mi prostupovala spalující bolest. Zavzlykala jsem.

„Prosím," zašeptala jsem.

Najednou vše přestalo. Nic jsem už necítila ani neslyšela, jen své chroptění, když jsem lapala po dechu. Celým sálem projel oslepující záblesk. Zakryla jsem si oči. Pořád jsem v očích vnímala oheň, který se tam rozhořel, když spatřily návštěvníka. Zalila mě nenávist k němu. Nechápala jsem, kde ve mně vzala. Setkala jsem se s ním poprvé.

Jeho plavé vlasy zářily v místnosti jako paprsky. Ale ne ty dobré, které vás hřejí, ale ty špatné, které vás popálí a sežehnou. Na pohledné tváři se mu vyjímalo světlé strniště. Prohlédla jsem si jeho drahý oblek s modrými knoflíky. Děsila jsem se toho, kdy jsem se mu měla podívat do očí.

Takovou šílenost jsem ještě nezažila. V jeho očích se zračila šílenost, nenávist, zlost, zloba a chladnokrevná vražednost. V sedě jsem od něj couvala, dokud jsem nenarazila na zeď. Strachy jsem polkla. Zabodávaly se do mě jeho přízračně mléčné oči s černými skvrnkami. S každým krokem, se kterým se ke mně blížil, jsem ztuhla a oči se mi rozšiřovaly zděšením.

„Taková statečnost," zasmál se pohrdavě. „Vidím ti na očích, Crystalko, že mě poznáváš ze starých časů, ale tvé vzpomínky se ještě nevrátily. Přece by ses mě nebála, já ti neublížím. Podobáš se hodně své matce, ale její statečnost jsi moc nepodědila. Ubohá Soulcita, zkřížila mi plány!" uhodil mě do tváře.

Schytala jsem to přímo do tváře. Tiskla jsem si tam ruku. Chytil mě pod krkem a udeřil mnou o zeď. „Pokud je ti život milý, upusť od hledání své sestry a Atlantidy. Varuji tě, pokud mi jednou jedinkrát zkřížíš plány, najdu si tě! Nevyjdeš z toho živá a ani pouto nebo ostatní tě nezachrání. Porazím tě, stejně jako tvou matku. Sleduji tě, nezapomeň na to."

Po těhle slovech jsem se mu vykroutila. Zažehl se ve mně plamen odporu. Nenechám si od něj říkat, co mám dělat. Já sama si to určím. Zvedla jsem ruku, objevil se v ní plamen. Blonďák se ušklíbl a mrštil po mně proud vody. Ztratila jsem se v jejím víru, odnesla mě do moře.

Moje plíce už to nevydržely, spolykala jsem tolik vody. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Když už to skončí? Moje tělo pomalu ochabovalo. Moje duše, uvězněná uvnitř mého těla, se snažila dostat ven. Chtěla létat. Všechno mě vyčerpávalo. Ztratila jsem vědomí.

Probudilo mě tříštění skla v mém pokoji. Zaměřila jsem své rozespalé oči na okno a zalapala po dechu. Na zemi se válely průhledné střepy zbarvené rubínovou krví. Vstala jsem a přešla k nim. Komu patří krev? Je mého pronásledovatele? Vzala jsem jeden střep do ruky. Cizí krev mi stékala po dlani a rukách.

Zaznamenala jsem pohyb. Byl ladný a rychlý. Jako taneční kroky. Postava si to namířila ke mně. Přidušeně jsem vykřikla. Celá jsem se napjala v očekávání na útok. Nepřišel. Místo toho se na mě usmívala dívka.

Její plavé vlasy zářily ve svitu lamp u mě v pokoji. Stříbřitě se leskly a točily se do prstýnků. V jejích fialkových očích se zračil úsměv. Mohla být stejně stará jako já. Usmála se opravdově. Jako by její přítomnost prozářila celý pokoj. Nepodobalo se to blonďákovi, ona vyzařovala něhu, laskavost a uklidnění. Strach a odhodlání se bránit ze mě opadlo.

„Promiň, jestli jsem tě vyděsila. Jmenuji se Lissiane Taylorová, tvoje osobní strážkyně," představila se s hlubokou úklonou. Pozorovala jsem ji dost nechápavě a pozvedla obočí.

„Ehm, já..no," uvízla mi slova v hrdle.

Vedle ní se objevil hnědovlasý mladík. Polkla jsem. Kdo je zase tohle? Jeho tvář v sobě měla ostré rysy bojovníka, ale v nachových očích jsem mu zahlédla starost.

„Doufám, že jsi ji nevystrašila, Lisso. Odhoď teď zbrklost stranou. Máme za úkol hlídat samotnou atlantskou princeznu Crystaline. Brandon Taylor," uklonil se. Kývla jsem. Myslím, že jsem se zbláznila. Ano, je to určitě tak.

Oba dva postávali před mou postelí. Posadila jsem se na ni zpět. Co má tohle všechno znamenat? Naznačila jsem svým nezvaným hostům, ať se posadí. Zdráhavě mé přání splnili. Protřela jsem si oči. V poslední době se všechno slilo do jednoho velkého chumlu.

„Takže, kdo vlastně jste?" zamračila jsem se na ně.

Neměla jsem ráda, když mi někdo něco zatajoval, nebo jsem nevěděla, o koho se se jedná. Oba dva se zdáli neškodní, ale co já vím. Ten muž ve snu mě napadl a vyhrožoval mi.

„Tví strážci přece," broukla ta dívka.

Myslím, že se jmenuje Lissiane, ale chlapec ji zkráceně oslovoval Lisso. Založila jsem si v bok. Jen si se mnou hrají. Jsou to ty děti, které se mi celý život vyhýbaly nebo se mi smály a pohrdaly naším rodem kvůli tomu, co se stalo.

„Nedělejte si ze mě legraci, na to opravdu nemám čas," odfrkla jsem si. Chlapec – Brandon – si odkašlal. Asi se mu nelíbila myšlenka toho typu, že jim nevěřím a nepovede se jim mě nachytat. Jen ať si dál vymýšlí, hošánek.

„Lissa mluví pravdu," probodl mě pronikavým pohledem. „Na příkaz královny Lioness se rod, ze kterého pocházela, stal strážci královského potomstva. Naším úkolem je vás chránit už po dobu tři tisíce let. Vždy se objevíme tam, kde je náš svěřenec v nebezpečí. Nikomu jsme se neukázali, až tobě. Dostali jsme jasný příkaz – říci ti toto tajemství, plnit tvé rozkazy, pomoci ti s tvým posláním, hledat tvou sestru a především tě chránit na každém kroku. Už nám věříš, princezno Atlantská?" 

OPRAVENO: 17.04. 2020