Žena s kaštanovými vlasy se na mě nejdříve nechápavě dívala, než jí došel význam mých slov. Přitiskla si dlaně šokovaně na rty. Prohlížela si mě. Poznávala v mých rysech Soulcitu a svého ztraceného syna. Viděla jsem jí to na očích. Samozřejmě si mě ale nechtěla nastěhovat do domu. Považovala mě za hrozbu pro vnučku, kterou vychovala. Nechtěla ztratit i ji.

Vzpamatovala se a obrnila se přede mnou. Její tvář s jemnými rysy se proměnila v chladnou masku. Z jejích medových očí vyzařoval ledový chlad. V rychlosti se mi pokusila přibouchnout dveře před obličejem. Byla jsem na to připravená. Čekala jsem to, a proto jsem její snažení zablokovala nohou. Myslela jsem, že pro mě bude mít pochopení. Jsem její vnučka, její vlastní krev.

„Babi," hlesla jsem, „jsem tvoje vnučka, tvoje vlastní krev. Přece mě nenecháš na ulici, když jsem sem přišla. Nemám kam jít. Hladina se uzavřela a já jsem uvízla ve vašem světě. U nás doma mě neuvítají. A chtěla bych poznat ji i vás. Svou rodinu." Upřela jsem na ni pohled svých očí. I když mohly působit děsivě, ona při pohledu do nich roztála jako led.

Při mém oslovení se jí do očí vtlačily slzy. Nechala si je stékat po opálené tváři. Nechávala jsem ji, dokud se nevzpamatuje. Přešlápla jsem z nohy na nohu a zastrčila si uvolněnou loknu za ucho. Věnovala jsem jí upřímný úsměv plný naděje. Snad to na ni zafunguje. Snad mě přijme. V nic jiného jsem zatím nedoufala.

„J-jak j-jsi se sem dostala?" změřila si mě uplakaným pohledem. „Tam odtud, kde jste byli předtím, není cesta zpět. Není. Oni se pojistili, ale ty jsi zřejmě našla nějaký způsob. Ani se nedivím. Zdědila jsi její odhodlanost, statečnost a jeho vynalézavost poradit si v jakékoliv situaci. Když se dají dohromady tyhle kombinace, vznikne z toho smrtící plán."

Pokrčila jsem rameny. Bez přátel bych si neporadila, ale jí to říkat nemusím. Nepotřebují vědět, že jsou tu se mnou i ostatní. Zachovám si své vlastní soukromí, prozradím jim vše, co můžu, a uschovám si i svá vlastní tajemství, která se mi hodí na později při přesvědčování sestry. Nepřipadám si jako taktický hráč, ale nějak hrát musím. Ocitla jsem se ve hře o život.

„Crystal, je mi to líto, ale musíš odejít. Tohle není život pro tebe. Jsi až moc podobná jim," procedila mezi zuby. „Neber to zle. Vaši rasu jsem neodsuzovala, ale můj pohled na svět se během let změnil. Každý se v průběhu let měníme. Přála bych si být milující babičkou i pro tebe, ale tím bych zradila Miinu bezpečnost. Je mi to líto, opravdu. Snad to chápeš. Sbohem, Crystaline. Věz, že tě mám ráda, i když jsem nedostala šanci tě poznat."

Potřásla jsem hlavou. Na jazyk se mi draly odporující poznámky. Zkusila jsem to jinak. Rychle, aniž by to stihla postřehnout, jsem přes ni proklouzla dveřmi. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nacházela jsem se v obrovské hale přepychového domu. Moje sestra si tedy žije v pohodlí.

Obrátila jsem se své oči k ní, ale zatím jsem jí nevěnovala pozornost. Ona se na mě zděšeně dívala. Všude, kam jsem stočila pohled, mě do očí zasáhlo jiskření. Všechno se tu lesklo, třpytilo a působilo to až přeleštěně. Můj citlivý pohled tak trpěl. Naše rasa dokázala vnímat všechno mnohem pečlivěji než lidé. Moje uši trpěly, když někdo zahrál třeba na housle, přitom lidem se to zdálo jako nádherná hudba.

Z foyer vedly točité schody do prvního patra. Nevnímala jsem jejich naleštěnost, ale líbil se mi modrý koberec, kterým je potáhly. Schody zdobilo černé zábradlí ze dřeva. Všimla jsem si i vzorů na něm. Různé zatočené spirálky a kolečka.

Přímo přede mnou viselo na zdi obrovské zrcadlo. Táhlo se přes její celou délku. Sahalo téměř až k podlaze. Zkontrolovala jsem svůj vzhled. Pořád jsem vypadala upraveně. Jen ta lokna mi neustále padala do očí. Hodila jsem si ji dozadu. Hmátla jsem si do vlasů, abych nahmatala nějakou sponu na přichycení. Když mě Chantal česala, spoléhala na to, že to udělala opravdu pečlivě.

Ze stropu na nás vrhal stín obrovský svícen s elektrickými svíčkami. Visely z něj malé průzračně bílé lucerničky se stříbrným zdobením a se svíčkami uvnitř. Celé místnosti to dodávalo pohádkový dojem. Jako bych se nacházela na nějakém zámku. Usmála jsem se. Připomínalo mi to chrám u nás dole, ale nevrhalo to na mě takovou chladnost a vznešenost. Tady jsem se cítila mnohem útulněji.

Přejela jsem rukou po černém stolku. Nacházela se na něm krabička. Otevřela jsem ji. Zevnitř vystoupala baletka. Tancovala do rytmu jemné hudby. Měla vlasy zapletené v drdolu a ozdobené růžičkami a na sobě šatečky z lehké látky. Obdivovala jsem jejich půlnoční modř. Takové šaty jsem dřív chtěla taky, ale spokojila jsem se s tím, co zatím mám.

Otočila jsem se zpět ke své babičce. Už nevypadala překvapeně, ale smířeně. Jako by se smířila s tím, že se nastěhuji do jejího domu. Uvolnila jsem se a postavila se rovně, abych si nepokazila první dojem na sebe. Chovala jsem se, jak se na princeznu slušelo. Vychovaně a vznešeně. Při pohledu do zrcadla z mého těla vyzařovala elegance. Tiše jsem zajásala. Dokázala jsem to. Cítila jsem se jako Chantal.

„Co teď?" zatvářila jsem se bezradně. Babiččin výraz vyzařoval odevzdanost nad tím, co přinese další chvíle. Odkašlala jsem si a opatrně přešla k ní. „Našla jsem rodinu, to ano. Ale teď nevím, jestli tu jsem vítaná. Chtěla jsem mít rodinu, ale ona se musí smířit s tím, že tu jsem. Potřebuju, aby to přijala. Jinak odejdu," kývla jsem směrem ke dveřím.

Nechala jsem ji, ať se rozhodne sama. Poodstoupila jsem o kousek dál. Teď je to jen na ní. V jejích rukou se ocitl můj osud. Ona o něm rozhodne. Můj život závisí na tom, jak se oni zařídí. Jestli mě přijmou, dál rozjedu svůj plán. Skousla jsem si ret a čekala. Tohle čekání mě ubíjelo.

Okolo svého krku jsem ucítila její paže. Tiskla si mě na své drobné tělo. Silně mě objímala a u toho hlasitě vzlykala. „Soulcita a náš syn. Obě dvě se jim tolik podobáte, ale já bych nedokázala odmítnout pomoci svému vnoučeti. Nevím, jak se bude tvářit tvůj děda, ale já si tě tu nechám. Vždycky u nás najdeš své místo." Pokynula mi, ať jdu za ní.

Jedny dveře vedly do salonku s otevřenými francouzskými okny. Dovnitř vál čerstvý letní vzduch zvenčí. Zavedla mě k měkkému křeslu, do kterého jsem se posadila. Okny jsem viděla na zahradu, kde jsem zahlédla i terasu a bílý altánek obklopený keři šeříků a růží. Od terasy se do zahrady táhla kamenitá cestička, která se brzy rozdvojila na dvě s pískem. Vrátila jsem se pohledem zpět do místnosti.

Stejné provedení jako v hale. Seděla jsem v bílém křesle s modrými polštářky u mahagonového stolku. To samé bylo roztroušeno po celé místnosti. Naproti mně seděl muž ve tmavém obleku. Jeho obličej zdobil šedivý mroží knír. Černé vlasy se stříbrnými šedinami si učesal dozadu. Zadívala jsem se mu do očí. Měřil si mě nedůvěřivým pohledem, ale ke své ženě se choval mile. Polkla jsem. Dobře, rodinné představení začíná. První dojem je vždy nejlepší. Stačí se mu vlichotit.

„Tak," spustil ten muž, „ty jsi prý Crystaline. Jak si se dostala zpod hladiny, aniž by tě někdo chytil? To není možné." Jeho pohled zabrousil k Atlantskému kameni. Přimhouřil oči a poté je vyvalil. Dobře věděl, co je ten kámen zač. On ho dokonce ukrýval před svou vnučkou, kterou vychoval, aby se k němu nedostala.

Pověděla jsem jim všechno. Jak jsem se dostala zpod hladiny, jak jsem se vrátila za babičkou, ale hladina mě uhodila. Jak jsem nemohla dýchat, jak mě zachránili a já jsem se z toho pár dnů vzpamatovávala, než jsem se uzdravila. I to, co umí kámen, jsem ji vysvětlila. Podivovali se nad jeho léčivou sílou. Na oplátku jsem je vyzpovídala o tom, jak se vede mé sestře a co stálo v dopise, kterým jim nechala matka. Babička slíbila, že mi ho později ukáže.

„Jaké je její pravé jméno?" naklonila jsem se přes stůl k němu. „Hádám, že Mia ji moje matka nepojmenovala. A otec by si přál, aby se nejmenovala obyčejně." Povytáhla jsem obočí a čekala na jeho odpověď. Jeho manželka po celou dobu mlčela. Po dlouhém tichu konečně promluvil.

„Samozřejmě, že ne. Mia je jenom přezdívka, zkrácenina toho jména, jež má uvedeno v rodném listě. Nese jméno Amelia Iberiová. Působí jako pro mladou dámu. Jmenovala se tak moje babička. Ale opravdu... Co sis myslela? Crystaline není nijak moc známé, ale přesto nevypadá jako řecké."

Odfrkla jsem si. To říká ten, který dal své vnučce obyčejné jméno pro lidskou dívku. Amelia Atlantská zní divně. Podívala jsem se mu do očí. „Na tohle jsem se neptala. Chci znát její opravdové jméno. To jméno, jež z ní jako pro princeznu. Amelia se k tomu nehodí. Amelia Atlantská rozhodně ne," zaprotestovala jsem.

Bezradne se podíval na svou ženu, než znovu spustil. „Coraline, princezna Atlantská," vysoukal suše ze sebe. Spokojeně jsem kývla, ale on se na mě podíval vyděšeně. „Nechám tě tady, pokud slíbíš, že jí nic neprozradíš. Ona se to nesmí dozvědět. Nech ji, ať si ještě chvíli užije svůj lidský bezstarostný život, než se to dozví. Je mladá. Oslovuj ji Mio. Ať o Coraline nepadne ani slovo."

Přikývla jsem. S tímhle jsem souhlasila. Ona si opravdu ještě musí užívat. Kdybych to na ni hned vyklopila, zděšeně by utekla. Ale s tímhle mám naději, že to přijme a vydá se se mnou. Uslyšela jsem cvaknutí dveří ve foyer.

Ohlédla jsem se. Dovnitř vklopýtala dívka o trochu vyšší než já. Zmateně se rozhlížela po našem malém osazenstvu. Sjela pohledem na mé vlasy a tváří jí prolétla závist. Zdálo se jí nefér, že ona si to svoje nemůže ani učesat a já je mám tak upravené.

„Mio, zlatíčko, posaď se na chvíli, prosím," vstala babička. Moje sestra Mia přikývla a splnila její rozkaz. „Jak sis všimla, máme návštěvu. Asi bych ti měla odhalit její jméno. Poznáváš Crystaline Iberiovou, svoji sestru, o které jsi netušila, tvé starší dvojče."   

OPRAVENO: 24.04. 2020