Její inteligentní oči se mi vpalovaly do duše. Cítila jsem na sobě její slídivý, ale inteligentní pohled, když mi stříbrnými duhovkami projížděla po těle. Přitáhla jsem si černý plášť blíže k tělu. Bylo mi to nepříjemné, protože jsem v hlavě cítila tlak, jak si přehrávala mé vzpomínky a myšlenky. Vycenila jsem zuby ve slabém úšklebku.

„Prošla jsem testem důvěrnosti a odvážnosti? Nebo je ještě pořád ve mně cítit sobeckost, která mému tělu vládla dříve?" povytáhla jsem blonďaté obočí.

„Zatím si vedeš dobře, ale nezapomínej, že nesmíš měnit minulost, protože bys poté změnila i budoucnost s přítomností. Nebo jsi snad sebevražedkyně?" opáčila Loutkářka. Její zkoumání na chvíli přestalo a já jsem si oddechla.

„Nepopírám, že jsem se o to nepokusila, ale takové vražedné sklony nemám. Je mi to líto, pokud vás to mrzí," převrátila jsem oči.

„Proč mi někdy vykáš a jindy zase tykáš? Má to snad nějaký hlubší význam?" přivřela svá oční víčka. Pokrčila jsem rameny.

„Mluvím jen to, co mi zrovna přivede mysl na jazyk. Já za to nemohu. Babička mě učila, ať ve vhodnou chvíli mlčím, ale nebojím se dát najevo svou nelibost."

„Zajímavý přístup. Thiara Taylorová je jistě velmi moudrá žena. Za její mladosti jsem pečlivě studovala její dějovou linii. Tvého dědu velmi milovala, byla to láska až za hrob, ale nakonec je smrt přece jen oddělila, jak si to už dlouho plánovala. Tohle víš?"

Copak smrt je stejně skutečná jako Loutkářka? O ní jsem v životě neslyšela, ale přes to se mi zjevila. Stála tady přede mnou. Její stříbřitě měsíční oči si mě se zájmem prohlížely, ale občas je odvracela, jako by zahlédla něco, co její dojem ze mě kazilo. Ošila jsem se.

„Jsi velmi pozoruhodná osobnost, Crystaline. Vidím v tobě odevzdanost, protože jsi smířená se vším osudem a neváháš riskovat. Odhodlanost, snažíš se i přes překážky, které ti přichystávám. Laskavost, sečtělost a spoustu dalších vlastností, které hrdina v příběhu potřebuje, ale ještě jsi je neobjevila nebo je neumíš ovládat."

„Nemůžu být jen pozitivní. Na každém se najde nějaká chyba," odfrkla jsem si.

Na tváři Loutkářky se objevil prozíravý úsměv. „To máš pravdu, to ukazuje na to, že přemýšlíš a v každé větě najdeš její skrytý význam. Ale pak je tu i zbabělství a sobeckost. Pořád by sis nejraději kryla jen svá vlastní záda a z boje utekla zadními vrátky. Tohle je na tobě nejhorší, protože se může stát, že tu poslední zmíněnou věc opravdu uděláš."

„Proč bych z boje utíkala, když jsem si slíbila, že všechno i přes nebezpečí dotáhnu do konce?" vydechla jsem. Trochu mě mrzelo, že ve mně tohle vidí. Myslela jsem, že už se mi podařilo tyhle vlastnosti nějak eliminovat, ale zjevně jsem se spletla.

„Protože ti občas záleží více na sobě než na ostatních. Ale mistrně to skrýváš za tím, že ti záleží na ostatních. Potřebuješ Coraline ke svému životu, jinak bys proroctví zvládla sama. Nechala bys ji žít. Slíbila sis, že své přátele ochráníš a nenecháš je odejít... Co bys ale jinak udělala, kdyby se tě rozhodli opustit sami? Nechala bys je? Nebo by sis je držela u sebe, abys nikdy nebyla sama?"

„Mýlíš se," zavrčela jsem, „každý občas myslíme na sebe, protože je to prostě v nás. Někdy cizí zájmy upřednostníme před těmi svými. Občas prostě musíme dát přednost sobě. To mi řekla královna Lioness."

„Ne, v téhle hře či příběhu nemůžeme myslet na sebe, protože v sázce je mnoho. Příliš mnoho životů, příběhu, obětí, ale i nadějí," opáčila Loutkářka. Svou tvář opět zakryla zlatavým pláštěm, takže jsem z ní nic neviděla. Jen její pronikavé oči svítily v šeru lesa.

„A co ty? Nehraješ si s námi jen pro své pobavení? Není to snad sobeckost, protože se nudíš? Nebo tímhle přístupem zachraňuješ lidské životy?" pokládala jsem dotěrné otázky. Přes její tvář přeběhl tmavý stín.

„Připravuji vás na to, co se bude dít tam dál, protože to, co prožíváte, je jen začátek. Na konci vás čekají mnohem horší věci," vyložila karty na stůl. „Ale v jistém smyslu máš pravdu. Možná bych mohla být mírnější."

„Jsem ráda, že tahle debata konečně skončila," založila jsem si ruce na hrudi.

„Momentálně s tebou souhlasím, protože to byla nuda. Zažila jsem mnohem lepší zábavu," provokovala mě Loutkářka.

Nekomentovala jsem to, protože mi za to nestála. Její přístup k lidem se mi nelíbil. Zdála se mi příliš chladná, jako by nikdy nepocítila žádné emoce. Byla jen kus studeného ledu. Zamrazilo mě v zátylku. Promnula jsem si oči. Klížily se mi.

„Přestaň snít. Je čas konat. Tvůj čas zde ještě neuběhl a máš toho splnit spoustu, aby ses dostala zpátky," vytrhla mě z odpočinku jízlivě. Docházely mi nervy. Nejraději bych ji praštila a zahrabala pod zem. To jsem ale nemohla, protože bez ní bychom možná neexistovali.

Pokynula mi, ať ji následuji. Prodírala jsem se přes kořeny podivně vzrostlých stromů, houštím, ale i pichlavým ostružiním. Táhla mě směrem k horám, kde leželo město a královský palác. Tam teď jistě mířila spousta lidí putujících po tmě, aby se uložili ke spánku.

Párkrát se na mě otočila dozadu, protože jsem za ní zaostávala. Občas na mě vyštěkla pár ne zrovna lichotivých slovíček, abych zrychlila, protože bránu za chvíli zavírají. Její sebevědomí mě dohánělo k šílenství. Takhle nějak jsem si představovala, že se chovala i Dhalia. Usuzovala jsem ze svých domněnek, i když jsem ji neznala, mohla jsem si o ní udělat špatný obrázek. Ale myslím, že to jasně vyplynulo z toho, jak se k ní chovali ostatní a jak ji oslovovali. V našem moderním světě bych řekla, že to byla mrcha.

S lidmi manipulovala a nebrala na ně ohledy. Stále jsem úplně nic nevěděla o jejím původu. Jako by byl zahalen pod rouškou tajemství. Přebíhal mi z toho mráz po zádech, až se mi někdy zadrhl dech. Tohle celé mi už začínalo přerůstat přes hlavu, jak jsem se s tím nikomu nesvěřila. Potřebovala bych se někomu vypovídat, ale opravdu bych to neřekla Loutkářce.

Ruce už jsem měla celé poškrábané, funěla jsem, jak mi docházel dech a tvář mi zrudla námahou. Na nohách se mi vytvořily puchýře. V konečcích prstů mě podivně brnělo. Promnula jsem si ztuhlé končetiny a zasténala. Chci odpočinek.

„Musíme trochu přidat. Nikdy tam tímhle tempem nedojdeme. Odpočineš si až na místě," zabručela postava ve zlatém plášti. Ignorovala jsem její naléhání a svalila se na nedaleký pařez. Odmítala jsem se hnout, takže očekávám, že zde i zemřeme. V boku mě protivně píchalo a mé rty volaly po vodě.

„Ale tak. Podívej se, támhle už vidím křišťálové věže chrámu Poseidóna, když se podíváš skrz stromy. Je to jen kousek," snažila se mě povzbuzovat.

Okatě jsem ji ignorovala a dál si hleděla svého. Šoupala jsem nohama v sandálech po prašné půdě. Loutkářku to zřejmě iritovalo, protože z jejích úst vyšel táhlý povzdech a poté i zaúpění. Nevinně jsem se usmála.

„Když počkáme půl hodiny, budu schopná jít, ale dříve to nepůjde," naznačila jsem jí jemně, abych ji zbytečně nenaštvala.

Obě dvě jsme byly příliš stejné, než abychom se na něčem shodly. Ale tohle, jak ji sabotuji, je jen malá část toho, co by dokázala Mia. Ona umí být otravná a dokonale zvládá přetvářku, takže by ji uštvala, až by Loutkářku od sebe odehnala. Já jsem tak velký talent neměla.

„Něco si ujasníme, mladá dámo," založila si ruce v bok. „Zřejmě se na ničem neshodneme, ale víš, že beze mě by ses tady ztratila Já vím, co máš dělat, a ty to máš pouze splnit. Takže ti radím, abys mě následovala. Chceš snad, abych si pohrála s osudem tvých přátel?"

Vykulila jsem oči. Tohle mě opravdu dostalo. Byla jsem si vědoma toho, že je toho schopná. Opatrně jsem vstala a posunula nohu vpřed. Nedovolila jsem jí žádný nečekaný útok zezadu. Pečlivě jsem si hlídala zadní část těla. Loutkářka mě po chvíli následovala, zjevně spokojená sama se sebou. Její ego značně povyrostlo.

Tmavé, neústupné a vysoké stromy přede mnou se otevřely, zmizely a já se dostala na široké prostranství. Přede mnou se táhla široká písčitá cesta. V dálce po ní šel poslední opozdilec. Opevněné město za mramorovými a zlatými hradbami, na kterých se odrážely poslední zlatavé paprsky slunce, ze všech stran obklopovaly vysoké hory s rozložitými štíty vrcholů pokrytých běloučkým sněhem. Otočila jsem se za sebe. Plášť loutkářky v šeru žhnul jako slunce. Svět před námi pomalu temněl, ale ještě se úplně nesetmělo. Přidala jsem do kroku.

K nebi se zvedaly vysoké věže a vížky, jako by ho chtěly probodnout. Byly z křišťálu, pevné hmoty, ale i ze skla. V těch skleněných a křišťálových naposledy bloudily paprsky dnešního slunce. Celé město se v přítmí lesklo a pableskovalo. V tisících zrcadlech na bráně, které slouží k tomu, aby zachytily nepřátele, se třpytil ohnivý kotouč světla. Skoro mě to oslepilo.

Nebe na západě se barvilo do ohnivě rudé, žluté, oranžové a kobaltově modrá se přelévala s nachově fialovou. Bylo to, jako by malíř rozetřel všechny barvy a na paletě se mu do sebe pomíchaly. Okouzleně jsem sledovala poslední chvilku světla, než slunce zapadne.

Atlanťané netušili, že se zítra nebo pozítří se může jednat o poslední východ slunce. Všichni žili v poklidu. Zatím nic nevěděli, ale jejich zkáza brzy nastane a já o tom budu vědět. Nezebráním tomu, jinak bych porušila chod dějin. Co kdybych ale město a svou rasu zachránila před potopením? Co kdyby se nepotopila? Změnilo by se tím něco? Ne, to by bylo moc snadné...

Poslední paprsky nám svítily do tváře a na povrch se vyrojilo tisíce zářivých světlušek. Jejich tělíčka se ve tmě smaragdově zeleně třpytila, jako když zapnete tisíce žárovek. Ne nebe vykoukla stříbřitě pableskující luna. Ještě neměla takovou sílu, protože její slunce odmítalo předat žezlo měsíci. Vypadalo to, jako by se praly, kdo toho více vydrží.

Loutkářka přidala do kroku, až jsem jí skoro nestačila. Namáhavě jsem za ní supěla. Odmítala jsem si ji požádat, abychom na chvíli zpomalily, protože by mě to stálo mou důstojnost. Ona by si stejně dále vedla svou, protože brána do města se s posledním paprskem zavírá.

Viděla jsem, jak se tyčila k nebi. Stavitelé na ní odvedli důmyslnou a pozoruhodnou práci. Na jejích vratech se vyjímal spletitý erb Atlantidy a trojzubec Poseidóna. Na zubech trojzubce vysázely akvamaríny a safíry jako symbol nejčistčího moře. Brána sice byla pořád otevřená, ale po jejím obvodu se tísnilo deset mužů v lesklých zbrojích s odhalenýma nohama a vypracovanými lýtky.

Loutkářka zmizela za ohybem cesty. Běžela. Její plášť za ní vlál jako svítivá pochodeň, která vás zachrání i na té nejztracenější cestě. Díky ní bychom se neztratili, i když si s námi tuze ráda pohrává. Přidala jsem do kroku. Už jsem ji skoro dohnala.

Právě strážcům ukazovala kus žlutého pergamenu s naškrábanými jmény. Moje bylo zřejmé, ale přijmení mě překvapilo. Stejně tak i její jméno. Když jsem se jí podívala do tváře, změnila se. Černé vlasy nahradily blonďaté rovné sahající až k pasu. Její tvář a nos se pokryly sprškou drobných pih. Na tváři vykoulizla odzbrojující úsměv.

„Dhalia Taylorová a Luna Taylorová. Přicházím až z druhého konce ostrova, abych navštívila své příbuzné. Má sestřenice byla tak hodná a přišla mi naproti k jezeru. Byly bychom rády, kdybyste nás mohli pustit, i když se už setmělo," zamrkala na ně řasami. Se strážným to ani nehnulo.

Loutkářka mi nepatrným kývnutím naznačila, ať převezmu vše do svých rukou. V jejích očích se při tom děsivě blýskal. Byla jsem si vědoma toho, jak na muže působí tělo a tvář Dhalii. Nedokázali jí odolat. Přiblížila jsem se blíže k mladšímu strážnému, který tu zůstal sám, jelikož ostatní se ztratily v tajích hlavního města.

„Víš," přejela jsem mu nepatrně konečky prstů po tváři, „byla bych ti vděčná, kdybys nás se sestřenkou pustil. Venku nastává tma a není zrovna moc vhodné, abychom se samy plížily tmou, když právě teď na svět vylézají stíny," zašeptala jsem mu do ucha. Pod dotyky jejího těla se zachvěl.

Nikdy jsem si s nikým nehrála, protože se mi to zdálo nečestné. Jeho tělo se chvělo. Přejížděla jsem mu dlaní po pažích. Loutkářka to všechno s pobavením sledovala. Na rtech se jí usadil pohrdavý úsměv.

„Když nás pustíš, bohatě se ti odměním. Co říkáš na schůzku zítra večer v baru U Tří lilií? Je tam nádherná a živá atmosféra. Budu se těšit," mrkla jsem na něj a za Loutkářkou proklouzla pootevřenou branou.

Mé sandály klapaly po dlážděných kostkách ve tvaru čtverce z mramoru. Míjely jsme bohatě zdobené domy s věžičkami a freskami různých bohů zvířat a bájných bystostí. Všechno na mě dýchalo životem, jako by se to osvobodilo z okov kamene. Ale kdykoliv na ně dopadl svit z Atlantského kamene na mém prstě, stáhly se zpět do stínů, pohltila je smrt. Najednou jsem její chtivá osidla cítila všude.

Přízračně modré lucerny na domech osvětlovaly cestu před námi. Slunce zašlo a kralování se ujala stříbřitě bledá luna se safírově modrým nádechem. Všechno se ponořilo do ticha. Jen v dálce jsem zaslechla tikot přesýpacích hodin, jak mi někdo odměřoval čas. Brzy se písek přesype a já skončím v zatracení. 

OPRAVENO: 09.05. 2020