Od mého příchodu uplynulo bezmála pět dní. Stále jsem chodila do parku, ale mou pozornost si kniha nežádala. Odsunula jsem ji do pozadí. Místo toho jsem se soustředila na prozkoumávání města. S radostí jsem objevovala nové věci moderního světa. V Sydney na mě čekalo mnoho překvapení a já jsem toho hodlala využít. Za pár dní se přece mohu dostat pryč, když se mi podaří přesvědčit Miu.

Do parku jsem zavítala vždy před obědem. Tentokrát jsem se ale věnovala jeho zákoutím. Máčela jsem si chodidla ve fontánce, krmila racky, hledala barevné kameny a houpala se v korunách stromů. Nicka ani jeho sestru Madeleine jsem už nepotkala, zřejmě měl povinnost chodit do školy jako moje sestra.

Tu jsem celý týden skoro nevídala. Domů se vracela pozdě ve společenském oblečení, hádala se s babičkou i s dědou. Vyčítali jí, jak pozdě se vrací, že si neplní své úkoly a nepostará se o mě. Zmínili se o nějaké dohodě mezi sebou. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale na druhou stranu jsem to částečně chápala.

Ona mě v jejím vlastním domě našla, když na to nebyla připravená. Musela mě přijmout, i když nechtěla. Vtrhla jsem jí do života jako vlna tsunami. Obrátila jsem její svět naruby. Nic jiného ve mně neviděla. Jen obyčejnou ničitelku jejího, dosud spokojeného života. Plně jsem chápala, proč mě nenáviděla. Já jsem chtěla mít sestru, ona je raději jedináček obklopený přáteli.

Já jsem tady nikoho neznala. Cítila jsem se opuštěná. Věděla jsem, že mě tady někde sledují, pohybují se okolo mého domu. Ale nemluvila jsem s nimi. Naposledy jsem se o to pokusila s Lissou. Vyslechla mě, ale já jsem ji ze začátku hrubě odbyla, ať mě už víckrát nehlídají. Věděla jsem, že to Brandon nedodrží. I jeho bych teď uvítala. Potřebovala jsem se někomu svěřit, aby mě vyslechl a nic neříkal.

Tiše jsem vyklouzla na chodbu. Většina domu už spala. Z ložnice prarodičů se ozývalo tiché pochrupování. Už jsem si na to zvykla. To děda tenhle zvuk vydával. Po schodech jsem sešla až do kuchyně. Otevřeným oknem dovnitř zářil stříbrný měsíc. Jeho paprsky osvětlovaly kuchyni a házely na stěnu třpytivá prasátka. Nemusela jsem si ani svítit. Moje zbystřené smysly si přivykly rychle.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Otevřeným oknem dovnitř vál čistý vzduch. Působil na mě uklidňujícím dojmem, pomáhal mi čistit myšlenky, proto jsem ho vdechovala velkými doušky, jako bych se ho nemohla nabažit.

Zámek cvakl. V hale se rozlilo světlo z ulice. Jeho malý proužek dosahoval až do kuchyně. Dveře se otevřely a do domu vklopýtala Mia. Pod očima měla kruhy a její pokožka, od přírody bledá, se teď zdála jako mrtvá. Při pohledu na ni jsem se zděsila. To snad nemyslí vážně. Takhle dává ostatním najevo, co je. Její oči totiž ve tmě zářily. Myslela jsem si, že to umí vypnout, i když o tom nic neví, že to její tělo vypíná automaticky.

Zřejmě si mě nevšimla, protože v klidu pokračovala po schodech. Pobrukovala si neznámou písničku. Vsadila bych se, že si ji právě vymyslela ve svém citovém rozpoložení. Tiše jsem za ní plížila, aby si mě nevšimla. Její kroky duněly o schody, ale trochu to zjemňoval koberec. Prošla kolem pokoje prarodičů a zamířila do toho svého. Její melodická píseň zmizela spolu s ní za dveřmi. Zůstala jsem tam stát. Vůbec si mě nevšimla.

I když já bych plížícího se člověka za sebou slyšela, člověk by ho ani nezaregistroval. Ale ona má v sobě člověka víc, přesto jsem v ní zahlédla i něco z naší rasy. Ty její pronikavé oči, o odstín bledší pokožka než je ta lidská a samozřejmě způsob její chůze. Pohybovala se jinak, jako by si byla jistá každým svým krokem.

Po tmě jsem doklopýtala zpět do kuchyně. Na kuchyňské lince zůstala moje sklenička s vodou, ze které jí dost ubylo. Otevřela jsem skříň a se zkoumavým výrazem jsem hledala něco k jídlu. Můj žaludek volal o doplnění stravy. V jedné poličce jsem našla nerozbalené sušenky se skořicí. Dala jsem si je i s vodou na tác a vyklouzla ven do ztemnělé zahrady.

Přivítalo mě uklidňující ticho. Sem jsem v poslední době chodila dost často. Nikdo mě nerušil a já jsem se v klidu zaobírala tím, čím jsem chtěla. Například tím, kde na najdu Kámen bohů. Snažila jsem si vybavit vzpomínky ze života Diany, ale vždy na mě čekala jen tma.

Věděla jsem, že se tam někde ukrývají, ale nějaký přístup mi k nim blokoval cestu. Nemohla jsem je získat. Jako by je drželi pod silným zámkem, který čeká na pravý čas nebo na to, až ho někdo prolomí. V té tmě se kolem mě párkrát mihly i různé záblesky světla, ale brzy se vytratily do tmy. Nic jiného po nich nezbylo. Poté mě přepadla ukrutná bolest hlavy, takže jsem se raději rozhodla přestat, a odložila jsem to na další den.

Opřela jsem do proutěného křesla, kde jsem strávila i první noc tady. Ze zeleného gauče na mě vykukovala teplá deka. Přitáhla jsem si ji k sobě a celá se do ní zabalila. Nic mi nebránilo v tom, abych usla, ale nestála jsem o bolavá záda. Místo toho jsem poslouchala cvrčky schovávající se v trávě.

Ležela jsem o samotě víc jak půl hodiny, než se začalo ozývat křupání pískové cesty. Ve tmě se zjevily nezkrotné vlasy ohně. „Nevadí ti, že ležíš na mé židli, viď? Asi se ti zdá pohodlná, jak to tak vypadá," pronesla jízlivě Mia. Nevěnovala jsem tomu pozornost a otočila svou tvář k ní. Posadila se na pohovku a znechuceně se podívala na sušenky na tácku.

„Divím se, že mě nevyhodíš. Je to přece tvoje křeslo a já ti ho zasedla. Nebudeš se vztekat jako malý dítě?" povytáhla jsem obočí. Mia se uchechtla. Zjevně jsem jí připadala zábavná, i když já jsem se tak necítila.

„Ne, právě poznáváš mou velkorysost," ušklíbla se. „Já že se vztekám? Jak asi myslíš, že mi bylo, když mi do života vtrhla cizí holka, která ho obrátila naruby. Ještě k tomu všemu mi mí prarodiče řekli, že je to má sestra, starší dvojče, o kterém jsem ani nevěděla. Nebylo to zrovna moc příjemný. Dosud jsem žila jako jedináček."

Posunula jsem se blíže k ní a nastražila uši. To je poprvé za tu dobu, co jsem tady. Ona na chvíli odemkla své pocity. Dovolila mi, abych poznala, jak se cítí. Hmatatelně jsem viděla pouto mezi námi. Slabě zablikalo, jako by se vztah mezi námi posunul na vyšší úroveň. Obě dvě jsme udělaly velký krok dopředu. Mia se mi hodlala svěřit své pocity, i když nerada, a já ji v klidu vyslechnu. Tohle sestry dělávají. Aspoň tedy běžně.

Naklonila jsem hlavu směrem k ní, až se naše oči střetly. Ona v těch mých rozpoznala zájem, já v těch jejích nejistotu a smíšené pocity. Když si prohlížela mé oči, nevyděsila se jako spousta ostatních, ale zalapala po dechu. Zkoumala mé stříbrné tečky, které připomínaly hvězdy na obloze. Ty její pro mě vypadaly jako jezero s pablesky slunce. Sálala z nich horkost, zatímco z těch mých uklidňující chlad.

„Nevím, jak jsi se cítila. Já jsem tohle nikdy nezažila. Přijela jsem do Sydney s úmyslem najít svou rodinu, abych na světě nezůstala sama. Ani jsem si nedomyslela, co to pro vás ponese za následky. Omlouvám se, že jsem ti vtrhla do života," povzdechla jsem si.

Mia, nebo spíše Coraline, ze sebe vydala frustrovaný výdech plný potlačovaných emocí. Tolik je v sobě skrývala, až se na povrch vyrojily samy bez jejího přičinění. Dorážely na mě. Postavila jsem si okolo sebe zeď, aby se mi nezaryly do kůže.

„Samozřejmě, že to nevíš," odfrkla si. „Jak bys mohla, když jsi se nikdy neocitla v mé kůži. Doporučuji ti to raději nezkoušet. Občas se toho děším já. Hlavně toho, co brzy ze mě vyleze za emoce. Vůbec je nemám pod kontrolou. Ale raději bych přistoupila k něčemu jinému. Co to nosíš na prstě? Dostala jsi to?"

Podívala jsem se na svou ruku, ani jsem si nevšimla, že mi vyklouzla z pod přikrývky. Na ruce se mi blýskal Atlantský kámen. Vřelo to v něm jako na rozbouřeném moři, ale přesto nezískal našedlou barvu. Zůstával blankytně modrý.

Zaměřila jsem svou pozornost na dlaň Mii. Ona ten svůj nenosila. Museli ho před ní ukrýt. Pochybuji, že by o něm věděla, protože to by nedovolili. Jasně jsem z ní cítila, jak ji kámen láká a vábí. Dostala neutuchající pocit toho, že chce nosit svůj vlastní. Naprosto jsem viděla létající jiskry z domu, které se donesly až k Mie. Usadily se okolo ní. Ty jiskry pocházely z jejího kamene. On volal svou majitelku.

„Je to to jediné, co mi zbylo po naší matce, když nepočítám tvář, vlasy a rysy. Dostala jsem ho od babičky, její matky. Schovávala ho pro mě," prozradila jsem jí částečnou pravdu.

Zdálo se mi, že mi nevěří. Jako by hledala nějaký skrytý význam v mých slovech. Jako by se její oči ptaly, pro já a ne ona. Ale nahlas své domněnky neřekla. Místo toho hlasitě zívla.

„Už se mi začínají klížit oči. Raději si půjdu lehnout, jinak zítra ráno nevstanu. Víš, poznala jsem, že nejsi tak strašná. Možná bych tě někdy mohla vzít s partou ven. Ale ujasněme si jednu věc. Možná jsem ti odhalila kousek ze svého nitra, ale nepočítej s tím, že jsme kdovíjaký kámošky. Brr," zatřásla se, „z citových výlevů mi naskakuje husina. Ale jina seš fajn, docela," zakřenila se na mě.

„Fajn, beru na vědomí. Možná někdy půjdu, teď ale ne," broukla jsem.

Společně jsme se vydaly do našich pokojů. Mia rychle přibouchla dveře do toho svého. Chvíli jsem ještě slyšela šramocení, ale poté jsem upadla do hlubokého spánku.

Prohlédla jsem si své šaty. Někdo mě navlékl do rudých koktejlek se třpytkami. Mou hlavu zdobila stříbrná čelenka a vlasy mi držely v drdolu, do kterého někdo propletl drahokamy. Šaty mi dosahovaly kousek pod kolena, ale pořád se mi zdály provokativně krátké. Nejvíc mě štvala ta jejich prudká barva. Ale k mým vlasům se hodily. Připadala jsem si jako uprostřed ohně.

Naproti mně hořel krb. Tancovaly v něm neškodné ohníčky, které se mohly kdykoliv proměnit, když jste k nim přišli o kousek blíže. Jiskra přeci zažehne plamen. Teď jsem doufala, že se zde žádná jiskra neskrývá. Nevím, jak bych vysvětlila požár.

Uprostřed místnosti stál stůl s připravenými pokrmy. Rozeznala jsem jednohubky, obložené chlebíčky, makronky a jiné cukroví. Z konvice na stole se dosud kouřilo a v neotevřené láhvi čekalo víno. Ubrus se skvěl čistotou, nikde jsem nenašla ani smítko. Zdálo se, jako by na brokátových židlích ještě nikdo neseděl. Tu místnost jsem nepoznávala.

Podívala jsem se k otevřenému oknu. Letní vánek sem zanášel vůni tropických květin a ovoce. Pode mnou se rozléhala obrovská zahrada. Vyšla jsem na balkon. Nikdo se na ní nenacházel. Na smaragdově zeleném trávníku se procházelo pár pávů. Pyšně si to vykračovali mezi pomerančovníky, na některých stromech rostl i kokos.

Za zahradou se nacházela pláž. Ze všech stran jí obepínala ostrá skaliska. Takže tedy soukromá pláž. Moře se v dálce třpytilo. Cítila jsem z něj pach soli, ale nevadilo mi to. Na pláži ležel neudusaný písek. Ani jeden kámen jsem v něm nenašla. Jen čistý bílý písek.

Přejela jsem rukama po závěsech. Cítila jsem jejich sametovou hebkost. Tady si někdo musí žít v luxusu, ale v místnosti se kromě stolu, židlí, obrazu na zdi a jedné skříně skoro nic nenacházelo. Otočila jsem se znovu k moři.

„Líbí se ti tady, Crystaline Atlantská? Nebo tě mám raději oslovovat princezno? Mohla bys v takovém domě žít celý svůj život, kdyby ses vzdala a neměla tak silnou vůli."

Vkročila jsem do místnosti. Opět mě navštívil on. Ale teď byla jeho tvář dobře naladěná, jen jeho oči mě stále děsily. Couvla jsem o krok zpět. Jeho blonďaté oči se zaleskly v paprscích slunce. Někoho mi připomínal, ale hlava mi do vzpomínek nahlédnout neumožnila.

„Co chcete?" vyštěkla jsem na něj.

Přiblížil se blíže ke mně. Držela jsem se před ním na pozoru, i když on vystupoval uvolněně. Pokročila jsem blíže k balkonu.

„Nic, nic. Přišel jsem si jen přátelsky poklábosit. To nemohu? Zajímalo by mě, jak daleko jsi postoupila v pátrání. Slyšel jsem, že někdo se pokusil prolomit hladinu. Povedlo se ti to?"

Nechtěla jsem mu nic říkat, ale mé rty se daly do pohybu samy. Jako by je svíral, dokud jsem mu všechno nevyklopila. „Našla jsem svou sestru. Prolomila jsem hladinu se svými přáteli. Podařilo se mi to. Královna Lioness napověděla," zachrčela jsem.

Svíral mé hrdlo. Držela jsem se za něj rukama. Snažila jsem se povolit ten tlak, ale nic nepomohlo. Brzy mě uvolnil on sám. S lapáním po dechu jsem se svezla na podlahu, kde jsem nabírala dech. Studená podlaha mě zábla. Najednou se v místnosti udělala zima. Zalézala mi pod kůži. Muž začal rozčileně přecházet po místnosti.

„Tak ty jsi neposlechla!" vykřikl. Jeho tvář se rázem proměnila. Vyzařovala z ní bezcitnost a chladnokrevnost. Kolik už nechal zavraždit lidí? „Poprvé jsem ti možná jen vyhrožoval, ale teď to splním. Nebojím se proti tobě použít zbraně. Klidně tě zavraždím, i když jsi má příbuzná. Já si tě najdu. Neschováš se!"

Moje tělo začaly ovládat křeče. Křičela jsem. Ani mi nedocházel význam jeho slov. Zmítala jsem se v bolestech. Měla jsem pocit, že se rozletím na kousíčky, když to nepřestávalo. „C-cože? Příbuzná?" vykoktala jsem mezi křečí. 

OPRAVENO: 27.04. 2020