Pohlédla jsem ven z okna. Celou ulici zalévalo teplé světlo. Slunce se vyhouplo na oblohu teprve před hodinou, ale přece už připalovalo. Svými paprsky osvětlilo každý temný kout, vyhnalo veškeré stíny pryč. V jeho objetí jsem se cítila bezpečně. Jako bych už nikdy neměla být jinde.

Na ulici nebyl ruch. O víkendu většinou všichni spali. Já jsem si ale zahrála na ranní ptáče a ráno, půl hodiny po svítání, jsem se vydala do nedaleké kavárny. Ještě jsem se stavila na zahradě, kde jsem našla Astrid schovanou za stromem. Můj rozkaz zněl jasně. Přiveď všechny do kavárny.

Brandon rozkaz ihned splní, ale nevím, jak se zatváří taková Lissa nad brzkým ranním vstáváním, kdy ji někdo vytrhne z jejích sladkých snů. To jsem netušila. Ale řekla bych, že Augustin na tom bude podobně. Příbuzní se občas sobě podobají navzájem. O našich strážcích to platilo dvojnásob.

Poklepávala jsem prstem o povrch stolu. Přede mnou ležel dopitý čaj a talíř od snědeného croissantu. Už mají zpoždění. Ruch na ulici stále nabýval. Lidé vycházeli ze svých domů s dětmi do parků, starší páry venčily své psy. Do bytů oknem proudil čerstvý vzduch. Ruch velkoměsta Sydney nabíral na síle.

Podle babičky ale tu masu, kterou jsem viděla přes den, dokáže zastínit ta přes noc. To Sydney právě ožívá. V noci se rozjíždí bouřlivé diskotéky, koncerty a divadelní představení. Mladí lidé chodí ven, odkud se vrací po dlouhých hodinách. Já jsem ven nevycházela.

Kvůli svým očím. V noci se spustí mé dodatečné reflexy pro lepší zrak. Mé oči světélkují jako hvězdy na obloze. Naučila jsem se to během let ovládat, ale emoce jsou nevyzpytatelné. Díky nim se můžou rozzářit víc, než bych čekala. Pořád se mi to ale daří dostat pod kontrolu.

Přejela jsem si rukou po obličeji. Cítila jsem unavená, ztrhaná. Celé dny jsem chodila do knihovny, kde jsem pátrala po svém národu. Nenašla jsem ani sebemenší zmínku. Jako bychom se vypařili z povrchu zemského. Nikdo se po nás nesháněl. Považovali nás za zrůdy.

Plno knih v knihovně zmizelo. Zůstaly po nich jen prázdné skvrny na policích. I novinové články skončily v plamenech. Žádná kniha nepojednávala o našem životě. Snažila jsem se najít aspoň Řecké báje a pověsti. I po těch se beznadějně slehla zem. Jednou jsem se na ně zeptala knihovnic a od té doby si mě podezíravě prohlížely. Neustále se za mnou táhly jako neodbytný stín.

Přejela jsem rukou po stole. Zůstaly na něm otisky mnoha rukou, jak tu tolik let stojí. Celé kavárně vévodily zelené pohovky s nízkými stolečky. Na zdi visely obrazy květin. Ve vzduchu se vznášela vůně pečiva a vanilky a bylinek do čaje. Večer zde vydávaly světlo černé vyřezávané svícny se spoustou elektrických svíček.

Můj pohled opět zabloudil na ulici. Přecházelo po něm pět postav. Tři dívky a dva chlapci. Tvářili se nenápadně, jako by sem zapadali, ale moc jim to nešlo. Jejich oči neustále brouzdaly v davu. Okolo něžné Chantal působili jako stráž. Bedlivě ji střežili. Věděli, jak moc je pro mě důležitá. Přejela jsem pohledem po jejich oblečení.

Sama jsem na dnešek zvolila šaty v bleděmodré barvě a k tomu šedivý svetr. Vlasy jsem si svázala do copu. Chantal se oblékla do kostýmku, mohla kdykoliv vyrazit na schůzku, Lissa na sebe natáhla krátké šortky s růžovým topem a Astrid z nich nejvíce splynula v davu. Její džíny a bílé tričko se zdály naprosto obyčejné.

Všichni za mnou vklouzly do kavárny. Dívky se usadily ke stolu, ale Brandon s Augustynem zůstali stát u našeho stolu. Ošila jsem se. Jsou příliš nápadní. Nejraději bych se postavila a řekla jim, ať se milostivě posadí. Nechtěla jsem ale dělat scénu přímo před očima lidské rasy.

„Promiň," omlouvala se zběsile Chantal, „že jsi musela tak dlouho čekat, ale někdo se nedokázal smířit s tím, že se opět podívá na mezi lidi." Po svých slovech následne probodla Augustyna s Astrid. Ani jeden jí nevěnoval pozornost.

Zvedla jsem ruku na znamení kapitulace. Samozřejmě to chápu. Samotná jsem se lidí dost bála. Především proto, jestli ve mně náhodou nepoznají Atlanťanku. Moc dobře jsem brala na vědomí, co ze strachu udělali nám. Teď jsem se bála já jich. Opravněně jsem se nenáviděli navzájem a občas měla jedna strana nad tou druhou převahu. Oni nás přemohli i bez pomoci magie. To jsem na nich jediné obdivovala, i když nás tím uvrhli pod hladinu.

„Fajn," začala jsem, „nevolala bych vás proto, kdybych s vámi nepotřebovala mluvit. Něco jste mi totiž slíbili. Všichni."

Chantal se zatvářila provinile, Lissa po mně hodila pobavený pohled, Astriina tvář všem dávala najevo, že to říkala, Augustyn dělal, že nevím, o čem mluvím, jen Brandon se tomu postavil čelem. Ale nevyhrkl omluvu na svou obhajobu.

„Tak co mi k tomu povíte? O něco jsem vás žádala, vy jste to nesplnili. Já tedy také nemusím dodržet své sliby. Klidně se vydám na misi bez vás a sama se sestrou, abyste si uvědomili, že to myslím vážně."

„Bylo to jen pro vaše bezpečí. Kdyby vás někdo napadl, měla byste někoho poblíž, kdo by vás ochránil. Nikdy byste se to nedozvěděla, kdyby se Lissa neprozradila, princezno."

Brandon mě opět oslovil formálně, i když jsem ho žádala, ať mi všichni říkají jménem. Jako princezna si nepřipadám. Tenhle titul vymřel spolu s mou matkou. Já ani sestra jsem si ho nezasloužily. Já za to, že jsem se zdráhala zachránit Atlantidu a ona spíše proto, že je více člověk než Atlanťanka.

„Já jsem to dělat nechtěl, tvrdil jsem, že tě to naštve," obhajoval se prudce Augustyn.

Většina lidí se po nás začala otáčet. Sledovali nás pobavenými pohledy. Jako by jim hádka dospívajících dětí přišla zábavná. Jako bychom nedělali nic jiného, než se hádali. Jako by oni neměli na práci nic jiného, než se po nás otáčet. Astrid dala svému bratrovi pohlavek, to vyvolalo salvu smíchu. Položila jsem si hlavu do dlaní. Tady nebudu mít chvíli klidu.

„To jsem říkala já, ne ty. Ty jsi jen seděl a nic nedělal," houkla na něj rozčileně Astrid. Augustyn na ni dětinsky vyplázl jazyk. Zavyla jsem nad nimi. Proč se sourozenci pořád chovají jako děti?

„Jdeme," sykla jsem na ně potichu.

Rozrazila jsem dveře od kavárny a vydala se na rušnou ulici. Obličej mi zčervenal vztekem, v očích se mi děsivě blýskalo. Ani nevím, jestli mě ostatní následovali nebo jsem se ocitla konečně v klidu. Brzy ke mně ale dolehla typická vůně pro mou známou. Lissa mě dohnala a chytla za ruku. V jejím stínu se táhli ostatní. Chantal spílala Augustynovi, kterého to ani trochu nezajímalo.

Vytrhla jsem se jí a kráčela dál. Jejich kroky mě pořád pronásledovaly. Rozběhla jsem se. Zastavila jsem se až v parku, kde jsem si unaveně sedla na lavičku. Všechno na mě v poslední době doléhá. Stres se mi podepsal na náladě. Už si ani nedokážu zachovat chladnou hlavu, aniž bych na někoho nevyjela.

Výskání dětí mě rozčilovalo. Položila jsem si ruce na uši. Počítala jsem do deseti. Takhle jsem se ocitla ve svém vlastním životě, kde jsem nic nedělala. Jen jsem nechala vyplout své ztřeštěné emoce pryč. Proč je v poslední době všechno tak složité? Připadá mi, že ani na chvíli nikde není klid.

Ale život není jednoduchý, protože nežijeme v pohádkách jako princezny. Tady na nás čekají nástrahy. Buď se s nimi popereme, nebo to předem vzdáme. Tohle ale dělají zbabělci. Já jsem svůj boj tentokrát nehodlala vzdát tak lehce, aby mě skolil. Rozhodně budu bojovat do konce svých sil, i když mi v tom někdo zabrání, já ho setřesu. Je to stejné, jako když jsem si slíbila, že už nenechám nikoho umřít kvůli sobě.

Ale říká se sliby-chyby. Tentokrát mi to tak nepřipadalo. I slabý jedinec může překvapit ty silné, když se snaží jako o život. Ale jsem já silná? Nebo se ve mně nachází jen stránka toho, čím byla má matka, když se pro všechny obětovala?

Každý říká že se jí podobám, ale mysleli tím vzhled nebo povahu? Zdědila jsem po ní rudé vlasy i rysy ve tváři, ale nic jiného jsem s ní společného nenašla. Její statečnost nezdědil nikdo. Ta krásná vlastnost se vypařila jako pára nad hrncem. Ani jsem ji nestačila zachytit prsty. I ten muž ve snu to říkal. Já jsem jen její kopie, prázdná skořápka, její stín.

Ve svém hlubokém uvažování jsem si ani nevšimla, že mi někdo položil ruku na rameno. Konejšivě mi ho stiskl. Otevřela jsem zavřené oči. Trhla jsem sebou. Nikoho jsem nečekala. Myslela jsem, že jsem je setřásla. Teď se ale přede mnou nacházeli všichni. Poposedali si okolo mně do kruhu.

Prudce jsem se nadechla. Je načase, abych jim to řekla. Když jim to dál utajím, zhroutím se pod tou tíhou jako domeček z karet. Už jsem jim zatajila dost. Mají právo to vědět, aby se podle toho zařídili.

„Víte, ani já vám neříkám všechno. Stalo se mi to už dvakrát. Sama ani nevím proč. Nevím, jestli to bylo opravdové nebo to byl prostě jen obyčejný sen, který vytvořila moje fantazie. Zjevil se mi ve snu. Blonďatý muž v obleku se strništěm na tváři a mléčně bílýma očima s černými tečkami, ve kterých jsem rozpoznala vztek, chladnokrevnost, jako by se nebál nikoho zabít."

Dala jsem si hlavu do dlaní a hluboce se rozvzlykala. Slzy se mi řinuly proudem, byla jsem červená jako rak. Ani jsem přes slzy neviděla. Všechno mi splynulo v jednu rozmazanou skvrnu. Chovala jsem se uboze. Rozbrečela jsem se před nimi. Považovali mě za princeznu, ale ty nikdy nejeví známky slabosti. Já jsem jen troska bez života.

„Proč? Proč si nám o tom neřekla dříve?" zašeptala Chantal. Pohladila mě po vlasech. Pod jejím dotykem jsem se uklidnila.

„J-já nevím, prostě mi to přikázal a já ho poslechla. Nejprve mě varoval, ať upustím od hledání své sestry. Poté mi vyhrožoval tím, že ostatní zabije. Včera mě navštívil opět. Ptal se mě na to, jak jsem pokročila. Přinutil mě, abych mu řekla, kde jsem. Vyklopila jsem to, že jsem pronikla nad hladinu. Rozzuřil se jako smyslů zbavený, protože jsem ho neposlechla. Při mučení mi nakonec prozradil, že je můj příbuzný."

Brandon zatínal pěsti. Nelíbila se mu představa, že jeho svěřeňkyně trpěla a on ji neochránil. Jako by na tom teď záleželo. On by mě ve spánku neochránil. Já potřebuji spánek. Nemůžu nespat navěky, aniž by mě dostal. Lissa zalapala po dechu. Věděla něco, co já ne. S Chantal si vyměnily vyděšené pohledy. Něco mi tajily. Něco, co má pro mě velký význam.

„Říkáš příbuzný?" zamračila se Lissa.

Chantal přikyvovala a já jsem její otázku potvrdila. Stále jsem nic nechápala. Astrid ze sebe vydala povzdech. Nevědění ji také iritovalo. Rázným prohlášením utnula výměnu pohledů mezi Chantal a Lissou. Asi nebyly moc nadšené, že se do toho vmísila.

„Je jen jeden, na koho tvůj popis odpovídá. Korunní princ David, bratr princezny Soulcity a syn krále Diose a královny Thiary. Ale aby se ti dostal do snu, musí být naživu. I když ty jsi viděla svou matku, ten sen vyvolal Atlantský kámen, tohle je skutečnost. Asi žije, jinak to nejde."

Brandon ze sebe vydal nesouhlasné zamručení, ale jeho sestra Lissa ho umlčela. Jako by mu říkala, ať nespochybňuje její domněnky. Ona se prý nemýlí. Ale kdo je ten tajemný David, který se mi podle nich vkradl do snu, aby mi vyhrožoval? A proč teď?

„Ale to není možné, Lisso, nepleťte princezně hlavu. Prince Davida chránil můj otec a jeho sestra. Víš, Crystal, do našeho rodu se vždy narodí bratr a sestra nebo rovnou dvojčata, která chrání vás. Můj otec říkal, že David o nich věděl a využíval jejich pomoc k osobním věcem. Ale je mrtvý," protestoval nahlas Brandon.

Lissino odfrknutí to ale vyvedlo z omylu. „Narazila jsem na to už dřív. Prohlížela jsem si takovou knihu, i když to příliš často nedělám. Psali tam o něm. Říká se, že ho zabili dříve, než dostali Soulcitu. Já tomu ale nevěřím. Teď mi všechno zapadá dohromady. Za to všechno, co se stalo, poděkuj jemu. To on za to může, sám to spáchal. Jeho vinou jsou Atlanťané uvěznění. Crystal, je načase, aby sis poslechla jeho a její příběh." 

OPRAVENO: 28.04. 2020