Následovala jsem vyrovnanou Miu do jejího pokoje. Snažila jsem se dýchat normálně, ale můj dech se stále buď zrychloval, nebo zadrhával. A já jsem tak lapala po dechu jako ryba na suchu. Střelila jsem pohledem ke schodišti.

Z přízemí se ozývaly zvuky a kroky přecházející po kuchyni. Nádobí v myčce řinčelo. Nikdo se na mě podívat nepřišel. Mia si vybrala vhodnou chvíli, aby ji babička neviděla, protože by jistě zabránila, aby mi Mia položila pár otázek. Trhla jsem sebou.

Věděla jsem, po čem prahne její srdce. Chtěla odpovědi na své otázky. Nedalo jí to. Dala si náznaky a podivné okolnosti ve svém okolí dohromady. Všechno jí seplo i přes zábrany našich prarodičů. Důvtip zdědila po naší matce Soulcitě.

Ta si vždy poskládala všechno dohromady. Její oči se rozšiřovaly údivem a poznáním. Přesně tohle za chvíli spatřím i v těch Miiných. Nejsem na to připravená. Ona také ne. Jak jí mám vysvětlit, že pocházím ze starověkého města, které se před třemi tisíci let potopilo na dno oceánu? Neuvěří mi, ale i přesto její srdce toužilo po poznání.

Pozorovala jsem její vlasy, jak se houpají po zádech s každým krokem. Rozlévaly se jí po zádech jako krev. Nebo jako plameny, které ji stravovaly a brzy pohltily. Přesně takhle jsem to cítila já. Je jako nevybuchlá bomba a kdykoli můžu očekávat velký třesk.

Rozhlédla jsem se po chodbě. Mia se obrátila hlavu směrem ke mně. V očích se jí zablesklo tisíce hladových otázek lačnících po odpovědích. Odfoukla jsem si pramen z tváře. Její pohled mířil směrem ke dveřím pokoje, kde jsem spala. Zamračeně hleděla na Lissu a Chantal.

Jistě jí vrtalo hlavou, kde se v jejím domě vzaly dvě dívky. Chantal vypadala jako exotická tmavovláska s mnoha tajemstvími, které se skrývaly za jejíma očima ve tvaru slzy. Lissa budila pozornost sama o sobě. Její tělo se ladně, ale přitom se skrytou hrozbou vypínalo nad ostatními. Slibovala, že jakýkoliv problém a potyčku, kterou jí způsobíte, si odnesete s mnohonásobnou odplatou.

Zabočila jsem za roh. Před námi se tyčily dvoukřídlé dveře s ozdobným kováním. Knihovna. Vešla jsem do místnosti. Všude se rozléhalo mlčenlivé ticho. Nasála jsem do plic čistý vzduch. Ve vzduchu poletoval zvířený prach. Jeho smítka ve slunečních paprscích zářila jako jiskřící démanty. Od podlahy ke stropu se vypínaly police s tisíci knihami.

Mia zmizela za rohem. Zůstal po ní jen závan ovocného parfému a mizící šlahoun ohnivých vlasů. Pospíšila jsem si. Její kroky směřovaly ke skupině kožených křesílek. Na stolku z mahagonu se povalovaly desítky otevřených knih na různých stránkách. V některých jsem zahlédla i ilustrace.

Postavila jsem se vedle své sestry. Na kresby na stole se mračila a ohrnovala ret. Vedle těch kreseb stála na parapetu u okna fotka dvou mladých osob. Oba dva na obrázku se křenili do objektivu a objímali se. V očích se mi objevily drobné slzy.

Viděla jsem sice matku, dokonce jsem se s ní i objala, ale otce jsem nikdy na vlastní oči nespatřila. Zatajila jsem dech a vzala rámeček s fotkou do ruky. Přejela jsem po jejím hladkém povrchu. Prst mi klouzala směrem dolů.

Matce pár zrzavých vlasů lemovalo tvář. Za nimi ve vzduchu poletovali ptáčci a včely. V pozadí se táhnul dlouhý květinový záhon. Matčiny oči zářily láskou a spokojeností. Z těch otcových vyzařovala něha, když se jeho pohled stočil na ni, a porozumění vůči její rase.

Tolik si rozuměly. Navzájem se neodsuzovali. Sice mezi sebou neměli pouto jako já se sestrou, ale poznala jsem z toho, že si sdělovali věci i beze slov. Každý byl vyladěn na stejnou vlnu, která vedla k tomu druhému. Uvažovala jsem, jestli se tohle pouto jednou zrodí i mezi mnou a Miou. Nebo se možná odcizíme, až dokončíme misi.

„Podívej se na to," promluvila Mia bezbarvě. „Ty oči. Černé a neproniknutelné jako noc. I přes sklo se do mě zavrtávají a skenují mou duši. Nedokážu se jim ubránit. Kdybych uhla, pohltila by mě temnota."

Vykulila jsem oči. Myslela jsem, že se tomu umí bránit. Přeci jen v ní přežívá část Atlanťanky, i když bych v ní našla více z člověka. Pokývala jsem hlavou. Lidi to k naší rase přitahuje, i když nás pokládají za zrůdy. Když pohlédnou do našich očí, lapí je jejich uhrančivost do svých osidel. Může vzdorovat jen silný jedinec, ale lidé většinou nemají tak silnou vůli, aby se vzepřeli nám. A proto nás před dvaceti lety porazili a uvěznili, odfrknu si ironicky.

„Ty tvoje oči. Připomínají mi hvězdné nebe s kouzelnou lunou v úplňku. Když do nich pohlédnu, mám chuť do těch černých tůní skočit a navždy se utopit, abych už nežila a nesvazovala mě pravidla obyčejných smrtelníků." Postoupila ke mně.

Její ruce se horlivě natahovaly proti mně. O krok jsem couvala ke zdi. Natáhla jsem paže před sebe v obranném gestu. Mluvila z ní touha. Její oči se lačně vpíjely do těch mých. Vycítila jsem z ní silné nutkání. Instinkt jí radil, aby mi vyškrábala oči. S výkřikem jsem se uhla před jejími nataženými nehty.

Moje ruka vystřelila dopředu. Místností se neslo ostré lupnutí. Mia zamrzla uprostřed pohybu. Šokovaně si držela svou dlaň na zarudlé tváři. Vyjímal se jí tam otisk mých prstů.

Já jsem opravdu nechtěla, ale nedala mi na vybranou. Odstoupila jsem od ní. Zavřené dveře na druhé straně místnosti se skřískotem otevřely. Dovnitř vrazily Lissa s Chantal. Lissa rychle zhodnotila situaci. Vrhla se směrem k Mie. Silným stiskem ji ode mě odtáhla. Každý pór ve mně křičel, ať ji pustí, protože ona nic neudělala. Nevyšla ze mě ani hláska.

Amelia se v ocelovém stisku Lissy doslova svíjela. S přimhouřenýma očima se snažila vykroutit. Párkrát dokonce i vykopla, aby se uvolnila z jejího sevření. Z jejích úst vyšel vrčivý zvuk. Otřásla jsem se.

„Pusťte ji!" nařídila jsem pevným hlasem.

Lissa se chvíli zdráhala. I Chantal se ošívala, ale sklopila pohled směrem k zemi. Odstoupila od Lissy. Blondýnka ji následovala o pár sekund později. Mia se vyděšeně stáhla ke zdi. Křečovitě si zatínala nehty do paží, kde ji držela Lissa, jako by se chtěla zbavit její přítomnosti na svém těle. Po zarytých nehtech jí tam zbylo pár krvavých půlměsíčků.

„K-kdo jste? Ne, nic mi neříkejte. Já jsem stihla dát pár věcí dohromady," vyjekla hystericky. Bála se jich. Dvě neznámé dívky, které vstoupily do jejího domova, ošetřily její bezvládnou sestru a v očích se jim podivně blýskalo.

Mia letmo přelétla k Lissiným očím. Jejich fialková barva lidskou dívku skenovala. Měla pocit, jako by jí zahlédly až do duše. Mia zalapala po dechu. Zorničky Chantal ji z rovnováhy vyvedly ještě více. Obezřetně, aby jí nikdo z nás nenapadl, se proplížila ke knihám. Její pohled dopadl na mě. Bála se mě stejně. A poté se stočil směrem ke stránkám s namalovanými kresbami.

Přejela prstem po jedné z nich. „Pořád si říkám, že to není možné. Hlava mě přesvědčuje, že jsem se zbláznila a vidím bludy, ale srdce nikdy nelže. Tomu se dá věřit jako jedinému, když ostatní smysly selžou. Stojíte tu přede mnou vy. Magická rasa, kterou uvěznili na dně oceánu," blábolila si pro sebe.

„Mio," zkusila jsem ji oslovit, „já ti všechno vysvětlím. Slibuju. Nic se ti nestane. Mě se nemusíš bát. Jsem pořád stejná Crystal. Ta sestra, která ti vtrhla do života a obrátila ho vzhůru nohama."

„Jak by mi tvá přítomnost mohla přinést bezpečí? Jak? Všechny nás jen ohrožuješ! S vámi nechci mít nic společného, Atlanťanko!" vyprskla zlostně.

„Prosím, vyslechni mě. Já bych nikdy...neublížila ti. Nikomu jsem nikdy... neublížila," hlesla jsem potichu.

„Kdyby nebylo tebe, on by možná žil. Kdyby nebylo matky, měla bych krásný život s rodiči. Kdyby nebylo Atlanťanů, všechno by bylo růžové a nádherné. Kdyby nebylo bohů, žili byste v Atlantidě a neohrožovali naší rasu!" sykla.

Z jejího hlasu odkapával jed. Ale zároveň se cítila vyděšeně. Všechno tohle, to zlo, se před ní ukrývalo příliš dlouho. Probudila se v ní nejistota, jak bude její život pokračovat dál, když ji ohrožuju já. Chápala jsem ji.

Má sestru. Někteří by možná jásali radostí. Ale ona ne. Toužila po obyčejném životě, jaký mají vlastní vrstevníci. Právě teď se dozvěděla, že je napůl zrůda, jak by řekla. Zničila jsem jí celý život.

Možná jsem sem neměla chodit a přenechat osvobození Atlantidy na dalším pokolení z královského rodu. Ale všechno se dalo do pohybu. Kola osudu se neúprosně točí. Čas odtikává smrtící rychlostí. Už mi toho mnoho nezbývá. Své poslání nedokončím. Bez Mii ne, protože ona je jednou z hlavních koster celého proroctví.

Ale uznávám, její slova mají něco do sebe. Všechno by se stalo krásným a růžovým, lidi by nic netrápilo, kdybychom zmizeli z povrchu zemského a zůstali v potopené Atlantidě. Naše společná matka nám vzala otce. Zjevně si zjistila, že to ona stála za jeho smrtí. To kvůli naší rase ho mučili. A matka se obětovala proto, abych se objevila pod hladinou. Kdybychom obě dvě zemřely, Mie by zůstal aspoň táta.

„Mio, já se moc omlouvám, i když vlastně ani netuším proč," uchechtla jsem se suše, i když mi to vtipné vůbec nepřišlo. „Já se pokusím všechno napravit. Stačí mě jen následovat."

„Víš, Crystal, vám se nedá věřit. Matka jistě otci také slibovala nádhernou budoucnost, kterou stráví spolu. Ale něco jsem se naučila. Vaše rasa je prolhaná a slibuje to, co nesplní. I král Atlantidy nasliboval poddaným horydoly. A podívej, jak to skončilo. Nastala zkáza lidstva a královnu to zabilo. Ty se mu podobáš nejvíc."

Zalapala jsem po dechu. Pořád mi docházel smysl toho, co vypustila ze svých úst. „Jak to víš? Kde jsi to zjistila?"

„Tajné zdroje se nikdy nesmí prozradit. Obvzlášť ty účinné a věrohodné ne," zabroukala Mia zlomyslně. Vykulila jsem oči. Sama by na to jistě nepřišla. Stala se něčím nástrojem.

„Předtím jsem lačnila po odpovědích, ale myslím, že si nechám zajít chuť. Od tebe opravdu nic nechci. A odpovědi na své otázky už vůbec ne."

„Mio, kdyby sis řekla, jen slovem se zmínila, já bych ti odpovědi poskytla. Když mě teď vyslechneš, všechno napravím. Uděláme to společně. Zachráníme svět a Atlanťany. Nech si to projít hlavou," natáhla jsem k ní dlaň. Čekala jsem, že ji uchopí.

„Ne, díky. Ale mám tě srdečně pozdravovat, Crystal. Od strýčka," usmála se na mě zářivě a vypochodovala z knihovny.

Strnule jsem tam stála s knihou v ruce. Přemýšlela jsem o jejích posledních slovech. Srdečný pozdrav od strýčka, prince Davida.

„Všechno tohle mi přišlo jako předem nacvičené dokonalé divadlo. Je opravdu dobrá herečka, jak jsi ji popisovala," zamračila se Lissa.

„To je sice hezké, ale teď přichází to nejhorší. Já ji potřebuju. Pamatujete na proroctví? Jedna z nás může zradit. Právě tohle teď nastalo a Atlantida má konec zpečetěný. Zůstane na dlouhá léta pod vodou."  

OPRAVENO: 03.05. 2020