Vesmírnou rychlostí jsem vystřelila do sedu. Pamatovala jsem si všechno, co jsem zaslechla, než se rozplynula v páře. Podle bádání vědců si pamatujeme jen ty sny, u kterých bdíme. Obyčejný sen přitom může trvat pouhou sekundu.

Pro mě ale nejsou obyčejné jako pro někoho, komu se zdají téměř každou noc. Mě navštíví jen občas. Často prospím naprosto bezesnou noc, přerušenou jen ruchem Atlanťanů z venku, když se scházejí náctiletí na svých bujarých hrádkách.

Každý dospívající se zde snaží bavit. Pořádají schůzky, scházejí se jen tak u sebe doma na posezeních, kde klábosí o tom, co kdo si vzal na sebe, či z jaké pochází rodiny, a kdo jak může za to, že jsme skončili tady, pod hladinou.

Já mezi ně nepatřím. Je tu pár důvodů, proč většinou sedím osamělá v koutě. Jeden důvod je ten, že jsem ten potomek toho krále, který nás uvrhl v nemilost bohů. Narodila jsem se Soulcitě, té, která dostala za úkol se vykoupit a zachránit ostatní před ukrutným vězením, kde stráví zbytek svého života.

Mezi důvod druhý patří i ten, že bych tam nechtěla patřit. Nebyla bych to já. Tak, jak to zůstalo doteď, mi vyhovovalo. Ráda sedím osamocená s knihou v koutě. Můžu se tak věnovat studiu a plně ignorovat ostatní, jež na mě pokřikují různé hlášky.

Nedělám ze sebe chudinku, jež se stala jejich terčem, který se pokouší zasahovat. Jsem Atlantská princezna, jejíž rodina ztratila moc, vznešenost a titul. Jsem prostě svá, nevadí mi to. V knihách najdu různá ponaučení, hádanky, nápovědy a vodítka, která mi pomohou.

Ale ještě nikdy jsem v knize nenašla nic o třpytících se mušlích. Žádná zmínka, a to jsem přečetla skoro celou naši knihovnu doma i pod hladinou. Vím ale, kde by se to mohlo nacházet. V knihovně, kam mají přístup jen vysoce postavení lidé a babička. Aspoň něco jí nesebrali. Stále je právoplatnou královnou, i když jaksi zavrženou.

Bohužel mě tam nepustí, protože mi není osmnáct let. Ještě rok si počkám, než tam budu moci chodit. Pokud nějak aktivuji kámen, dostanu se přes ochranu a zábrany. Mám i dva pomocníky, ochránce. Lissa rozhodně nebude proti, tipuji ji na to, že se vrhne do každého plánu, který navrhnu. Obávám se jen Brandona, ten je takový více vzornější, svou sestru usměrňuje. Začnu co nejdříve.

Shodila jsem ze sebe deku, jež mi klouzala po těle. Babička ji ušila z rybí kůže a šupin. V noci mě hřála, ale byla odolná i proti vodě, když vám vnikla do domu. Vodu jsme si od příbytku udržovali pomocí kouzel, obklopovala jen vnějšek.

Prohlédla jsem si své paže. Zaryla jsem si do nich nehty, na kůži mi tam zůstaly malé hluboké krvavé ranky. Kapička rudé tekutiny mi stékala i po prstě. Utřela jsem ho do bílé košilky. Nesahala mi ani ke kolenům, ale nedalo se nic jiného dělat. Rudé vlasy jsem si nechala viset po zádech v podobě loken.

Potichu jsem otevřela dveře. Snažila jsem se, aby nevydávaly ten trhavý zvuk, při kterém mi tuhnou a zaléhají uši. Proklouzla jsem jimi, aniž bych rozvířila vodu venku. S klidem jsem vydechla. Dokázala jsem to. Jestli mě má stráž nechytí teď, tak už to neudělá.

Rozeběhla jsem se podél útesu. Minula jsem zářivé rybky, které zahltily svým světlem velkou část okolo domů. Jedna z nich ale slabě poblikávala, ztrácela svou energii, byla vyčerpaná.

Přimhouřila jsem oči, ocitla jsem se v té části, kde není příliš světla. Lampy nesvítí a rybky odpluly na druhou stranu našeho osídlení. Potřebovala jsem nějaké světlo, ale kámen se k tomu moc neměl, aby se rozsvítil a já mohla pokračovat.

Fajn, poradím si sama, aby se nemusel namáhat. Měla bych ho ovládat, byla jsem k tomu určená. Narodila jsem předurčená k tomu, abych dokončila svou misi s tím, že budu plně ovládat moc kamene.

Hledala jsem něco provizorního. Luskala jsem prsty. Většinou mi to pomohlo, abych našla to, co jsem nutně potřebovala. Ale no tak, musíš tady někde být. Ohmatávala jsem útes na každém kousku.

Moje ruka sklouzla do menší díry. Napnula jsem prsty a držela v dlani to, co jsem hledala. Malou lucerničku. Za sklíčkem se vyjímala drobná svíčka s vůni vanilky. Vrchol lucerny se lehce zvedal do špice. Její mramorová barva zářila ve tmě. Přiložila jsem svůj prst ke knotu. Rozhořel se safírovým světýlkem.

O pár vteřin později jsem v klidu pokračovala dál. Propletla jsem se okolo chrámu, budovy vládnoucí rady, až jsem nakonec dospěla ke svému cíli. Zvedla jsem oči do výšky a pozorovala to místo, které jsem měla tak ráda.

Přede mnou se tyčila sněhobílá budova. Byla menší než chrám a daleko míň zdobenější. Čelo budovy zdobila velká sova. Místo očí měla velké safíry, jež pro nás nebyly tak vzácné. Křídla rozepjala daleko od sebe. Dávala najevo svou majestátnost. Patřila bohyni Pallas Athéně. Když byla Atlantida na vrcholu, nechala si u Héfaistose ukovat tuto sovu, symbol moudrosti, vznešenosti a bystrosti. Věnovala ho naší knihovně jako ochránce. Tohle je ale jen její kopie.

Natáhla jsem ruku po klepadle, ale někdo mě zastavil. Do tváří se mi nahrnula krev. Jak mě mohl tak rychle najít?

„Princezno, kam si myslíte, že jdete? Pokud vím, vaše postel je tamhle," zamračil se na mě Brandon.

Dostala jsem chuť si vytrhat vlasy. To snad není pravda. Musí mi být pokaždé v patách? Podívala jsem se na Lissu. Zaregistrovala můj pohled a zatvářila se omluvně. Věděla, že jsem potřebovala soukromí.

„Když už jsi tady, Brandone, můžeš hlídat dveře. Lissiane jde se mnou," pokynula jsem jí.

Posunula se za má záda jako stín. U Poseidóna, teď můj stín není mým a život taky ne. Budou mě pronásledovat, kam se dá. Aspoň Brandon. Nedá mi chvíli pokoj. Už jsem viděla před očima, jak se v jeho přítomnosti snažím hledat sestru.

„Kam by měla jít Lissiane s tebou, princezno Crystaline? Jsme tví strážci a naší povinností je tě chránit. Pochybuji, že to, co se chystáš udělat, je pro tebe nějak bezpečné. Proto se ihned vrátíme zpět," chytl mě Brandon za zápěstí. Snažila jsem se mu vykroutit, ale zdálo se mi, že jeho stisk je silnější než já sama.

„Ne," odsekla jsem mu, „jestli mi chceš pomoci s pátráním, tak tady zůstaň. Bude to míň nápadnější, než když budeš stepovat přede dveřmi sálu se vzácnými knihami," nařídila jsem mu. Pokud říkal správně, jak to funguje, měl by každý můj rozkaz uposlechnout.

Nevydal ze sebe ani hlásku. Věděl, že mu jeho služba nakazuje, aby splnil přání svého chráněnce. Zvedla jsem hlavu a pohodila vlasy. Jeho sestra mu pak jistě všechno poví, když to z ní vytáhne.

Vzala jsem znovu za kliku. Lucerničku jsem strčila do rukou Lisse. Namířila její proud modrého světla do tmy knihovny. Těžké dveře se otevřely. Rozkašlala jsem se. Stála jsem první u dveří a závan prachu si to namířil přímo na mě. Po hodné chvíli se usadil na zemi.

Vykročila jsem do budovy. Panovala v ní větší tma než venku. Vysoké regály ze dřeva vrhaly na zdi a podlahu tmavé stíny. Můj stín se, když jsem procházela ztichlou knihovnou, táhl po obvodu zdi s freskami. Na všech byla Pallas Athéna ve svých nejslavnějších okamžicích.

I když jsme vzešli z Poseidona, knihovna patřila jen Athéně. Jemu jsme zasvěcovali všechny chrámy, oslavy a svatby. Ale tohle místo bylo jen její. Potichu jsem našlapovala okolo její sochy a oltáře. Vonné svíčky už dávno vyhasly a sušená levandule uschla.

Stála tam téměř nehnutě. Ve tváři se jí zračil kamenný, nic neříkající výraz. Nedávala na odiv své emoce. Dlouhá róba jí spadala v kaskádách na zem. Hledí její přilby se třpytilo vrstvou zlata. V ruce držela ostré kopí se špičatým hrotem. Věděla jsem, že kdybych na něj hmátla, protrhnu si kůži na prstu. Ve své druhé ruce pevně svírala štít, který darovala Perseovi. A on s jeho pomocí zabil Gorgonu Medusu. Působila jako odvážná žena, která se ihned vrhne do boje.

Lissa do mě zezadu narazila s rukou na rtech. Ze rtů jí unikl hlasitý povzdech. Naprosto jsem tušila, co si teď myslí. Pohled na tuto bohyni bere dech. Uchvacuje svou krásou, vznešeností, odvážností, statečností a spravedlivostí. Když ji požádáte o spravedlivý soud, nikdy neodmítne.

Přesně tohle udělal i král Atlantidy. Když se potápěla, schoval se v knihovně. I na naléhání své manželky, královny Lioness, odmítal vylézt. Podle výpovědi přeživších svědků na něj křičela, aby se aspoň v posledních chvílích vzchopil a postavil se k tomu čelem.

Neposlechl ji. Nechal ji, aby se obětovala ona. Král místo toho klečel před její sochou a oltářem. Žádal o spravedlivý soud. Vyhověla mu, ale nedopadl podle jeho představ. Zemřel. Zahynul spolu s ostatními.

„Chodila jsi někdy do knihovny?" proťala jsem neklidné ticho, když si Lissa prohlížela bohyni Athénu. „Lisso?" Nereagovala. Stále vzhlížela vzhůru s otevřenou pusou. Chápala jsem ji, pokud tu byla poprvé.

„N-ne, nikdy," vykoktala. Mírně se začervenala studem. „Je mi to trapný, že jsem skoro nikdy neotevřela ani malou knížečku. Většinu času jsem trénovala. Nejdříve začal Brandon a já jsem se k němu přidala. Procházela jsem výcvikem od svých pěti let. Dlouhých dvanáct let jsem nedělala nic jiného. Teď mi to je trochu líto. Mohla jsem se věnovat i něčemu jinému. Moje sestřenka Astrid si na to čas našla. Ale na druhou stranu... Budu tě moci ochránit, Crystaline."

„Lisso, řekla bych, že ty knihy ani nepotřebuješ. Já jsem je četla, protože jsem se tak schovávala před celým světem. Nechtěla jsem chodit mezi ostatní děti, nebrali mě, ale mohla jsem si za to částečně sama. Kdybych se otevřela ostatním, třeba by mě ty děti vzaly mezi sebe. Ale já se stále schovávám. Jako nějaký zbabělec. Ani nemám zájem přijmout svůj úkol. Snažím se od něj držet co nejdál."

Dlouho potom jsme mlčely. Prozradila jsem jí víc, než jsem chtěla. Ale i ona se přemohla. Odhalila svou část života někomu cizímu. Někomu, koho ani neznala. Někomu, koho třeba považovala za hrozbu, že jeho rod opět zradí ji a její milovaný domov. A Atlantida se nikdy nevrátí.

„Co vlastně hledáme?" rozhlédla se Lissa po knihovně.

Velkými okny jsem zahlédla oceán. I tady na dně se mírně bouřil. Přicházejí zlé časy. Začíná nenávratný boj a já budu stát v jeho čele. Buď zemřu, nebo se stanu vítězem. Jaký je mezitím rozdíl? Pokaždé mě budou proklínat.

Smrt by pro mě byla jako vysvobození. Sladké nevědomí, jež bych v tu dobu cítila, nádhera.

„Třpytící se mušle. Neptej se mě, co to je, protože to sama nevím. Ale potřebuju do oddělení se starověkými knihami, třeba zrovna tam najdu to, co hledám. Musím zjistit, co byly třpytící se mušle vlastně zač, a taky sháním jakékoliv informace o Atlantidě, které neznám."

Udělala jsem pár dlouhých kroků. Ke dveřím mi zbývalo jen pár. Natáhla jsem je ještě víc. Skoro jsem letěla, jak jsem rychle chtěla listovat vzácnými knihami. Málem jsem nás prozradila, kdyby mě Lissa nechytla za ruku.

„Opatrně, Crystaline, kdybys naletěla do těch dveří, prozradila bys nás. A to chceš? Myslela jsem, že se má tento tvůj tajný výlet udržet v tajnosti," zasmála se potichu.

Nepřipomínala svého bratra. Ona ráda porušovala pravidla, to proto neváhala a následovala mě sem. Brandon byl ztělesněním pravidel. Všude chodil brzy, hlídal mě jako oko v hlavě. To už jsem stihla poznat za tu jedinou noc.

Zbrzdila jsem a vydala se přeci jen o něco pomaleji. Zahlédla jsem, jak venku sedí na útesech pár jedinců. Hlasitě se bavili nad flaškou alkoholu.

Cítila jsem vůni knih. Prošla jsem skleněnými dveřmi. Buď nemají zámky a ochranná opatření, nebo to na mě nefunguje. Lissa tiše proklouzla za mnou. Do nosu mě uhodila ostrá vůně. Nadechla jsem se jí. Některé knihy voněly po jasmínu, levanduli či vanilce. Cítila jsem i ostrý zápach soli, moře a léta, ale přesto mě to v nose neštípalo.

„Princezno Crystaline, věděla jsem, že se tu dnes objevíš. Snad mě nezklameš a já ti mohu vyjevit tajemství těchto knih. Dovol, abych se představila," vystoupila postava ze stínu. 

OPRAVENO: 19.04. 2020