„Co je to za řešení?" vyhrkla jsem, jakmile Chantal domluvila.

Podívala se skrze mě, jako by hleděla do dálných krajin, někam, kde to zná jen ona. V jejích očích se zračil odkaz starých časů, kdy Atlantida jen vzkvétala a byla na vrcholu svých sil.

Pohlédla jsem z okna spolu s ní. Z nebe se opakovaně snášely provazce deště. Kapky bubnovaly o střechu a parapet u okna. Všechno se mi najednou zdálo tak vzdálené. Svět už není takový, jaký býval. Všechno se změnilo, já se změnila. Kdo by se v tenhle okamžik nezměnil?

Brandon nepřítomně hleděl před sebe. Z jeho tváře se na všechny kolem vsakovala starost. Pořád se tvářil vážně, s Chantal z nás byli nejrozumnější. Pod očima jsem mu zahlédla tmavé kruhy. S pootevřenou pusou pohled zabodl do země. Prolomení jejich okov se na něm podepsalo.

Když se jednalo o mě a mé bezpečí, chtěl znát každou drobnost. Vždy všechno znovu zvažoval, než se do něčeho pustil. Rád se míchal do všeho, co jsem navrhovala, občas jsem ho i podezírala, že ho to baví. Ale on skoro nikdy nežertoval. Za poslední dobu se naučil mlčet a neodmlouvat, když jsem mu něco přikázala. V době, kdy měl ale většinou mnoho otázek, se vyptával na všechny podrobnosti. Teď však klopil hlavu k zemi.

Do většiny věcí jsem se vrhala po hlavě. Byla jsem netrpělivá, občas sobecká a zbabělá, pravý opak Astrid. Viděla jsem ji jednat jen čestně. Aby si ubránila svou pověst válečnice, pouštěla se do souboje, který občas neměla šanci vyhrát, když se ocitla naproti silnějšímu protivníkovi, muži. Většinou ona protivníkovi zasadila poslední úder.

S Lissou jsem si v něčem podobné. Obě dvě se ženeme do věcí po hlavě, místo toho, abychom si to dopodrobna promyslely. Lissa se nebála někomu vyhrožovat, když se její blízcí ocitli v nebezpečí. Tvrdě za ně bojovala. Na rovinu všem vysvětlila, co se jim stane, když ještě někoho ohrozí. To jsem na ní obdivovala. Starost o druhé a nekončící optimismus.

Chantal pro mě představovala zasněnou krásku, která bloudila v dálných krajích. Zdaleka se mi nepodařilo odhalit její tajemství. Jako jedna z nás měla zkušenosti se zacházením s magií. Já jsem rozuměla pouze kamenu.

Augustin se krčila skoro až v rohu. Jeho jejich osvobození poznamenalo asi nejvíce. Z věčného vtipálka se přeměnil na tichou myš v rohu pokoje. Jeho dobrá nálada se vytratila do ztracena. Obávala jsem se, že vše už nebude tak jako dřív.

A nakonec Mia. Ta se s námi v místnosti nenacházela, ale i ona se účastnila na vývoji nadcházejícím událostí. K cizím lidem se chovala jako ledová královna, obličej jí zdobila chladná maska bez emocí, skoro nikoho si zpočátku nepouštěla k tělu. Ale postupně pookřála.

Její tvář získala trochu přívětivosti. Rozmrzala pomalu. Zpočátku se náš vztah nacházel na bodu mrazu, protože jsem jí vtrhla do života, aniž by to čekala. Nedivím se jí, já sama bych se pořádně nenáviděla. Ale i její povaha nabrala na obrátkách. Přidala se na stranu „zla".

Tady nejde určit, co je zlo a co dobro. Všichni se pohybujeme mezi tím. Můj strýc vyžaduje pomstu, uvěznil Atlanťany, zabil mi matku a podílel se na smrti otce. Já na všem nese také svůj podíl. Osvobodila jsem krvelačné Atlanťany. Pro lidskou rasu jsem připravila krvavá jatka bez konce.

Cítila jsem, jako by mi po zádech stékala lepkavá tekutina. Najednou zmrzla. Její chlad se mi zakusoval do kůže. V dálce zafičel vítr, který ke mně donesl pronikavé sténání obětí. Jejich strach a bezmocnost mě pohltila. Vytřeštila jsem oči doširoka.

Na veliké mase na sobě leželo tisíce lidí. Ve vzduchu létaly mouchy a páchlo to rozkladem. Okolo kupy poskakovaly malé postavičky. Na hromadu přibývaly další oběti, jako bych jejich utrpení nemělo konce. Polil mě studený pot. Zrychleně jsem dýchala.

Zhnuseně jsem odvrátila oči. Tohle bylo od dnešní reality tolik vzdálené. Na každém rohu najdete neonovou reklamu, do tváře vám poblikává tisíce světel. Okolo vás procházejí stovky lidí. Tady panovala jen tma a prázdnota. Po zemi odtékala jejich krev smíšená s hlínou a všemi negativními emocemi. Tohle všechno na mě čekalo v budoucnosti. Svět, ještě pořád vzdálený, je černý a plný temna.

„Nevím, jestli je to bezpečné," promluvila Chantal a střelila pohledem po Brandonovi.

Pohled jí neopětoval. Teprve teď jsem si uvědomila, že všechny ty představy mohly trvat jen pár vteřin, ale mně se to zdálo jako celá věčnost. Občas se ke mně dostaví pocit, že se mi život neustále vleče a já jsem už měla dávno spočinout pod vrstvou kypré hlíny.

„Chantal, moc možností nám nezbývá. Takže, prosím, konečně už mluv. Čas totiž nebezpečně odtikává," protočila jsem oči, i když se to v téhle chvíli nehodilo.

„Dobře tedy," třásl se jí hlas. Kývla jsem na ni, aby už konečně začala. Roztřeseně se nadechla. „Znám pouze jednu možnost, jak jsem ti už sdělila, a bude tě to stát oběť, takže si dávej pozor. Bude to vyžadovat spoustu tvé energie."

Stáhla jsem rty do úzké linky. „S tím počítám. Mám to udělat sama? Nebo je na to potřeba více lidí?"

„Ano, zaklínadlo vydrží pouze na omezený čas pro jednu osobu a tou jsi ty," vytáhla z kapsy podivný váček z rudého hedvábí pošitý zlatou nití. Něco uvnitř něj chrastilo. Nastražila jsem uši.

„Přeneseš se do minulosti. Osud a čas si vyberou samy, na jaké místo tě dovedou. Když splníš určený úkol a obětuješ něco, splní ti to, co si přeješ. Musíš to formulovat přesně a jasně. Prosbu si předem dobře promysli."

Hlasitě jsem vydechla. Zdálo se mi to složitější, než to zjevně vypadá. Oběť. To mi zatím vrtalo hlavou. Co po mně žádají? Obětovat rodinu, vzpomínku, nejdražší osobu ve svém životě? Na tohle asi odpovědi nenajdu napsané v knize, ale musím si je vyhledat sama.

„Jak to všechno provedeš? Ztrácím se v tom a pořádně tomu nerozumím," zamračila jsem se a nakrčila ret. V magii jsem se pořádně nevyznala. Chantal jí věnovala více času než já. Zjevně zná všechny druhy magie.

„Funguje to na principu rozptýlení částic. Já udělám to, že okolo a i na tebe rozsypu Mandeínský prášek. Ze začátku štípe, takže se prosím nelekni. Když se to provede špatně, nebude to fungovat.

Tvoje tělo zůstane tady ležet na pohovce. Ale tvá mysl bude rozptýlená na tisíce malinkatých částic. Skoro nic nebudeš vnímat, pokud se ti je nepodaří spojit hned na začátku. Pak se ocitneš na jiném místě, v jiném těle, s jinou myslí. Jednoduché, ne?"

Automaticky jsem přikyvovala, i když ničemu z toho nerozuměla. Fyziku jsem vždy nenáviděla, protože mi dělalo problém všechno pochopit. Můj mozek se spíše soustředil na literaturu a dějiny našeho národa a starověku. V Řeckých bájích a pověstech jsem se vyžívala.

„Lehni si na pohovku, nemůžeme ztrácet čas," pokynula mi Chantal. Ostatní souhlasně mlčeli. Přešla jsem k pohovce. Nohy se mi třásly a dech se zadrhoval. Svět se mi najednou zdál rozmazaný. Zavřela jsem oči. Má hlava se dotkla měkkého polštáře.

„Počkejte chvíli. Opravdu není jiné řešení?!" vstoupil do situace Brandon po svém dlouhém mlčení.

„Brandone," zakročila Lissa. „Nepleť se do toho. Tomuhle nerozumíš. Nech je udělat, co je správné. Chceš snad všechno, jak to bylo za starých časů, ne?" probodla ho Lissa pohledem. Zmlknul a poslechnul svou sestru.

Bylo mi skoro až líto, že nezakročil. Třásla se ve mně malá dušička a pohltil mě strach. I když jsem chtěla zachránit svět, pořád se ve mně ozývalo sobectví.

Nejraději bych se zvedla, odkráčela do tmavého kouta a schoulila se do klubíčka se zavřenýma očima. Nechala bych se od všech konejšit a léčila bych si svůj zdeptaný pohled na svět. Pořád jsem zvažovala, jestli to všechno neukončit. Nemusela bych se tak bát o svůj život, ale nejde to. Protože...

Životy ostatních už nejsou takové, jaké bývaly...

Tisíce lidí za chvíli přijdou o své životy...

Přežije jich jen pár...

Karty se obrátily ve prospěch naší rasy...

Kola osudu se neúprosně točí...

Čas zběsile odtikává...

A nikdo neví, jak tohle všechno skončí...

„Opravdu to chceš udělat?" zvedl ke mně Brandon pohled s tichou prosbou, abych si to rozmyslela.

Musím. Udělám to. Nic jiného už nezbývá.

„Ano," vypravila jsem ze sebe tiše.

Chantal okolo mě rozsypala křídově bílý prášek se stříbrnými třpytkami. Připomínaly mi tichou, mlčenlivou oblohu plnou hvězd, které se přeskupovaly do mnoha tvarů. Tak ráda bych mezi nimi našla svou matku. Chybí mi podpora dospělých. Prášek mi vpil do kůže.

Pohltila mě řezavá bolest. Do kůže se mi zabodávalo tisíce jehliček. Polkla jsem. Vzadu na krku mě trápilo pálivé sucho. Celá kůže mě pálila. Objevily se na ní rudé skvrny. Měla jsem pocit, jako by se mě někdo snažil nacpat do vysavače. Ve spánku mi cuklo. Můj mozek se rozpojoval.

Jeho části se rozpadaly na malé částice. Před sebou jsem cítila jen temnotu. Zatápala jsem v ní. Nic jsem nenašla. Tlak neustupoval, ve spánku mi třeštilo. Najednou vše přestalo. Smysly se mi vrátily do normálu a já se nadechla čerstvého vzduchu provoněného květinami. 

OPRAVENO: 06.05. 2020