Stáli jsme v tmavém podchodu. Okolo mě tančila tma v černém závoji. Jen u vchodu ji protnulo pár paprsků. Dovnitř se už však nedostaly. Tma je pohltila do svého ocelového sevření, nepustila je a navždy zadusila jejich sílu. Jejich světlo pohaslo jako zhaslý skomírající plamen. Pomalu ztrácely svou sílu, přicházely o ni, protože tma byla moc chtivá a chtěla si přivlastnit všechno, i naše duše.

Ta moje se třepotala ve větru. Vítr si s ní foukal jako se slabým uschlým listím, jež už se opravdu ocitlo na sklonku svého života. Podle mrtvolně znějících zvuků to vypadalo, že moje poslední hodinka právě nadešla. V dálce jsem zaslechla odtikávání hodin. Po těle mi opět běhal mráz.

Další dva přicházející muži zastínili i těch pár paprsků, jež si prodraly cestu skrz tmu. Na sobě měli černé kožené bundy. Přibližovali se k nám se smrtícím tempem a úšklebky na tvářích. Všechno hrozně protahovali. Čas se neskutečně vlekl. Couvala jsem před nimi do prázdného prostoru, kde mi nikdo nebránil v pohybu. Jednomu z nich se zablýsklo v očích modrých jako bouřka.

Neměl tolik ostré zuby, takže se nepočítal mezi Atlanťany. Jeho pokožka byla olivově opálená s tmavým nádechem. Černé vlasy si shrnul ke straně. Šel z něho hrůzostrašný strach, ale rozpoznala jsem na něm kousek citu, něco lidského, i když se choval jako prázdná schránka bez citů.

Ti ostatní se chovali jako zvířata. Neustále se mezi sebou hádali, kterého z nás si kdo vezme. Jejich kruh se stále nebezpečně utahoval okolo nás. Má ruka se vymrštila vpřed. Udeřila jsem jednoho z nich do tváře. Dlaň mě mučivě pálila a v místě, kde jsem se dotkla jeho strniště, mi zůstaly červené rýhy. Polekaně si držel prsty na červeném obtisku mé ruky. Stále mu nedošlo, co se vlastně stalo.

Oči se mu zúžily do temné štěrbiny. Sršely z nich zuřivé blesky. Ucouvla jsem. Zády jsem narazila na chladnou zeď z pálených cihel. Od úst mi stoupaly chomáčky páry, jako by citelně poklesla teplota a kouzlem se ochladilo.

Jednou mířenou ranou mě pěstí udeřil do rtu. Kapičky rudě rubínové krve mi dopadaly na tmavě modrou bundu. Otřela jsem si ret a krev mi ulpěla na prstu. Druhým kopancem mě bouchnul do břicha. Pohltila mě nesnesitelná křeč. Na zemi jsem se schoulila do klubíčka. Spalující bolest stále neustupovala. Oběma rukama jsem se držela za břicho. Z úst mi vyšel potlačovaný ryk.

Gus zařval jako vzteklý býk. Pokusil se ke mně vrhnout, několikrát se vztekem na muže křičel mé jméno a nadějí na to, že se rozhodně vstanu.

„Zůstaň, kde jsi, chlapečku!" mířil na něho studeným kovem z pistole.

„Vždyť jí jde o život! Váš kamarádíček jí mohl způsobit krvácení do dutiny břišní. Každou chvíli může zemřít, pokud jí nedostanete do nemocnice."

„To nám aspoň ušetří práci. Stejně byste zhebli tak jako tak!" zachechtal se jeden s tělem jako hromotluk. Přejel si prstem po úzkých rtech a skončil až u krku, kde jedním tahem naznačil, co se s námi stane. Podříznou nám hrdlo a my vykrvácíme.

„Nechápu, jak někdo může být tak bezcitný," zavrčela na ně Mia.

O mě zavadila pohledem pouze jednou. Více pozornosti mi nevěnovala. Pohledem propalovala oba muže. Ti se na ni pouze zašklebili na znamení toho, že její slova si k srdci rozhodně neberou.

„Ale nepovídej, zlatíčko," zavrkal jejím směrem jeden z nich.

Ten, o kterém jsem si myslela, že má a nosí v sobě aspoň kouska citu. Choval se stejně jako všichni ostatní. Možná hluboko v sobě skrývá nějakou dobrou vlastnost, ale začínala jsem o tom pochybovat. Zdál se mi prohnilý zlem jako všichni ostatní.

„Ale povídám a opakuji znova. Radila bych se vám otočit nazpátek, jinak s vámi můj děda zatočí. Měl význačné postavení ve vládě a jeho vliv ještě pořád přetrvává," zvedla Mia pyšně nos.

„Samé lži," mlaskl ten, jenž mě před chvílí kopl do břicha. „Měla by ses naučit říkat pravdu, vznešená princezničko. Viděl jsem ho umírat. Košili mu zbarvila krev, jež odkapávala i na tu vaši naleštěnou podlahu. Z plic mu unikal vzduch. Chrčel, sípal, prosil a doprošoval se. Z jeho úst vycházely prosby o milost. Byl to bojovník a snažil se bojovat dál. Já však jeho boj ukončil o něco dříve."

Mia vztekle zasyčela. Poslední muž ji chytl a zadržel ji. Kopala do něho, udeřila ho pár ranami do obličeje i paží. Měl z ní však jen pobavení. Smál se krutým smíchem. Její rány mu uštědřily jen lechtání.

„Vy jste ho zabili! Mého dědečka. Znamenal pro mě všechno," hlesla zlomeně.

Z očí se jí vyřinuly proudy křišťálových slz. Její sevření ochablo. Její kolena se podlomila a ona se v slzách zhroutila na hrubou zem. V rukou svírala pár kamenů ze suti. Vlasy se jí po zemi rozlily jako oheň, tenhle však pomalu umíral a hroutil se.

„Coraline!" chytla ji Freya za ramena, protože postávala nejblíže u ní. Smýkla s ní hrubě, ale my jsme potřebovali, aby Mia vstala a byla plně funkční. „Vzchop se!" poručila jí Freya znovu. Mia k ní zvedla pohled utrápených očí, jež se už nikdy nevzpamatují ze svého nekonečného žalu.

Bolest v břiše mi pomalu ustupovala. Už jsem v sobě necítila takový odpor k životu. Teď jsem se snažila postavit, abych ostatním ukázala, že jsem stále naživu. Chroptění vycházející z úst se přeměnilo na mělké dýchání. Zvedla jsem se na roztřesená kolena.

Se slabým náskokem se mi podařilo zvítězit nad smrtí. Rty se mi roztáhly do tenkého úsměvu. Byl plný hořkosti. Ještě jsem neměla úplně vyhráno. Musela jsem svést mnoho bitev, než se budu moci prohlásit za vítězku.

Stanula jsem na pevných nohou. Nalezla jsem svou ztracenou rovnováhu a přijala znovu nalezenou sílu. Cítila jsem jiná. Překonala jsem své překážky. I Mia se zvedala s Freyinou pomocí. Stále se s nenávistí v očích dívala na naše budoucí vrahy. Nejraději by se na ně znovu vrhla, ale už se poučila ze své minulé situace.

„Dnes večer už nezemře žádný nevinný člověk," vystrčila jsem bradu vpřed. Na tváři se mi usadil pohrdající a bojovný výraz. Zaplál ve mně duch vzdoru. Ukázala jsem na ně prstem. Atlantský kámen, čirý jako moře v záři slunečních paprsků, se rozzářil pronikavým světlem.

„Výjimečně máš pravdu. Ano, dnes večer nezemře nevinný člověk, ale vy nejste lidé. Atlanťané se vždy řadili mezi nelidská zvířata a nadpřirozené bytosti," máchl rukou ve vzduchu. Tím tak všechna má tvrzení smazal z povrchu zemského. Pootevřela jsem pusu v překvapení.

„Dostal jsem tě, princezno Atlantská. Nyní je všechny otočte čelem ke zdi, ať se jim nemusíme dívat do těch jejich uhrančivých očí. Zabírám si ji," jeho ruka se ocelově obtočila okolo mého zápěstí. Snažila jsem se mu vypáčit.

„Ne! Okamžitě nás nechte odejít a nikomu se nic nestane!" prskal okolo sebe Gus.

„Ty nám neublížíš, to mi věř. O tebe se už postaráme. Nechte ho jít jako poslední, aby viděl, jak princezna padá k zemi, protože ji neochránil," usmál se na něho sladce. Gus se stále více vzpíral.

Přitiskli mě na studenou zeď. Cítila jsem v dlaních její drsný povrch. Nevzpouzela jsem se, protože jsem asi opravdu prohrála. Všechno skončilo. Hlaveň pistole mi mířila na hlavu. Zavřela jsem oči a odpočítávala od tří.

Jedna...

Všechno kolem mě utichlo. Venku už nejezdila auta. Vlastně jsme skoro žádná nepotkali, když jsme šli k Miině starému domu. Ani nikoho jiného. Na ulici panovalo mrtvo, jako by každý živý tvor na zemi zemřel.

Dva...

Čas se zastavil, ale poté se rozeběhl dále. Rychleji a rychleji a rychleji. Už na ničem nezáleželo. Jen na tom, jak dlouho ještě strávím na tomto světě. Možná pár vteřin. I hodiny, odměřující mou poslední minutu, se rozebíhaly stále rychleji. Můj čas nastal.

Tři...

Výstřel vyšel natupo a kulka těsně minula mou hlavu. Otočila jsem se jako světelná čára a loket jsem svému protivníkovi zabořila do jeho nosu. Všude byla krev. Gus jim vypáčil zbraně z rukou a kopnul je do holení. Všichni jsme se opět dali na útěk.

Vyběhla jsem do prostoru. Oslnily mě sluneční paprsky. Zrychlovala jsem. Nohy se mi míhaly jako šmouhy. Vzduch a dech mi docházel. Sípala jsem, natahovala nohy, abych dohnala ty před sebou. Nevnímala jsem kolemjdoucí, i když jsem do nich vrážela tělem. Počastovali mě jen nerudným pohledem.

Utíkala jsem stále dál, co mi síly stačily. Za mnou se ozývalo jen pár výstřelů. Jeden člověk padl k zemi mrtvý. Hysterický křik ženy s našedlými vlasy mi vzbouřil krev v žilách. Protestovala. Nestačila mi tak rychle okysličovat tkáně a já jsem stále přidávala. Na všem teď závisel celý můj život. Další výstřel. Kulka, jež se zabořila do měkkého masa dosud dýchajícího člověka. A všechno jenom kvůli mně a Atlanťanům.

Zabočila jsem za roh ulice. Kulka mě minula jen o centimetr. Nevnímala jsem okolní zvuky ani bědující pozůstalé po těch, pro které si přišla smrt. Sama jsem ji cítila všude. Zubatá si brousila jazyk na naši oběť. Mia vřískla.

Atlantský kámen na jejím prstě se zuřivě rozzářil. Protestoval proti jejím úmyslům, ale víc se jí nevzepřel. Následoval svou paní. Mia běsnila. Mně se krev vařila v uších a srdce začalo zuřivě bít. Naše činy následovaly emoce. Magie následuje činy. Kámen zaplál oslnivě modrým světlem. Naši pronásledovatelé se zastavili na kraji ulice.

Mia k nim kráčela jako bohyně pomsty. Vyvalila jsem oči. Obličej se jí stáhl do bledé, nic neříkající masky. Postupovala pomalu. Vychutnávala si jejich strach, jež z nich vyzařoval. I když měli hromotlucká těla, najednou se stáhli do svých ulit. Působili jako vyplašení hoši. Mia se posmtychtivě zachechtala.

„To je za všechny, co kvůli vám trpěli," zasyčela se vztekem na jazyku.

Z jejího hlasu ukapávaly rozzuřenost a jed. Natáhla jsem k ní ruku, ale raději ji zase brzy stáhla. Má sestra se nezdála, že by nic z toho nemyslela vážně. Mávla prstem a namířila na naše nepřátele. Všechny nás oslepilo safírově modré světlo, jen Mia tomu stále hleděla zpříma do očí. Zastínila jsem si oči.

Zášleh obrovské energie měl nedozírné následky. Jejich těla nejdříve ochabla jako těla panenek. Mia si s nimi pohrávala. Nekonečně dlouhou chvíli létali ve vzduchu. Nakonec se zvedl prudký vítr. Tak tak jsem se udržela nohama na zemi. Zavál mi do obličeje vlasy. Miiny vlasy v tom všem působily jako nezkrotný oheň. Stále plál větší silou. Těla mužů narazila do cihlové zdi naproti nám. Svezla se dolů s přelámanýma končetinama. Vše ustalo.

Mia klesla na kolena dezorientovaná. Vyděšeně si prohlížela své dlaně. Podívala se do našich zamračených a šokovaných tváří. Neovládla své emoce, jako já jsem se to učila celý život, a zabila muže. Nebyli nevinní, ale ona přesto zabila. Někdo, kdo ji ohrožoval na životě, za to zaplatil tím svým.

„Co jsem to udělala?" hlesla potichu.

Freya ji sevřela v náručí. Mia jí zabořila hlavu do ramene. Nevzlykala, ani se nezhroutila, jako bych to udělala já, kdybych zničila cizí život. Ona se s tím vyrovnávala za daných okolností dobře. Přijala svou vinu, ale více odmítala. Jen se bránila. I když trochu jiným způsobem než my ostatní.

„Je čas jít," upozornila nás Freya. Přikývla jsem.

Gus s Freyou vzali Miu za ramena jako ochablou panenku. Párkrát se nadechla, než posbírala všechny své síly. Vytrhla se jim. Jedním pohledem jim dala jasně najevo, že je schopna pokračovat sama. Konečky prstů pohladila kámen a kladla pečlivě nohy pod sebe. Následovali jsme ji a během dalších pěti minut dorazili na pláž.

Chantal klečela v písku. Tvář měla obrácenou vzhůru k nebi a ruce též. Z jejích úst vycházely melodické zvuky. Sledovala jsem ji nechápavě, protože jsem ničemu z toho nerozuměla. Do dlaní nabrala písek a vyhodila ho do vzduchu. Písek s snášel k zemi, kde vytvořil pravidelný kruh, jež se nevychýlil ani o jeden centimetr. Její tmavé vlasy jí zahalily tvář jako neprostupný závoj. Vstala.

Safírově modré moře se krčilo daleko od pláže. Oceán nám nechtěl vydat to, co v něm zůstávalo po dlouhá staletí skryto. Bránil si svá území. Potopená Atlantida se už stala jeho součástí. Nárokoval si ji jako svou dceru, jež otec odmítá ztratit.

„Věděl jsem, že sem dnes zamíříš. Tvá přítomnost tě táhne zpět ke tvému domovu. Ke tvé jediné zbývající rodině, neteřinko. Byla chyba sem chodit," zasmál se cizí hlas hrdelně. Otočila jsem se.

Můj strýc na mě hleděl s přimhouřenýma očima. Viděla jsem jen jeho mléčně bílé duhovky. Do očí mu padaly blonďaté vlasy. Mia vedle mě se naježila. I strýcova přítomnost se jí nelíbila. Všude, kde se objevil, tam způsobil jen problémy. Trhla jsem sebou.

„A je tu i Coraline. Crystaline a Coraline. Cora a Crystal. Dvě výjimečné sestry, na jejichž bedrech stojí naše celá budoucnost. Kdo by si byl pomyslel, že jejich poslání by opravdu mohlo vyplnit. Obzvláště ty, Coraline. Myslel jsem si o tobě, že jsi přece jen chytřejší," upravil si svůj skvěle padnoucí oblek.

„Teď to pro jednou a provždy ukončíme!" luskl prsty. Proti nám se vyrojilo pět mužů s nabitými pistolemi.

„Lisso, odveď s Astrid princezny!" poručil jí Brandon. Oba dva stáli proti pěti mužům natlakovaní jako dvě bomby. Lissa mě pevně sevřela okolo zápěstí a razila si se mnou cestu skrz vířící se písek. Astrid nás následovala. Strhla se bitva.

Gus s Brandonem rozdávali bolestivé rány na všechny strany. Pohybovali se sehraně. Jejich otočky vychýlily z osy naše protivníky. David na mě namířil prst. Chystal se mě zabít pomocí magie. Chantal s Freyou a Madeleine šly kousek před námi. Z dlaně Freyi vyšel oslňující blesk. Chantal okolo nás zatím udělala neprostupný štít. Freyin blesk zasáhl Davida do hrudi. Klesl do písku, brzy na to však vstal.

Nicholas bojoval po boku Brandona s Gusem. Už pár ran sám rozdal, ale byl vysílený. Jeden z mužů vytáhl dýku. Chtěl ji zabodnout do Nickových nechráněných zad. Všechno jsem pozorovala s rozšířenýma očima. „Ne," vyšlo mi z úst zašeptání. Zastavili jsme. Bojovala jsem s Lissiným sevřením, aby mě pustila. Chytla mě ještě pevněji.

„Nicku!" zakřičela na něho Madeleine a rozeběhla se pískem, který jí odletoval od nohou. Chystala se svého bratra bránit stůj co stůj.

„Maddy, ne!" zavřískla Mia. Freya se ji pokusila šokovaně zastavit, Madeleine jí však proběhla mezi napřaženýma rukama.

„Madeleine, zastav se!" zakřičela jsem za ní.

Neposlouchala. Astrid ji s klením následovala. Nemohla nechat přítelkyni své chráněnky v nebezpečí. Mia by to nikomu z nás nedarovala ani neodpustila.

Ozval se výstřel. Tělo Astrid se zhroutilo do mokrého písku. Z hrudi jí vytékala rubínová tekutina. Rychle ztrácela krev. Naposledy se podívala naším směrem. Lissa zděšeně vypískla. Z očí se jí řinuly slzy. Astrid naposledy vydechla, z očí se jí vytratily jiskřičky života a její duše vyletěla z těla ven.

Madeleine skočila před svého bratra. Do hrudí se jí zanořil nůž. Prořízl ji, jako když krájíte maso. Bezchybně. Byl to čistý řez z čiré chladnokrevnosti. Stalo se jí to samé co Astrid, ale ona aspoň navěky usínala v náručí svého bratra. Gus si k sobě tiskl tělo své sestry. Astridina pokožka zbledla ještě více.

„Tolik nevinných životů jen proto, že chcete zachránit to, co má zůstat skryto. Výhra je moje. Nerad pančám jinými životy, ale oběti jsou nezbytné. Všichni řekněte sbohem. Zastřelit!" poručil s širokým úsměvem.

Jednala jsem rychle. Spojila jsem ruce všech k sobě. Z bundy jsem vytáhla královskou korunku. Všichni jsme i z těly zmizeli ve víru světla. Bylo dobojováno. 

OPRAVENO: 17.05. 2020